25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 21. 9. 2016 v 19.00
Kurátor: Jiří Ptáček
Obohacené pokračování Krajin Václava Stratila poodhalí další kapitoly v životní práci brněnského malíře, kreslíře a performera ve vztahu k jeho přátelům, kolegům a studentům. Vedle starších a mnohdy již legendárních prací (legendárních i proto, že jsou mladším zprostředkovány vzpomínáním starších) představujeme také autorovu aktuální práci s fotografií a textem. Zastřešujícím tématem výstavy Krajiny je ovšem zejména vztahování se k druhému a zachycování sebe sama v „analogové“ sociální síti a komunikaci.
Znovuzahájení druhé, obsahově doplněné verze Stratilovy výstavy se navíc stane příležitostí ke křtu autorova nového hudebního alba “Láška”, které vzniklo s přispěním Fait Gallery. “Album „Láška“ se staršími i novými skladbami je druhým kompletem Stratilovy písničkářské produkce.
_________________________________________________________
„Nebylo to pouhé zopakování aktu přivlastnění si již klasického díla a jeho zopakování pod vlastním jménem, protože objektivně a pro Stratila i subjektivně to mohlo fungovat právě jen s Boštíkem se všemi aspekty, které právě tato volba má, počínaje tím, že Stratil je Boštíkův mladší přítel, který jej opravdu miluje, přes to, že právě Boštíkovy práce mají skutečně onu duchovní kvalitu, která je činí něčím mimořádným, a konče třeba tím, že Boštík je dnes především tržním objektem a obětí našich rychlých zbohatlých.“1 Úryvek z textu Jiřího Valocha, napsaného rok poté, co Václav Stratil vystavil fotografické zvětšeniny černobílých reprodukcí obrazů Václava Boštíka2, se jeví jako vhodný úvod do problematiky výstavy Krajiny. Na jedné straně v něm Valoch zmiňuje základní východiska, jež vedla k jejímu uspořádání, avšak na konkrétním příkladě poukazuje i na významové vrstvy, které v našem případě jsou, a to právě kvůli zvolené koncepci, potlačeny. Významová a kontextuální rozmanitost Stratilových děl zde totiž ustupuje před koncepčním klíčem výstavy, jímž je pozorování autorova tvůrčího přístupu k druhým osobám a jejich dílu.
Má-li ale klíč být k čemu, je nutné, aby odemykal pokoje, nebo alespoň dveře od domu. Na výstavě, kde v sousedství boštíkovských reprodukcí představujeme fotoalba z druhé poloviny devadesátých let, v nichž Stratil rozličně nakládal s osobní a rodinnou historií, nebo album vytvořené jeho otcem a umělcem vystavené jako ready-made, ale například také „společné monochromy“ s Janem Nálevkou z konce téže dekády nebo nedávné, partnersky malované obrazy s Martinem Helánem, ovšem lze vysledovat kontinuální zájem Václava Stratila o „autorské spojení“. Pakliže Jiří Valoch ve svém textu míní, že přivlastnění mohlo fungovat právě jen s Boštíkem,3 postihuje tak aspekty intimity a intenzity, jež Stratila dlouhodobě přitahují. Ať už se jednalo například o „zcizení“ principu symetrických podobizen fotografického souboru Jiřího Davida Skryté podoby (1991–1995) a jejich užití pro vlastní autoportréty (1998)4, anebo o vybarvení otcových výukových tabulek (Latina, 2009), byl silný osobní vztah základní dimenzí, která vzniku takového díla předcházela. Proměnlivá v tomto směru byla (a zůstává) pouze míra artikulace tohoto vztahu a pochopitelně také role společného díla, citace či apropriace v kontextu dobové teoretické debaty. Byly-li tak jeho práce v devadesátých letech nahlíženy jako komentáře k identitě obrazu a významu autorství, případně jako pohyby v kvadratuře blízkost-distance-původnost-nepůvodnost, tedy v myšlenkových horizontech této fáze české postmoderny, s přechodem do nového tisíciletí se čím dál více prosazovalo hledisko osobní angažovanosti.
Stratilovi může být pohnutkou vztah k jiné osobě, ale stejně tak konkrétní výtvarný soubor či jednotlivé dílo. Nemůže mu být cizí, musí si ho získat, musí ho zajímat, nebo aspoň iritovat. „Spojení moderny a postmoderny“ se tak uskutečňuje poněkud neobvykle – jako přivolávání osobní angažovanosti a intimity zpět do centra pozornosti.
Název této výstavy se odvíjí od fotografického souboru Česká krajina (1998–1999)5. Ten Stratil inscenoval jako mapu svých profesních partnerů a přátel. Jestliže se tyto fotografie objevují po boku jiných sérií, například fotografických Dvojic (2002–2003 a 2015–2016), chceme vyzdvihnout právě tuto rovinu osobní mapy. Důkladnost a vytrvalost jejího prokreslování je prvním aspektem, který v českém umění nemá obdoby. Druhým a pro nás ještě důležitějším aspektem je však vystupňovaná potřeba intenzity vztahu. Aniž bychom chtěli upřednostňovat její psychologické interpretace, uvědomme si, že Stratila vnímáme jako solitéra zaměřeného zejména na zkoumání sebe sama. Výstava Krajiny tento rozměr jeho umělecké práce nepopírá, připomíná ale význam navazování vztahu a jeho veřejných manifestací v souvislé a svébytné linii uvnitř jeho tvorby. Nedivil bych se však, kdybyste zde vedle intelektuálních her, vášnivosti, humoru či patosu postřehli rovněž osamělost, která osudově provází ty, co tolik usilují o druhého.
1. Valoch, Jiří: Umění spojující modernu a postmodernu. In: Daněk, Ladislav (ed.): Václav Stratil / Kresby 1955–2000. Muzeum umění Olomouc, Olomouc 2000, s. 65.
2. Václav Stratil. Společná výstava, Galerie Nová síň, Praha, 1997.
3. Nikoli nevýznamná byla rovněž podobnost zvětšených reprodukcí Boštíkových obrazů se Stratilovými černým inkoustem šrafovanými kresbami z 2. poloviny 80. let.
4. Václav Stratil. Skryté podoby. Galerie Behémót, Praha, 1998.
5. Ve zvětšeninách veřejně prezentovaného dosud jedinkrát na stejnojmenné výstavě v Malé galerii Galerie Rudolfinum v Praze (1999).
T: Jiří Ptáček