25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 21. 9. 2016 v 19.00
Islámský stát je nejúspěšnější teroristickou skupinou v dějinách lidstva. Díky chytrému využívání sociálních sítí je ISIS známý po celém světě a přiměl množství mladých lidí vstoupit do svých řad a připojit se k džihádu. Jejich propagandistická videa ukazují velmi názorně popravy jejich zajatců a nepřátel a opakovaně šokují svět. Tyto profesionálně vyrobené klipy poutají naši pozornost zejména díky své podobnosti s hollywoodskými filmy a televizními seriály, které důvěrně známe. Funguje to i naopak, když se snažíme vyrovnat se zobrazenou krutostí: i tehdy si tato videa spojujeme s populární kulturou. Dokud si myslíme, že tato zvěrstva mohou být fikcí, celý jejich obsah zůstává lépe stravitelný a může být jednoduše proměněn v zábavu. Nejmenší jednotkou zábavy je vtip – ústřední dílo výstavy „Erase/Rewind“ – nalezený v diskuzi pod článkem o ISIS na průkopnickém blogu Gawker.com.
Na webu Gawker.com najdeme také nechvalně známý článek z roku 2011, v němž byla Asma Assadová, manželka syrského prezidenta Bašára al-Assada, velebena jako „růže v poušti“. Článek se původně objevil v časopise Vogue těsně před vypuknutím občanské války v Sýrii, která vyhrotila životní situaci milionů Syřanů, a jeho předmětem se stala nejen Assadova žena jakožto módní ikona, ale také příkladná role Sýrie jako ochránce míru na Středním východě. O pár týdnů později vyšlo najevo, že článek byl objednán a financován Assadovou rodinou za účelem propagace Sýrie a odvrácení pozornosti od zvráceného způsobu vlády, který vedl k prvotním protestům Arabského jara a k probíhající občanské válce, která drží svět v napětí dodnes. Poté, co byl článek stažen z webu Vogue.com, ho můžeme najít už jen v tištěném vydání březnového čísla z roku 2011, na Gawker.com a na proassadovském webu presidentassad.net jako mistrovské dílo státní propagandy.
Assadové jsou vášnivými uživateli Instagramu – dalšího z kanálů jejich propagandy. Jedním z příspěvků je obrázek upozorňující na soutěž v rámci oslav Dne syrské nezávislosti z roku 2014, do které jste mohli přihlásit vlastnoručně nakreslenou vlajku Sýrie. Kresbu na fotografii nakreslilo jedno z Assadových dětí barevnými pastelkami. Je zarážející, že syrský režim zneužívá sociální média (a dokonce i své vlastní děti) podobným způsobem, jako to dělá ISIS. Obrázky jsou dojemné svou vlídností a úspěšně zasahují naše emoce. Je ovšem bez debaty, že naaranžované fotografie odporují faktům a že Assadové postupně proměnili reálný život ve fikci.
Christian Weidner a Lukas Kaufmann fungují na své výstavě „Erase/Rewind“ jako hlídková četa: uvnitř pomíjivého světa internetu a mediálního zpravodajství mohou být digitální informace velmi rychle zapomenuty a v případě vyvolané emoční odezvy z nás mohou velmi snadno udělat blázny. Fyzická kopie ve formě malby a objektu je neodvolatelným svědectvím o současné době a slouží jako hmotný důkaz proti lžím jakéhokoli tyrana. Vrstvením výše zmíněných materiálů propagandy a antipropagandy vzniká nová metoda infiltrace. Výstava „Erase/Rewind“ předestírá budoucnost, která zaměňuje realitu a fikci: „Takhle získáte mír!“ (Bašár Asad v článku „Růže v poušti“)