Denisa Lehocká / Luno 550

Ve výstavním projektu všestranného výtvarného umělce Petra Nikla se jeho tvůrčí přístupy vzájemně prorůstají v rozlehlé imaginativní zahradě – v jakémsi autorem pěstěném, ale k jeho velké radosti zároveň zčásti samorostlém ekosystému pohyblivých i zdánlivě statických organismů.

Petr Nikl patří k nemnoha domácím umělcům, které kulturní veřejnosti nemusíte příliš představovat. Skoro každý si obvykle vzpomene na některou z jeho výstav, na některý jeho obraz, kresbu či grafiku, na jím iniciovaný výstavní projekt, na hudební nahrávku, koncertní vystoupení, divadelní hru či performanci, nebo například na knihu, kterou napsal a ilustroval pro dospělé i děti. Není to ale touto mnohostrannou a již desítky let trvající přítomností Petra Nikla v našem kulturním prostoru, co z něj dělá nepřehlédnutelnou a svého druhu ojedinělou osobnost. Nestála by totiž za řeč a byla by pouze bezduchou hyperaktivitou, kdyby nebyla prodchnuta imaginativní poetikou, jíž nás autor vtahuje do fascinujícího prostoru představivosti a hry. Kdybychom ve zkratce měli postihnout, čím se Nikl obrací ke svým divákům či posluchačům, bylo by to patrně jeho nenásilně subverzivní působení na konsensus důstojné a pragmatické dospělosti, který vytváří hradbu zábran i těžko naplnitelné touhy po jejím prolomení, a Niklova schopnost naznačit skrze výstupy své práce cestu k plnějšímu prožitku vrstevnatosti a tajemnosti existence, která se rozléhá za slupkou všedního konání a povrchního vstřebávání reality.

Svůj loutkový divadelní spolek Mehedaha spoluzaložil již v roce 1985. V té době byl studentem pražské Akademie výtvarných umění a tam se o intermediálních fúzích nebo performativním formách ve výtvarném umění nemluvilo a neučilo. V souladu s představami tehdejší kulturní nomenklatury o jasně vymezených polích pro jednotlivé umělecké disciplíny se o nich dokonce neuvažovalo ani jako o potenciálně obohacujících. Mezi členy výtvarné skupiny Tvrdohlaví, která poprvé veřejně vystoupila v roce 1987, sice brzy našel partnery s pochopením nejen pro výtvarnou činnost, ale i pro dílčí seberealizaci v hudbě či divadle. Pouze v jeho případě se ovšem paralelní (a mnohdy se křížící) působení v širokém spektru možností práce s obrazem, zvukem, jazykem a tělem se stalo fundamentem veškeré tvůrčí činnosti. Podobně jako v provedení Niklových divadelních her se výrazně uplatňuje jeho vizuální citlivost, je i řada jeho výtvarných realizací určována performativními a procesuálními aspekty tvorby. Zdaleka se to netýká pouze obrazů, které s autorovou asistencí – a často před zrakem publika – provádějí mechanické strojky. Platí to například i pro jeho nové práce na papíře, v nichž probádává možnosti namáčením rolí papírů do barev v očekávání (opět) jen zčásti předvídatelných výsledků. Nahodilost a samovolnost autorovi pomáhají překročit horizont vlastní představivosti a poskytují mu možnost údivu nad vzniknuvším obrazem. Nejsou přitom vzdáleny ani od autorovy kreslířské metody, v níž se jeho výtvarná dovednost napojuje na podvědomé zdroje a kresba se tak „nechává“ vyrůstat z obsahů, které za jiných okolností zůstávají nedostupné. Také v nich je Nikl pouze participantem, který nemá stoprocentní kontrolu nad tím, co za poklad vynesou jeho mysl a ruce.

Výstava ve Fait Gallery se obrůstá kolem metafory záhonu. Zatímco se zahradou je spojen rozvětvený kulturní symbolismus, záhon coby její dílčí složka bývá pouze jakýmsi jejím dělným poddaným. Za běžných okolností je obděláván a udržován ve stavu, kdy dobře slouží vyššímu celku, případně danému účelu, který podle záměrů pěstitele směřuje buďto k funkci okrasné a nebo užitkové. Nepletý a v důsledku zdivočelý záhon je projevem zanedbání péče, zatímco ta se vyznačuje vysokým stupněm nesvobody a kontroly nad tím, co se na jeho vymezené ploše může odehrát. Petru Niklovi je naopak vlastní své pomyslné záhony nechat zarůstat v očekávání netušeného a překvapujícího. Nejsou pro něj tím, co pečlivě nachystá a pak se pevně a neústupně drží plánu, ale společným dílem rostlin, zeminy, slunečního svitu, deště, hmyzu, žížal, krtků a dalších do procesu vstoupivších elementů. Záhony – pro svou vymezenost nikoliv nepodobné napnutým plátnům či listům papíru – se tak zaplňují ději,jež můžeme pozorovat pouze zčásti. A předvídat ještě méně. Díky tomu však mohou proměnit ve fascinující zjevení, která nás svou sebeorganizací, a řekněme spíš „námi neorganizovanou organizací“, posouvají za (či „pod“) věcné chápání skutečnosti, k její masivní organičnosti a v úplnosti neuchopitelné komplexnosti. A přitom se toto „velké“ odehrává v setkání s něčím tak „malým“… jako je záhon, kresba nebo malovaný obraz.

Text: Jiří Ptáček

30.11.2016 - 17.01.2017

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 30. 11. 2016 v 19.00

Kurátor: Vít Havránek

I když se jisté objekty na různých výstavách Denisy Lehocké zdánlivě opakují, každou výstavu umělkyně sestavuje z nově vyrobených prací, kreseb, obrazů a materiálů. Ty po ukončení uloží do tmy. Dílo tak vzniká po vrstvách, v nichž se některé procesy a objekty opakují, jiné se na základě změn okolností mění. Tak tomu je i v případě její instalace v monumentálním prostoru Fait Gallery.
Autorka své práce popisuje jako prostorovou koláž. Navádí tím diváka k pohledům směrovaným ze dvou perspektiv. Z pohledu prostorovosti, tj. dějin sochařské plastičnosti. V této linii divák sleduje sochařské reference forem na organické abstraktní sochařství, Lygii Clark i minimalismus, Buckminstera Fullera i Shigeru Bana. Prostorovost ve smyslu site-specific může popisovat vztah objektů ke specifikám konkrétního místa/nemísta. Druhá perspektiva, k níž autorka uvozuje pohled diváka, je koláž. Koláž, jakožto symptomatická metoda avantgard 20. století užívající vivisekce i sešívání fragmentů reality v mnoha referencích od dada (Schwitters, Hausmann), přes kubismus, ale především surrealismus (Ernst, Oppenhem), avantgardy 60. let (Oppermann), až po koláž forenzních metod v diskurzech pravdy.

Pro popis sochařských částí instalací Denisy Lehocké (protože obsahuje také objekty) se hodí pojem pomalá socha. Pomalá socha: opakované namáčení a zasychání sádry, vyšívání nití, všívání korálků, sedimentace barvy, vysychání nasycených roztoků, zaplétání a splétání nití, bavlnek, provazů ad. Pomalá socha nejenže vzniká pomalu, ale každý použitý postup má v rámci skupiny soch a objektů garantovánu potřebnou časovost výroby. I když pomalé sochy neobsahují expresivitu, ani gesto, autorka je nemůže delegovat na třetí osoby. Použité materiály jsou běžně dostupné, chudé, čímž upomínají na Arte Povera a následné směry. Rozměry objektů jsou spíše menší, kapesní, citují buďto minimalistické řazení jedna věc za druhou, anebo jsou řazeny do hnízd, jež vychází z organické skladby. Používají formu i antiformu. Objekty jsou přesné: sádrové rotační tvary vzniklé opakovaným namáčením a odkapáváním sádry za působení gravitace, umně pomotaná lana, zapletené kožené šňůry, vyšívané, prošívané a vrstvené textilie, prázdné misky, igelity se stopou barvy, větvičky pomalované barvou, soklíky, sokly, korále, nasycené roztoky soli a cukru, kameny, rozřezané kameny, zlato a celerový kořen. Desítky kreseb na pomezí testů barev a pigmentů, variací na geometrické skici, výšivek a deníkových záznamů.

Od teoretika/teoretičky, anebo historika umění je požadováno, aby jen nepřekládal smyslová data do slovních popisů, ale s pomocí analytického postřehu a historických vědomostí odkrýval obsahy uměleckých prací. Odkrývání je ale matoucí slovo. Ruth Noack v textu Kdo se bojí Denisy Lehocké?[1]přichází s několika návrhy jak toto dílo interpretovat. Chtěl bych navázat na jeden její argument uvozený otázkou: jak vím, jak můžeme dokázat, že umělkyně není blázen (a že například to, co dělá, není jen hra napodobující umělecké postupy)? Lehocká prý není blázen proto, že ví, co dělá. Takové tvrzení by ale neobstálo, protože právě pro lidi zažívající psychickou poruchu je typické, že naprosto nepochybují o tom, co zakouší i dělají, ať je to sebeneskutečnější. Raději se zeptám jak definovat normalitu? Gladys Swain definovala psychickou nemoc jako „stav odloučení od zdravého rozumu“. Melanie Klein naproti tomu tvrdí, že schizo-paranoidní stav je úděl společný všem subjektům po jejich narození a normalita je způsob, jak tento výchozí stav pacifikovat a překonávat.
Noack pokládá otázku takto otevřeně, protože vidí, že tvůrčí proces Denisy Lehocké se odehrává mimo prostor funkcí jazyka a nalézá se v prostoru před-významovosti. Lehocká se podle ní snaží, co nejdéle odkládat připuštění myšlenky o smyslu v umělecké tvorbě. Pracuje za hranicemi místa, kde „do něj /rozuměj do umění/ význam zaboří své pařáty“. Takové místo může existovat buďto v něčí mysli (a pak by to byla mysl odloučená od jedné z funkcí rozumu, jež společenský cenzor označuje jako „zdravý“), anebo v ne-humánních epochách či vesmírech. Zdá se, že Lehocká si právě takový prostor zkonstruovala. Je to prostor vymezený na jednom pólu čistě empirickým zájmem o fyzikální a chemické procesy materiálů přírodní povahy, s nimiž pracuje – vrstvení, polévání, kapání, odpařování, schnutí, zasychání, malování, řezání, přidávání, ubírání… Na druhém pólu se nachází autorský subjekt, který sice „ví, co dělá“, ale odmítá jednání přiřknout význam. A pokud někdo chce vstupovat do prostoru, kde jsou formy bez významu, zdá se být odložení zdravého rozumu nezbytnou podmínkou průchodu. Nejedná se tu o art brut, ani o dočasné, stimulované anebo kontrolované šílenství. Jak si všímá Noack nejde ani o průchod do prostoru nevědomí, automatismu. Jde o synkretický mix kombinující metody dějin umění posledního století.

Pokud jsme poněkud prohloubili skulinu před-významu, bylo by chybou práce Denisy Lehocké ihned obalovat spekulací o tom, co mají, nebo mohou znamenat. To je výzva, s níž se umělkyně obrací na diváka. A zprostředkovatel – kurátor, teoretik, historik by neměl vystupovat jako znalec nebo majitel klíče otevírajícího intepretaci, ale jako ten nejignorantnější z diváků.

T: Vít Havránek

[1] A. Kusá, M. Mitášová, D. Lehocká, Denisa Lehocká, SNG Bratislava, 2012, str. 17–25.

Jdi zpět