26.02.2020 - 25.07.2020
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 26. 2. 2020 v 19.00
Kurátor: Miroslav Ambroz
V minulých životech jsem byl lovec a sběrač. Vždycky budu začínat tím, že si ozdobím každodenní nářadí, zbraně a vyrobím si hudební nástroj.
1) Přestože jsi byl vnímán především jako tvůrce prostorových objektů, na této výstavě kladeš největší důraz na obrazy. Co bylo tím impulsem?
Nový ateliér, kde mám poprvé v životě světlo, prostor a teplo, mi umožnil konečně začít malovat. Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a spolu se dvěma velkými cestami do Kolumbie a Austrálie chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově, proto i ten název „Dva roky prázdnin“.
2) V roce 2004 jsi namaloval velkoformátová plátna „Cesty rorýsů“ a „Matka Země“. Z t doby je také „Karlínská kaple“, ale už před tím vlastně vznikly „Obálky“, takže svým způsobem pokračuješ v něčem již dávno započatém?
Maloval jsem samozřejmě už v 70. letech v době studií. Tehdy jsem také dostal vzácné pigmenty z dědictví po prof. Slánském, se kterými teď maluji. Poprvé jsem je použil, když na mojí výstavě v Rudolfinu vznikla potřeba namalovat něco velkého do „Sálu ticha“ a vynořila se postava centrálního božstva, která se v mojí práci objevuje v různých variantách. Vždycky byl pro mě důležitý kontakt s materiálem. Způsob práce na zemi na nešepsovaném plátně s vodou ředěnými pigmenty a akrylátovým pojítkem tento fyzický
kontakt přímo vyžaduje. Někde jsou na obrazech otištěna moje chodidla. Nástěnná malba „Karlínské kaple“ byla jakousi očistnou výstavou po povodních 2002 a musel jsem ji osobně podle dohody zabílit. Nejstarší obálky se datují kolem roku 1986. Způsob jejich zdobení navazoval na styl „Třetího rokoka“ v té době kumulujícího v mé práci. V 90. letech jsem pak vytvořil několik velkoformátových obálek, které jsem chápal jako mnohovýznamový obraz-objekt a započala se tím nevyčerpatelná řada sevřená do určitých mantinelů podobně jako je tomu u kytar. To souvisí také s mojí oblibou nestandardních formátů (oválů) a adjustací velkých pláten „na volno“ bez blindrámů.
3) Co tě nejvíc zaujalo v Austrálii?
Především nekonečný prostor a hvězdná obloha. Pět týdnů každý večer u ohně v buši. Dále barvy a skalní malby staré až 60 000 let. Poprvé jsem viděl baobaby a eukalypty staré 800 let, existovaly tedy dávno před příchodem bílých… úchvatné krajinné scenérie. Přinesl jsem si spoustu nasbíraného materiálu a přírodní hlinky, se kterými maluji.
Austrálci mají ke všem bohům „stories“, kdo to je a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí. Zajímavé je, že skalní malby a některé figury na nich jsou na celém světě dost podobné. Já ale nejsem typ, který by ty věci nějak podrobně studoval. Naopak si udržuji záměrně jistou neinformovanost v zájmu udržení úžasu. A to bych doporučil i konzumentům. Kdo se moc ptá, moc se dozví.
4) Některé rezavé obrazy působí až trochu apokalypticky, mělo to nějaký specifický impuls?
„Rezavé krajiny“ jsou malovány jakýmsi rezavým bahýnkem z jednoho lesního močálu v západních Čechách. Ve skutečnosti jsou to železité nanoschránky mikroorganismů. Objevil jsem tu krásnou barvu v 70. letech a nyní se ke mně opět dostala, abych ji umělecky vytěžil. Tematicky navazují částečně na cyklus termokreseb „Krajiny z bezčasí“ nebo cyklus grafik „Obři“, kde je síla přírody personifikována do nadpřirozených bytostí. Lidé touží být svědky zázraku nebo nějakých paranormálních jevů a my máme tu výhodu, že si můžeme takové situace namalovat. Stejně tak lidi přitahuje estetika přírodních katastrof, divadlo zániku. Ke konci mě ale už cesta zavedla jinam.
5) Když jsi byl v Kolumbii, ochutnal jsi yagé – nejvyhlášenější šamanský halucinogen?
Nemám potřebu si ověřovat, to co tuším. Nepotřebuji se setkat s bohem. Nechci ho rozzlobit. Mohl by mi přestat přihrávat.
Rozhovor vedl Miroslav Ambroz
-
Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 20. 9. 2012 v 19.00
Kurátor: Petr Vaňous
Lubomír Typlt dokazuje, že obraz je syntetickým médiem, které sotva kdy může být zcela vyčerpáno. Funkční princip neustálého obnovování tohoto výrazového prostředku je vložen do spojitých nádob autorství a doby. Doba si dělá nárok na obrazy a hodnotí je z hlediska chronologie. Autorství ale díla vyvazuje z časové přímky a prolamuje časoprostor zcela jiným způsobem, který lze označit za cyklický či rituální. Proto se Lubomír Typlt může vracet k figurální malbě, recyklovat zdánlivě vyčerpanou figuraci, aniž by se opakoval ve svých obrazech. Aktualizuje figuru, ale tímto aktem zpřítomňuje v určitém zobecnění současný pocit.
V souboru figurálních obrazů pracuje Typlt s vyhrocenou dynamickou povahou malířských výrazových prostředků. Expresivní zkratka je tu stupňována rozvolněnou emotivní barevností. Autor zde, zdá se, tematizujepředevším zákonitosti samotné malby a malování. Protože co jiného je malba nežli výrazové seskupení barev. Ve vystavených dílech se sice prohánějí postavy adolescentů, jsou ale především nosiči barevných skvrn nežli námětových referencí. Barva modeluje, dává postavám život, zviditelňuje je. Barva vypráví. Sama je narativním prostředkem, který se osamostatňuje a osvobozuje také figuru z její role literárního posluhovače. Malba je energie metaforicky přeložená do ostrosti barev a živosti mladých těl. Pobíhání skupinek před horizontem v obrazech přesto dostává kritický náboj. Plýtvání energií. Úsilí udržet se v běžící skupině. Absurdní a nesmyslné změny směru. Neustálá kontrola terénu. Opakující se pohyb bez začátku a bez konce. Běh bez odpočinku. Také věk aktérů hovoří o zkušenostech se socializací, s integrací do společnosti. Tady vznikají první kolektivy plné krutosti a bezpráví. Tady se zasévají a modelují charaktery. Ve hře, která už není dětská, ale ještě není spojená s plnou zodpovědností. Typlt zobecňuje rozhraní mezi zvědavostí, nevědomím a prozřením, které může mít až destruktivní charakter.
Název výstavy Dalekou neutečou ironizuje jednoduché obranné reakce dítěte, které mírou vzdálenosti poměřuje kvalitu bezpečí. Obrazu a malbě, pokud vyrůstají ze své současnosti, neutečeme. Pohled na ně je pouze pro silné povahy. Zírat do tváře marnosti je prvním a nutným krokem k pochopení vlastní neodvratné smrtelnosti. Jinudy cesta nevede.
Petr Vaňous