Alena Kotzmannová / Poslední stopa & Q: / Vteřiny před…

První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.

Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.

Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.

Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.

V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.

Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.

Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.

Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.

Text: Ondřej Kotrč

Alena Kotzmannová / Poslední stopa & Q: / Vteřiny před…

17.10.2018 - 12.01.2019

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 17. 10. 2018 v 19:00

Kurátor: Jiří Ptáček

Myšlenka jejich společné výstavy putuje českým kulturním vesmírem již nejméně jedno desetiletí. Čas od času se přiblížila na dohled teleskopu některého z předních galerijních ústavů, tamními odborníky ale nikdy nebyla popsána a pojmenována. Konkrétní peripetie jejího neuskutečnění přitom nejsou až tak zajímavé, abychom jim věnovali více pozornosti. Předcházely však paradoxu, kdy se jejich společná výstava, navzdory trvající touze a bezesporné příležitosti, nekoná ani tentokrát.

Jak porozumět znaménku „+“ mezi názvy dvou sousedících, ale přesto samostatných výstav? Je to pouze znak pro společné formální zastřešení jinak nezávislých jednotek? Je to atavismus původního, nerealizovaného záměru? Oba autoři nás přeci v jisté „jednotě směru“ vedou ke spekulaci o posledních dnech lidstva, k vizím zániku civilizace, která nepřichází zvnějšku, ale je důsledkem její inherentní dynamiky. Podobně jako u autorů literárních fikcí, filmů či počítačových her s postapo tematikou, lze také u Kotzmannové a Q: klást jejich „vteřiny před“ a „poslední stopy“ do souvislosti se zhmotňující se hrozbou environmentální katastrofy, se stále zřejmějším faktem, že pro radikální změnu kurzu chybí společenská shoda, politická vůle, nebo prostě jen čas… Za těchto okolností se naděje, toto poslední útočiště, jež člověku umožnilo přestát tolik bezvýchodných situací, obrátí proti svému hostiteli.

Založení dvou paralelních výstav lze však porozumět o něco lépe, když přihlédneme k temperamentu, s nímž Kotzmannová a Q: přistoupili k tématu. Alena Kotzmannová zaujímá pozici melancholické pozorovatelky, chodkyně vyprahlou krajinou, v níž nálezy reliktů lidské touhy po kráse a společenském postavení působí stejně jako nálezy neobvykle tvarovaných nerostů. Postava posledního člověka, který se prochází pouští s fotografickým aparátem, zde koneckonců dost dobře může být nahrazena představou automatu, který ještě dlouho po zmizení jeho tvůrců realizuje svůj program a své nálezy mechanicky třídí pro muzeum, které už nikdo nenavštíví. Vztah Kotzmannové k aktuální environmentální krizi je přitom přeci jen volnější. Nikde není psáno, že její fotografie „nepřicházejí“ z tak daleké budoucnosti, kdy vyhynutí lidského rodu nastalo jaksi „samovolně“, únavou materiálu...

Q: zaujímá jiný postoj: myslí na „teď a tady“, ještě „vteřinu před“ buší na poplach, zpochybňuje existenci plánu B, víru v možnost úniku. Monumentálním modelem rakety, která „někam jinam“ odnáší zprávu o lidstvu, ale rovněž dioramatem zobrazujícím zoufalou rodinu astro-osadníků. Jsou však paradoxně zamýšleny jako sugestivní smyslové zážitky, jako úchvatné poslední obrazy na kolektivní sítnici lidstva. Jenže snad právě takové má být memento: obrazově silné, aby z paměti vyvstalo vteřinu předtím, než se dystopická skutečnost stane holou přítomností, abychom se naposledy pokusili rázně strhnout kormidlo v posledním pokusu o záchranu.

Zachování jisté autonomie, kterou autorům umožnilo rozdělení zamýšlené společné výstavy, tak není vyjádřením nějakého osobního (ideologického či vztahového) sporu. Umožňuje však, aby naplno vyzněl rozdíl mezi elegičností (Kotzmannová) a lamentací (Q:), introvertním (Kotzmannová) a extrovertním principem (Q:). A přesto to Kotzmannové nedá a v jeden okamžik vpadne do Q-ovy části, aby alespoň trochu zchladila jeho zápal. A nebo je doplnění „jeho“ výstavy o hasicí přístroje symbolem jakési brzdy, kterou potřebuje spíše civilizace na planetě Zemi?

Jdi zpět