Christian Weidner a Lukas Kaufmann / ERASE/REWIND

Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu.

Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.

Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.

Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.“

Text: Marek Pokorný

Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.

Christian Weidner a Lukas Kaufmann / ERASE/REWIND

21.09.2016 - 20.10.2016

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 21. 9. 2016 v 19.00

Islámský stát je nejúspěšnější teroristickou skupinou v dějinách lidstva. Díky chytrému využívání sociálních sítí je ISIS známý po celém světě a přiměl množství mladých lidí vstoupit do svých řad a připojit se k džihádu. Jejich propagandistická videa ukazují velmi názorně popravy jejich zajatců a nepřátel a opakovaně šokují svět. Tyto profesionálně vyrobené klipy poutají naši pozornost zejména díky své podobnosti s hollywoodskými filmy a televizními seriály, které důvěrně známe. Funguje to i naopak, když se snažíme vyrovnat se zobrazenou krutostí: i tehdy si tato videa spojujeme s populární kulturou. Dokud si myslíme, že tato zvěrstva mohou být fikcí, celý jejich obsah zůstává lépe stravitelný a může být jednoduše proměněn v zábavu. Nejmenší jednotkou zábavy je vtip – ústřední dílo výstavy „Erase/Rewind“ – nalezený v diskuzi pod článkem o ISIS na průkopnickém blogu Gawker.com.

Na webu Gawker.com najdeme také nechvalně známý článek z roku 2011, v němž byla Asma Assadová, manželka syrského prezidenta Bašára al-Assada, velebena jako „růže v poušti“. Článek se původně objevil v časopise Vogue těsně před vypuknutím občanské války v Sýrii, která vyhrotila životní situaci milionů Syřanů, a jeho předmětem se stala nejen Assadova žena jakožto módní ikona, ale také příkladná role Sýrie jako ochránce míru na Středním východě. O pár týdnů později vyšlo najevo, že článek byl objednán a financován Assadovou rodinou za účelem propagace Sýrie a odvrácení pozornosti od zvráceného způsobu vlády, který vedl k prvotním protestům Arabského jara a k probíhající občanské válce, která drží svět v napětí dodnes. Poté, co byl článek stažen z webu Vogue.com, ho můžeme najít už jen v tištěném vydání březnového čísla z roku 2011, na Gawker.com a na proassadovském webu presidentassad.net jako mistrovské dílo státní propagandy.

Assadové jsou vášnivými uživateli Instagramu – dalšího z kanálů jejich propagandy. Jedním z příspěvků je obrázek upozorňující na soutěž v rámci oslav Dne syrské nezávislosti z roku 2014, do které jste mohli přihlásit vlastnoručně nakreslenou vlajku Sýrie. Kresbu na fotografii nakreslilo jedno z Assadových dětí barevnými pastelkami. Je zarážející, že syrský režim zneužívá sociální média (a dokonce i své vlastní děti) podobným způsobem, jako to dělá ISIS. Obrázky jsou dojemné svou vlídností a úspěšně zasahují naše emoce. Je ovšem bez debaty, že naaranžované fotografie odporují faktům a že Assadové postupně proměnili reálný život ve fikci.

Christian Weidner a Lukas Kaufmann fungují na své výstavě „Erase/Rewind“ jako hlídková četa: uvnitř pomíjivého světa internetu a mediálního zpravodajství mohou být digitální informace velmi rychle zapomenuty a v případě vyvolané emoční odezvy z nás mohou velmi snadno udělat blázny. Fyzická kopie ve formě malby a objektu je neodvolatelným svědectvím o současné době a slouží jako hmotný důkaz proti lžím jakéhokoli tyrana. Vrstvením výše zmíněných materiálů propagandy a antipropagandy vzniká nová metoda infiltrace. Výstava „Erase/Rewind“ předestírá budoucnost, která zaměňuje realitu a fikci: „Takhle získáte mír!“ (Bašár Asad v článku „Růže v poušti“)

Jdi zpět