Radek Brousil a Peter Puklus / Stupid

Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu.

Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.

Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.

Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.“

Text: Marek Pokorný

Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.

Radek Brousil a Peter Puklus / Stupid

21.02.2018 - 05.05.2018

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 21. 2. 2018 v 19:00

Kurátor: Jan Zálešák

„Tohle je mužský svět“, zpíval před padesáti lety James Brown. Svět silných mužů, kteří si berou a kteří dávají, a kterému nakonec dává svrchovaný smysl jen láska ženy. Uvědomuji si, že jsem pomalý zánik tohoto světa nevědomky prožíval jako kluk a potom teenager při sledování televizních seriálů s Davidem Hasselhoffem. Z detektiva Michaela Knighta, hrdiny televizního seriálu Knight Rider, se stal Mitch Buchannon, šéf oddělení pobřežní hlídky – sebejistý na pláži, ale selhávající doma. Pravda je, že obrazy krize západního mužství probleskávající mezi zpomalenými záběry svůdných plavčic mi v postsocialistickém univerzu 90. let připadaly stejně nereálné jako mluvící auto KITT.

S Peterem Puklusem a Radkem Brousilem jsme se při úvahách nad připravovanou výstavou o těchto seriálech nebavili. Určitě je ale taky alespoň občas sledovali a nacházeli v nich předobrazy mužství, jež museli později přehodnotit a odhodit – stejně jako řada dalších mužů, kteří už se necítí být součástí „mužského světa“. Chci věřit, že tento svět skutečně pomalu zaniká, ale jeho obrazy, dál a dál reprodukované, stále dominují většinové představivosti. Výstavou soustředěnou kolem kontra-hegemonických obrazů mužství vstupují Brousil a Puklus na pomyslné bitevní pole. Tázání se po povaze dnešního mužství, které je leitmotivem výstavy, je na jednu stranu obecné, ale zároveň je ukotveno v osobní zkušenosti obou autorů.

Narození shodně v roce 1980, vycházejí ve své tvorbě z média fotografie, aniž by se nechali svazovat konvenčními představami o tom, co fotografie je a jak má vypadat. Dozvěděli se o sobě při tvůrčích pobytech v rezidenčním centru Banské Štiavnici a určitá fascinace podobností práce toho druhého, jež měla v jistém momentu až nádech jakéhosi tvůrčího dvojnictví, dospěla nakonec ke společné výstavě v galerii Mem. Zde ovšem zároveň vystupují do popředí také nepřehlédnutelné rozdíly – zatímco Radek Brousil pro svá témata hledá ten nejaktuálnější jazyk, Peter Puklus se již delší dobu soustředí spíše na cizelování vlastního idiolektu.

Na výstavu s lapidárním názvem Stupid se můžeme dívat jako na dvojitou, v dialogu rozvíjenou introspekci. Konkrétní zkušenosti a postoje, konkrétní obavy, nejistoty a touhy jsou převáděny na symbolické obsahy, které mají obecnější platnost a ponechávají prostor pro empatickou identifikaci. V rozděleném světě, v němž se naslouchání druhým zdá být těžší než lety na Měsíc, se porozumění zrozené z empatie jeví jako nejvyšší cíl umění.

Jdi zpět