Tetradekagon / Výběr děl nejmladší generace umělců zastoupených ve sbírce Fait Gallery

V práci Jiřího Kovandy existuje několik stabilních aspektů, které se u něj kontinuálně projevují od raných akcí a instalací přes kresby a obrazy postmoderny a koláže, asambláže a objekty devadesátých let až po novodobé intervence a současné instalace a performance: nenápadnost, snaha o kontakt, pokora, jednoduchost, přirozenost, citlivost, humor a manipulace s egem.

Úspornost realizace často velice nenápadných až téměř neviditelných instalací a intervencí je zjevná již v Kovandových raných akcích, v nichž se zabýval nejjednoduššími možnostmi nonverbální komunikace. Už v 70. letech filozof a teoretik umění Petr Rezek poukázal na zajímavý fakt, že Kovandovy akce znamenají především touhu po kontaktu. Současně jsou však ve svém nastavení determinovány tak, aby nemohlo dojít k jejich naplnění. Byly totiž často koncipovány tak, že autora nutily k práci s jeho vrozeným ostychem a překračováním této mentální bariéry. Spoluaktéry pak uváděly do neznámých, nekomfortních až trapných situací, které navíc stály mimo rámec umění, nebo do situací, které svým nevybočením z normálního chování zůstaly pro diváky nerozpoznatelné a zviditelnila je až jejich následná dokumentace pomocí fotografie a prezentace v galerijním kontextu.

Fotodokumentace byla pak zásadní pro další etapu Kovandovy práce, ve které svou fyzickou přítomnost postupně nahrazoval již jen záznamem své činnosti. U instalací intervenujících do soukromého i veřejného prostředí bez přítomnosti diváků představovalo fotografování jedinou možnost zaznamenání autorovy stopy v podobě různých předmětů denní potřeby a triviálních materiálů umísťovaných zcela nenápadně na rozličná místa v exteriéru i v interiérech i vzhledem k nepostřehnutelnosti a efemérnosti těchto intervencí. Svoji zcela přirozenou strategii vytvoření neočekávaného kontextu pro objekt a zanechání stopy svých činů tak artikuloval již ve svých raných pracích, jako např. spadané listy přilepené lepicí páskou k zemi, dřevěné klínky zaražené mezi dlažebními kostkami nebo hromádka jehličí a hřebíků v lese či intervence v interiéru, jako květináč schovaný za sloupem^{^[1]}, provázek obvázaný kolem téhož sloupu o dva měsíce později či bílý provázek napnutý doma přes místnost.

Stejně jako se u Kovandových akcí často jednalo o banální situace, běžné činnosti nebo všední úkony, které činíme jen tak mimoděk, ale provedené v posunutém kontextu, tak i ve svých instalacích a intervencích posunuje autor obyčejné často používané předměty do zcela nové neočekávané roviny jejich vytržením z původní situace a odnětím jejich primární užitné funkce.[2] Díky své práci v depozitáři Národní galerie[3] začal Jiří Kovanda nejdříve používat ve svých instalacích materiál, který souvisí s instalační praxí v běžném galerijním provozu, např. provázky, papír, sklo nebo dřevěné klíny, i v současnosti ve svých instalacích a intervencích používá věci každodenní potřeby, předměty z domácnosti – potraviny nevyjímaje – nebo předměty specifické pro konkrétní místo[4]. Jejich prostřednictvím následně daný prostor zviditelňuje a vymezuje jeho jednotlivé části, tím také trochu manipulativně určuje, jak konkrétní prostor a jeho uspořádání vnímáme, a stanovuje také nový způsob pohybu po prostoru. Při svých instalacích Jiří Kovanda nevychází z představy určitého místa vhodného či uzpůsobitelného pro dané dílo, ale konkretizuje nápad a přípravu situace, jež se má stát výchozí pro nový projekt či pro realizaci některé ze starších prací, přímo na daném místě. Tak je tomu i u centrální instalace Zlatý prsten, která zřejmě nejvíce ze všech prezentovaných děl apeluje k reflexi hodnot v metaforické komparaci provázku a prstenu jako předmětu obyčejného a věci výjimečné. Vše má stejnou hodnotu, záleží jen na kontextu a interpretaci.

Virtuální prohlídku výstavy Jiřího Kovandy - O deset minut dřív najdete zde.

[1] Jednalo se o provizorní galerijní prostor v Provaznické ulici. Podzemní místnost nakladatelství Odeon, ve kterém od roku 1978 pracoval Jan Mlčoch, byla původně určena jako archiv a až do Mlčochovy rezignace v roce 1980 sloužila pražské bodyartové trojici (Karel Miler, Petr Štembera a Jan Mlčoch) jako místo setkávání. Pořádali zde performance své i okruhu svých blízkých přátel, ke kterým patřil i Jiří Kovanda.

[2] V tomto ohledu u Kovandy jistě fatální úlohu sehrála výstava Marcela Duchampa v Galerii Václava Špály v roce 1969, kterou ve spolupráci s milánským sběratelem, galeristou a teoretikem umění Arturo Schwarzem realizoval její tehdejší komisař Jindřich Chalupecký.

[3] Roku 1977 mu Karel Miler zprostředkoval místo v Národní galerii, kde se stal Kovanda správcem depozitáře sídlícího tehdy v Městské knihovně. Pracoval zde až do roku 1995, kdy začal působit na pražské Akademii výtvarných umění jako asistent v ateliéru Vladimíra Skrepla.

[4] Autorovy instalace jsou pochopitelně velice náchylné k záměně s obyčejnými předměty zapomenutými v prostoru a musí být pečlivě chráněny před horlivým úklidovým personálem.

Tetradekagon / Výběr děl nejmladší generace umělců zastoupených ve sbírce Fait Gallery

07.02.2013 - 27.03.2013

Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 7. 2. 2013 v 19.00

Kurátoři: Denisa Kujelová & Martin Nytra

Další, v pořadí již třetí „Výběr“ ze sbírky Fait Gallery, se tentokráte věnuje veskrze nejaktuálnější tvorbě nejmladší, na uměleckou scénu teprve nastupující generace umělců. Výstava představuje jak některé klíčové práce mladých autorů, tak i díla naznačující jejich budoucí směřování. Chronologicky tím přímo navazuje na předešlé dvě výstavy, které byly zaměřeny na československou modernu a umění 2. poloviny 20. století.

Výstava si mj. klade za úkol představit, jakým směrem se ubírá současná umělecká praxe. Proto také výběr děl není omezen tematicky ani médiem. Jsou zde zastoupena klasická média, malba, kresba a fotografie i média v umělecké profesi již zcela zdomácnělá, jako videoart, instalace a světelné instalace. Široké je i spektrum přístupů, které se pohybují od soustředěného hledání osobitého jazyka v tradici abstraktní malby, konceptuálního prověřování možností a povahy kresby přes literárnější obsahy a citlivé zkoumání sdílené intimity, vztahu kultury, obrazů a paměti až k pracím, které se zabývají samotnou funkcí umění a významovými posuny napříč časem. Umění se může opřít o tradiční náměty krajiny, figury a prostoru a znovu formulovat opomíjené, nebo odhalit paradox současné perspektivy vnímání a porozumění těmto symbolům. Hloubka a rozmanitost záběru, jaký současná umělecká scéna nabízí, jsou zde prezentovány nutně fragmentárně a neúplně, přesto výběr dostatečně reprezentuje určitou škálu názorů a postupů, které jsou v současném umění probírány a formulovány. Jednotícím prvkem je tedy doba vzniku děl, naše současnost, ze které autoři vycházejí a kterou reflektují, byť každý zcela svébytným způsobem.

Jednotlivými díly / soubory děl jsou na výstavě zastoupeni následující umělci: Jan Brož, Katarina Hladeková, Vendula Knopová, Martin Kocourek, Ondřej Kotrč, Petr Krátký, Kamila Maliňáková, Pavla Naďová, Martin Nytra, Johana Pošová, Adéla Sobotková, Teri Varhol, Michaela Vrbková a Diana Winklerová.

Jdi zpět