Markéta Magidová / TERTIUM NON DATUR

Jakoby hlavní rozpor dneška nespočíval v samotných problémech, kterým čelíme, od klimatických změn až po návraty populismu a dezinterpretací. Možná, že tím nejdůležitějším úskalím dneška je naše neschopnost sdílet tyto problémy a obavy, ale s nimi také hodnoty, vize a řešení.

Přitom pro naše zapojení do světa, do jeho budování i strádání máme jméno — nejde o nic složitějšího než o práci. Tu nemusíme chápat jako zaměstnání, ale právě jako proces, ve kterém naše aktivity a představy získávají smysl a spoluutváří svět, ve kterém žijeme.

Také umění není pouze vytváření výstav a děl, ale snaží se vplést do naší sdílené imaginace, obohatit ji obrazy, vizemi i kritikou. V naší výstavě pro Fait Gallery se pokoušíme celý tento proces otevřít. Pozvat diváka blíž, na pódium, které ovládá prostor galerie a dává uměleckým instalacím společný rámec a kontext.

Platforma je uzpůsobená nejen samotnému umění, ale také pro vaši práci a odpočinek ve formě coworkingového místa a dvou vestavěných loungí, které doplňují židle z předchozích uměleckých projektů Pavly Scerankové. Pódium-stůl proto dává nejen význam jednotlivým instalacím, ale vybízí diváky, aby vstoupili do samotného procesu cyklu práce a odpočinku, který dává smysl nejen uměleckým dílům, ale našemu světu.

Pavla Sceranková se snaží o přiblížení se lidské situaci stlačené současnou kulturou práce. V sérii plastelínových figurek zpracovaných žáky základní umělecké školy (název Klára) nás nechává sledovat rozmělňování tvarů a mísení a slévání hmoty. Množství ohrožených zvířat se stává metaforou nejen současných environmentálních problémů, ale také společné a zužitkované práce, která se nutně zmnožuje, podléhá společenským očekáváním, a přesto může být sdílená, užitečná a může zprostředkovávat hodnoty, třeba i estetické.

Dílo Milada, opět nazvané podle osoby, která se propojuje s přemýšlením a prací na konkrétním projektu, má podobu napnutého elastického obleku a performance. Zve nás dovnitř flexibilního, podmanivého a podmaňujícího života na částečný úvazek, který nás obepíná stejně intimně jako funkční sportovní prádlo. Naopak projekt Miloš, postava zakořeněná do pódia galerie, se pokouší o hledání základu, ukotvení, snad i o návrat k uvažování o přírodě a odpovídajícímu rytmu, harmonii a zpomalení.

Naše přítomnost, ať již jde o společenský čas nebo o osobní zkušenost, jako by se odvíjela ve smyčkách, které výstavou proplétá instalace Ilja. Nejde jen o zavěšený stav, navrácení pracovní techniky do prostorů bývalé továrny, navázání na osnovu a práci, která byla přetržená. Jde také o cykličnost samotné práce, o koloběh splétání a párání, práce a odpočinku, tvoření a ničení.

Dušan Zahoranský zase do své práce vtahuje téma komunikace. V sérii falešných hovorů zapsaných na makety mobilních telefonů (Mária) naráží nejen na spektakulární přítomnost (online) komunikace v naší současnosti, ale i na izolovaný, soukromý, takřka absurdní rozměr instantní možnosti komunikovat.

Monumentální kruh (Libor), který obepíná celý most galerie, vtahuje do prostoru kancelářský nábytek a problém stereotypizace a komodifikace práce nebo také sémiokapitalismu. Totiž naše pracovní prostředí i nasazení často podléhá takovým fenoménům jako je open space, home office, zkrácené úvazky, ale také nutnost být kontinuálně dostupný na emailu, mobilu nebo sociálních sítích. Kapitalismus si tak nepřisvojuje pouze náš čas a práci, ale také vytváření významu a smyslu.

Zahoranský také kritizuje možnost univerzálního, nepříznakového či plně transparentního jazyka. V rámci série vybarvovaných rastrů digitálních znaků Mirek a Kateřina v prostoru otevírá kombinatoriku písma, komunikace i digitální kultury. V centrální instalaci Dušan zase symbolicky krade písmena „o“ z vlastní emailové komunikace.

Podobně pracuje i se sdílením filmů na populárním serveru uloz.to (série Artur). Z jednotlivých snímků vystřihl jednu minutu a soubory znovu uploadoval; nejen, aby pozměnil samotný film cirkulující mezi uživateli, ale aby dál pracoval se zcizeným časem. Ten jako by představoval negativ času práce a cirkulace, možnost skrýt se a (umělecky) pracovat mimo afektivní smyčky digitální komunikace a kapitalistického řádu.

Projekt se uskutečnil za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Brna.

Markéta Magidová / TERTIUM NON DATUR

15.06.2016 - 30.07.2016

Fait Gallery PREVIEW
Ve Vaňkovce 2, Brno
15. 6. - 30. 7. 2016
Vernisáž: 15. 6. 2016 v 19:00
Kurátor: Jiří Ptáček

Před třemi roky vizuální umělkyně a teoretička umění Markéta Magidová uspořádala samostatnou výstavu Domácí slovník v brněnské Galerii Kabinet. Prostorovou instalaci tehdy doprovodila tištěným výkladovým slovníkem výrazů a slovních spojení ojedinělých v rámci její rodiny. Mezilidská pouta uvnitř této základní společenské jednotky tak dala nahlížet jako síť vznikající a potvrzující se skrze jazyk.

Pro Markétu Magidovou je příznačné užívání široké škály uměleckých prostředků. K mluvenému nebo psanému slovu se ovšem přimyká s takovou pravidelností, že právě v jeho zkoumání smíme spatřovat významné ohnisko její tvorby. Nejinak je tomu v případě výstavy Tertium non datur. Instalační část výstavy a video vycházejí z jediného principu: metaforického užívání číslovky 3. V prostorové instalaci z předmětů a fotografií se přitom dají nalézt rysy, jimiž se zmíněnému Domácímu slovníku podobá i odlišuje. Za podobnost lze považovat úsilí podat co nejúplnější rejstřík pojmenování, ve kterých je číslovka tři obsažena. Třetí oko, třetí ruka, trojnožka, Třetí říše… Na rozdíl od Domácího slovníku ovšem nepřichází s jejich výkladem. Volně přikládá jedno ke druhému a nechává na nás, jestli objevíme dílčí vazby nebo nemožnost vytvořit si jakékoliv odůvodnění pro shromáždění těchto „třetích věcí“ na jednom místě. Důsledkem může být dojem, že stojíme před poněkud obskurní sbírkou.

Magidová ovšem sleduje roli jazyka v utváření myšlenkových struktur a hodnotových systémů. Na výstavě, nazvané podle logického principu umožňujícího pouze dva pravdivé výroky, obrací pozornost k „vyloučení“ třetí možnosti. Zaměřuje se na pojmenování, která naznačují přebytečnost, nedostatečnost, chybu, jinakost apod. Čelí tím hluboce zakořeněnému binárnímu rozvrhu lidského myšlení, v rámci kterého je pouze považován za „kompletní“ a bezchybný. Autorčiny intence jsou přitom politické, přinejmenším jako polemika s myšlenkovými schématy, kvůli kterým je odchylka považována za nevýhodu, aniž by byl prozkoumán její potenciální přínos. Právě z tohoto důvodu se součástí výstavy muselo stát video, v němž mim Petr Biel improvizuje pohybové kreace na třech nohou. Mezi lidmi tím vyvolává smích či opovržení. Je ovšem otázkou, zda obě tyto bezprostřední emocionální reakce nejsou pouze dvěma způsoby zavržení zmíněného potenciálu ještě předtím, než začne zapouštět kořínky.

T: Jiří Ptáček

Jdi zpět