Radek Brousil a Peter Puklus / Stupid

Jakoby hlavní rozpor dneška nespočíval v samotných problémech, kterým čelíme, od klimatických změn až po návraty populismu a dezinterpretací. Možná, že tím nejdůležitějším úskalím dneška je naše neschopnost sdílet tyto problémy a obavy, ale s nimi také hodnoty, vize a řešení.

Přitom pro naše zapojení do světa, do jeho budování i strádání máme jméno — nejde o nic složitějšího než o práci. Tu nemusíme chápat jako zaměstnání, ale právě jako proces, ve kterém naše aktivity a představy získávají smysl a spoluutváří svět, ve kterém žijeme.

Také umění není pouze vytváření výstav a děl, ale snaží se vplést do naší sdílené imaginace, obohatit ji obrazy, vizemi i kritikou. V naší výstavě pro Fait Gallery se pokoušíme celý tento proces otevřít. Pozvat diváka blíž, na pódium, které ovládá prostor galerie a dává uměleckým instalacím společný rámec a kontext.

Platforma je uzpůsobená nejen samotnému umění, ale také pro vaši práci a odpočinek ve formě coworkingového místa a dvou vestavěných loungí, které doplňují židle z předchozích uměleckých projektů Pavly Scerankové. Pódium-stůl proto dává nejen význam jednotlivým instalacím, ale vybízí diváky, aby vstoupili do samotného procesu cyklu práce a odpočinku, který dává smysl nejen uměleckým dílům, ale našemu světu.

Pavla Sceranková se snaží o přiblížení se lidské situaci stlačené současnou kulturou práce. V sérii plastelínových figurek zpracovaných žáky základní umělecké školy (název Klára) nás nechává sledovat rozmělňování tvarů a mísení a slévání hmoty. Množství ohrožených zvířat se stává metaforou nejen současných environmentálních problémů, ale také společné a zužitkované práce, která se nutně zmnožuje, podléhá společenským očekáváním, a přesto může být sdílená, užitečná a může zprostředkovávat hodnoty, třeba i estetické.

Dílo Milada, opět nazvané podle osoby, která se propojuje s přemýšlením a prací na konkrétním projektu, má podobu napnutého elastického obleku a performance. Zve nás dovnitř flexibilního, podmanivého a podmaňujícího života na částečný úvazek, který nás obepíná stejně intimně jako funkční sportovní prádlo. Naopak projekt Miloš, postava zakořeněná do pódia galerie, se pokouší o hledání základu, ukotvení, snad i o návrat k uvažování o přírodě a odpovídajícímu rytmu, harmonii a zpomalení.

Naše přítomnost, ať již jde o společenský čas nebo o osobní zkušenost, jako by se odvíjela ve smyčkách, které výstavou proplétá instalace Ilja. Nejde jen o zavěšený stav, navrácení pracovní techniky do prostorů bývalé továrny, navázání na osnovu a práci, která byla přetržená. Jde také o cykličnost samotné práce, o koloběh splétání a párání, práce a odpočinku, tvoření a ničení.

Dušan Zahoranský zase do své práce vtahuje téma komunikace. V sérii falešných hovorů zapsaných na makety mobilních telefonů (Mária) naráží nejen na spektakulární přítomnost (online) komunikace v naší současnosti, ale i na izolovaný, soukromý, takřka absurdní rozměr instantní možnosti komunikovat.

Monumentální kruh (Libor), který obepíná celý most galerie, vtahuje do prostoru kancelářský nábytek a problém stereotypizace a komodifikace práce nebo také sémiokapitalismu. Totiž naše pracovní prostředí i nasazení často podléhá takovým fenoménům jako je open space, home office, zkrácené úvazky, ale také nutnost být kontinuálně dostupný na emailu, mobilu nebo sociálních sítích. Kapitalismus si tak nepřisvojuje pouze náš čas a práci, ale také vytváření významu a smyslu.

Zahoranský také kritizuje možnost univerzálního, nepříznakového či plně transparentního jazyka. V rámci série vybarvovaných rastrů digitálních znaků Mirek a Kateřina v prostoru otevírá kombinatoriku písma, komunikace i digitální kultury. V centrální instalaci Dušan zase symbolicky krade písmena „o“ z vlastní emailové komunikace.

Podobně pracuje i se sdílením filmů na populárním serveru uloz.to (série Artur). Z jednotlivých snímků vystřihl jednu minutu a soubory znovu uploadoval; nejen, aby pozměnil samotný film cirkulující mezi uživateli, ale aby dál pracoval se zcizeným časem. Ten jako by představoval negativ času práce a cirkulace, možnost skrýt se a (umělecky) pracovat mimo afektivní smyčky digitální komunikace a kapitalistického řádu.

Projekt se uskutečnil za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Brna.

Radek Brousil a Peter Puklus / Stupid

21.02.2018 - 05.05.2018

Fait Gallery MEM

Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 21. 2. 2018 v 19:00

Kurátor: Jan Zálešák

„Tohle je mužský svět“, zpíval před padesáti lety James Brown. Svět silných mužů, kteří si berou a kteří dávají, a kterému nakonec dává svrchovaný smysl jen láska ženy. Uvědomuji si, že jsem pomalý zánik tohoto světa nevědomky prožíval jako kluk a potom teenager při sledování televizních seriálů s Davidem Hasselhoffem. Z detektiva Michaela Knighta, hrdiny televizního seriálu Knight Rider, se stal Mitch Buchannon, šéf oddělení pobřežní hlídky – sebejistý na pláži, ale selhávající doma. Pravda je, že obrazy krize západního mužství probleskávající mezi zpomalenými záběry svůdných plavčic mi v postsocialistickém univerzu 90. let připadaly stejně nereálné jako mluvící auto KITT.

S Peterem Puklusem a Radkem Brousilem jsme se při úvahách nad připravovanou výstavou o těchto seriálech nebavili. Určitě je ale taky alespoň občas sledovali a nacházeli v nich předobrazy mužství, jež museli později přehodnotit a odhodit – stejně jako řada dalších mužů, kteří už se necítí být součástí „mužského světa“. Chci věřit, že tento svět skutečně pomalu zaniká, ale jeho obrazy, dál a dál reprodukované, stále dominují většinové představivosti. Výstavou soustředěnou kolem kontra-hegemonických obrazů mužství vstupují Brousil a Puklus na pomyslné bitevní pole. Tázání se po povaze dnešního mužství, které je leitmotivem výstavy, je na jednu stranu obecné, ale zároveň je ukotveno v osobní zkušenosti obou autorů.

Narození shodně v roce 1980, vycházejí ve své tvorbě z média fotografie, aniž by se nechali svazovat konvenčními představami o tom, co fotografie je a jak má vypadat. Dozvěděli se o sobě při tvůrčích pobytech v rezidenčním centru Banské Štiavnici a určitá fascinace podobností práce toho druhého, jež měla v jistém momentu až nádech jakéhosi tvůrčího dvojnictví, dospěla nakonec ke společné výstavě v galerii Mem. Zde ovšem zároveň vystupují do popředí také nepřehlédnutelné rozdíly – zatímco Radek Brousil pro svá témata hledá ten nejaktuálnější jazyk, Peter Puklus se již delší dobu soustředí spíše na cizelování vlastního idiolektu.

Na výstavu s lapidárním názvem Stupid se můžeme dívat jako na dvojitou, v dialogu rozvíjenou introspekci. Konkrétní zkušenosti a postoje, konkrétní obavy, nejistoty a touhy jsou převáděny na symbolické obsahy, které mají obecnější platnost a ponechávají prostor pro empatickou identifikaci. V rozděleném světě, v němž se naslouchání druhým zdá být těžší než lety na Měsíc, se porozumění zrozené z empatie jeví jako nejvyšší cíl umění.

Jdi zpět