Martin Lukáč / TWO HANDS AND A MAGNIFYING GLASS

Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu.

Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.

Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.

Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.“

Text: Marek Pokorný

Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.

Martin Lukáč / TWO HANDS AND A MAGNIFYING GLASS

30.11.2016 - 17.01.2017

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž 30. 11. 2016 v 19.00

Kurátor: Christina Gigliotti

Výstavou Two Hands and a Magnifying Glass Martin Lukáč něco hledá a já hledám s ním. Nicméně každý hledáme úplně něco jiného. Já se v jeho práci snažím nalézt hlubší význam, který jde až za Martinovo esteticky zkušené rozhodování. Martin se naopak snaží přesně tomuto uniknout.

Želvy Ninja byly pojmenovány po italských renesančních mistrech – Donatello, Leonardo, Raphael a Michelangelo. Kdyby nic jiného, ztělesňují příklad reteritorializace umění do sféry populární kultury, což ovšem není nic neobvyklého. Zobrazováním fiktivních postav bojujících se zločinem na plátně je opět vytrhává z jejich určených pozic a dává prostor konstantnímu posunu tam a zpět. Jejich podoby byly zbroušeny do omšelých siluet nesoucích chichotající se grimasy, a jejich počet zdá se vzkypěl, aby se znásobil do zvrácených a zlověstných verzí sebe samých. Tohle nejsou portréty, ale podobizny, které se zhlíží v prasklých zrcadlech. Opakování a přehánění vždy byly a jsou přítomny v Lukáčově tvorbě, což ukazuje na dlouhodobý cíl, vyčerpávající úsilí. Pro účely této výstavy bylo toto úsilí ještě zesíleno, nicméně se nedá říci, že existuje znamení toho, že by umělec našel to, co hledal – neexistuje známka uspokojené touhy, či zakončení. Místo toho zůstává pocit, že opakování může nekonečně pokračovat, ať už dvaceti novými malbami, nebo tisícem.

Tento dojem přemíry je rovněž možné cítit z Lukáčovy práce, když pravidelně překračuje bariéry mezi uměním, designem a módou. Užívá symboly pop kultury, jeho gestické abstraktní malby nacházíme umístěné v instalacích, které připomínají inscenace reklam na tenisky Nike. Tato zkoumání nejsou ani kritikou, ani ódami na konzum, leží někde napomezí. Otázkou nicméně je, zdali divák dokáže rozlišit mezi odkazy, které autor používá a samotnými původními zdroji. Možná na tom ale nezáleží. Já věřím, že Lukáč and jeho tvorba splývají – že autor používá určitou deleuzovskou “kontrolovanou hysterii”, při které se autor stává svojí vlastní prací, a ta naopak zrcadlí intenzitu vjemů a impulsů, které on sám zažívá. Možná se nakonec jeho jednotlivá díla neodráží vzájemně, ale zrcadlí autora samotného – odraz, který je trochu arogantní, zkreslený a nedokončený – jako jsou ostatně všechny lidské bytosti.

Martin Lukáč (nar. 1989 v Piešťanech na Slovensku) je malíř, který v současnosti žije a pracuje v Praze. Lukáčova práce se často kloní nebo přímo odkazuje k nedávno minulým estetickým formám, se kterými se setkával během vyrůstání v postsocialistické Bratislavě. V jeho práci jsou často přítomné subjekty nebo motivy populární kultury 90. let (hudba, sport, televize) a vyjadřují se skrze určitou repetici gest na plátně. Lukáč absolvoval v Ateliéru malby Jiřího Černického a Marka Meduny v roce 2016. Mezi jeho nejaktuálnější samostatné výstavy patří No Love all Hate (35M2 Gallery, Praha) a „Bon Appétit” (výstava s Davidem Krňanským v Ivan Gallery, Bukurešt, Rumunsko). Vystavoval v rámci společných výstav mimo jiné také v Národní galerii v Praze – Veletržním paláci (2016), v Galerii Leto ve Varšavě (2016), v I: project space v Pekingu (2016) a v Galerii AMU (2015). Autor bude rovněž vystavovat v galerii Nevan Contempo (pod jménem BHG) v prosinci 2016.

T: Christina Gigliotti

Jdi zpět