25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 23. 3. 2016 v 19.00
Zvuk je výsledkem procesu pohybujících se částic. Sluch je procesem tělesným, biologickým. Všichni nepřetržitě vnímáme zvuk, ale většina z něj kolem nás projde bez povšimnutí, protože mu doopravdy nenasloucháme. Naslouchání začíná teprve tehdy, jakmile si zvuk uvědomíme a zaměříme se na něj. V práci Ewy a Jacka Doroszenkových je se zvukem zacházeno jako s legitimním materiálem vizuálního umění.
„Exercises of listening“ je pokračováním společného projektu obou umělců. Výstava se skládá z videí, grafických tisků a zvukových instalací, ve kterých spolu sféry slyšeného a viděného komunikují a jejich vyprávění je založené na volných asociacích, jež nám nabízí naše paměť. Posluchači si uvědomí, že se více zajímají o věci než o zvuky, které neexistují jako viditelná hmota. Často připisují význam zvuku objektu, jenž ho způsobil. Spojíme-li dohromady hmotné i nehmotné objekty, vzniká určitý druh narativu a způsobu vyprávění příběhů. To je hlavní důvod, proč Ewa a Jacek Doroszenkovi typicky používají reprezentaci objektů k odhalení slyšitelné esence reality.
Obě videa – „The same horizon repeated at every moment of the walk“, vytvořené v rámci rezidenčního pobytu v Nadaci AAVC Hangar v Barceloně (2014) a „It's hard to find a polyphonic body“, vzniklé v rámci rezidenčního pobytu v Kunstnarhuset Messen v norském Ålviku (2015) – zobrazují krajiny, které se stávají určitým druhem notového zápisu. V těchto krátkých audiovizuálních kompozicích určuje vertikální aktivita pohybující se postavy výšku tónu každého z obrazových polí. Tyto základní elementy hudební kompozice Jacka Doroszenka určuje Ewa Doroszenko jakožto performerka. Jacek Doroszenko vytváří zároveň kombinaci zvuků, které byly zachyceny ve všeobjímajícím prostředí. Hlasité reproduktory, z nichž je instalace složená, přehrávají odlišné stopy a dohromady vytváří vysokofrekvenční zvukovou zeď plnou detailů.
Ewa Doroszenko se akustickým prostředím zabývá prostřednictvím vzdálenějších odkazů, pokouší se překládat vybrané zvukové události do vizuálního jazyka. Její grafické tisky ilustrují tok zvukového materiálu – jeho sbírání, archivování a reprodukování v kontextu digitální doby. Stejně jako zvukové nahrávky i grafické koláže Ewy Doroszenko sestávají z detailních vrstev, základem její práce je však spojitost s notovým zápisem moderní hudby. Ewa Doroszenko používá grafický jazyk k popisu charakteristik určité zvukové nahrávky – rytmus, puls a vývoj jsou elementy každé kompozice také na poli vizuálního vyjádření.