Tetradekagon / Výběr děl nejmladší generace umělců zastoupených ve sbírce Fait Gallery

Ve výstavním projektu všestranného výtvarného umělce Petra Nikla se jeho tvůrčí přístupy vzájemně prorůstají v rozlehlé imaginativní zahradě – v jakémsi autorem pěstěném, ale k jeho velké radosti zároveň zčásti samorostlém ekosystému pohyblivých i zdánlivě statických organismů.

Petr Nikl patří k nemnoha domácím umělcům, které kulturní veřejnosti nemusíte příliš představovat. Skoro každý si obvykle vzpomene na některou z jeho výstav, na některý jeho obraz, kresbu či grafiku, na jím iniciovaný výstavní projekt, na hudební nahrávku, koncertní vystoupení, divadelní hru či performanci, nebo například na knihu, kterou napsal a ilustroval pro dospělé i děti. Není to ale touto mnohostrannou a již desítky let trvající přítomností Petra Nikla v našem kulturním prostoru, co z něj dělá nepřehlédnutelnou a svého druhu ojedinělou osobnost. Nestála by totiž za řeč a byla by pouze bezduchou hyperaktivitou, kdyby nebyla prodchnuta imaginativní poetikou, jíž nás autor vtahuje do fascinujícího prostoru představivosti a hry. Kdybychom ve zkratce měli postihnout, čím se Nikl obrací ke svým divákům či posluchačům, bylo by to patrně jeho nenásilně subverzivní působení na konsensus důstojné a pragmatické dospělosti, který vytváří hradbu zábran i těžko naplnitelné touhy po jejím prolomení, a Niklova schopnost naznačit skrze výstupy své práce cestu k plnějšímu prožitku vrstevnatosti a tajemnosti existence, která se rozléhá za slupkou všedního konání a povrchního vstřebávání reality.

Svůj loutkový divadelní spolek Mehedaha spoluzaložil již v roce 1985. V té době byl studentem pražské Akademie výtvarných umění a tam se o intermediálních fúzích nebo performativním formách ve výtvarném umění nemluvilo a neučilo. V souladu s představami tehdejší kulturní nomenklatury o jasně vymezených polích pro jednotlivé umělecké disciplíny se o nich dokonce neuvažovalo ani jako o potenciálně obohacujících. Mezi členy výtvarné skupiny Tvrdohlaví, která poprvé veřejně vystoupila v roce 1987, sice brzy našel partnery s pochopením nejen pro výtvarnou činnost, ale i pro dílčí seberealizaci v hudbě či divadle. Pouze v jeho případě se ovšem paralelní (a mnohdy se křížící) působení v širokém spektru možností práce s obrazem, zvukem, jazykem a tělem se stalo fundamentem veškeré tvůrčí činnosti. Podobně jako v provedení Niklových divadelních her se výrazně uplatňuje jeho vizuální citlivost, je i řada jeho výtvarných realizací určována performativními a procesuálními aspekty tvorby. Zdaleka se to netýká pouze obrazů, které s autorovou asistencí – a často před zrakem publika – provádějí mechanické strojky. Platí to například i pro jeho nové práce na papíře, v nichž probádává možnosti namáčením rolí papírů do barev v očekávání (opět) jen zčásti předvídatelných výsledků. Nahodilost a samovolnost autorovi pomáhají překročit horizont vlastní představivosti a poskytují mu možnost údivu nad vzniknuvším obrazem. Nejsou přitom vzdáleny ani od autorovy kreslířské metody, v níž se jeho výtvarná dovednost napojuje na podvědomé zdroje a kresba se tak „nechává“ vyrůstat z obsahů, které za jiných okolností zůstávají nedostupné. Také v nich je Nikl pouze participantem, který nemá stoprocentní kontrolu nad tím, co za poklad vynesou jeho mysl a ruce.

Výstava ve Fait Gallery se obrůstá kolem metafory záhonu. Zatímco se zahradou je spojen rozvětvený kulturní symbolismus, záhon coby její dílčí složka bývá pouze jakýmsi jejím dělným poddaným. Za běžných okolností je obděláván a udržován ve stavu, kdy dobře slouží vyššímu celku, případně danému účelu, který podle záměrů pěstitele směřuje buďto k funkci okrasné a nebo užitkové. Nepletý a v důsledku zdivočelý záhon je projevem zanedbání péče, zatímco ta se vyznačuje vysokým stupněm nesvobody a kontroly nad tím, co se na jeho vymezené ploše může odehrát. Petru Niklovi je naopak vlastní své pomyslné záhony nechat zarůstat v očekávání netušeného a překvapujícího. Nejsou pro něj tím, co pečlivě nachystá a pak se pevně a neústupně drží plánu, ale společným dílem rostlin, zeminy, slunečního svitu, deště, hmyzu, žížal, krtků a dalších do procesu vstoupivších elementů. Záhony – pro svou vymezenost nikoliv nepodobné napnutým plátnům či listům papíru – se tak zaplňují ději,jež můžeme pozorovat pouze zčásti. A předvídat ještě méně. Díky tomu však mohou proměnit ve fascinující zjevení, která nás svou sebeorganizací, a řekněme spíš „námi neorganizovanou organizací“, posouvají za (či „pod“) věcné chápání skutečnosti, k její masivní organičnosti a v úplnosti neuchopitelné komplexnosti. A přitom se toto „velké“ odehrává v setkání s něčím tak „malým“… jako je záhon, kresba nebo malovaný obraz.

Text: Jiří Ptáček

Tetradekagon / Výběr děl nejmladší generace umělců zastoupených ve sbírce Fait Gallery

07.02.2013 - 27.03.2013

Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 7. 2. 2013 v 19.00

Kurátoři: Denisa Kujelová & Martin Nytra

Další, v pořadí již třetí „Výběr“ ze sbírky Fait Gallery, se tentokráte věnuje veskrze nejaktuálnější tvorbě nejmladší, na uměleckou scénu teprve nastupující generace umělců. Výstava představuje jak některé klíčové práce mladých autorů, tak i díla naznačující jejich budoucí směřování. Chronologicky tím přímo navazuje na předešlé dvě výstavy, které byly zaměřeny na československou modernu a umění 2. poloviny 20. století.

Výstava si mj. klade za úkol představit, jakým směrem se ubírá současná umělecká praxe. Proto také výběr děl není omezen tematicky ani médiem. Jsou zde zastoupena klasická média, malba, kresba a fotografie i média v umělecké profesi již zcela zdomácnělá, jako videoart, instalace a světelné instalace. Široké je i spektrum přístupů, které se pohybují od soustředěného hledání osobitého jazyka v tradici abstraktní malby, konceptuálního prověřování možností a povahy kresby přes literárnější obsahy a citlivé zkoumání sdílené intimity, vztahu kultury, obrazů a paměti až k pracím, které se zabývají samotnou funkcí umění a významovými posuny napříč časem. Umění se může opřít o tradiční náměty krajiny, figury a prostoru a znovu formulovat opomíjené, nebo odhalit paradox současné perspektivy vnímání a porozumění těmto symbolům. Hloubka a rozmanitost záběru, jaký současná umělecká scéna nabízí, jsou zde prezentovány nutně fragmentárně a neúplně, přesto výběr dostatečně reprezentuje určitou škálu názorů a postupů, které jsou v současném umění probírány a formulovány. Jednotícím prvkem je tedy doba vzniku děl, naše současnost, ze které autoři vycházejí a kterou reflektují, byť každý zcela svébytným způsobem.

Jednotlivými díly / soubory děl jsou na výstavě zastoupeni následující umělci: Jan Brož, Katarina Hladeková, Vendula Knopová, Martin Kocourek, Ondřej Kotrč, Petr Krátký, Kamila Maliňáková, Pavla Naďová, Martin Nytra, Johana Pošová, Adéla Sobotková, Teri Varhol, Michaela Vrbková a Diana Winklerová.

Jdi zpět