06.05.2024
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Jiří Ptáček
Vernisáž: 22. 5. 2024 v 19:00
Události, které jsou přítomny v malířských kompozicích Tomáše Bárty, se odehrávají mezi dvěma prostory a příčkou mezi nimi. Tyto obrazy nutně spouštějí „zpětný chod“ historií evropské malby až kamsi k úvahám o konstrukci obrazového prostoru Leona Battisty Albertiho, které vtělil do svého klíčového spisu De pictura (1435). Namísto renesanční přehlednosti nám ale Bárta nabízí víceznačné prostorové vztahy a přízračnou iluzi objektů, které jeho obrazy obývají. Jako kdyby architektura plodila své vlastní duchy.
-
Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 2. 12. 2015 v 19.00
Kurátor: Michal Novotný
Slovo skutečnost v češtině význačně obsahuje „skutek”. Skutečnost tedy není něco neutrálního a nezávislého, ale je naopak záležitostí akce, síly a práce. O tom, že skutečnost je ze světa vlastně spíše silou vytržená, svědčí i slovo pojem. Kořen „pojímat” zde napovídá o fyzickém uchopení, oddělení a snad i spojení, jako je tomu i v případě „pojímání za ženu či muže”.
Ve stejném smyslu, jako je skutečnost otázkou činu, je i práce Petra Demka realizmem. Slovenský překlad zde není zvolen národnostně, ale kvůli jeho větší zvukomalebnosti. Re-a-li-zmus připomíná zvuk kotouče zařezávajícího se do železa. V realizmu totiž nelze nikdy oddělit „co” od toho „jak”.
Hmota v realizmu právě proto, že je realizmem, vždy odpovídá myšlence. Schopnost vidět ideální formu, „to, jak to má být”, je ostatně záležitostí letitého tréninku, růstu synaptických struktur neuronů v mozku. Prozření, tedy záblesk, jak nám již slovo opět napovídá, je uvolněním energie, reakcí elektrických nervových impulsů na viděné. Tvar nebo spíše forma, kterou Peter Demek v tomto záblesku nahlédne v určité situaci každodenního života – jako dívka skládající papír ve vlaku nebo kabel reproduktoru vinoucí se po schodech – nebo i jinak nekonečným zkoušením na papíře či v dílně, je poté fundamentem, základem další práce. Skoro by se dalo říci, jako by Peter v prorockém záblesku nahlížel na neviditelnou strukturu pod povrchem věcí. Realizmus ostatně může být mystický právě v tom, že Petrovy objekty jsou jaksi víc než jen to, co vidíme – mají jakousi esenciální pře-hmotnou auru. Pochopení u každého člověka je ale přeci vždy náhlým zábleskem, který nelze nikdy zcela zopakovat a jednoduše znovu vyjádřit. Peter tak léta trénovanou citlivostí v kompozicích, formách a tvarech jakoby na okamžik pochopí, jaké věci tvořící skutečnost, kterých si vlastně většinu života doopravdy nevšímáme, skutečně jsou.
Tato neoddělitelnost hmoty od myšlení a myšlení od hmoty pokračuje i v důrazu na procesuálnost díla. Fundament – motiv – tvar – forma, který byl vyabstrahován, nebo spíše zkonkrétněn, neboť v realizmu nelze o abstrakci vůbec hovořit, však nebyl zcela uchopen ani v daném okamžiku nahlédnutí a nemůže tak nikdy být zcela a trvale zpřítomněn. Nástrojem přibližování se tak Petrovi Demkovi na jedné straně stává naprostá dokonalost zpracování, která však vždy naráží na hranice materiálu a nástroje – nosiče – nebo naopak určitá hrubost povrchu a surovost užitého materiálu. Energie a čas do předmětu vložená poté jen dále zdůrazňuje napětí – jakoby „pomstu povrchu”. Proces však musí kvůli zřejmé nedosažitelnosti konečného výsledku pokračovat i mimo objekt. V nosiči zhmotněný motiv vkládá Peter do určitého kontextu, kterým je vždy specifické prostředí, ať již galerie nebo exteriéru, a zároveň fyzického úchytu, platformy, která jej v tomto prostoru „umísťuje”. Vzniklá situace je následně performativní akcí manipulována. Dochází tak k něčemu, co bychom mohli nazvat „setkáním” předmětu s lidskou aktivitou nebo jinými předměty. Protože nikdy zcela dosažitelný výsledek leží právě v napětí mezi povrchem a vnitřkem, zdůraznění může probíhat jak zakrytím, tak odhalením, změnou části nebo celku, vyrýsováním či vplynutím a ve všech případech akcí nenávratnou či opakovatelnou. Všechny tři stupně však nemusí být nutně přítomny nebo uskutečněny, tak jako není důležité, ani vždy zcela možné jejich odlišení. Všechny totiž spíše odkazují právě k tomu, co se odehrává mezi nimi, nebo spíše v jejich kruhu uprostřed, tak jako střílení neviditelnými elektrony rýsuje tvar jádra atomu, které nelze ve vlnové délce světla nikdy zahlédnout.
Michal Novotný, kurátor