Martin Lukáč / TWO HANDS AND A MAGNIFYING GLASS

První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.

Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.

Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.

Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.

V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.

Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.

Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.

Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.

Text: Ondřej Kotrč

Martin Lukáč / TWO HANDS AND A MAGNIFYING GLASS

30.11.2016 - 17.01.2017

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž 30. 11. 2016 v 19.00

Kurátor: Christina Gigliotti

Výstavou Two Hands and a Magnifying Glass Martin Lukáč něco hledá a já hledám s ním. Nicméně každý hledáme úplně něco jiného. Já se v jeho práci snažím nalézt hlubší význam, který jde až za Martinovo esteticky zkušené rozhodování. Martin se naopak snaží přesně tomuto uniknout.

Želvy Ninja byly pojmenovány po italských renesančních mistrech – Donatello, Leonardo, Raphael a Michelangelo. Kdyby nic jiného, ztělesňují příklad reteritorializace umění do sféry populární kultury, což ovšem není nic neobvyklého. Zobrazováním fiktivních postav bojujících se zločinem na plátně je opět vytrhává z jejich určených pozic a dává prostor konstantnímu posunu tam a zpět. Jejich podoby byly zbroušeny do omšelých siluet nesoucích chichotající se grimasy, a jejich počet zdá se vzkypěl, aby se znásobil do zvrácených a zlověstných verzí sebe samých. Tohle nejsou portréty, ale podobizny, které se zhlíží v prasklých zrcadlech. Opakování a přehánění vždy byly a jsou přítomny v Lukáčově tvorbě, což ukazuje na dlouhodobý cíl, vyčerpávající úsilí. Pro účely této výstavy bylo toto úsilí ještě zesíleno, nicméně se nedá říci, že existuje znamení toho, že by umělec našel to, co hledal – neexistuje známka uspokojené touhy, či zakončení. Místo toho zůstává pocit, že opakování může nekonečně pokračovat, ať už dvaceti novými malbami, nebo tisícem.

Tento dojem přemíry je rovněž možné cítit z Lukáčovy práce, když pravidelně překračuje bariéry mezi uměním, designem a módou. Užívá symboly pop kultury, jeho gestické abstraktní malby nacházíme umístěné v instalacích, které připomínají inscenace reklam na tenisky Nike. Tato zkoumání nejsou ani kritikou, ani ódami na konzum, leží někde napomezí. Otázkou nicméně je, zdali divák dokáže rozlišit mezi odkazy, které autor používá a samotnými původními zdroji. Možná na tom ale nezáleží. Já věřím, že Lukáč and jeho tvorba splývají – že autor používá určitou deleuzovskou “kontrolovanou hysterii”, při které se autor stává svojí vlastní prací, a ta naopak zrcadlí intenzitu vjemů a impulsů, které on sám zažívá. Možná se nakonec jeho jednotlivá díla neodráží vzájemně, ale zrcadlí autora samotného – odraz, který je trochu arogantní, zkreslený a nedokončený – jako jsou ostatně všechny lidské bytosti.

Martin Lukáč (nar. 1989 v Piešťanech na Slovensku) je malíř, který v současnosti žije a pracuje v Praze. Lukáčova práce se často kloní nebo přímo odkazuje k nedávno minulým estetickým formám, se kterými se setkával během vyrůstání v postsocialistické Bratislavě. V jeho práci jsou často přítomné subjekty nebo motivy populární kultury 90. let (hudba, sport, televize) a vyjadřují se skrze určitou repetici gest na plátně. Lukáč absolvoval v Ateliéru malby Jiřího Černického a Marka Meduny v roce 2016. Mezi jeho nejaktuálnější samostatné výstavy patří No Love all Hate (35M2 Gallery, Praha) a „Bon Appétit” (výstava s Davidem Krňanským v Ivan Gallery, Bukurešt, Rumunsko). Vystavoval v rámci společných výstav mimo jiné také v Národní galerii v Praze – Veletržním paláci (2016), v Galerii Leto ve Varšavě (2016), v I: project space v Pekingu (2016) a v Galerii AMU (2015). Autor bude rovněž vystavovat v galerii Nevan Contempo (pod jménem BHG) v prosinci 2016.

T: Christina Gigliotti

Jdi zpět