Peter Demek / Status

První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.

Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.

Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.

Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.

V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.

Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.

Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.

Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.

Text: Ondřej Kotrč

03.12.2015 - 28.01.2016

Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 2. 12. 2015 v 19.00

Kurátor: Michal Novotný

Slovo skutečnost v češtině význačně obsahuje „skutek”. Skutečnost tedy není něco neutrálního a nezávislého, ale je naopak záležitostí akce, síly a práce. O tom, že skutečnost je ze světa vlastně spíše silou vytržená, svědčí i slovo pojem. Kořen „pojímat” zde napovídá o fyzickém uchopení, oddělení a snad i spojení, jako je tomu i v případě „pojímání za ženu či muže”.

Ve stejném smyslu, jako je skutečnost otázkou činu, je i práce Petra Demka realizmem. Slovenský překlad zde není zvolen národnostně, ale kvůli jeho větší zvukomalebnosti. Re-a-li-zmus připomíná zvuk kotouče zařezávajícího se do železa. V realizmu totiž nelze nikdy oddělit „co” od toho „jak”.

Hmota v realizmu právě proto, že je realizmem, vždy odpovídá myšlence. Schopnost vidět ideální formu, „to, jak to má být”, je ostatně záležitostí letitého tréninku, růstu synaptických struktur neuronů v mozku. Prozření, tedy záblesk, jak nám již slovo opět napovídá, je uvolněním energie, reakcí elektrických nervových impulsů na viděné. Tvar nebo spíše forma, kterou Peter Demek v tomto záblesku nahlédne v určité situaci každodenního života – jako dívka skládající papír ve vlaku nebo kabel reproduktoru vinoucí se po schodech – nebo i jinak nekonečným zkoušením na papíře či v dílně, je poté fundamentem, základem další práce. Skoro by se dalo říci, jako by Peter v prorockém záblesku nahlížel na neviditelnou strukturu pod povrchem věcí. Realizmus ostatně může být mystický právě v tom, že Petrovy objekty jsou jaksi víc než jen to, co vidíme – mají jakousi esenciální pře-hmotnou auru. Pochopení u každého člověka je ale přeci vždy náhlým zábleskem, který nelze nikdy zcela zopakovat a jednoduše znovu vyjádřit. Peter tak léta trénovanou citlivostí v kompozicích, formách a tvarech jakoby na okamžik pochopí, jaké věci tvořící skutečnost, kterých si vlastně většinu života doopravdy nevšímáme, skutečně jsou.

Tato neoddělitelnost hmoty od myšlení a myšlení od hmoty pokračuje i v důrazu na procesuálnost díla. Fundament – motiv – tvar – forma, který byl vyabstrahován, nebo spíše zkonkrétněn, neboť v realizmu nelze o abstrakci vůbec hovořit, však nebyl zcela uchopen ani v daném okamžiku nahlédnutí a nemůže tak nikdy být zcela a trvale zpřítomněn. Nástrojem přibližování se tak Petrovi Demkovi na jedné straně stává naprostá dokonalost zpracování, která však vždy naráží na hranice materiálu a nástroje – nosiče – nebo naopak určitá hrubost povrchu a surovost užitého materiálu. Energie a čas do předmětu vložená poté jen dále zdůrazňuje napětí – jakoby „pomstu povrchu”. Proces však musí kvůli zřejmé nedosažitelnosti konečného výsledku pokračovat i mimo objekt. V nosiči zhmotněný motiv vkládá Peter do určitého kontextu, kterým je vždy specifické prostředí, ať již galerie nebo exteriéru, a zároveň fyzického úchytu, platformy, která jej v tomto prostoru „umísťuje”. Vzniklá situace je následně performativní akcí manipulována. Dochází tak k něčemu, co bychom mohli nazvat „setkáním” předmětu s lidskou aktivitou nebo jinými předměty. Protože nikdy zcela dosažitelný výsledek leží právě v napětí mezi povrchem a vnitřkem, zdůraznění může probíhat jak zakrytím, tak odhalením, změnou části nebo celku, vyrýsováním či vplynutím a ve všech případech akcí nenávratnou či opakovatelnou. Všechny tři stupně však nemusí být nutně přítomny nebo uskutečněny, tak jako není důležité, ani vždy zcela možné jejich odlišení. Všechny totiž spíše odkazují právě k tomu, co se odehrává mezi nimi, nebo spíše v jejich kruhu uprostřed, tak jako střílení neviditelnými elektrony rýsuje tvar jádra atomu, které nelze ve vlnové délce světla nikdy zahlédnout.

Michal Novotný, kurátor

Jdi zpět