ANONYMNÍ FORMA ČTVERCE

JIŘÍ HILMAR

 
MILUJ ŽIVOT

JIŘÍ THÝN

 
THE SKY SERENE AS A VAST AQUARIUM

NÉPHÉLI BARBAS

 
unconductive trash

Largely Observed

 
Tomáš Hlavina

TLNVXYK Hlavolam

 
Jan Šerých

O důslednosti vědy

 
Filip Dvořák

The Ravine – The Room

 
Jiří Staněk

Brightness

 
Petr Nikl

Divoké záhony

 
Lukáš Jasanský - Martin Polák

Sirův revír

 
Lenka Vítková

První kniha emblémů

 
Inge Kosková

Proud

 
Petr Veselý

Nůž v kredenci

 
David Možný

Blink of an Eye

 
Kristián Németh

Warm Greetings

 
Jiří Kovanda

O deset minut dřív

 
Karel Adamus

Minimální metafory

 
Tomáš Absolon

RAFA MATA

 
František Skála

Dva roky prázdnin

 
Olga Karlíková

Nad ránem

 
Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský

Práce na budoucnosti

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

ECHO

 
Vladimír Kokolia

To nezbytné z Kokolii

 
Alena Kotzmannová & Q:

Poslední stopa / Vteřiny před…

 
Nika Kupyrova

No More Mr Nice Guy

 
Markéta Othová

1990–2018

 
Valentýna Janů

Salty Mascara

 
Jan Merta

Návrat

 
Radek Brousil a Peter Puklus

Stupid

 
Milan Grygar

SVĚTLO, ZVUK, POHYB

 
Svätopluk Mikyta

ORNAMENTIANA

 
Denisa Lehocká

Luno 550

 
Eva Rybářová

KURT HERMES

 
Christian Weidner a Lukas Kaufmann

ERASE/REWIND

 
Matěj Smetana

S LESKEM V OČÍCH

 
Václav Stratil

KRAJINY

 
Tomáš Bárta

VNĚJŠÍ NASTAVENÍ

 
Markéta Magidová

TERTIUM NON DATUR

 
Ondřej Kotrč

TOO LATE FOR DARKNESS

 
Kateřina Vincourová

"KDYKOLIV SI ŘEKNEŠ."

 
Jiří Franta & David Böhm

SLEPCŮV SEN

 
Ewa & Jacek Doroszenko

EXERCISES OF LISTENING

 
Jan Poupě

MNOŽINA POHLEDŮ

 
Peter Demek

STATUS

 
Josef Achrer

BACKSTORIES

 
Radek Brousil

STISK RUKOU

 
Katarína Hládeková a Jiří Kovanda

SIAMSKÝ STRÝC & MONTÁŽ

 
Jiří Valoch

SLOVA

 
František Skála

TRIBAL

 
Jiří Franta a Ondřej Homola

SLEPÝ MISTR A KULHAVÝ MNICH

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW 2

 
Alžběta Bačíková a Martina Smutná

CARPE DIEM

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

FRAGMENTY MNOŽIN

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW

 
Tomáš Absolon

MONET ON MY MIND

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část druhá: FOR YOUR EYES ONLY / Sbírka Jiřího Valocha

 
Kamila Zemková

HLUCHÝ MÍSTA

 
Johana Pošová

MOKRÝ MOKRÝ

 
Ivan Pinkava

[ANTROPOLOGIE]

 
VÝBĚR ZE SBÍRKY FAIT GALLERY

PŘED PIKOLOU ZA PIKOLOU

 
Veronika Vlková & Jan Šrámek

ZDROJ

 
Jan Brož

SSSSSS

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část první: Privátní sbírka z Brna

 
Alice Nikitinová

Nebylo by od věci

 
Ondřej Basjuk

KULTOVNÍ VÝSTAVA

 
Tomáš Bárta

THINGS YOU CAN´T DELETE

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

PRO MNOHÉ UŠI

 
Katarína Hládeková

ROZDĚLAT OHEŇ

 
Marek Meduna

MEZI ZLODĚJI PSŮ

 
Radim Langer

ÚDOLÍ MUCH

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery zaměřený na autory střední generace

Slova mezi tvary / tvary mezi jmény

 
Lukas Thaler

THE PROPELLER

 
Krištof Kintera

Hollywoodoo!

 
Ondřej Homola

Aranž

 
Kamila Musilová

Pod dečkou s jemným vzorem

 
Výběr děl nejmladší generace umělců

Tetradekagon

 
Tomáš Bárta

SOFTCORE

 
Richard Stipl

POCIT KONCE

 
Lubomír Typlt

DALEKO NEUTEČOU

 
Kateřina Vincourová

ZAPOMENUTO V PAMĚTI

 
Výběr děl ze sbírky Fait Gallery za uplynulých 5 desetiletí

OPEN

 
Christian Weidner
/ Vincent Bauer
/ Cornelia Lein

HERE AND
SOMEWHERE
ELSE

 
Výběr ze sbírky FAIT GALLERY

Výběr ze sbírky

 
Alena Kotzmannová
/ Jan Šerých

Tisíci-
úhel-
ník



JIŘÍ HILMAR / ANONYMNÍ FORMA ČTVERCE

25.10.2023 - 13.01.2024

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátorka: Denisa Kujelová

Vernisáž: 25. 10. 2023

 

V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.

Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.

S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.

Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.

  

Bibliografie a zdroje: 

HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.

POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.

„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.



[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.

[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.

[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.

[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.

                                                                                                         


Vladimír Kokolia / To nezbytné z Kokolii

-

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 17. 10. 2018 v 19:00

Kurátor: Miroslav Ambroz

 

Uvidět nic

Malování je pro Vladimíra Kokoliu příležitostí dotknout se věcí, ke kterým se jiným způsobem nedá dost dobře dostat. Kokolia patří k tomu typu malířů, kteří chtějí svůj motiv skutečně uvidět.

Vidění

Zdá se, že Kokolia chce být v první řadě považován za impresionistu, v onom původním posměšném významu. Vědomě se snaží o nemožné, o Monetovo „pouhé oko“ (naked eye). Nedoufá ovšem ve vypreparovaný nevinný pohled – to by byla velká umělost – ale sází na srozumění s totálním přívalem vizuálních senzací, nebo přímo vizuálního odpadu, kdy člověk nemá nástroje (a snad ani důvod) odlišovat klam od „ohromující chaosu reálného světa”.[1] Záhy zjistil, že největší překážkou v takovém hledění na obyčejný svět jsou znalosti, které o viděných věcech nosí v hlavě. Dokonce i jen jména věcí jsou pro „naked eye“ rušivá. Kokolia říká, že informace brání obrazu. 

Vidění vidění 

Jenže malíř chce navíc „vidět toto vidění“. Jak si při vidění všímat, že se díváme? Podle Kokolii jedině když obětujeme významy a prostě jenom taneme ve svém pohledu. „Mám neodbytný dojem, že právě takové prázdné zahledění je default (výchozí) nastavení našeho pohledu. Ono je tím nejzákladnějším stavem, ‚nádobou', lůnem, krajinou, pilotním kmitočtem, tao pohledu, na úkor kterého teprve povstávají jednotlivé tvary” říká Kokolia.[2] Kokolia tvrdí, že nepoznání přináší úžas. Opravdu nepoznání? Víme přece, jak Joyceovy postavy žasnou nad náhlým rozpoznáním smyslu nějaké zcela všední situace, „velmi křehkých a pomíjivých okamžiků“, kdy postavy zažívají náhlé odhalení podstaty věci. Podobně náhle se bezejmenným hrdinům ze stovek kreseb Kokoliova Většího cyklu zjevuje v jednom okamžiku neodvratný mechanizmus jejich konání. V příběhu je nositelem úžasu nečekané zjevení smyslu. Úžas čistě vizuálního původu je však bezobsažný. Žasnoucí jen zírá a vlastně neví. Intenzita nevědění zde ukazuje hloubku úžasu. Žasnoucí vidí jakoby jen jedinou věc. Tak vyprázdněnou, že může být považována za nulovou. Takovými pohledy bez momentálního obsahu jsou pro Kokoliu například čtverce a obdélníky v Mondrianových obrazech. Zde mají kořeny i jeho svérázné teorie kubizmu a jeho úvahy o obrazových plánech a „obrazech v obraze“. Pohled se Kokoliovi postupně stal samostatnou entitou, u které lze studovat jen viděný obsah a vypustit pro danou chvíli pozorovatele i pozorovanou věc.

Malování vidění

Proč by měl žasnoucí vůbec malovat, copak nestačí, že měl zážitek? Malířovo ztělesnění viděného je přestupem z jednoho světa do druhého a co platilo v jednom světě, v novém už platit nemusí. Je to úplně nová situace, ve které se spoléhá, že „obraz má se zobrazeným společnou logickou formu zobrazení“. [3] Malba může být schopná se formě zobrazení přizpůsobit, má ale navíc své vlastní zvláštní nároky jakožto fyzický objekt pokrytý barvou, i jako objekt, který chce kontrolovat, jak jej bude vidět divák. Musí zůstat svéprávná, i kdyby se odmyslela její zobrazovací funkce. To stejné máznutí štětcem je zároveň fyzickou stopou, jako výsledek uskutečněného tahu štětcem, a zároveň má ideální realitu obrazu, která vzniká až v divákově pohledu. 

Kokolia popisuje své „prozření“ v Ermitáži v roce 1980 nad Matissovým obrazem: „…něco mi říká, že tohleto je ten pravý prostor, a ne tamty tři rozměry okolo nás; ve stejné chvíli je však jen a jen tady na povrchu, doslova jen olej na plátně. Přímo nahlížím na totožnost největší abstraktnosti a největší konkrétnosti …“[4] Představa přenášení obrazu napříč různými světy může mít u Kokolii původ v grafice. Věnuje se jí skoro tak dlouho jako malování (původně aby mohl šířit své kresby, když xerox byl za minulého režimu pod dozorem) a od roku 1992 vede ateliér Grafiky 2 na pražské Akademii výtvarných umění. Témata matrice, otisku a obrácení obrazu se opakovaně objevují v jeho úvahách. Svou zkušenost s taiji do malby implementuje podobně. Oba jeho čínští učitelé, Gene Chen i Zhu Jiancai, jej učili taiji zcela věcně, bez pseudo-duchařského nátěru, a tak i Kokolia vede tahy štětce prostě jen s ohledem na přesné přenesení síly.

Vidění malování

Po soustředění na přímé nepředpojaté vidění a úsilí o spatření vidění v pohledu následuje tedy zmaterializování pohledu v artefaktu. Vedle toho Kokolia zcela jistě nepodceňuje speciální moment, kdy se před obrazem objeví divák. Svědčí o tom skutečnost, že se na svých výstavách detailně zabývá vzdáleností diváka a obrazu, jeho pohybem kolem obrazu, úhly pohledu, orientací pohledu i časem stráveným před obrazem.

V zájmu interakce se někdy uchyluje k populárním nebo „diskreditovaným“ formám. Jednou výstavu pojal jako komerční výprodejovou akci, během které bydlel, vařil a pracoval v galerii. Nebo vystavoval „léčivé obrazy“, kterým se měli návštěvníci „vystavit“. Cílem těchto a dalších strategií bylo dosáhnout dostatečně dlouhého času, kdy divák stojí před obrazem. Kokolia je přesvědčen, že už jen samotný strávený čas způsobuje, že se modus vnímání přepóluje z prostého registrování vizuálních informací na tanutí ve vizuálním poli. Divák alespoň na chvíli nevnímá obraz jako od sebe oddělený objekt a v zorném poli dojde ke zrušení distance. Taková situace se může generovat třeba i vyvoláním paobrazů na sítnici anebo vhledem do vizuálního prostoru autostereoskopických obrazů, jak ukázaly některé Kokoliovy výstavy.

Obraz o sobě

Kokolia v rozhovorech a textech ironizuje i tak běžné a zdánlivě bezproblémové pojmy jako jsou: „komunikace“, „názor“, „vyjádření“. Ani slovo „umění“ údajně nemá ve slovníku. Pokud to není jen póza, co by potom nabídl místo toho? Podezřívám Kokoliu, že má svou sektu (které je jediným členem), v níž se věří v obraz o sobě. Tedy že obrazy existují, i když zrovna na nikoho nepůsobí. Dokonce, i když je ještě nikdo neviděl. Možná je to právě tato podivná víra, která mu pomáhá nebýt fatálně závislý na dobových proměnách kontextu.

[1] Borges, Jorge Luis, The Cambridge Companion to Jorge Luis Borges, s. 209.
[2] Kokolia Vladimír, Úžas, habilitační přednáška, 1996, Akademie výtvarných umění.
[3] Wittgenstein, Ludwig, Tractatus logico-philosophicus 2.2.
[4] S.M. Blumfeld, Prozření Vladimíra Kokolii, měsíčník Vokno, 1993, č. 27.

 

Jdi zpět