25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 15. 6. 2016 v 19.00
Kurátor: Jiří Ptáček
Před třemi roky vizuální umělkyně a teoretička umění Markéta Magidová uspořádala samostatnou výstavu Domácí slovník v brněnské Galerii Kabinet. Prostorovou instalaci tehdy doprovodila tištěným výkladovým slovníkem výrazů a slovních spojení ojedinělých v rámci její rodiny. Mezilidská pouta uvnitř této základní společenské jednotky tak dala nahlížet jako síť vznikající a potvrzující se skrze jazyk.
Pro Markétu Magidovou je příznačné užívání široké škály uměleckých prostředků. K mluvenému nebo psanému slovu se ovšem přimyká s takovou pravidelností, že právě v jeho zkoumání smíme spatřovat významné ohnisko její tvorby. Nejinak je tomu v případě výstavy Tertium non datur. Instalační část výstavy a video vycházejí z jediného principu: metaforického užívání číslovky 3. V prostorové instalaci z předmětů a fotografií se přitom dají nalézt rysy, jimiž se zmíněnému Domácímu slovníku podobá i odlišuje. Za podobnost lze považovat úsilí podat co nejúplnější rejstřík pojmenování, ve kterých je číslovka tři obsažena. Třetí oko, třetí ruka, trojnožka, Třetí říše… Na rozdíl od Domácího slovníku ovšem nepřichází s jejich výkladem. Volně přikládá jedno ke druhému a nechává na nás, jestli objevíme dílčí vazby nebo nemožnost vytvořit si jakékoliv odůvodnění pro shromáždění těchto „třetích věcí“ na jednom místě. Důsledkem může být dojem, že stojíme před poněkud obskurní sbírkou.
Magidová ovšem sleduje roli jazyka v utváření myšlenkových struktur a hodnotových systémů. Na výstavě, nazvané podle logického principu umožňujícího pouze dva pravdivé výroky, obrací pozornost k „vyloučení“ třetí možnosti. Zaměřuje se na pojmenování, která naznačují přebytečnost, nedostatečnost, chybu, jinakost apod. Čelí tím hluboce zakořeněnému binárnímu rozvrhu lidského myšlení, v rámci kterého je pouze považován za „kompletní“ a bezchybný. Autorčiny intence jsou přitom politické, přinejmenším jako polemika s myšlenkovými schématy, kvůli kterým je odchylka považována za nevýhodu, aniž by byl prozkoumán její potenciální přínos. Právě z tohoto důvodu se součástí výstavy muselo stát video, v němž mim Petr Biel improvizuje pohybové kreace na třech nohou. Mezi lidmi tím vyvolává smích či opovržení. Je ovšem otázkou, zda obě tyto bezprostřední emocionální reakce nejsou pouze dvěma způsoby zavržení zmíněného potenciálu ještě předtím, než začne zapouštět kořínky.
T: Jiří Ptáček