Václav Stratil / Krajiny

Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu.

Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.

Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.

Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.“

Text: Marek Pokorný

Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.

15.06.2016 - 19.11.2016

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 21. 9. 2016 v 19.00

Kurátor: Jiří Ptáček

Obohacené pokračování Krajin Václava Stratila poodhalí další kapitoly v životní práci brněnského malíře, kreslíře a performera ve vztahu k jeho přátelům, kolegům a studentům. Vedle starších a mnohdy již legendárních prací (legendárních i proto, že jsou mladším zprostředkovány vzpomínáním starších) představujeme také autorovu aktuální práci s fotografií a textem. Zastřešujícím tématem výstavy Krajiny je ovšem zejména vztahování se k druhému a zachycování sebe sama v „analogové“ sociální síti a komunikaci.

Znovuzahájení druhé, obsahově doplněné verze Stratilovy výstavy se navíc stane příležitostí ke křtu autorova nového hudebního alba “Láška”, které vzniklo s přispěním Fait Gallery. “Album „Láška“ se staršími i novými skladbami je druhým kompletem Stratilovy písničkářské produkce.

_________________________________________________________

„Nebylo to pouhé zopakování aktu přivlastnění si již klasického díla a jeho zopakování pod vlastním jménem, protože objektivně a pro Stratila i subjektivně to mohlo fungovat právě jen s Boštíkem se všemi aspekty, které právě tato volba má, počínaje tím, že Stratil je Boštíkův mladší přítel, který jej opravdu miluje, přes to, že právě Boštíkovy práce mají skutečně onu duchovní kvalitu, která je činí něčím mimořádným, a konče třeba tím, že Boštík je dnes především tržním objektem a obětí našich rychlých zbohatlých.“1 Úryvek z textu Jiřího Valocha, napsaného rok poté, co Václav Stratil vystavil fotografické zvětšeniny černobílých reprodukcí obrazů Václava Boštíka2, se jeví jako vhodný úvod do problematiky výstavy Krajiny. Na jedné straně v něm Valoch zmiňuje základní východiska, jež vedla k jejímu uspořádání, avšak na konkrétním příkladě poukazuje i na významové vrstvy, které v našem případě jsou, a to právě kvůli zvolené koncepci, potlačeny. Významová a kontextuální rozmanitost Stratilových děl zde totiž ustupuje před koncepčním klíčem výstavy, jímž je pozorování autorova tvůrčího přístupu k druhým osobám a jejich dílu.

Má-li ale klíč být k čemu, je nutné, aby odemykal pokoje, nebo alespoň dveře od domu. Na výstavě, kde v sousedství boštíkovských reprodukcí představujeme fotoalba z druhé poloviny devadesátých let, v nichž Stratil rozličně nakládal s osobní a rodinnou historií, nebo album vytvořené jeho otcem a umělcem vystavené jako ready-made, ale například také „společné monochromy“ s Janem Nálevkou z konce téže dekády nebo nedávné, partnersky malované obrazy s Martinem Helánem, ovšem lze vysledovat kontinuální zájem Václava Stratila o „autorské spojení“. Pakliže Jiří Valoch ve svém textu míní, že přivlastnění mohlo fungovat právě jen s Boštíkem,3 postihuje tak aspekty intimity a intenzity, jež Stratila dlouhodobě přitahují. Ať už se jednalo například o „zcizení“ principu symetrických podobizen fotografického souboru Jiřího Davida Skryté podoby (1991–1995) a jejich užití pro vlastní autoportréty (1998)4, anebo o vybarvení otcových výukových tabulek (Latina, 2009), byl silný osobní vztah základní dimenzí, která vzniku takového díla předcházela. Proměnlivá v tomto směru byla (a zůstává) pouze míra artikulace tohoto vztahu a pochopitelně také role společného díla, citace či apropriace v kontextu dobové teoretické debaty. Byly-li tak jeho práce v devadesátých letech nahlíženy jako komentáře k identitě obrazu a významu autorství, případně jako pohyby v kvadratuře blízkost-distance-původnost-nepůvodnost, tedy v myšlenkových horizontech této fáze české postmoderny, s přechodem do nového tisíciletí se čím dál více prosazovalo hledisko osobní angažovanosti.

Stratilovi může být pohnutkou vztah k jiné osobě, ale stejně tak konkrétní výtvarný soubor či jednotlivé dílo. Nemůže mu být cizí, musí si ho získat, musí ho zajímat, nebo aspoň iritovat. „Spojení moderny a postmoderny“ se tak uskutečňuje poněkud neobvykle – jako přivolávání osobní angažovanosti a intimity zpět do centra pozornosti.

Název této výstavy se odvíjí od fotografického souboru Česká krajina (1998–1999)5. Ten Stratil inscenoval jako mapu svých profesních partnerů a přátel. Jestliže se tyto fotografie objevují po boku jiných sérií, například fotografických Dvojic (2002–2003 a 2015–2016), chceme vyzdvihnout právě tuto rovinu osobní mapy. Důkladnost a vytrvalost jejího prokreslování je prvním aspektem, který v českém umění nemá obdoby. Druhým a pro nás ještě důležitějším aspektem je však vystupňovaná potřeba intenzity vztahu. Aniž bychom chtěli upřednostňovat její psychologické interpretace, uvědomme si, že Stratila vnímáme jako solitéra zaměřeného zejména na zkoumání sebe sama. Výstava Krajiny tento rozměr jeho umělecké práce nepopírá, připomíná ale význam navazování vztahu a jeho veřejných manifestací v souvislé a svébytné linii uvnitř jeho tvorby. Nedivil bych se však, kdybyste zde vedle intelektuálních her, vášnivosti, humoru či patosu postřehli rovněž osamělost, která osudově provází ty, co tolik usilují o druhého.

1. Valoch, Jiří: Umění spojující modernu a postmodernu. In: Daněk, Ladislav (ed.): Václav Stratil / Kresby 1955–2000. Muzeum umění Olomouc, Olomouc 2000, s. 65.

2. Václav Stratil. Společná výstava, Galerie Nová síň, Praha, 1997.

3. Nikoli nevýznamná byla rovněž podobnost zvětšených reprodukcí Boštíkových obrazů se Stratilovými černým inkoustem šrafovanými kresbami z 2. poloviny 80. let.

4. Václav Stratil. Skryté podoby. Galerie Behémót, Praha, 1998.

5. Ve zvětšeninách veřejně prezentovaného dosud jedinkrát na stejnojmenné výstavě v Malé galerii Galerie Rudolfinum v Praze (1999).

T: Jiří Ptáček