Kateřina Vincourová / "Kdykoliv si řekneš."

První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.

Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.

Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.

Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.

V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.

Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.

Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.

Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.

Text: Ondřej Kotrč

Kateřina Vincourová / "Kdykoliv si řekneš."

23.03.2016 - 04.06.2016

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 23. 3. 2016 v 19.00

Kurátor: Martina Pachmanová

„Nic není v mysli, co předtím neprošlo smysly.“ (John Locke)

Jednu ze svých nových prací nazvala Kateřina Vincourová Dech za zdí. Z plastových odlitků torz a fragmentů lidského těla vytvořila podivnou srostlici, která může připomínat zvětšeninu neznámého mikroorganismu, kosterní ostatek pravěkého tvora nebo laboratorního mutanta pocházejícího z biologické laboratoře. Znepokojivou atmosféru celého výjevu podtrhuje do zdi zapuštěný plastový větrák, evokující mizící dech člověka či jiné živé bytosti: jako by odvětrával vzpomínky na minulost nebo zápach tlejících těl. Dech za zdí je ale rovněž ohromnou stavebnicí. Ukazuje na autorčin zájem o tvarovou variabilitu a o možnost skládání identických jednotek do nových seskupení a kompozic, které jako by kopírovaly nezastavitelný tok myšlenek, a rovněž její posedlost hrou. Stejně jako si dítě dokáže sestavit z těch nejobyčejnějších věcí nebo náhodně nalezených odpadků nový svět, pracuje také Kateřina Vincourová s banálními materiály a předměty. Vypráví jimi mikropříběhy vycházející z osobní i kolektivní historie a transformuje je do prostorových objektů a instalací.

Jakkoli lehkovážně, ba frivolně na první pohled některé z nich působí, což je dané i volbou materiálů spjatých s tělesnou intimitou (zbytků oděvů, ramínek na šaty, hřebenů, gumiček do spodního prádla), autorku spíše než hmatatelné tělo zajímá jeho nematerialita. Obrací se k „řeči“ těla – k nonverbální komunikaci sdělované (a sdílené) gesty, dotyky a pohyby, které jsou nositeli nevyřčených nebo nevyřknutelných pocitů a emocí a jež mohou být láskyplné, rozkošnické, ale také bolestné. Zároveň ji zajímá tělo v jeho nepřítomnosti – jako otisk, odlitek či vzpomínka; nejenže jeho prostřednictvím Vincourová vypovídá o naší křehké tělesnosti a o často uzurpátorském vztahu společnosti a kultury k naší fyzické podstatě více než tělo odhalené, ale poukazuje jím zároveň (byť nedoslovně) k tělu ohroženému, nestabilnímu, znesvobodňovanému či zapomenutému.

Významovou mnohoznačnost díla Kateřiny Vincourové ostatně dokládá také název její výstavy. Výzva „Kdykoliv si řekneš“ neodkazuje jen k příslibu tělesné slasti, jakkoli silnou asociaci sexuální oddanosti či erotiky na prodej vyvolává. „Kdykoliv si řekneš“ lze totiž na jedné straně chápat jako výraz lásky, která člověka naplňuje, ale bere mu zároveň část jeho svobody, stejně jako apel k osobní odvaze – k odhodlání měnit to, co se zdá být neměnné. Autorka jím promlouvá sama k sobě i k divákovi a na konec této věty lze přitom doplnit cokoli…

T: Martina Pachmanová

Jdi zpět