Peter Demek / Status

Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.

Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.

Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.

Ondřej Chrobák

Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:

- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,

- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,

- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,

- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.

03.12.2015 - 28.01.2016

Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 2. 12. 2015 v 19.00

Kurátor: Michal Novotný

Slovo skutečnost v češtině význačně obsahuje „skutek”. Skutečnost tedy není něco neutrálního a nezávislého, ale je naopak záležitostí akce, síly a práce. O tom, že skutečnost je ze světa vlastně spíše silou vytržená, svědčí i slovo pojem. Kořen „pojímat” zde napovídá o fyzickém uchopení, oddělení a snad i spojení, jako je tomu i v případě „pojímání za ženu či muže”.

Ve stejném smyslu, jako je skutečnost otázkou činu, je i práce Petra Demka realizmem. Slovenský překlad zde není zvolen národnostně, ale kvůli jeho větší zvukomalebnosti. Re-a-li-zmus připomíná zvuk kotouče zařezávajícího se do železa. V realizmu totiž nelze nikdy oddělit „co” od toho „jak”.

Hmota v realizmu právě proto, že je realizmem, vždy odpovídá myšlence. Schopnost vidět ideální formu, „to, jak to má být”, je ostatně záležitostí letitého tréninku, růstu synaptických struktur neuronů v mozku. Prozření, tedy záblesk, jak nám již slovo opět napovídá, je uvolněním energie, reakcí elektrických nervových impulsů na viděné. Tvar nebo spíše forma, kterou Peter Demek v tomto záblesku nahlédne v určité situaci každodenního života – jako dívka skládající papír ve vlaku nebo kabel reproduktoru vinoucí se po schodech – nebo i jinak nekonečným zkoušením na papíře či v dílně, je poté fundamentem, základem další práce. Skoro by se dalo říci, jako by Peter v prorockém záblesku nahlížel na neviditelnou strukturu pod povrchem věcí. Realizmus ostatně může být mystický právě v tom, že Petrovy objekty jsou jaksi víc než jen to, co vidíme – mají jakousi esenciální pře-hmotnou auru. Pochopení u každého člověka je ale přeci vždy náhlým zábleskem, který nelze nikdy zcela zopakovat a jednoduše znovu vyjádřit. Peter tak léta trénovanou citlivostí v kompozicích, formách a tvarech jakoby na okamžik pochopí, jaké věci tvořící skutečnost, kterých si vlastně většinu života doopravdy nevšímáme, skutečně jsou.

Tato neoddělitelnost hmoty od myšlení a myšlení od hmoty pokračuje i v důrazu na procesuálnost díla. Fundament – motiv – tvar – forma, který byl vyabstrahován, nebo spíše zkonkrétněn, neboť v realizmu nelze o abstrakci vůbec hovořit, však nebyl zcela uchopen ani v daném okamžiku nahlédnutí a nemůže tak nikdy být zcela a trvale zpřítomněn. Nástrojem přibližování se tak Petrovi Demkovi na jedné straně stává naprostá dokonalost zpracování, která však vždy naráží na hranice materiálu a nástroje – nosiče – nebo naopak určitá hrubost povrchu a surovost užitého materiálu. Energie a čas do předmětu vložená poté jen dále zdůrazňuje napětí – jakoby „pomstu povrchu”. Proces však musí kvůli zřejmé nedosažitelnosti konečného výsledku pokračovat i mimo objekt. V nosiči zhmotněný motiv vkládá Peter do určitého kontextu, kterým je vždy specifické prostředí, ať již galerie nebo exteriéru, a zároveň fyzického úchytu, platformy, která jej v tomto prostoru „umísťuje”. Vzniklá situace je následně performativní akcí manipulována. Dochází tak k něčemu, co bychom mohli nazvat „setkáním” předmětu s lidskou aktivitou nebo jinými předměty. Protože nikdy zcela dosažitelný výsledek leží právě v napětí mezi povrchem a vnitřkem, zdůraznění může probíhat jak zakrytím, tak odhalením, změnou části nebo celku, vyrýsováním či vplynutím a ve všech případech akcí nenávratnou či opakovatelnou. Všechny tři stupně však nemusí být nutně přítomny nebo uskutečněny, tak jako není důležité, ani vždy zcela možné jejich odlišení. Všechny totiž spíše odkazují právě k tomu, co se odehrává mezi nimi, nebo spíše v jejich kruhu uprostřed, tak jako střílení neviditelnými elektrony rýsuje tvar jádra atomu, které nelze ve vlnové délce světla nikdy zahlédnout.

Michal Novotný, kurátor

Jdi zpět