Kateřina Vincourová / "Kdykoliv si řekneš."

Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.

Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.

Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.

Ondřej Chrobák

Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:

- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,

- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,

- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,

- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.

Kateřina Vincourová / "Kdykoliv si řekneš."

23.03.2016 - 04.06.2016

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 23. 3. 2016 v 19.00

Kurátor: Martina Pachmanová

„Nic není v mysli, co předtím neprošlo smysly.“ (John Locke)

Jednu ze svých nových prací nazvala Kateřina Vincourová Dech za zdí. Z plastových odlitků torz a fragmentů lidského těla vytvořila podivnou srostlici, která může připomínat zvětšeninu neznámého mikroorganismu, kosterní ostatek pravěkého tvora nebo laboratorního mutanta pocházejícího z biologické laboratoře. Znepokojivou atmosféru celého výjevu podtrhuje do zdi zapuštěný plastový větrák, evokující mizící dech člověka či jiné živé bytosti: jako by odvětrával vzpomínky na minulost nebo zápach tlejících těl. Dech za zdí je ale rovněž ohromnou stavebnicí. Ukazuje na autorčin zájem o tvarovou variabilitu a o možnost skládání identických jednotek do nových seskupení a kompozic, které jako by kopírovaly nezastavitelný tok myšlenek, a rovněž její posedlost hrou. Stejně jako si dítě dokáže sestavit z těch nejobyčejnějších věcí nebo náhodně nalezených odpadků nový svět, pracuje také Kateřina Vincourová s banálními materiály a předměty. Vypráví jimi mikropříběhy vycházející z osobní i kolektivní historie a transformuje je do prostorových objektů a instalací.

Jakkoli lehkovážně, ba frivolně na první pohled některé z nich působí, což je dané i volbou materiálů spjatých s tělesnou intimitou (zbytků oděvů, ramínek na šaty, hřebenů, gumiček do spodního prádla), autorku spíše než hmatatelné tělo zajímá jeho nematerialita. Obrací se k „řeči“ těla – k nonverbální komunikaci sdělované (a sdílené) gesty, dotyky a pohyby, které jsou nositeli nevyřčených nebo nevyřknutelných pocitů a emocí a jež mohou být láskyplné, rozkošnické, ale také bolestné. Zároveň ji zajímá tělo v jeho nepřítomnosti – jako otisk, odlitek či vzpomínka; nejenže jeho prostřednictvím Vincourová vypovídá o naší křehké tělesnosti a o často uzurpátorském vztahu společnosti a kultury k naší fyzické podstatě více než tělo odhalené, ale poukazuje jím zároveň (byť nedoslovně) k tělu ohroženému, nestabilnímu, znesvobodňovanému či zapomenutému.

Významovou mnohoznačnost díla Kateřiny Vincourové ostatně dokládá také název její výstavy. Výzva „Kdykoliv si řekneš“ neodkazuje jen k příslibu tělesné slasti, jakkoli silnou asociaci sexuální oddanosti či erotiky na prodej vyvolává. „Kdykoliv si řekneš“ lze totiž na jedné straně chápat jako výraz lásky, která člověka naplňuje, ale bere mu zároveň část jeho svobody, stejně jako apel k osobní odvaze – k odhodlání měnit to, co se zdá být neměnné. Autorka jím promlouvá sama k sobě i k divákovi a na konec této věty lze přitom doplnit cokoli…

T: Martina Pachmanová

Jdi zpět