Tania Nikulina / Přítelkyně Luny: Hostina

Ve výstavním projektu všestranného výtvarného umělce Petra Nikla se jeho tvůrčí přístupy vzájemně prorůstají v rozlehlé imaginativní zahradě – v jakémsi autorem pěstěném, ale k jeho velké radosti zároveň zčásti samorostlém ekosystému pohyblivých i zdánlivě statických organismů.

Petr Nikl patří k nemnoha domácím umělcům, které kulturní veřejnosti nemusíte příliš představovat. Skoro každý si obvykle vzpomene na některou z jeho výstav, na některý jeho obraz, kresbu či grafiku, na jím iniciovaný výstavní projekt, na hudební nahrávku, koncertní vystoupení, divadelní hru či performanci, nebo například na knihu, kterou napsal a ilustroval pro dospělé i děti. Není to ale touto mnohostrannou a již desítky let trvající přítomností Petra Nikla v našem kulturním prostoru, co z něj dělá nepřehlédnutelnou a svého druhu ojedinělou osobnost. Nestála by totiž za řeč a byla by pouze bezduchou hyperaktivitou, kdyby nebyla prodchnuta imaginativní poetikou, jíž nás autor vtahuje do fascinujícího prostoru představivosti a hry. Kdybychom ve zkratce měli postihnout, čím se Nikl obrací ke svým divákům či posluchačům, bylo by to patrně jeho nenásilně subverzivní působení na konsensus důstojné a pragmatické dospělosti, který vytváří hradbu zábran i těžko naplnitelné touhy po jejím prolomení, a Niklova schopnost naznačit skrze výstupy své práce cestu k plnějšímu prožitku vrstevnatosti a tajemnosti existence, která se rozléhá za slupkou všedního konání a povrchního vstřebávání reality.

Svůj loutkový divadelní spolek Mehedaha spoluzaložil již v roce 1985. V té době byl studentem pražské Akademie výtvarných umění a tam se o intermediálních fúzích nebo performativním formách ve výtvarném umění nemluvilo a neučilo. V souladu s představami tehdejší kulturní nomenklatury o jasně vymezených polích pro jednotlivé umělecké disciplíny se o nich dokonce neuvažovalo ani jako o potenciálně obohacujících. Mezi členy výtvarné skupiny Tvrdohlaví, která poprvé veřejně vystoupila v roce 1987, sice brzy našel partnery s pochopením nejen pro výtvarnou činnost, ale i pro dílčí seberealizaci v hudbě či divadle. Pouze v jeho případě se ovšem paralelní (a mnohdy se křížící) působení v širokém spektru možností práce s obrazem, zvukem, jazykem a tělem se stalo fundamentem veškeré tvůrčí činnosti. Podobně jako v provedení Niklových divadelních her se výrazně uplatňuje jeho vizuální citlivost, je i řada jeho výtvarných realizací určována performativními a procesuálními aspekty tvorby. Zdaleka se to netýká pouze obrazů, které s autorovou asistencí – a často před zrakem publika – provádějí mechanické strojky. Platí to například i pro jeho nové práce na papíře, v nichž probádává možnosti namáčením rolí papírů do barev v očekávání (opět) jen zčásti předvídatelných výsledků. Nahodilost a samovolnost autorovi pomáhají překročit horizont vlastní představivosti a poskytují mu možnost údivu nad vzniknuvším obrazem. Nejsou přitom vzdáleny ani od autorovy kreslířské metody, v níž se jeho výtvarná dovednost napojuje na podvědomé zdroje a kresba se tak „nechává“ vyrůstat z obsahů, které za jiných okolností zůstávají nedostupné. Také v nich je Nikl pouze participantem, který nemá stoprocentní kontrolu nad tím, co za poklad vynesou jeho mysl a ruce.

Výstava ve Fait Gallery se obrůstá kolem metafory záhonu. Zatímco se zahradou je spojen rozvětvený kulturní symbolismus, záhon coby její dílčí složka bývá pouze jakýmsi jejím dělným poddaným. Za běžných okolností je obděláván a udržován ve stavu, kdy dobře slouží vyššímu celku, případně danému účelu, který podle záměrů pěstitele směřuje buďto k funkci okrasné a nebo užitkové. Nepletý a v důsledku zdivočelý záhon je projevem zanedbání péče, zatímco ta se vyznačuje vysokým stupněm nesvobody a kontroly nad tím, co se na jeho vymezené ploše může odehrát. Petru Niklovi je naopak vlastní své pomyslné záhony nechat zarůstat v očekávání netušeného a překvapujícího. Nejsou pro něj tím, co pečlivě nachystá a pak se pevně a neústupně drží plánu, ale společným dílem rostlin, zeminy, slunečního svitu, deště, hmyzu, žížal, krtků a dalších do procesu vstoupivších elementů. Záhony – pro svou vymezenost nikoliv nepodobné napnutým plátnům či listům papíru – se tak zaplňují ději,jež můžeme pozorovat pouze zčásti. A předvídat ještě méně. Díky tomu však mohou proměnit ve fascinující zjevení, která nás svou sebeorganizací, a řekněme spíš „námi neorganizovanou organizací“, posouvají za (či „pod“) věcné chápání skutečnosti, k její masivní organičnosti a v úplnosti neuchopitelné komplexnosti. A přitom se toto „velké“ odehrává v setkání s něčím tak „malým“… jako je záhon, kresba nebo malovaný obraz.

Text: Jiří Ptáček

Tania Nikulina / Přítelkyně Luny: Hostina

21.02.2018 - 05.05.2018

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 21. 2. 2018 v 19:00

Kurátor: Tereza Rudolf

Jehla šicího stroje se zvedá a klesá ve vytrvalém tempu. Odvedenou práci stejně vytrvale sleduje klouzavá kamera z kraje videa Přítelkyně Luny. Blízký pohled na látky a jejich struktury je práci Tanii Nikuliny vlastní. Kamera, kterou užívá, jako by vždy zírala trochu déle, než je to divákovi příjemné, jako by toužila proniknout za povrch objektů a věcí, které pozoruje, nebo jako by se snažila sama pochopit vztahy aktérů videí, které jsou – nejen pro stroj – až příliš lidské. Švy objektů, které osidlují vyprávění vytvářená Taniou Nikulinou, vznikají stejnou rukou jako střih výsledného videa. Podobně jako rozličné materiály, které umělkyně používá – ať je to igelit, plsť, přírodniny, molitan či polystyren – se přes sebe vrství i digitální ústřižky záběrů.

Často přítomným motivem Nikulininy práce je touha po doteku. Ať už jde o potřebu dotýkat se měkké tkaniny rukou, či osahávat neobvyklé struktury jen očima. Stejně tak se performeři (ať již ve videu nebo v galerii) dotýkají nejen sebe navzájem, ale především jsou každým dechem přítomni objektům – kostýmům, které obývají a které se jich dotýkají. Možná je přehnané tvrdit, že tato tendence je u autorky jako u sochařky silnější než u jiných lidí, neboť dotek lze chápat jako jeden z primárních prvků komunikace – ať už se jedná o ten přímý či nepřímý.

Z videa Přítelkyně Luny zmizela (až na závěrečnou část) expresivní ritualita či divadelnost vlastní Nikulininým předchozím pracím. Video je naopak nad poměry civilní, snaží se působit jako rutinní záležitost. Přesto je chování postav (postavy) videa odlišné od toho, co považujeme za běžné. Ani ne ve smyslu zvláštního oblékání nebo způsobu mluvení, Luna nebo její přítelkyně (obě či tatáž) se liší od zbytku společnosti a je jim za těžko se do jejího rytmu, času a způsobů zapojit. Vycházejíc z knihy Saši Sokolova Škola pro hlupáky se i autorka tázala po tom, co pro nás znamená naše okolí, které nás někdy měkce obepíná, jindy vztekle škrtí. Ptala se, kdo jsem já, kdo jsi ty a kdo jsou oni? Všichni se nakonec setkáváme na jedné hostině v jednom nebo různých časech. Jedni chráněni kostýmy, druzí v kostýmech vězněni.

Jdi zpět