ANONYMNÍ FORMA ČTVERCE

JIŘÍ HILMAR

 
MILUJ ŽIVOT

JIŘÍ THÝN

 
THE SKY SERENE AS A VAST AQUARIUM

NÉPHÉLI BARBAS

 
unconductive trash

Largely Observed

 
Tomáš Hlavina

TLNVXYK Hlavolam

 
Jan Šerých

O důslednosti vědy

 
Filip Dvořák

The Ravine – The Room

 
Jiří Staněk

Brightness

 
Petr Nikl

Divoké záhony

 
Lukáš Jasanský - Martin Polák

Sirův revír

 
Lenka Vítková

První kniha emblémů

 
Inge Kosková

Proud

 
Petr Veselý

Nůž v kredenci

 
David Možný

Blink of an Eye

 
Kristián Németh

Warm Greetings

 
Jiří Kovanda

O deset minut dřív

 
Karel Adamus

Minimální metafory

 
Tomáš Absolon

RAFA MATA

 
František Skála

Dva roky prázdnin

 
Olga Karlíková

Nad ránem

 
Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský

Práce na budoucnosti

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

ECHO

 
Vladimír Kokolia

To nezbytné z Kokolii

 
Alena Kotzmannová & Q:

Poslední stopa / Vteřiny před…

 
Nika Kupyrova

No More Mr Nice Guy

 
Markéta Othová

1990–2018

 
Valentýna Janů

Salty Mascara

 
Jan Merta

Návrat

 
Radek Brousil a Peter Puklus

Stupid

 
Milan Grygar

SVĚTLO, ZVUK, POHYB

 
Svätopluk Mikyta

ORNAMENTIANA

 
Denisa Lehocká

Luno 550

 
Eva Rybářová

KURT HERMES

 
Christian Weidner a Lukas Kaufmann

ERASE/REWIND

 
Matěj Smetana

S LESKEM V OČÍCH

 
Václav Stratil

KRAJINY

 
Tomáš Bárta

VNĚJŠÍ NASTAVENÍ

 
Markéta Magidová

TERTIUM NON DATUR

 
Ondřej Kotrč

TOO LATE FOR DARKNESS

 
Kateřina Vincourová

"KDYKOLIV SI ŘEKNEŠ."

 
Jiří Franta & David Böhm

SLEPCŮV SEN

 
Ewa & Jacek Doroszenko

EXERCISES OF LISTENING

 
Jan Poupě

MNOŽINA POHLEDŮ

 
Peter Demek

STATUS

 
Josef Achrer

BACKSTORIES

 
Radek Brousil

STISK RUKOU

 
Katarína Hládeková a Jiří Kovanda

SIAMSKÝ STRÝC & MONTÁŽ

 
Jiří Valoch

SLOVA

 
František Skála

TRIBAL

 
Jiří Franta a Ondřej Homola

SLEPÝ MISTR A KULHAVÝ MNICH

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW 2

 
Alžběta Bačíková a Martina Smutná

CARPE DIEM

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

FRAGMENTY MNOŽIN

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW

 
Tomáš Absolon

MONET ON MY MIND

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část druhá: FOR YOUR EYES ONLY / Sbírka Jiřího Valocha

 
Kamila Zemková

HLUCHÝ MÍSTA

 
Johana Pošová

MOKRÝ MOKRÝ

 
Ivan Pinkava

[ANTROPOLOGIE]

 
VÝBĚR ZE SBÍRKY FAIT GALLERY

PŘED PIKOLOU ZA PIKOLOU

 
Veronika Vlková & Jan Šrámek

ZDROJ

 
Jan Brož

SSSSSS

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část první: Privátní sbírka z Brna

 
Alice Nikitinová

Nebylo by od věci

 
Ondřej Basjuk

KULTOVNÍ VÝSTAVA

 
Tomáš Bárta

THINGS YOU CAN´T DELETE

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

PRO MNOHÉ UŠI

 
Katarína Hládeková

ROZDĚLAT OHEŇ

 
Marek Meduna

MEZI ZLODĚJI PSŮ

 
Radim Langer

ÚDOLÍ MUCH

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery zaměřený na autory střední generace

Slova mezi tvary / tvary mezi jmény

 
Lukas Thaler

THE PROPELLER

 
Krištof Kintera

Hollywoodoo!

 
Ondřej Homola

Aranž

 
Kamila Musilová

Pod dečkou s jemným vzorem

 
Výběr děl nejmladší generace umělců

Tetradekagon

 
Tomáš Bárta

SOFTCORE

 
Richard Stipl

POCIT KONCE

 
Lubomír Typlt

DALEKO NEUTEČOU

 
Kateřina Vincourová

ZAPOMENUTO V PAMĚTI

 
Výběr děl ze sbírky Fait Gallery za uplynulých 5 desetiletí

OPEN

 
Christian Weidner
/ Vincent Bauer
/ Cornelia Lein

HERE AND
SOMEWHERE
ELSE

 
Výběr ze sbírky FAIT GALLERY

Výběr ze sbírky

 
Alena Kotzmannová
/ Jan Šerých

Tisíci-
úhel-
ník



JIŘÍ HILMAR / ANONYMNÍ FORMA ČTVERCE

25.10.2023 - 13.01.2024

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátorka: Denisa Kujelová

Vernisáž: 25. 10. 2023

 

V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.

Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.

S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.

Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.

  

Bibliografie a zdroje: 

HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.

POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.

„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.



[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.

[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.

[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.

[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.

                                                                                                         


Valentýna Janů / Salty Mascara

-

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 23. 5. 2018 v 19:00

kurátorka: Laura Amann

 

Ahoj nejdražší,

pojď dál,

posaď se.

Dívej se.

Nech na své tváři zapadat slunce.

Všechno se mění.

Světlo se stává tmou.

Tvoje tělesná teplota klesá.

Slova vytvářejí obrazy.

Nech slunce řídit tvůj rytmus.

Zjišťuješ, že stůl je židlí.

Nebo to byla postel.

Můžeš vůbec ucítit ten hladký povrch?

„Tvůj obývací pokoj je kino.“

Je to reálné i surreálné svou snům podobnou tekutostí.

Jestli chceš, zamysli se…

Východ slunce barví oblohu na růžovo a západ do broskvové Text > Obraz > Text

Obvykle předpokládáme, že obrazy jsou ve své podstatě statické a poezie dočasná. Jsme si tím ale opravdu jistí? Není to spíš tak, že všechna média obsahují stopy jiných médií, a že jsou tedy už z podstaty smíšená? Možná bude zajímavější zaměřit se na rozluštění přesných dávek a ingrediencí těchto směsí. K úvaze: Z čeho se médium skládá? Jak jej prožíváme? Jak se projevuje v čase a prostoru? Který hlavní znakový systém používá?

Možná, že rozdíly vždy nespočívají tam, kde je očekáváme.

V tomto smyslu je zajímavé přemýšlet o způsobu, jakým popisujeme obraz. Představujeme si jej vizuálně, nebo verbálně? Je náš styl statický, nebo dynamický? Máme sklon zaměřit se na vnímání prostoru, přesné umístění, detailní popisy a používání podstatných jmen, nebo se soustředíme na dočasný výraz, dynamické popisy krátkými větami s množstvím pohybových sloves? Je rozdíl, když je nám obraz povědomý? A co když už jej před námi popsal někdo jiný?

Záleží jen na vás, jak obraz popíšete, a jak jej tedy vidíte.

Jednou jsem viděla západ slunce třiačtyřicetkrát Vědomí > Nevědomí > Vědomí

Když sníme, nebo spíš když si zapamatujeme sen, pohybujeme se na hranici vědomí a někdy i mezi bděním a spánkem. A i když je spánek obecně považován za pasivní a neproduktivní, světy, které zahrnuje a předvádí, jsou světy, které formují a ovlivňují náš život v bdění. Ačkoli víme jen velmi málo o tom, proč potřebujeme spánek, víme, že odstraňuje toxický metabolický odpad, zlepšuje paměť a pomáhá nám učit se a třídit informace nahromaděné v bdělém stavu.

Takže pokud je spánek produktivní sám o sobě v jiném stavu vědomí, může být imaginární práce spojená s uměleckou praxí formou veřejného snění?

Veřejné snění, které nám umožňuje vstoupit do hraničního stavu emočního přenosu, kde nejsme schopni rozlišit blízkost od vzdálenosti, sami sebe od jiných a povědomé od skutečnosti.

Nádherný západ slunce, který byl omylem považován za svítáníEtika > Estetika > Etika

Je-li estetika spojená se senzualitou a smyslovým vnímáním pomocí fyzických pocitů, dobrý design nás vlastně otupuje.

Hladký povrch moderního designu má eliminovat jakékoli tření. Dobrý design se stal naším anestetikem, dovolujícím nám prodloužit hraniční stav nevědomí až do bdělosti. Ale dobrý design neměl jen vypadat jako dobrý design, měl nás učinit “dobrými” a poskytnout nám instantní ctnost. Dobrý design je naší protilátkou.

Všechno v pořádku.

Ale kdo jsme, abychom vyžadovali tuto hladkost natolik intenzivně?

Tvůj příběh ve mně zanechal hořkou pachuť…

Doufám, že tvůj make up je voděodolný.

Jdi zpět