Tomáš Bárta / Vnější nastavení

V práci Jiřího Kovandy existuje několik stabilních aspektů, které se u něj kontinuálně projevují od raných akcí a instalací přes kresby a obrazy postmoderny a koláže, asambláže a objekty devadesátých let až po novodobé intervence a současné instalace a performance: nenápadnost, snaha o kontakt, pokora, jednoduchost, přirozenost, citlivost, humor a manipulace s egem.

Úspornost realizace často velice nenápadných až téměř neviditelných instalací a intervencí je zjevná již v Kovandových raných akcích, v nichž se zabýval nejjednoduššími možnostmi nonverbální komunikace. Už v 70. letech filozof a teoretik umění Petr Rezek poukázal na zajímavý fakt, že Kovandovy akce znamenají především touhu po kontaktu. Současně jsou však ve svém nastavení determinovány tak, aby nemohlo dojít k jejich naplnění. Byly totiž často koncipovány tak, že autora nutily k práci s jeho vrozeným ostychem a překračováním této mentální bariéry. Spoluaktéry pak uváděly do neznámých, nekomfortních až trapných situací, které navíc stály mimo rámec umění, nebo do situací, které svým nevybočením z normálního chování zůstaly pro diváky nerozpoznatelné a zviditelnila je až jejich následná dokumentace pomocí fotografie a prezentace v galerijním kontextu.

Fotodokumentace byla pak zásadní pro další etapu Kovandovy práce, ve které svou fyzickou přítomnost postupně nahrazoval již jen záznamem své činnosti. U instalací intervenujících do soukromého i veřejného prostředí bez přítomnosti diváků představovalo fotografování jedinou možnost zaznamenání autorovy stopy v podobě různých předmětů denní potřeby a triviálních materiálů umísťovaných zcela nenápadně na rozličná místa v exteriéru i v interiérech i vzhledem k nepostřehnutelnosti a efemérnosti těchto intervencí. Svoji zcela přirozenou strategii vytvoření neočekávaného kontextu pro objekt a zanechání stopy svých činů tak artikuloval již ve svých raných pracích, jako např. spadané listy přilepené lepicí páskou k zemi, dřevěné klínky zaražené mezi dlažebními kostkami nebo hromádka jehličí a hřebíků v lese či intervence v interiéru, jako květináč schovaný za sloupem^{^[1]}, provázek obvázaný kolem téhož sloupu o dva měsíce později či bílý provázek napnutý doma přes místnost.

Stejně jako se u Kovandových akcí často jednalo o banální situace, běžné činnosti nebo všední úkony, které činíme jen tak mimoděk, ale provedené v posunutém kontextu, tak i ve svých instalacích a intervencích posunuje autor obyčejné často používané předměty do zcela nové neočekávané roviny jejich vytržením z původní situace a odnětím jejich primární užitné funkce.[2] Díky své práci v depozitáři Národní galerie[3] začal Jiří Kovanda nejdříve používat ve svých instalacích materiál, který souvisí s instalační praxí v běžném galerijním provozu, např. provázky, papír, sklo nebo dřevěné klíny, i v současnosti ve svých instalacích a intervencích používá věci každodenní potřeby, předměty z domácnosti – potraviny nevyjímaje – nebo předměty specifické pro konkrétní místo[4]. Jejich prostřednictvím následně daný prostor zviditelňuje a vymezuje jeho jednotlivé části, tím také trochu manipulativně určuje, jak konkrétní prostor a jeho uspořádání vnímáme, a stanovuje také nový způsob pohybu po prostoru. Při svých instalacích Jiří Kovanda nevychází z představy určitého místa vhodného či uzpůsobitelného pro dané dílo, ale konkretizuje nápad a přípravu situace, jež se má stát výchozí pro nový projekt či pro realizaci některé ze starších prací, přímo na daném místě. Tak je tomu i u centrální instalace Zlatý prsten, která zřejmě nejvíce ze všech prezentovaných děl apeluje k reflexi hodnot v metaforické komparaci provázku a prstenu jako předmětu obyčejného a věci výjimečné. Vše má stejnou hodnotu, záleží jen na kontextu a interpretaci.

Virtuální prohlídku výstavy Jiřího Kovandy - O deset minut dřív najdete zde.

[1] Jednalo se o provizorní galerijní prostor v Provaznické ulici. Podzemní místnost nakladatelství Odeon, ve kterém od roku 1978 pracoval Jan Mlčoch, byla původně určena jako archiv a až do Mlčochovy rezignace v roce 1980 sloužila pražské bodyartové trojici (Karel Miler, Petr Štembera a Jan Mlčoch) jako místo setkávání. Pořádali zde performance své i okruhu svých blízkých přátel, ke kterým patřil i Jiří Kovanda.

[2] V tomto ohledu u Kovandy jistě fatální úlohu sehrála výstava Marcela Duchampa v Galerii Václava Špály v roce 1969, kterou ve spolupráci s milánským sběratelem, galeristou a teoretikem umění Arturo Schwarzem realizoval její tehdejší komisař Jindřich Chalupecký.

[3] Roku 1977 mu Karel Miler zprostředkoval místo v Národní galerii, kde se stal Kovanda správcem depozitáře sídlícího tehdy v Městské knihovně. Pracoval zde až do roku 1995, kdy začal působit na pražské Akademii výtvarných umění jako asistent v ateliéru Vladimíra Skrepla.

[4] Autorovy instalace jsou pochopitelně velice náchylné k záměně s obyčejnými předměty zapomenutými v prostoru a musí být pečlivě chráněny před horlivým úklidovým personálem.

Tomáš Bárta / Vnější nastavení

15.06.2016 - 30.07.2016

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 15. 6. 2016 v 19.00

Kurátor: Jiří Havlíček

V roce 1844 představil britský majitel železářství Charles Barnard první strojově vyráběné pletivo. Pro svůj vynález se inspiroval mechanickým tkalcovským stavem. Krátce na to francouzský inženýr Joseph Louis Lambot použil drátěné pletivo ke zpevnění betonu. V roce 1848 Lambot zkonstruoval betonovou loďku a její dno vyztužil drátěnou sítí. První z nich byla tři a půl metru dlouhá, přes metr široká a šedesát pět centimetrů hluboká. Druhá byla o něco menší – tři metry dlouhá a padesát tři centimetrů hluboká. Lodě testoval na jezeře Miraval, kde byla později jedna z nich vyfotografována jak kotví u břehu.1 Po více než sto letech byly z bahnitého dna vyloveny dva poničené exempláře, z nichž jeden je dodnes k vidění v muzeu v Lambotově rodném městě Brignoles.2 V roce 1901 si americký vynálezce John C. Perry nechal patentovat metodu na svařování drátěných sítí.3 Původním záměrem byla sériová výroba plotů. Krátce po uvedení na trh však kovové mříže našly jiné využití. Nejdříve se začaly používat ke zpevnění silnic a chodníků, později sloužily jako výztuha podlah nebo stěn betonových budov. Všechna podlaží Empire State Building, ve své době nejvyšší budovy světa, jsou protkána kovovou sítí. Přestože je mrakodrap téměř sto let starý a od svého vzniku prošel několika renovacemi, původní železobetonové podlahy zatím zůstávají beze změn.

Úprava budovy vyžaduje od stavitele určitou vnitřní kázeň. Vnější podoba konstrukce je viditelnou součástí okolí, zároveň upozorňuje na vlastní skrytý účel. Na fasádě domu zpravidla cítíme, když uvnitř chybí srdce. Vnitřní zkušenost zakládá vnější nastavení. Podobné pnutí můžeme vyčíst z velkoformátových kreseb Tomáše Bárty. Jsou to interní zprávy ve formě spletitých stavebních nákresů. Po bledém čele stékají kapky apatie. Na ploše papíru se soustředění mění v neproniknutelnou změť čar. Světlé linie na tmavém pozadí se navzájem prostupují a překrývají. Poukazují na to, co zakrývají. Jak píše Bruno Latour – síť je naší lodí. Síť, která je ohebnější než pojem systém, starší než pojem struktura, empiričtější než pojem komplexnost. Propojení je všudypřítomné, nicméně čím dál tím víc skryté. Uvnitř pravidelné mřížky se čas od času objeví zlom, fasáda se začne pomalu proměňovat. Linie na sebe nenavazují, spojení se přeruší. Loď se začíná potápět.

T: Jiří Havlíček

Jdi zpět