25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Jan Zálešák
„Tohle je mužský svět“, zpíval před padesáti lety James Brown. Svět silných mužů, kteří si berou a kteří dávají, a kterému nakonec dává svrchovaný smysl jen láska ženy. Uvědomuji si, že jsem pomalý zánik tohoto světa nevědomky prožíval jako kluk a potom teenager při sledování televizních seriálů s Davidem Hasselhoffem. Z detektiva Michaela Knighta, hrdiny televizního seriálu Knight Rider, se stal Mitch Buchannon, šéf oddělení pobřežní hlídky – sebejistý na pláži, ale selhávající doma. Pravda je, že obrazy krize západního mužství probleskávající mezi zpomalenými záběry svůdných plavčic mi v postsocialistickém univerzu 90. let připadaly stejně nereálné jako mluvící auto KITT.
S Peterem Puklusem a Radkem Brousilem jsme se při úvahách nad připravovanou výstavou o těchto seriálech nebavili. Určitě je ale taky alespoň občas sledovali a nacházeli v nich předobrazy mužství, jež museli později přehodnotit a odhodit – stejně jako řada dalších mužů, kteří už se necítí být součástí „mužského světa“. Chci věřit, že tento svět skutečně pomalu zaniká, ale jeho obrazy, dál a dál reprodukované, stále dominují většinové představivosti. Výstavou soustředěnou kolem kontra-hegemonických obrazů mužství vstupují Brousil a Puklus na pomyslné bitevní pole. Tázání se po povaze dnešního mužství, které je leitmotivem výstavy, je na jednu stranu obecné, ale zároveň je ukotveno v osobní zkušenosti obou autorů.
Narození shodně v roce 1980, vycházejí ve své tvorbě z média fotografie, aniž by se nechali svazovat konvenčními představami o tom, co fotografie je a jak má vypadat. Dozvěděli se o sobě při tvůrčích pobytech v rezidenčním centru Banské Štiavnici a určitá fascinace podobností práce toho druhého, jež měla v jistém momentu až nádech jakéhosi tvůrčího dvojnictví, dospěla nakonec ke společné výstavě v galerii Mem. Zde ovšem zároveň vystupují do popředí také nepřehlédnutelné rozdíly – zatímco Radek Brousil pro svá témata hledá ten nejaktuálnější jazyk, Peter Puklus se již delší dobu soustředí spíše na cizelování vlastního idiolektu.
Na výstavu s lapidárním názvem Stupid se můžeme dívat jako na dvojitou, v dialogu rozvíjenou introspekci. Konkrétní zkušenosti a postoje, konkrétní obavy, nejistoty a touhy jsou převáděny na symbolické obsahy, které mají obecnější platnost a ponechávají prostor pro empatickou identifikaci. V rozděleném světě, v němž se naslouchání druhým zdá být těžší než lety na Měsíc, se porozumění zrozené z empatie jeví jako nejvyšší cíl umění.