Kristián Németh / Warm Greetings

V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu^[1] (jehož klub^[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty^[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.

Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu^[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.

S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.

Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.

Bibliografie a zdroje:

HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.

POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.

„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.

[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.

[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.

[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.

[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.

Kristián Németh / Warm Greetings

12.05.2021 - 14.08.2021

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Michal Stolárik

Zahajovací den: 12. 5. 2021, 17:00–21:00

Kompozične a dynamicky vyvážený výstavný environment, formálna čistota vytvorených artefaktov, obsesívno–precízne spracovanie jednotlivých segmentov či prirodzene sa rozvíjajúci vokabulár autorskej symboliky. Posledné výstavné projekty (Deti Jána Moksoá, 2020, Nová Synagóga, Monument of Possible Fall, 2019, At Home Gallery) slovenského multimediálneho umelca Kristiána Németha (*1983) z perspektívneho pohľadu definujú jeho súčasný autorský rukopis a pravdepodobne nastavujú pomyselné štandardy budúcej tvorby. Charakterizuje ju prirodzené spojenie univerzálnych tém s intímnymi a až traumatickými obsahmi, pričom sa neštíti inštitucionálnej kritiky, ktorú kamufluje symbolickým výtvarným jazykom inšpirovaným a vyňatým z bežnej reality.

Németh sa v postkonceptuálnom prístupe k tvorbe objektov, inštalácií, performancií, videí či inscenovaných fotografií kontinuálne dotýka tém vychádzajúcich z fungovania katolíckej cirkvi. Niekedy priam investigatívnym spôsobom skúma osobné rodinné traumy, sexualitu či sexuálne zneužívanie, mocenské vzťahy či pokrivené hodnoty a úmysly cirkevných protagonistov, pričom spochybňuje všeobecnú predstavu o (falošnej) pozitivite a transparentnosti vnímania sakrálnej spoločnosti. Hoci inštitucionálna kritika cirkvi tvorí väčšinovú časť autorského výskumu, postupne ho aktualizuje univerzálnejšou obsahovou líniou, ktorá sa vzťahuje na všeobecnejšie témy reagujúce na stav spoločnosti.

Neplánovaná zmena pôvodného termínu samostatnej výstavy Warm Greetings, spôsobená pandemickou situáciou, dala autorovi možnosť prehodnotiť pôvodný projekt a prísť tak s niečím novým a zohľadniť aktuálnu politicko-spoločenskú situáciu. Site-specific projekt už na prvý pohľad vychádza z Némethových starších prác a pomyselnej knižnice autorských prístupov, z ktorej si vybral signifikantnú svetlú farebnosť, vzdušnú inštaláciu, materiálnu a formálnu rozmanitosť, minimalistickú štylizáciu či scénografický prístup k budovaniu výstavného zážitku.

Ústredným motívom, vnoreným do jadra výstavného environmentu, sú vplyvom tepla a sily ohýbané voskové objekty. Autorskou technikou deformované sviečky, ktoré Németh pôvodne vyňal z kontextu prvého svätého prijímania, reprezentovali v minulých projektoch zraniteľnosť a nevedomé prispôsobovanie sa jedincov kánonom cirkevnej moci. V súčasnej formálnej aktualizácii ich počty násobí, čím vytvára nakumulované organické celky pôsobiace ako homogénne hmoty, ktoré však z blízkeho pohľadu odkrývajú svoj jedinečný heterogénny charakter. Spleťou zničených sviečok Németh ilustruje vplyvy nadradenej moci, neovplyvniteľných externých podnetov, spoločenských noriem, tlakov a očakávaní pôsobiacich na jednotlivca či kolektív v súčasnom svete. Formou neviditeľného fyzického gesta a pomyselným „vrúcnym pozdravom“ vytvára symbolické relikvie, ktorých proces vzniku komentuje formou štylizovaných obrazov komunikujúcich poetiku jednoduchého gesta na hranici medzi kreativitou a deštrukciou.

Subtílna a súčasne neprehliadnuteľná farebnosť výstavného projektu, ktorá okrem toho, že dopomáha dynamizácii priestoru a zdôrazňuje významový charakter jednotlivých segmentov, takisto reflektuje symboliku použitých farieb. Biela je spájaná s čistotou, nevinnosťou, pravdou či spravodlivosťou a odtieň telovoružovej sa zas vzťahuje k ženstvu, telesnosti či homosexualite. Okrem scénograficky použitých textíliách sledujeme zvolený kolorit aj na špeciálne navrhnutých abstrahujúcich drevených podstavcoch, ktoré ilustrujú štylizovanú stopu po roztopených sviečkach. Tie spoločne so stigmaticky ladenými vypálenými miestami zároveň načrtávajú vizuálne neviditeľné, ale zjavne prítomné elementy tepla a ohňa, ktoré sú dôležitým ideovým backgroundom celého projektu.

Výstavní projekt z veřejných zdrojů podpořil Fond na podporu umenia.

Jdi zpět