25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 2. 12. 2015 v 19.00
Kurátor: Martin Nytra
Důležité období v Achrerově tvorbě představuje téma krajin, kdy se v jeho přístupu jasněji projevuje reflexe malby jako specifického média a obrazu samotného. Také v koncepční rovině u něj dochází k postupnému zpřesňování a redukci formálních prostředků. Zásadním tématem posledních několika let je tedy vztah geometrie a krajiny. Autor sám mluví o racionalizované krajině, tedy o té přeformátované v rámci našeho antropocentrického systému. V nedávné době se však do povahy jeho děl a do odborné i společenské debaty dostaly podněty, které nás nutí nahlížet na ně trochu odlišným způsobem. Jeho tvorba se tak propracovala k obecnější problematice zobrazení a s tím souvisejícími technologiemi a jedním z ústředních témat se stává i podobnost displeje našich osobních zařízení s klasickým závěsným obrazem. Tato konfrontace může a nemusí působit jako anachronismus. Achrer však na tomto srovnávání rozvádí téma obrazu v jeho širších souvislostech a tradičních problémů malířství se dotýká ve více bodech: práce s plány, pomyslnou hloubkou, horizontem poznatelného nebo iluzí prostoru jsou jen některé z nich, jež můžeme jmenovat ve vztahu ke klasickému řemeslu.
Do prostoru Fait Gallery MEM připravil Achrer výstavu, která i přes svou svůdně vyhlížející zjevnost v mnoha ohledech téma obrazu a malby jako takové překračuje. Zároveň ale znovu objevuje řadu vztahů a daností, které tradičně spoluutvářely status obrazu a jeho percepci. Do této potvrzovací smyčky však vstupují momenty, které nás mohou z této debaty vyvést k širší úvaze o fenoménech naší současnosti. V pracích vybraných pro výstavu Backstories tak můžeme nacházet jasné reminiscence na minimalismus, esencialistický přístup k malbě a konceptuální tendence, které nejsou mimo kontext některých dalších proudů a které jsme na poli malby mohli v posledních letech sledovat. Ať už je to aktualizovaný návrat k formalismu, který vykazuje příznaky naší vášně pro digitální prostředí, nebo je to oscilace mezi objektem a obrazem, jdou tyto tendence ruku v ruce s naším zájmem o nové technologie, jež jsou obestřeny jistým kouzlem a značnou mírou iracionality. Výstava Backstories je tak syntézou a těží právě ze své vrstevnatosti, ze které ale můžeme vytáhnout dva následující pohledy.
Obraz je také objekt, který demonstruje svou objemovost a ve své hmotné existenci expanduje do prostoru. Obrazy aspirují na to, stát se předměty osvobozenými od jejich obrazovosti, zbavit se závislosti na zdech, na architektuře a adaptovat se na nové podmínky. Zároveň se zde ale setkáváme s využitím prostředků s výrazným imaginativním potenciálem, který aktivně působí na diváka, a to velmi sugestivním expresivním způsobem.
Děj se odehrává nejen na povrchu nebo vně věcí, ale také za jejich hranicemi. Tuto skutečnost můžeme popsat jako horizont ve smyslu jeho možných významů, především jako rozhraní, za nímž se nachází teritorium, jehož celistvou podobu nejsme schopni pojmout nebo existenci samotnou nedokážeme empiricky doložit ani vyvrátit. Slovo Looming je anglický termín, který se v jeho širším významu užívá k popisu něčeho, co vyvolává pocit přibližujícího se nebo přicházejícího. Dalo by se říct, že taková existence je jen tušená. V případě Achrerových obrazů je však realita deroucí se zpoza rámů očividná a může se téměř zdát, že obraz sám brání jejímu vstupu.
Martin Nytra, kurátor