Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský

Práce na budoucnosti

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

ECHO

 
Vladimír Kokolia

To nezbytné z Kokolii

 
Alena Kotzmannová & Q:

Poslední stopa / Vteřiny před…

 
Nika Kupyrova

No More Mr Nice Guy

 
Markéta Othová

1990–2018

 
Valentýna Janů

Salty Mascara

 
Jan Merta

Návrat

 
Radek Brousil a Peter Puklus

Stupid

 
Milan Grygar

SVĚTLO, ZVUK, POHYB

 
Svätopluk Mikyta

ORNAMENTIANA

 
Denisa Lehocká

Luno 550

 
Eva Rybářová

KURT HERMES

 
Christian Weidner a Lukas Kaufmann

ERASE/REWIND

 
Matěj Smetana

S LESKEM V OČÍCH

 
Václav Stratil

KRAJINY

 
Tomáš Bárta

VNĚJŠÍ NASTAVENÍ

 
Markéta Magidová

TERTIUM NON DATUR

 
Ondřej Kotrč

TOO LATE FOR DARKNESS

 
Kateřina Vincourová

"KDYKOLIV SI ŘEKNEŠ."

 
Jiří Franta & David Böhm

SLEPCŮV SEN

 
Ewa & Jacek Doroszenko

EXERCISES OF LISTENING

 
Jan Poupě

MNOŽINA POHLEDŮ

 
Peter Demek

STATUS

 
Josef Achrer

BACKSTORIES

 
Radek Brousil

STISK RUKOU

 
Katarína Hládeková a Jiří Kovanda

SIAMSKÝ STRÝC & MONTÁŽ

 
Jiří Valoch

SLOVA

 
František Skála

TRIBAL

 
Jiří Franta a Ondřej Homola

SLEPÝ MISTR A KULHAVÝ MNICH

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW 2

 
Alžběta Bačíková a Martina Smutná

CARPE DIEM

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

FRAGMENTY MNOŽIN

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW

 
Tomáš Absolon

MONET ON MY MIND

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část druhá: FOR YOUR EYES ONLY / Sbírka Jiřího Valocha

 
Kamila Zemková

HLUCHÝ MÍSTA

 
Johana Pošová

MOKRÝ MOKRÝ

 
Ivan Pinkava

[ANTROPOLOGIE]

 
VÝBĚR ZE SBÍRKY FAIT GALLERY

PŘED PIKOLOU ZA PIKOLOU

 
Veronika Vlková & Jan Šrámek

ZDROJ

 
Jan Brož

SSSSSS

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část první: Privátní sbírka z Brna

 
Alice Nikitinová

Nebylo by od věci

 
Ondřej Basjuk

KULTOVNÍ VÝSTAVA

 
Tomáš Bárta

THINGS YOU CAN´T DELETE

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

PRO MNOHÉ UŠI

 
Katarína Hládeková

ROZDĚLAT OHEŇ

 
Marek Meduna

MEZI ZLODĚJI PSŮ

 
Radim Langer

ÚDOLÍ MUCH

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery zaměřený na autory střední generace

Slova mezi tvary / tvary mezi jmény

 
Lukas Thaler

THE PROPELLER

 
Krištof Kintera

Hollywoodoo!

 
Ondřej Homola

Aranž

 
Kamila Musilová

Pod dečkou s jemným vzorem

 
Výběr děl nejmladší generace umělců

Tetradekagon

 
Tomáš Bárta

SOFTCORE

 
Richard Stipl

POCIT KONCE

 
Lubomír Typlt

DALEKO NEUTEČOU

 
Kateřina Vincourová

ZAPOMENUTO V PAMĚTI

 
Výběr děl ze sbírky Fait Gallery za uplynulých 5 desetiletí

OPEN

 
Christian Weidner
/ Vincent Bauer
/ Cornelia Lein

HERE AND
SOMEWHERE
ELSE

 
Výběr ze sbírky FAIT GALLERY

Výběr ze sbírky

 
Alena Kotzmannová
/ Jan Šerých

Tisíci-
úhel-
ník



Karel Malich & utopické projekty

16.10.2019 - 11.01.2020

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 16. 10. 2019 v 19.00

Kurátor: Denisa Kujelová

Architekt výstavy: Tomáš Džadoň

Silné globální prosazování moderní architektury s vizionářskými projekty Richarda Buckminstera Fullera, Hanse Holleina, Rogera Angera, Kenza Tangeho, Arata Isozakiho a dalších společně s vydáním přelomové knihy Michela Ragona z roku 1963, která se věnovala problematice bydlení a urbanismu v blízké i vzdálenější budoucnosti, vyprovokovalo v 60. a 70. letech celou řadu neoavantgardních reakcí z řad dalších architektů i ze strany umělců. V rámci dobové kontextualizace je třeba zmínit Walking City Rona Herrona, Instant City a další projekty studia britských architektů Archigram, dále Nový Babylon Constanta Niewenhuyse, Spatial City Yony Friedmana, návrhy americké architektonické skupiny Ant Farm, mořské habitaty japonských Metabolistů či práce protoakceleracionistických italských kolektivů Superstudio a Archizoom.

Kniha Kde budeme žít zítra Michela Ragona vyšla v českém překladu v roce 1967 a postupně ji na pokračování otiskl i čtrnáctideník Výtvarná práce. Shrnovala myšlenky a projekty světových architektů a urbanistů již tehdy odpovídající éře meziplanetárních letů a anticipující technické a sociální změny. Ragon v knize zkoumá nové formy budoucích měst a jejich možné tvary, včetně futuristických měst trychtýřovitých, metabolických či podzemních. Značnou pozornost rovněž věnuje samostatným domům, např. ve formě soch, pohyblivých staveb i budoucích staveb na Měsíci. Prostor fiktivních utopických krajin bez jasného teritoria po vzoru Thomase Mora, Tommasa Campanelly či Francise Bacona se však pro mnohé československé autory stal především vyústěním dobové frustrace z bezmoci.

Utopické architektonické projekty Karla Malicha jsou výsledkem jeho dlouhodobé fascinace prostorovými představami a možnostmi, které skýtaly pro potřeby lidstva budoucnosti. Jejich vize si autor od šedesátých let systematicky zaznamenával formou přípravných kreseb, studií a provizorních maket. Trojrozměrných realizací se však vzhledem k omezeným materiálovým možnostem i nedosažitelným technickým požadavkům dočkal pouze zlomek z nich.

Předzvěstí autorových prostorových úvah byly již krajiny z roku 1963, kdy z nízkého reliéfu tempery vystupoval motiv kruhu z akronexu. Tématikou krajiny pokračoval i v raných reliéfech, které jsou zvlněním povrhu a segmentací připomínající pole chápány jako osobitá reflexe terénu shlíženého seshora. Plasticitu umožněnou novými materiály poté stupňoval v dalších monochromatických reliéfech, ve kterých dále rozvíjel motiv v elipsu aktivovaného kruhu a jednotlivých dynamizujících prvků, nejčastěji tyčí a tubusů. Zájem o reliéfy v dobovém kontextu šedesátých let lze ozřejmit v obecné tendenci zvýšené pozornosti k reliéfu 3, který se postupně vymanil ze závislosti na architektuře a sochařství. V souvislosti s Malichovými reliéfními monochromy je vhodné zmínit i další soudobé světové autory Piera Manzoniho, Oskara Holwecka, Güntera Ueckera, Yvese Kleina, Pola Buryho, Hermana de Vriese, Jana Schoonhovena či Sergia de Camarga.

Paralelně s reliéfy začal Malich od roku 1967 zpracovávat téma koridorů, ve kterých pokračoval v průzkumu možnosti zobrazení prostorových průniků, průchodů a ploch pro pohyby energií. Koridory, v nichž zpočátku autor řešil primárně problém přetlaku, jsou pro něj zhmotněnými zónami protínání cest a energetických toků. Objekty jsou charakteristické polaritou čisté klidné plochy a dynamizujících kovových prvků přes ni přecházejících či částečně procházejících zářezem skrze ni. Postupným tlumením dynamiky vrypů dochází v roce 1970 k absolutní redukci a monochromní ploše. Svou fascinaci vnitřním prostorem od roku 1967 rozvíjel také strukturami odkazujícími k architektuře a urbanistickým projektům utopických vizí, ve kterých rovněž probíhala prostorová simulace toků energie.

Monolity elementárních forem s neobvyklými rozličnými tvarovými kombinacemi začal Karel Malich formou skic kontinuálně zaznamenávat již kolem roku 1964, realizoval z nich však jen malou část. Dochovalo se však četné množství návrhů v několika desítkách skicáků a také trojrozměrných modelů z papíru, lepenky a dřeva, které mají možnost být poprvé prezentovány v takovém rozsahu. Některé z těchto vizionářských kreseb a modelů byly formou reprodukcí zveřejněny již v roce 1969 v obsáhlé studii Jiřího Padrty s názvem Pracovat v souladu s kosmem a živly v časopise Výtvarné umění. V dobově zcela nezvykle rozsáhlém článku doplněném o rozhovor s autorem mimo jiné Padrta zdůraznil, že mnohé Malichovy plasticko-prostorové konstrukce jsou zamýšleny přímo do kontextu vnitřního prostoru bez tradičního výstavního přístupu, tj. nejsou zamýšlené ani na stěnu, ani na zem, ani na sokl, ale do volného beztížného prostoru. „Jiné počítají se souhrou větrů, vody a se změnami termických vztahů. A opět další s mnohonásobně většími měřítky, ale i s jinými hmotami a materiály, než jaké lze v daných poměrech technicky a materiálově zvládnout...“ Ideální výstavní vizi, kterou nastínil Padrta, nejsme bohužel schopni realizovat ani dnes.

Přiblížit se o něco více ke svému cíli beztíže a dematerializace objektu umožnilo Karlu Malichovi užití mosazného drátu, vyjadřujícího tok energie lineárním obrysem, a také příležitost vyzkoušet si možnosti transparentního čirého či barevného plexiskla na prvním ročníku sympózia Artchema v Pardubicích v roce 1968. Nový materiál využil souběžně i v sériích Rozlomených kvádrů a krabic, kde plexisklo dokonale splývající s okolním prostorem nahradilo neprůhledné materiály, překližku či kov. Oba materiály pak uplatnil i v některých ze svých modelů utopických architektur, které jsou zde rovněž představeny.

Jak už v rámci širšího dějinného kontextu naznačil Jiří Padrta a poté i Jiří Ševčík, lze u Karla Malicha shledat mnohé paralely s ruskými konstruktivisty. „Stejně jako někteří z pionýrů konstruktivní myšlenky před padesáti lety, jmenovitě Tatlin, Gabo a Pevsner, pochopil v počátcích své dnešní tvorby na počátku šedesátých let, že prostor je, řečeno slovy Gabova a Pevsnerova Realistického manifestu, jednou z objektivních forem, na nichž spočívá sám život a na nichž musí tedy stavět i umění.“ Nutno však ozřejmit, že Malich se vždy přiřazení k neokonstruktivismu vzpíral, neboť se necítil být součástí tohoto ani žádného jiného směru a jeho tvorba podléhala zcela jiným východiskům. S avantgardou 20. let však měl Malich společnou vizi v návrzích ideálních plánů budoucího životního prostředí řešícího odcizení člověka v jeho splynutí s přírodou a kosmem a idea tohoto nového dynamického modelu člověka, světa a vesmíru jej spojovala s Kazimírem Malevičem.

Jeho architektonické návrhy mají charakter urbanistických projektů určených zatím neexistující, budoucí lidštější společnosti. Ve studiích staveb se opíral o zjištění, že stereometrický tvar není neprostupný, nýbrž je pod svým povrchem dutý, a že tento pasivní blok je možno aktivizovat úzkou skulinou a propojit jej tak s okolním prostorem. Na základě potřeb nových struktur upouští rovněž postupně od pravoúhlých tvarů a jeho hlavními motivy se přerodem kruhu a oválu, uplatňovaných především v reliéfech, stávají v druhé polovině 60. let transformací do trojrozměrné formy ovoid či rozvinutím do prostoru rovněž spirála. Ta je použita i v modelu architektury, jež na své kruhové základně syntetizuje několik tvarů z různých materiálů, z nichž jednou je i oválná hladina z plexiskla, pod kterou vede spirálovitá podmořská chodba spojující mosazné satelity o různých tvarech. Toto tvarosloví společně s předpokladem průzračných a transparentních materiálů umožnilo vznik utopických projektů měst pod moře, řeky i zemi, termických architektur, měst pro stát bez potřeby existence policie, měst na jiných planetách‚ měst do příbojů či na poušť aj. Zájem o architekturu u něj podnítila cesta do USA, zejména pak návštěva v New Yorku v roce 1967 a jeho pravoúhlá síť ulic, v nichž byla dle autora zvuková stopa nesmyslně nesena a gradována. S předpokladem hypotetické realizovatelnosti některých svých studií v případě pokračování rapidního rozkvětu vědy a techniky se svěřil v rozhovoru s Hansem Ulrichem Obristem v roce 2003. Malichovy předobrazy budoucích environmentů tak vznikaly spojením abstraktních forem s existencionálními obsahy v naprostém souladu s přírodními živly.

Míru důležitosti, kterou svým architektonickým projektům sám přikládá, dokládá jeho výrok: „Architektura je konečný problém, který mě zajímá a o který bych se rád pokusil. Takový přístup, jaký je volen mnoha sochaři, sochaři obydlí, je asi nezajímavý. Architektura tohoto druhu dávno existovala. Je to podivná nostalgie po životě dávných věků...“

Ačkoli je Malichova architektonická tvorba zmiňována v souvislosti s Yonou Friedmanem, Walterem Jonasem či Paulem Maymontem, Malichovy skici a zápisky měly zřejmě nejblíže k francouzskému architektovi Robertu Le Ricolaisovi, jehož úvahy zaznamenal ve své knize Michel Ragon: „A jako bude nutné vymyslet nové slovo pro ty urbanizované krajiny, které vzniknou při rozpadu starých měst, protože to už nebudou města, leda města-galaxie (je roztříštěná planeta ještě planetou?), bude nutné i jinak nazývat budoucí stavby, neboť výraz dům tu zní hodně anachronicky.“

Ideám utopického urbanismu budoucích států, měst, ale i dílčích projektů a staveb, předcházel u něj i dalších prezentovaných autorů: Milana Knížáka, Václava Ciglera, Alexe Mlynárčika a studia VAL, Júlia Kollera, Dalibora Chatrného, Stana Filka a Jozefa Jankoviče, nejen rozpor s koncepcí stávajících budov a měst, ale především radikální kritika nesvobodné společnosti a rovněž nově i nastolení ekologických témat. Také do té doby netušená progresivita kosmologického výzkumu napomáhala vizím futurologických světů s vysokým důrazem na jejich sociální a environmentální aspekt.

                                                                               


Krištof Kintera / HOLLYWOODOO!

-

Fait Gallery & Fait Gallery MEM
Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 04/04/2013 v 19:00

V nových plastikách Krištofa Kintery se projevuje obsedantní vazba k hmotě a procesu její kontrolované i samovolné transformace a stejně tak k popkulturnímu zázemí, ze kterého jako autor čerpá obsahy a kontexty své umělecké tvorby.
Nejedná se o nečekaný obrat či zviditelnění dosud skrytého mentálního horizontu. Kinterova tvorba je formálně a obsahově konzistentní a kontinuálně se vyvíjí od první poloviny devadesátých let, kdy coby mladý student AVU začal poutat pozornost odborné veřejnosti, aby se záhy stal jedním z nejvyhledávanějších umělců generace a poslední dobou dospěl k vavřínům širokého společenského přijetí, které tak trochu zakrývají první šediny na jeho průběžně vyholované hlavě.
„Pořád je tu opodstatnění k nějakým primárním formám sochařství,“ řekl loni Marianně Serranové v rozhovoru pro katalog k výstavě Výsledky analýzy v Městské knihovně v Praze. Pro Kinteru se tímto novým opodstatněním staly neumělecké „sochy“, jakými jsou sněhuláci, nafukovací hračky či role koberců. Takové předlohy lze obecně nazvat lidovými objekty. Pro Kinteru zaujatého od půlky minulé dekády rekonstelacemi předmětů každodenní potřeby se sněhuláci a spol. stali příklady jinak motivované, ale nadále všední potřeby stýkat se s materiálním trojrozměrným objektem.
Kintera nám tyto objekty neukazuje kvůli věcnému konstatování jejich povahy. Proniká do nich a reálně a symbolicky je deformuje. Usiluje o to, aby sochařským gestem amplifikoval jejich emotivní působení. Jeho cílem je intenzita prožitku. V plastikách z poslední doby se pak toto zesilování promítá do stále hrozivějších obsahů s občasnými přesahy k apokalypticko-religióznímu kontextu.
Zásadním formálním projevem tohoto sklonu jsou evokace nestability a zhroucení – a zhroucení tvaru ve zpětném vazbení provází hroucení obsahu. Třebaže Kinterovy plastiky už v minulosti vycházely z ironie, kriticismu a persifláže, která se vztahovala nejen k tématu, ale rovněž k vlastní umělecké disciplíně, jež si skrze svou historii vybudovala silné přesvědčení o vlastní vznešenosti, a tudíž se sama nastavuje k dadaistickým výpraskům (a zde by nás dokonce mohlo zajímat, v čem je Kinterova práce příbuzná například s tvorbou Karla Nepraše), lze právě o velkém oddílu Kinterových posledních soch uvažovat jako o ventilaci potřeby podrývat i vlastní východiska. Na sochách na první pohled připomínajících jeho dřívější elegantní, designová řešení se objevuje stále více přiznaného low-techu a bastlení. Metodami produktivní regrese se stávají také zalití do hmoty, rozplyznutí, navršení na beztvarou hromadu nebo úsilí po maximální materiálové hybridizaci. Poslední z jeho hraček a zejména jacísi novokentaurští mutanti se v dosud nebývalé míře přihlašují k popkulturním pravzorům v kašírované realitě béčkových hororů a krvavých románů.
Posledním výstupem Kinterova obskurního úsilí je imitace hromady napůl odtátého sněhu. Naposledy jsem fascinaci těmito útvary zahlédl na snímcích česko-maďarského fotografa Viktora Kopasze a on (a také mnoho dalších) zase uviděl v těchto posledních reliktech zimy záznam lidské činnosti a působení dalších, přírodních i s městským životem spojených vlivů. Hromady sněhu jsou nesochy, jejichž neforemnost a špinavost je důsledkem soupeření člověka a přírody. Kintera je napodobuje se snahou o maximální přesnost a předkládá jako galerijní díla, která budeme obcházet a vizuálně absorbovat. Absurdita takové činnosti je však právě opodstatněním k primárním formám sochařství podobně jako Kinterovo neustávající hledání styčných (jakkoli třeba zneužívaných) ploch s laickým divákem.

Jiří Ptáček

Jdi zpět