23.10.2025 - 10.01.2026
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Koncepce výstavy: Ondřej Kotrč
První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.
Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.
Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.
Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.
V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.
Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.
Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.
Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.
Text: Ondřej Kotrč
-
Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 20. 9. 2012 v 19.00
Kurátor: Petr Vaňous
Lubomír Typlt dokazuje, že obraz je syntetickým médiem, které sotva kdy může být zcela vyčerpáno. Funkční princip neustálého obnovování tohoto výrazového prostředku je vložen do spojitých nádob autorství a doby. Doba si dělá nárok na obrazy a hodnotí je z hlediska chronologie. Autorství ale díla vyvazuje z časové přímky a prolamuje časoprostor zcela jiným způsobem, který lze označit za cyklický či rituální. Proto se Lubomír Typlt může vracet k figurální malbě, recyklovat zdánlivě vyčerpanou figuraci, aniž by se opakoval ve svých obrazech. Aktualizuje figuru, ale tímto aktem zpřítomňuje v určitém zobecnění současný pocit.
V souboru figurálních obrazů pracuje Typlt s vyhrocenou dynamickou povahou malířských výrazových prostředků. Expresivní zkratka je tu stupňována rozvolněnou emotivní barevností. Autor zde, zdá se, tematizujepředevším zákonitosti samotné malby a malování. Protože co jiného je malba nežli výrazové seskupení barev. Ve vystavených dílech se sice prohánějí postavy adolescentů, jsou ale především nosiči barevných skvrn nežli námětových referencí. Barva modeluje, dává postavám život, zviditelňuje je. Barva vypráví. Sama je narativním prostředkem, který se osamostatňuje a osvobozuje také figuru z její role literárního posluhovače. Malba je energie metaforicky přeložená do ostrosti barev a živosti mladých těl. Pobíhání skupinek před horizontem v obrazech přesto dostává kritický náboj. Plýtvání energií. Úsilí udržet se v běžící skupině. Absurdní a nesmyslné změny směru. Neustálá kontrola terénu. Opakující se pohyb bez začátku a bez konce. Běh bez odpočinku. Také věk aktérů hovoří o zkušenostech se socializací, s integrací do společnosti. Tady vznikají první kolektivy plné krutosti a bezpráví. Tady se zasévají a modelují charaktery. Ve hře, která už není dětská, ale ještě není spojená s plnou zodpovědností. Typlt zobecňuje rozhraní mezi zvědavostí, nevědomím a prozřením, které může mít až destruktivní charakter.
Název výstavy Dalekou neutečou ironizuje jednoduché obranné reakce dítěte, které mírou vzdálenosti poměřuje kvalitu bezpečí. Obrazu a malbě, pokud vyrůstají ze své současnosti, neutečeme. Pohled na ně je pouze pro silné povahy. Zírat do tváře marnosti je prvním a nutným krokem k pochopení vlastní neodvratné smrtelnosti. Jinudy cesta nevede.
Petr Vaňous