Jiří Staněk

Brightness

 
Petr Nikl

Divoké záhony

 
Lukáš Jasanský - Martin Polák

Sirův revír

 
Lenka Vítková

První kniha emblémů

 
Inge Kosková

Proud

 
Petr Veselý

Nůž v kredenci

 
David Možný

Blink of an Eye

 
Kristián Németh

Warm Greetings

 
Jiří Kovanda

O deset minut dřív

 
Karel Adamus

Minimální metafory

 
Tomáš Absolon

RAFA MATA

 
František Skála

Dva roky prázdnin

 
Olga Karlíková

Nad ránem

 
Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský

Práce na budoucnosti

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

ECHO

 
Vladimír Kokolia

To nezbytné z Kokolii

 
Alena Kotzmannová & Q:

Poslední stopa / Vteřiny před…

 
Nika Kupyrova

No More Mr Nice Guy

 
Markéta Othová

1990–2018

 
Valentýna Janů

Salty Mascara

 
Jan Merta

Návrat

 
Radek Brousil a Peter Puklus

Stupid

 
Milan Grygar

SVĚTLO, ZVUK, POHYB

 
Svätopluk Mikyta

ORNAMENTIANA

 
Denisa Lehocká

Luno 550

 
Eva Rybářová

KURT HERMES

 
Christian Weidner a Lukas Kaufmann

ERASE/REWIND

 
Matěj Smetana

S LESKEM V OČÍCH

 
Václav Stratil

KRAJINY

 
Tomáš Bárta

VNĚJŠÍ NASTAVENÍ

 
Markéta Magidová

TERTIUM NON DATUR

 
Ondřej Kotrč

TOO LATE FOR DARKNESS

 
Kateřina Vincourová

"KDYKOLIV SI ŘEKNEŠ."

 
Jiří Franta & David Böhm

SLEPCŮV SEN

 
Ewa & Jacek Doroszenko

EXERCISES OF LISTENING

 
Jan Poupě

MNOŽINA POHLEDŮ

 
Peter Demek

STATUS

 
Josef Achrer

BACKSTORIES

 
Radek Brousil

STISK RUKOU

 
Katarína Hládeková a Jiří Kovanda

SIAMSKÝ STRÝC & MONTÁŽ

 
Jiří Valoch

SLOVA

 
František Skála

TRIBAL

 
Jiří Franta a Ondřej Homola

SLEPÝ MISTR A KULHAVÝ MNICH

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW 2

 
Alžběta Bačíková a Martina Smutná

CARPE DIEM

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

FRAGMENTY MNOŽIN

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW

 
Tomáš Absolon

MONET ON MY MIND

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část druhá: FOR YOUR EYES ONLY / Sbírka Jiřího Valocha

 
Kamila Zemková

HLUCHÝ MÍSTA

 
Johana Pošová

MOKRÝ MOKRÝ

 
Ivan Pinkava

[ANTROPOLOGIE]

 
VÝBĚR ZE SBÍRKY FAIT GALLERY

PŘED PIKOLOU ZA PIKOLOU

 
Veronika Vlková & Jan Šrámek

ZDROJ

 
Jan Brož

SSSSSS

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část první: Privátní sbírka z Brna

 
Alice Nikitinová

Nebylo by od věci

 
Ondřej Basjuk

KULTOVNÍ VÝSTAVA

 
Tomáš Bárta

THINGS YOU CAN´T DELETE

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

PRO MNOHÉ UŠI

 
Katarína Hládeková

ROZDĚLAT OHEŇ

 
Marek Meduna

MEZI ZLODĚJI PSŮ

 
Radim Langer

ÚDOLÍ MUCH

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery zaměřený na autory střední generace

Slova mezi tvary / tvary mezi jmény

 
Lukas Thaler

THE PROPELLER

 
Krištof Kintera

Hollywoodoo!

 
Ondřej Homola

Aranž

 
Kamila Musilová

Pod dečkou s jemným vzorem

 
Výběr děl nejmladší generace umělců

Tetradekagon

 
Tomáš Bárta

SOFTCORE

 
Richard Stipl

POCIT KONCE

 
Lubomír Typlt

DALEKO NEUTEČOU

 
Kateřina Vincourová

ZAPOMENUTO V PAMĚTI

 
Výběr děl ze sbírky Fait Gallery za uplynulých 5 desetiletí

OPEN

 
Christian Weidner
/ Vincent Bauer
/ Cornelia Lein

HERE AND
SOMEWHERE
ELSE

 
Výběr ze sbírky FAIT GALLERY

Výběr ze sbírky

 
Alena Kotzmannová
/ Jan Šerých

Tisíci-
úhel-
ník



Milan Maur / Nejisté sekvence děje

19.10.2022 - 14.01.2023

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátoři: Denisa Kujelová, Ondřej Navrátil a Jana Písaříková

Vernisáž: 19. 10. 2022, 19:00

 

 

Jedním ze zásadních mezníků tvorby Milana Maura byla nepochybně jeho Cesta za sluncem. Tato radikální akce, zdokumentovaná neuzavřeným kruhem v mapě a doplněná textem 9. května 1983 jsem šel od úsvitu do soumraku za sluncem, anticipovala jeho budoucí autorské směřování. V průběhu 80. let Maur v českém prostředí rozvinul ojedinělou konceptuální praxi vycházející z pozorování nepatrných přírodních sekvencí a dějů. Nebylo to ovšem exaktní zkoumání „od stolu“ v bezpečné vzdálenosti od sledovaného subjektu, ale výzkum „in situ“, vyžadující fyzické nasazení i bdělou pozornost ne nepodobnou meditaci. Konkrétním příkladem mohou být autorovy číselné řady dokumentující po dobu několika dnů podzimní opadávání různých druhů dřevin, nebo stínovky, při nichž ve stanoveném intervalu po celý den zakresloval posuny stínů. Tento individuální autorský výzkum byl zajisté i osobním rituálem a sebezáchovným způsobem umělcova přežití v totalitním Československu 80. let.

Na výstavě jsou tak v její první části prezentovány práce, které hovoří o autorových přírodovědných zájmech a zároveň hledají odpověď na otázky: Co se vlastně skrývá, za vším tím nekonečným hemžením přírody? Je to náhoda, nebo další rovina řádu? A lze rozkrýt jeho systém, nalézt k němu vztah, či se s ním ztotožnit? Vstupujeme tak do myšlenkového světa, který neztrácí na aktuálnosti ani po letech, spíše se nám dále a nově významově otevírá v době klimatické krize a hledání cesty ze samotky antropocentrismu a jeho slepoty, hluchoty a arogance.

V polovině 90. let se zdá, že Maurova tvorba již doputovala ke svému konci. Z pocitu, že se jednalo o jednu z dalších krátkých tvůrčích kariér, nás ovšem vyvádí další části výstavy. Rozsáhlý soubor fotografik z doby po přelomu milénia s jeho předchozí tvorbou spojuje především konceptuální strategie záznamu okolí, která pracuje s principem předem definovaného tvůrčího procesu, konkrétně experimentálním nastavováním optiky špičkového fotoaparátu Hasselblad. Názvy cyklů nás pak upozorňují, že vznikaly během výprav do vzdálených zemí, což nám na jednu stranu připomene několikaměsíční pěší pouti Maurova mládí, na druhé straně nás to uvádí do nové životní situace autora, který se v 90. letech stal z outsidera a nočního hlídače plzeňského hřbitova úspěšným podnikatelem a nadšeným cestovatelem.

Podstatnou součástí výstavy je pak také nová instalace, která se vztahuje k nedávným autorovým zkušenostem z nemocničního prostředí – tedy místa, v němž se každý člověk stává neustále kontrolovaným a měřeným subjektem v soukolí pevně daného řádu. Maur se zde vrací a co nejkonkrétněji přistupuje k vlastnímu tělu. Zatímco dosud jsme autorovo vnější i vnitřní hnutí jen tušili za informativně-poetickými poznámkami na okrajích papírů (… obkresloval jsem stín hrušně…), teď zde vidíme obrysy jeho těla, zachycené jeho synem na nemocničním lůžku, vůbec poprvé se tak předmětem záznamu stává on sám – ve snaze zaznamenat samotnou křehkost lidské existence i potencialitu jejího konce. Kresebným záznamům, fotografiím a instalaci Milana Maura tak můžeme rozumět jako záznamu sekvence. Jeho prostřednictvím dochází k vyčlenění, konkretizaci určitého děje z jinak cyklického univerza. Může jím být svět, vesmír, příroda, a stejně tak dobře i existence člověka.

 

                                                                                                


Krištof Kintera / HOLLYWOODOO!

-

Fait Gallery & Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 4. 4. 2013 v 19.00

 

V nových plastikách Krištofa Kintery se projevuje obsedantní vazba k hmotě a procesu její kontrolované i samovolné transformace a stejně tak k popkulturnímu zázemí, ze kterého jako autor čerpá obsahy a kontexty své umělecké tvorby.
Nejedná se o nečekaný obrat či zviditelnění dosud skrytého mentálního horizontu. Kinterova tvorba je formálně a obsahově konzistentní a kontinuálně se vyvíjí od první poloviny devadesátých let, kdy coby mladý student AVU začal poutat pozornost odborné veřejnosti, aby se záhy stal jedním z nejvyhledávanějších umělců generace a poslední dobou dospěl k vavřínům širokého společenského přijetí, které tak trochu zakrývají první šediny na jeho průběžně vyholované hlavě.
„Pořád je tu opodstatnění k nějakým primárním formám sochařství,“ řekl loni Marianně Serranové v rozhovoru pro katalog k výstavě Výsledky analýzy v Městské knihovně v Praze. Pro Kinteru se tímto novým opodstatněním staly neumělecké „sochy“, jakými jsou sněhuláci, nafukovací hračky či role koberců. Takové předlohy lze obecně nazvat lidovými objekty. Pro Kinteru zaujatého od půlky minulé dekády rekonstelacemi předmětů každodenní potřeby se sněhuláci a spol. stali příklady jinak motivované, ale nadále všední potřeby stýkat se s materiálním trojrozměrným objektem.
Kintera nám tyto objekty neukazuje kvůli věcnému konstatování jejich povahy. Proniká do nich a reálně a symbolicky je deformuje. Usiluje o to, aby sochařským gestem amplifikoval jejich emotivní působení. Jeho cílem je intenzita prožitku. V plastikách z poslední doby se pak toto zesilování promítá do stále hrozivějších obsahů s občasnými přesahy k apokalypticko-religióznímu kontextu.
Zásadním formálním projevem tohoto sklonu jsou evokace nestability a zhroucení – a zhroucení tvaru ve zpětném vazbení provází hroucení obsahu. Třebaže Kinterovy plastiky už v minulosti vycházely z ironie, kriticismu a persifláže, která se vztahovala nejen k tématu, ale rovněž k vlastní umělecké disciplíně, jež si skrze svou historii vybudovala silné přesvědčení o vlastní vznešenosti, a tudíž se sama nastavuje k dadaistickým výpraskům (a zde by nás dokonce mohlo zajímat, v čem je Kinterova práce příbuzná například s tvorbou Karla Nepraše), lze právě o velkém oddílu Kinterových posledních soch uvažovat jako o ventilaci potřeby podrývat i vlastní východiska. Na sochách na první pohled připomínajících jeho dřívější elegantní, designová řešení se objevuje stále více přiznaného low-techu a bastlení. Metodami produktivní regrese se stávají také zalití do hmoty, rozplyznutí, navršení na beztvarou hromadu nebo úsilí po maximální materiálové hybridizaci. Poslední z jeho hraček a zejména jacísi novokentaurští mutanti se v dosud nebývalé míře přihlašují k popkulturním pravzorům v kašírované realitě béčkových hororů a krvavých románů.
Posledním výstupem Kinterova obskurního úsilí je imitace hromady napůl odtátého sněhu. Naposledy jsem fascinaci těmito útvary zahlédl na snímcích česko-maďarského fotografa Viktora Kopasze a on (a také mnoho dalších) zase uviděl v těchto posledních reliktech zimy záznam lidské činnosti a působení dalších, přírodních i s městským životem spojených vlivů. Hromady sněhu jsou nesochy, jejichž neforemnost a špinavost je důsledkem soupeření člověka a přírody. Kintera je napodobuje se snahou o maximální přesnost a předkládá jako galerijní díla, která budeme obcházet a vizuálně absorbovat. Absurdita takové činnosti je však právě opodstatněním k primárním formám sochařství podobně jako Kinterovo neustávající hledání styčných (jakkoli třeba zneužívaných) ploch s laickým divákem.

Jiří Ptáček

 

Jdi zpět