23.02.2022 - 14.05.2022
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Expoziční řešení, umělecká spolupráce: David Fesl
Grafický design knihy a přívěsků: Daniela & Linda Dostálková, Sonni Scheuringer
Text: Marek Pokorný
Vernisáž: 23. 2. 2022, 19:00
Nějak se zachovám
Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu.
Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.
Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.
Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.“
Text: Marek Pokorný
Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 23. 5. 2018 v 19:00
kurátorka: Laura Amann
Ahoj nejdražší,
pojď dál,
posaď se.
Dívej se.
Nech na své tváři zapadat slunce.
Všechno se mění.
Světlo se stává tmou.
Tvoje tělesná teplota klesá.
Slova vytvářejí obrazy.
Nech slunce řídit tvůj rytmus.
Zjišťuješ, že stůl je židlí.
Nebo to byla postel.
Můžeš vůbec ucítit ten hladký povrch?
„Tvůj obývací pokoj je kino.“
Je to reálné i surreálné svou snům podobnou tekutostí.
Jestli chceš, zamysli se…
Východ slunce barví oblohu na růžovo a západ do broskvové Text > Obraz > Text
Obvykle předpokládáme, že obrazy jsou ve své podstatě statické a poezie dočasná. Jsme si tím ale opravdu jistí? Není to spíš tak, že všechna média obsahují stopy jiných médií, a že jsou tedy už z podstaty smíšená? Možná bude zajímavější zaměřit se na rozluštění přesných dávek a ingrediencí těchto směsí. K úvaze: Z čeho se médium skládá? Jak jej prožíváme? Jak se projevuje v čase a prostoru? Který hlavní znakový systém používá?
Možná, že rozdíly vždy nespočívají tam, kde je očekáváme.
V tomto smyslu je zajímavé přemýšlet o způsobu, jakým popisujeme obraz. Představujeme si jej vizuálně, nebo verbálně? Je náš styl statický, nebo dynamický? Máme sklon zaměřit se na vnímání prostoru, přesné umístění, detailní popisy a používání podstatných jmen, nebo se soustředíme na dočasný výraz, dynamické popisy krátkými větami s množstvím pohybových sloves? Je rozdíl, když je nám obraz povědomý? A co když už jej před námi popsal někdo jiný?
Záleží jen na vás, jak obraz popíšete, a jak jej tedy vidíte.
Jednou jsem viděla západ slunce třiačtyřicetkrát Vědomí > Nevědomí > Vědomí
Když sníme, nebo spíš když si zapamatujeme sen, pohybujeme se na hranici vědomí a někdy i mezi bděním a spánkem. A i když je spánek obecně považován za pasivní a neproduktivní, světy, které zahrnuje a předvádí, jsou světy, které formují a ovlivňují náš život v bdění. Ačkoli víme jen velmi málo o tom, proč potřebujeme spánek, víme, že odstraňuje toxický metabolický odpad, zlepšuje paměť a pomáhá nám učit se a třídit informace nahromaděné v bdělém stavu.
Takže pokud je spánek produktivní sám o sobě v jiném stavu vědomí, může být imaginární práce spojená s uměleckou praxí formou veřejného snění?
Veřejné snění, které nám umožňuje vstoupit do hraničního stavu emočního přenosu, kde nejsme schopni rozlišit blízkost od vzdálenosti, sami sebe od jiných a povědomé od skutečnosti.
Nádherný západ slunce, který byl omylem považován za svítáníEtika > Estetika > Etika
Je-li estetika spojená se senzualitou a smyslovým vnímáním pomocí fyzických pocitů, dobrý design nás vlastně otupuje.
Hladký povrch moderního designu má eliminovat jakékoli tření. Dobrý design se stal naším anestetikem, dovolujícím nám prodloužit hraniční stav nevědomí až do bdělosti. Ale dobrý design neměl jen vypadat jako dobrý design, měl nás učinit “dobrými” a poskytnout nám instantní ctnost. Dobrý design je naší protilátkou.
Všechno v pořádku.
Ale kdo jsme, abychom vyžadovali tuto hladkost natolik intenzivně?
Tvůj příběh ve mně zanechal hořkou pachuť…
Doufám, že tvůj make up je voděodolný.