Peter Demek / Status

Od roku 2019 pracujeme pod značkou unconductive trash. Je to anagram našich rodných měst – Duchcov (Michal Pěchouček) a Traunstein (Rudi Koval).Fatalisticky zabarvená slovní hříčka obrazně vyjadřuje vnitřní aspekty společné pracovní metody. Trashse hromadí během každého tvůrčího procesu i produkce. Odpad je důležitým a důvěrně známým pojmem z krajiny kulturních hodnot. Retardační vlastnost unconductivevylučuje regulaci odpadu i kontrolu směru tvůrčí energie. Značka je tedy naším komprimovaným manifestem – v umění nepovažujeme za důležité věci ukončit. Podstatný je začátek tvůrčí aktivity, a ne její dokončený výsledek. Smyslem naší spolupráce je odstranění nánosů minulosti a objevování nové umělecké identity.

Výchozím bodem naší autorské interakce je závěsný obraz – ukázal se jako vhodný a dostupný prostředek ke společnému hledání nové jazykové i obsahové identity. Jádrem naší spolupráce je touha zbavit se nánosů vlastní minulosti, tedy naučit se zapomenout naše původní výtvarné rukopisy. Prozkoumáváme nový malířský rukopis, skrze jiné materiály a metody, včetně prostorových nebo časových dimenzí umělecké práce. Ve dvojici je možné objevit nová témata k uměleckému převyprávění i novou všednost. Experimentujeme s výtvarnými prostředky a zároveň zkoušíme „moderovat“ intenzitu a provázanost společných každodenních aktivit. Rámujeme do umění nejen společné poznání, ale i obyčejné zážitky, situace, které lze společně naplánovat a prožít. Věnujeme se takzvaným jednodenním a dlouhodobým výzvám. Pokoušíme se tuto zkušenost subtilní každodennosti tematizovat v robustním celku, jakým je výstava.

Název výstavy LARGELY OBSERVED je inspirován jedním z termínů evropské makroseizmické stupnice zemětřesení. Určuje stupeň kritického stavu, který je ve velké míře pozorován, ale nemusí být brán fatálně – je pro nás možným vyjádřením kvality divácké zkušenosti, mohutnosti vnitřního prožitku z uměleckého díla. Výstava je uvozena našimi prvními společnými díly – burning daylight (2020) a pokračuje cyklem unconductive chronology (2023) – sérií čtyřiceti osmi společně šitých obrazů. V centru pak stojí dva rozsáhlé cykly obrazů gold tint (2022) a virgin blue (2023), inspirované výzkumem vizuálních dokumentů potlačených příběhů minulosti. Výstavu jsme koncipovali jako dialog mezi dvěma světy: minulým a přítomným, velkým a malým. Skrze monochromní práci s barvou a figurativním detailem se pokoušíme vyprávět skutečné příběhy 20. století, které rezonují s naší dnešní každodenností.

virgin blue (2023)

Instalace obrazů a monumentální dílo na pomezí architektury, designu a velkoformátové reliéfní malby je inspirováno dobovými fotografiemi jednoho z prvních anglických ženských fotbalových týmů Dick, Kerr Ladies F.C., který vznikl během první světové války. Přestože dosáhl značné popularity a sportovních úspěchů, čelil tým silnému odporu Fotbalové asociace, která ženám na padesát let zakázala hrát na jejich hřištích a stadionech. Důvodem zákazu byla „ochrana“ žen, které podle asociace nebyly fyzicky schopné hrát fotbal. Cyklus obrazů tak připomíná nejen úskalí ženské emancipace, ale i období světových válek, kdy došlo k mnoha strukturálním společenským změnám.

burning daylight (2020)

První díla unconductive trash vznikla jako experiment – autoři společně upravili obrazy, které v roce 2017 vytvořil Rudi Koval. Cyklus burning daylight tak zachycuje moment setkání dvou uměleckých osobností a jejich neslučitelných rukopisů. Dialog mezi abstrakcí a figurací, malířsky cítěnou plochou a kresbou šicího stroje, snímání a napínání plátna na jiný formát, odstraňování a párání již existujícího, ale i vyjasňování práce s barvou, to vše bylo součástí hledání nových postupů a témat.

unconductive chronology (2023)

Kontinuální řada čtyřiceti osmi obrazů je koncipována jako monumentální prvek v prostoru i jako sled filmových políček pro pohyblivý obraz. Na jednotlivých plátnech je patrný zásah, který opakovaným prošíváním smršťuje jejich plochu, a tím tvoří objem. Látka se nevratně zakřivuje i po následném napnutí na dřevěný rám.Unconductive trash pracují na dvou šicích strojích zároveň, s minimální kontrolou výsledku a podle určených podmínek, jež se opakují. Zachycují tím osobní jednotu v něčem, co je práce i nicnedělání zároveň, co je sváteční i obyčejné.

unconductive loop (2023)

Interaktivní instalace tematizuje mechaniku šicího stroje, jeho magický zvuk a nepřekonatelný přínos lidské civilizaci. Právě krokový mechanismus stroje umožnil pohyb filmového pásu v kameře. Hybatelem tohoto díla je pozorující publikum – bez jeho přítomnosti by dílo neexistovalo.

gold tint (2022)

Cyklus obrazů gold tintje volně inspirován dokumentárními fotografickými snímky každodenního života vojáků za druhé světové války. Například soubor reportážních fotografií, které pořídil v roce 1940 John Tophampři práci ve zpravodajské službě RAF, zachycuje jednotku domobrany v anglickém Gravesendu, nacvičující zábavné vánoční představení – vojáci v něm vystupovali v ženských rolích a převlecích. Divadelní zkoušku ukončil poplach a všichni se museli přemístit na obrannou pozici – na odmaskování a převléknutí do uniformy nebyl čas. Celý příběh, včetně zkoušky, je zdokumentován na několika výmluvných momentkách. Zachycují touhu britských vojáků na chvíli zapomenout na válečnou realitu, užít si zábavu a zpřítomnit chybějící ženský element – nechat sublimovat touhu po něm. Snímky byly dlouho cenzurovány britským ministerstvem informací, aby nebyly zneužity nepřítelem. Vojáka-hrdinu totiž stavěly do úplně nové situace.

Gender parody a cross dressing, běžně využívané v divadle, nejsou ani v armádě ojedinělým jevem, jak dokládá např. kniha Soldier Studies (Martin Dammann, ed., Soldier Studies. Cross-Dressing in der Wehrmacht, Berlin: Hatje Cantz, 2019), kde jsou na amatérských fotografiích zachyceny výjevy vojáků německé armády, kteří se převlékají za ženy – tedy výjevy, které byly v přímém rozporu s nacistickou ideologií.

Výjevy na obrazech zachycené skrze konkrétní gesta a situace se symbolicky dotýkají mnoha aspektů dnešní diskuze o genderových stereotypech, o lidských touhách a nejrůznějších odstínech identit. Autoři tím chtějí mimo jiné zdůraznit, že muž je schopen absolutní empatie a ženství je mu vlastní. Hledat normalitu a každodennost je pro lidskou bytost přirozené i v chaosu války.

macroseismic scale, 2022

Obrazný přepis evropské makroseismické stupnice, která bere, na rozdíl od té starší, Richterovy, v potaz intenzitu lidského vnímání odvislého od fyzikálních změn. Například stupeň largely observed určuje kritický stav, který je ve velké míře pozorován uvnitř budov. Při tomto stupni se nikdo nemůže tvářit, že si ničeho nevšímá. Zemětřesení uvnitř budov cítí mnozí, venku jen výjimečně.

you have no power over me, 2023

Textový zásah do okna galerie zpřítomňuje repliku, která slouží k prolomení kletby v závěru fantasy filmu Labyrint (režie Jim Henson, 1986). Zde je zamýšlena jako možná analogie k postavám vojáků, respektive k jejich prožívání chaosu a touze z něj vystoupit.

03.12.2015 - 28.01.2016

Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 2. 12. 2015 v 19.00

Kurátor: Michal Novotný

Slovo skutečnost v češtině význačně obsahuje „skutek”. Skutečnost tedy není něco neutrálního a nezávislého, ale je naopak záležitostí akce, síly a práce. O tom, že skutečnost je ze světa vlastně spíše silou vytržená, svědčí i slovo pojem. Kořen „pojímat” zde napovídá o fyzickém uchopení, oddělení a snad i spojení, jako je tomu i v případě „pojímání za ženu či muže”.

Ve stejném smyslu, jako je skutečnost otázkou činu, je i práce Petra Demka realizmem. Slovenský překlad zde není zvolen národnostně, ale kvůli jeho větší zvukomalebnosti. Re-a-li-zmus připomíná zvuk kotouče zařezávajícího se do železa. V realizmu totiž nelze nikdy oddělit „co” od toho „jak”.

Hmota v realizmu právě proto, že je realizmem, vždy odpovídá myšlence. Schopnost vidět ideální formu, „to, jak to má být”, je ostatně záležitostí letitého tréninku, růstu synaptických struktur neuronů v mozku. Prozření, tedy záblesk, jak nám již slovo opět napovídá, je uvolněním energie, reakcí elektrických nervových impulsů na viděné. Tvar nebo spíše forma, kterou Peter Demek v tomto záblesku nahlédne v určité situaci každodenního života – jako dívka skládající papír ve vlaku nebo kabel reproduktoru vinoucí se po schodech – nebo i jinak nekonečným zkoušením na papíře či v dílně, je poté fundamentem, základem další práce. Skoro by se dalo říci, jako by Peter v prorockém záblesku nahlížel na neviditelnou strukturu pod povrchem věcí. Realizmus ostatně může být mystický právě v tom, že Petrovy objekty jsou jaksi víc než jen to, co vidíme – mají jakousi esenciální pře-hmotnou auru. Pochopení u každého člověka je ale přeci vždy náhlým zábleskem, který nelze nikdy zcela zopakovat a jednoduše znovu vyjádřit. Peter tak léta trénovanou citlivostí v kompozicích, formách a tvarech jakoby na okamžik pochopí, jaké věci tvořící skutečnost, kterých si vlastně většinu života doopravdy nevšímáme, skutečně jsou.

Tato neoddělitelnost hmoty od myšlení a myšlení od hmoty pokračuje i v důrazu na procesuálnost díla. Fundament – motiv – tvar – forma, který byl vyabstrahován, nebo spíše zkonkrétněn, neboť v realizmu nelze o abstrakci vůbec hovořit, však nebyl zcela uchopen ani v daném okamžiku nahlédnutí a nemůže tak nikdy být zcela a trvale zpřítomněn. Nástrojem přibližování se tak Petrovi Demkovi na jedné straně stává naprostá dokonalost zpracování, která však vždy naráží na hranice materiálu a nástroje – nosiče – nebo naopak určitá hrubost povrchu a surovost užitého materiálu. Energie a čas do předmětu vložená poté jen dále zdůrazňuje napětí – jakoby „pomstu povrchu”. Proces však musí kvůli zřejmé nedosažitelnosti konečného výsledku pokračovat i mimo objekt. V nosiči zhmotněný motiv vkládá Peter do určitého kontextu, kterým je vždy specifické prostředí, ať již galerie nebo exteriéru, a zároveň fyzického úchytu, platformy, která jej v tomto prostoru „umísťuje”. Vzniklá situace je následně performativní akcí manipulována. Dochází tak k něčemu, co bychom mohli nazvat „setkáním” předmětu s lidskou aktivitou nebo jinými předměty. Protože nikdy zcela dosažitelný výsledek leží právě v napětí mezi povrchem a vnitřkem, zdůraznění může probíhat jak zakrytím, tak odhalením, změnou části nebo celku, vyrýsováním či vplynutím a ve všech případech akcí nenávratnou či opakovatelnou. Všechny tři stupně však nemusí být nutně přítomny nebo uskutečněny, tak jako není důležité, ani vždy zcela možné jejich odlišení. Všechny totiž spíše odkazují právě k tomu, co se odehrává mezi nimi, nebo spíše v jejich kruhu uprostřed, tak jako střílení neviditelnými elektrony rýsuje tvar jádra atomu, které nelze ve vlnové délce světla nikdy zahlédnout.

Michal Novotný, kurátor

Jdi zpět