Tomáš Bárta / Vnější nastavení

Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu.

Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.

Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.

Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.“

Text: Marek Pokorný

Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.

Tomáš Bárta / Vnější nastavení

15.06.2016 - 30.07.2016

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 15. 6. 2016 v 19.00

Kurátor: Jiří Havlíček

V roce 1844 představil britský majitel železářství Charles Barnard první strojově vyráběné pletivo. Pro svůj vynález se inspiroval mechanickým tkalcovským stavem. Krátce na to francouzský inženýr Joseph Louis Lambot použil drátěné pletivo ke zpevnění betonu. V roce 1848 Lambot zkonstruoval betonovou loďku a její dno vyztužil drátěnou sítí. První z nich byla tři a půl metru dlouhá, přes metr široká a šedesát pět centimetrů hluboká. Druhá byla o něco menší – tři metry dlouhá a padesát tři centimetrů hluboká. Lodě testoval na jezeře Miraval, kde byla později jedna z nich vyfotografována jak kotví u břehu.1 Po více než sto letech byly z bahnitého dna vyloveny dva poničené exempláře, z nichž jeden je dodnes k vidění v muzeu v Lambotově rodném městě Brignoles.2 V roce 1901 si americký vynálezce John C. Perry nechal patentovat metodu na svařování drátěných sítí.3 Původním záměrem byla sériová výroba plotů. Krátce po uvedení na trh však kovové mříže našly jiné využití. Nejdříve se začaly používat ke zpevnění silnic a chodníků, později sloužily jako výztuha podlah nebo stěn betonových budov. Všechna podlaží Empire State Building, ve své době nejvyšší budovy světa, jsou protkána kovovou sítí. Přestože je mrakodrap téměř sto let starý a od svého vzniku prošel několika renovacemi, původní železobetonové podlahy zatím zůstávají beze změn.

Úprava budovy vyžaduje od stavitele určitou vnitřní kázeň. Vnější podoba konstrukce je viditelnou součástí okolí, zároveň upozorňuje na vlastní skrytý účel. Na fasádě domu zpravidla cítíme, když uvnitř chybí srdce. Vnitřní zkušenost zakládá vnější nastavení. Podobné pnutí můžeme vyčíst z velkoformátových kreseb Tomáše Bárty. Jsou to interní zprávy ve formě spletitých stavebních nákresů. Po bledém čele stékají kapky apatie. Na ploše papíru se soustředění mění v neproniknutelnou změť čar. Světlé linie na tmavém pozadí se navzájem prostupují a překrývají. Poukazují na to, co zakrývají. Jak píše Bruno Latour – síť je naší lodí. Síť, která je ohebnější než pojem systém, starší než pojem struktura, empiričtější než pojem komplexnost. Propojení je všudypřítomné, nicméně čím dál tím víc skryté. Uvnitř pravidelné mřížky se čas od času objeví zlom, fasáda se začne pomalu proměňovat. Linie na sebe nenavazují, spojení se přeruší. Loď se začíná potápět.

T: Jiří Havlíček

Jdi zpět