25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 11. 5. 2016 v 19.00
Kurátor: Adam Vrbka
Poprvé jsem si nepřímého komického aspektu tvorby Ondřeje Kotrče všiml při obhajobách bakalářských prací na FAVU. Ondřej do prostoru AM3 přemístil svou práci Nikdy na tebe nezapomenu. Jednalo se o ledové objekty různých duhových barev instalované do prostoru. Jak vedoucí pedagog, tak oponent práci nikdy před tím neviděli a museli tedy psát posudky naslepo. Tato instalace se navíc stala pro všechny nebezpečnou ve chvíli, kdy sochy začaly tát a padat. Jedna dokonce málem zasáhla kotník Ondřejova vedoucího práce Milana Housera.
Pro výstavu Anamorfóza, kterou jsme s Ondřejem připravili pro prostor galerie Horní konírna, také jeden ledový objekt vyrobil. Tento velký kus ledu vytvořil na podlaze obrovskou barevnou mapu, která už z podlahy galerie nešla nikdy pořádně vyčistit. Tak se fragment Ondřejova díla stal součástí i dalších instalací po následující dvě sezóny.
Ondřej sám říká, že se ve své tvorbě snaží neopakovat a že je pro něj důležité, aby jeho práce byla zábavná. Myslím, že to je správný přístup. Pro Fait Gallery PREVIEW vytvořil obrazy, které v jeho tvorbě představují nový celek. Propojuje zde tři různé ingredience, ze kterých vytváří jednotlivá díla. Jsou to uhel, který lidstvo zná stejně dlouho jako oheň. Papír, který byl objeven v Číně před pěti tisíci lety. A neonové světlo, známé od roku 1910 a nejvíce rozšířené od 20. do 50. let 20. století. Propojení těchto tří komponent umožňuje v rámci Ondřejovy práce odhalit novou úroveň komunikace prostupující z povrchu do hloubky. Připojením neonového světla do zásuvky se Ondřejovo dílo stává zcela závislé na elektřině. Nepřehlédnutelný odkaz na Dana Flavina je pro Ondřeje zároveň určitou kritikou komerčnosti současné společnosti.
Zatímco v dřívějších cyklech děl pracoval Ondřej Kotrč se světlem pasivně a pokud například nesvítilo slunce, neměl divák z vystaveného objektu stejný zážitek, použití elektrické energie můžeme v jeho tvorbě chápat jako určitý předěl. Zároveň tím Ondřej demonstruje svou snahu neopakovat se a neustále přicházet s něčím, co jeho práci opět pozmění a posune dál.
Ondřej Kotrč je autor, jehož tvorbu rád sleduji a vždy s ním s chutí spolupracuji. Jeho přístup k současné minimalistické tvorbě je svěží a ona snaha neopakovat se diváka nutí přemýšlet nad tím, co zase Ondřej „provede“ příště.
T: Adam Vrbka