Denisa Lehocká / Luno 550

V minulých životech jsem byl lovec a sběrač. Vždycky budu začínat tím, že si ozdobím každodenní nářadí, zbraně a vyrobím si hudební nástroj.

1) Přestože jsi byl vnímán především jako tvůrce prostorových objektů, na této výstavě kladeš největší důraz na obrazy. Co bylo tím impulsem?

Nový ateliér, kde mám poprvé v životě světlo, prostor a teplo, mi umožnil konečně začít malovat. Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a spolu se dvěma velkými cestami do Kolumbie a Austrálie chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově, proto i ten název „Dva roky prázdnin“.

2) V roce 2004 jsi namaloval velkoformátová plátna „Cesty rorýsů“ a „Matka Země“. Z t doby je také „Karlínská kaple“, ale už před tím vlastně vznikly „Obálky“, takže svým způsobem pokračuješ v něčem již dávno započatém?

Maloval jsem samozřejmě už v 70. letech v době studií. Tehdy jsem také dostal vzácné pigmenty z dědictví po prof. Slánském, se kterými teď maluji. Poprvé jsem je použil, když na mojí výstavě v Rudolfinu vznikla potřeba namalovat něco velkého do „Sálu ticha“ a vynořila se postava centrálního božstva, která se v mojí práci objevuje v různých variantách. Vždycky byl pro mě důležitý kontakt s materiálem. Způsob práce na zemi na nešepsovaném plátně s vodou ředěnými pigmenty a akrylátovým pojítkem tento fyzický
kontakt přímo vyžaduje. Někde jsou na obrazech otištěna moje chodidla. Nástěnná malba „Karlínské kaple“ byla jakousi očistnou výstavou po povodních 2002 a musel jsem ji osobně podle dohody zabílit. Nejstarší obálky se datují kolem roku 1986. Způsob jejich zdobení navazoval na styl „Třetího rokoka“ v té době kumulujícího v mé práci. V 90. letech jsem pak vytvořil několik velkoformátových obálek, které jsem chápal jako mnohovýznamový obraz-objekt a započala se tím nevyčerpatelná řada sevřená do určitých mantinelů podobně jako je tomu u kytar. To souvisí také s mojí oblibou nestandardních formátů (oválů) a adjustací velkých pláten „na volno“ bez blindrámů.

3) Co tě nejvíc zaujalo v Austrálii?

Především nekonečný prostor a hvězdná obloha. Pět týdnů každý večer u ohně v buši. Dále barvy a skalní malby staré až 60 000 let. Poprvé jsem viděl baobaby a eukalypty staré 800 let, existovaly tedy dávno před příchodem bílých… úchvatné krajinné scenérie. Přinesl jsem si spoustu nasbíraného materiálu a přírodní hlinky, se kterými maluji.

Austrálci mají ke všem bohům „stories“, kdo to je a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí. Zajímavé je, že skalní malby a některé figury na nich jsou na celém světě dost podobné. Já ale nejsem typ, který by ty věci nějak podrobně studoval. Naopak si udržuji záměrně jistou neinformovanost v zájmu udržení úžasu. A to bych doporučil i konzumentům. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

4) Některé rezavé obrazy působí až trochu apokalypticky, mělo to nějaký specifický impuls?

„Rezavé krajiny“ jsou malovány jakýmsi rezavým bahýnkem z jednoho lesního močálu v západních Čechách. Ve skutečnosti jsou to železité nanoschránky mikroorganismů. Objevil jsem tu krásnou barvu v 70. letech a nyní se ke mně opět dostala, abych ji umělecky vytěžil. Tematicky navazují částečně na cyklus termokreseb „Krajiny z bezčasí“ nebo cyklus grafik „Obři“, kde je síla přírody personifikována do nadpřirozených bytostí. Lidé touží být svědky zázraku nebo nějakých paranormálních jevů a my máme tu výhodu, že si můžeme takové situace namalovat. Stejně tak lidi přitahuje estetika přírodních katastrof, divadlo zániku. Ke konci mě ale už cesta zavedla jinam.

5) Když jsi byl v Kolumbii, ochutnal jsi yagé – nejvyhlášenější šamanský halucinogen?

Nemám potřebu si ověřovat, to co tuším. Nepotřebuji se setkat s bohem. Nechci ho rozzlobit. Mohl by mi přestat přihrávat.

Rozhovor vedl Miroslav Ambroz

30.11.2016 - 17.01.2017

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 30. 11. 2016 v 19.00

Kurátor: Vít Havránek

I když se jisté objekty na různých výstavách Denisy Lehocké zdánlivě opakují, každou výstavu umělkyně sestavuje z nově vyrobených prací, kreseb, obrazů a materiálů. Ty po ukončení uloží do tmy. Dílo tak vzniká po vrstvách, v nichž se některé procesy a objekty opakují, jiné se na základě změn okolností mění. Tak tomu je i v případě její instalace v monumentálním prostoru Fait Gallery.
Autorka své práce popisuje jako prostorovou koláž. Navádí tím diváka k pohledům směrovaným ze dvou perspektiv. Z pohledu prostorovosti, tj. dějin sochařské plastičnosti. V této linii divák sleduje sochařské reference forem na organické abstraktní sochařství, Lygii Clark i minimalismus, Buckminstera Fullera i Shigeru Bana. Prostorovost ve smyslu site-specific může popisovat vztah objektů ke specifikám konkrétního místa/nemísta. Druhá perspektiva, k níž autorka uvozuje pohled diváka, je koláž. Koláž, jakožto symptomatická metoda avantgard 20. století užívající vivisekce i sešívání fragmentů reality v mnoha referencích od dada (Schwitters, Hausmann), přes kubismus, ale především surrealismus (Ernst, Oppenhem), avantgardy 60. let (Oppermann), až po koláž forenzních metod v diskurzech pravdy.

Pro popis sochařských částí instalací Denisy Lehocké (protože obsahuje také objekty) se hodí pojem pomalá socha. Pomalá socha: opakované namáčení a zasychání sádry, vyšívání nití, všívání korálků, sedimentace barvy, vysychání nasycených roztoků, zaplétání a splétání nití, bavlnek, provazů ad. Pomalá socha nejenže vzniká pomalu, ale každý použitý postup má v rámci skupiny soch a objektů garantovánu potřebnou časovost výroby. I když pomalé sochy neobsahují expresivitu, ani gesto, autorka je nemůže delegovat na třetí osoby. Použité materiály jsou běžně dostupné, chudé, čímž upomínají na Arte Povera a následné směry. Rozměry objektů jsou spíše menší, kapesní, citují buďto minimalistické řazení jedna věc za druhou, anebo jsou řazeny do hnízd, jež vychází z organické skladby. Používají formu i antiformu. Objekty jsou přesné: sádrové rotační tvary vzniklé opakovaným namáčením a odkapáváním sádry za působení gravitace, umně pomotaná lana, zapletené kožené šňůry, vyšívané, prošívané a vrstvené textilie, prázdné misky, igelity se stopou barvy, větvičky pomalované barvou, soklíky, sokly, korále, nasycené roztoky soli a cukru, kameny, rozřezané kameny, zlato a celerový kořen. Desítky kreseb na pomezí testů barev a pigmentů, variací na geometrické skici, výšivek a deníkových záznamů.

Od teoretika/teoretičky, anebo historika umění je požadováno, aby jen nepřekládal smyslová data do slovních popisů, ale s pomocí analytického postřehu a historických vědomostí odkrýval obsahy uměleckých prací. Odkrývání je ale matoucí slovo. Ruth Noack v textu Kdo se bojí Denisy Lehocké?[1]přichází s několika návrhy jak toto dílo interpretovat. Chtěl bych navázat na jeden její argument uvozený otázkou: jak vím, jak můžeme dokázat, že umělkyně není blázen (a že například to, co dělá, není jen hra napodobující umělecké postupy)? Lehocká prý není blázen proto, že ví, co dělá. Takové tvrzení by ale neobstálo, protože právě pro lidi zažívající psychickou poruchu je typické, že naprosto nepochybují o tom, co zakouší i dělají, ať je to sebeneskutečnější. Raději se zeptám jak definovat normalitu? Gladys Swain definovala psychickou nemoc jako „stav odloučení od zdravého rozumu“. Melanie Klein naproti tomu tvrdí, že schizo-paranoidní stav je úděl společný všem subjektům po jejich narození a normalita je způsob, jak tento výchozí stav pacifikovat a překonávat.
Noack pokládá otázku takto otevřeně, protože vidí, že tvůrčí proces Denisy Lehocké se odehrává mimo prostor funkcí jazyka a nalézá se v prostoru před-významovosti. Lehocká se podle ní snaží, co nejdéle odkládat připuštění myšlenky o smyslu v umělecké tvorbě. Pracuje za hranicemi místa, kde „do něj /rozuměj do umění/ význam zaboří své pařáty“. Takové místo může existovat buďto v něčí mysli (a pak by to byla mysl odloučená od jedné z funkcí rozumu, jež společenský cenzor označuje jako „zdravý“), anebo v ne-humánních epochách či vesmírech. Zdá se, že Lehocká si právě takový prostor zkonstruovala. Je to prostor vymezený na jednom pólu čistě empirickým zájmem o fyzikální a chemické procesy materiálů přírodní povahy, s nimiž pracuje – vrstvení, polévání, kapání, odpařování, schnutí, zasychání, malování, řezání, přidávání, ubírání… Na druhém pólu se nachází autorský subjekt, který sice „ví, co dělá“, ale odmítá jednání přiřknout význam. A pokud někdo chce vstupovat do prostoru, kde jsou formy bez významu, zdá se být odložení zdravého rozumu nezbytnou podmínkou průchodu. Nejedná se tu o art brut, ani o dočasné, stimulované anebo kontrolované šílenství. Jak si všímá Noack nejde ani o průchod do prostoru nevědomí, automatismu. Jde o synkretický mix kombinující metody dějin umění posledního století.

Pokud jsme poněkud prohloubili skulinu před-významu, bylo by chybou práce Denisy Lehocké ihned obalovat spekulací o tom, co mají, nebo mohou znamenat. To je výzva, s níž se umělkyně obrací na diváka. A zprostředkovatel – kurátor, teoretik, historik by neměl vystupovat jako znalec nebo majitel klíče otevírajícího intepretaci, ale jako ten nejignorantnější z diváků.

T: Vít Havránek

[1] A. Kusá, M. Mitášová, D. Lehocká, Denisa Lehocká, SNG Bratislava, 2012, str. 17–25.

Jdi zpět