25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 21. 2. 2018 v 19:00
Kurátor: Tereza Rudolf
Jehla šicího stroje se zvedá a klesá ve vytrvalém tempu. Odvedenou práci stejně vytrvale sleduje klouzavá kamera z kraje videa Přítelkyně Luny. Blízký pohled na látky a jejich struktury je práci Tanii Nikuliny vlastní. Kamera, kterou užívá, jako by vždy zírala trochu déle, než je to divákovi příjemné, jako by toužila proniknout za povrch objektů a věcí, které pozoruje, nebo jako by se snažila sama pochopit vztahy aktérů videí, které jsou – nejen pro stroj – až příliš lidské. Švy objektů, které osidlují vyprávění vytvářená Taniou Nikulinou, vznikají stejnou rukou jako střih výsledného videa. Podobně jako rozličné materiály, které umělkyně používá – ať je to igelit, plsť, přírodniny, molitan či polystyren – se přes sebe vrství i digitální ústřižky záběrů.
Často přítomným motivem Nikulininy práce je touha po doteku. Ať už jde o potřebu dotýkat se měkké tkaniny rukou, či osahávat neobvyklé struktury jen očima. Stejně tak se performeři (ať již ve videu nebo v galerii) dotýkají nejen sebe navzájem, ale především jsou každým dechem přítomni objektům – kostýmům, které obývají a které se jich dotýkají. Možná je přehnané tvrdit, že tato tendence je u autorky jako u sochařky silnější než u jiných lidí, neboť dotek lze chápat jako jeden z primárních prvků komunikace – ať už se jedná o ten přímý či nepřímý.
Z videa Přítelkyně Luny zmizela (až na závěrečnou část) expresivní ritualita či divadelnost vlastní Nikulininým předchozím pracím. Video je naopak nad poměry civilní, snaží se působit jako rutinní záležitost. Přesto je chování postav (postavy) videa odlišné od toho, co považujeme za běžné. Ani ne ve smyslu zvláštního oblékání nebo způsobu mluvení, Luna nebo její přítelkyně (obě či tatáž) se liší od zbytku společnosti a je jim za těžko se do jejího rytmu, času a způsobů zapojit. Vycházejíc z knihy Saši Sokolova Škola pro hlupáky se i autorka tázala po tom, co pro nás znamená naše okolí, které nás někdy měkce obepíná, jindy vztekle škrtí. Ptala se, kdo jsem já, kdo jsi ty a kdo jsou oni? Všichni se nakonec setkáváme na jedné hostině v jednom nebo různých časech. Jedni chráněni kostýmy, druzí v kostýmech vězněni.