Valentýna Janů / Salty Mascara

V minulých životech jsem byl lovec a sběrač. Vždycky budu začínat tím, že si ozdobím každodenní nářadí, zbraně a vyrobím si hudební nástroj.

1) Přestože jsi byl vnímán především jako tvůrce prostorových objektů, na této výstavě kladeš největší důraz na obrazy. Co bylo tím impulsem?

Nový ateliér, kde mám poprvé v životě světlo, prostor a teplo, mi umožnil konečně začít malovat. Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a spolu se dvěma velkými cestami do Kolumbie a Austrálie chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově, proto i ten název „Dva roky prázdnin“.

2) V roce 2004 jsi namaloval velkoformátová plátna „Cesty rorýsů“ a „Matka Země“. Z t doby je také „Karlínská kaple“, ale už před tím vlastně vznikly „Obálky“, takže svým způsobem pokračuješ v něčem již dávno započatém?

Maloval jsem samozřejmě už v 70. letech v době studií. Tehdy jsem také dostal vzácné pigmenty z dědictví po prof. Slánském, se kterými teď maluji. Poprvé jsem je použil, když na mojí výstavě v Rudolfinu vznikla potřeba namalovat něco velkého do „Sálu ticha“ a vynořila se postava centrálního božstva, která se v mojí práci objevuje v různých variantách. Vždycky byl pro mě důležitý kontakt s materiálem. Způsob práce na zemi na nešepsovaném plátně s vodou ředěnými pigmenty a akrylátovým pojítkem tento fyzický
kontakt přímo vyžaduje. Někde jsou na obrazech otištěna moje chodidla. Nástěnná malba „Karlínské kaple“ byla jakousi očistnou výstavou po povodních 2002 a musel jsem ji osobně podle dohody zabílit. Nejstarší obálky se datují kolem roku 1986. Způsob jejich zdobení navazoval na styl „Třetího rokoka“ v té době kumulujícího v mé práci. V 90. letech jsem pak vytvořil několik velkoformátových obálek, které jsem chápal jako mnohovýznamový obraz-objekt a započala se tím nevyčerpatelná řada sevřená do určitých mantinelů podobně jako je tomu u kytar. To souvisí také s mojí oblibou nestandardních formátů (oválů) a adjustací velkých pláten „na volno“ bez blindrámů.

3) Co tě nejvíc zaujalo v Austrálii?

Především nekonečný prostor a hvězdná obloha. Pět týdnů každý večer u ohně v buši. Dále barvy a skalní malby staré až 60 000 let. Poprvé jsem viděl baobaby a eukalypty staré 800 let, existovaly tedy dávno před příchodem bílých… úchvatné krajinné scenérie. Přinesl jsem si spoustu nasbíraného materiálu a přírodní hlinky, se kterými maluji.

Austrálci mají ke všem bohům „stories“, kdo to je a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí. Zajímavé je, že skalní malby a některé figury na nich jsou na celém světě dost podobné. Já ale nejsem typ, který by ty věci nějak podrobně studoval. Naopak si udržuji záměrně jistou neinformovanost v zájmu udržení úžasu. A to bych doporučil i konzumentům. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

4) Některé rezavé obrazy působí až trochu apokalypticky, mělo to nějaký specifický impuls?

„Rezavé krajiny“ jsou malovány jakýmsi rezavým bahýnkem z jednoho lesního močálu v západních Čechách. Ve skutečnosti jsou to železité nanoschránky mikroorganismů. Objevil jsem tu krásnou barvu v 70. letech a nyní se ke mně opět dostala, abych ji umělecky vytěžil. Tematicky navazují částečně na cyklus termokreseb „Krajiny z bezčasí“ nebo cyklus grafik „Obři“, kde je síla přírody personifikována do nadpřirozených bytostí. Lidé touží být svědky zázraku nebo nějakých paranormálních jevů a my máme tu výhodu, že si můžeme takové situace namalovat. Stejně tak lidi přitahuje estetika přírodních katastrof, divadlo zániku. Ke konci mě ale už cesta zavedla jinam.

5) Když jsi byl v Kolumbii, ochutnal jsi yagé – nejvyhlášenější šamanský halucinogen?

Nemám potřebu si ověřovat, to co tuším. Nepotřebuji se setkat s bohem. Nechci ho rozzlobit. Mohl by mi přestat přihrávat.

Rozhovor vedl Miroslav Ambroz

Valentýna Janů / Salty Mascara

23.05.2018 - 04.08.2018

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 23. 5. 2018 v 19:00

kurátorka: Laura Amann

Ahoj nejdražší,

pojď dál,

posaď se.

Dívej se.

Nech na své tváři zapadat slunce.

Všechno se mění.

Světlo se stává tmou.

Tvoje tělesná teplota klesá.

Slova vytvářejí obrazy.

Nech slunce řídit tvůj rytmus.

Zjišťuješ, že stůl je židlí.

Nebo to byla postel.

Můžeš vůbec ucítit ten hladký povrch?

„Tvůj obývací pokoj je kino.“

Je to reálné i surreálné svou snům podobnou tekutostí.

Jestli chceš, zamysli se…

Východ slunce barví oblohu na růžovo a západ do broskvové Text > Obraz > Text

Obvykle předpokládáme, že obrazy jsou ve své podstatě statické a poezie dočasná. Jsme si tím ale opravdu jistí? Není to spíš tak, že všechna média obsahují stopy jiných médií, a že jsou tedy už z podstaty smíšená? Možná bude zajímavější zaměřit se na rozluštění přesných dávek a ingrediencí těchto směsí. K úvaze: Z čeho se médium skládá? Jak jej prožíváme? Jak se projevuje v čase a prostoru? Který hlavní znakový systém používá?

Možná, že rozdíly vždy nespočívají tam, kde je očekáváme.

V tomto smyslu je zajímavé přemýšlet o způsobu, jakým popisujeme obraz. Představujeme si jej vizuálně, nebo verbálně? Je náš styl statický, nebo dynamický? Máme sklon zaměřit se na vnímání prostoru, přesné umístění, detailní popisy a používání podstatných jmen, nebo se soustředíme na dočasný výraz, dynamické popisy krátkými větami s množstvím pohybových sloves? Je rozdíl, když je nám obraz povědomý? A co když už jej před námi popsal někdo jiný?

Záleží jen na vás, jak obraz popíšete, a jak jej tedy vidíte.

Jednou jsem viděla západ slunce třiačtyřicetkrát Vědomí > Nevědomí > Vědomí

Když sníme, nebo spíš když si zapamatujeme sen, pohybujeme se na hranici vědomí a někdy i mezi bděním a spánkem. A i když je spánek obecně považován za pasivní a neproduktivní, světy, které zahrnuje a předvádí, jsou světy, které formují a ovlivňují náš život v bdění. Ačkoli víme jen velmi málo o tom, proč potřebujeme spánek, víme, že odstraňuje toxický metabolický odpad, zlepšuje paměť a pomáhá nám učit se a třídit informace nahromaděné v bdělém stavu.

Takže pokud je spánek produktivní sám o sobě v jiném stavu vědomí, může být imaginární práce spojená s uměleckou praxí formou veřejného snění?

Veřejné snění, které nám umožňuje vstoupit do hraničního stavu emočního přenosu, kde nejsme schopni rozlišit blízkost od vzdálenosti, sami sebe od jiných a povědomé od skutečnosti.

Nádherný západ slunce, který byl omylem považován za svítáníEtika > Estetika > Etika

Je-li estetika spojená se senzualitou a smyslovým vnímáním pomocí fyzických pocitů, dobrý design nás vlastně otupuje.

Hladký povrch moderního designu má eliminovat jakékoli tření. Dobrý design se stal naším anestetikem, dovolujícím nám prodloužit hraniční stav nevědomí až do bdělosti. Ale dobrý design neměl jen vypadat jako dobrý design, měl nás učinit “dobrými” a poskytnout nám instantní ctnost. Dobrý design je naší protilátkou.

Všechno v pořádku.

Ale kdo jsme, abychom vyžadovali tuto hladkost natolik intenzivně?

Tvůj příběh ve mně zanechal hořkou pachuť…

Doufám, že tvůj make up je voděodolný.