Petr Nikl

Divoké záhony

 
Lukáš Jasanský - Martin Polák

Sirův revír

 
Lenka Vítková

První kniha emblémů

 
Inge Kosková

Proud

 
Petr Veselý

Nůž v kredenci

 
David Možný

Blink of an Eye

 
Kristián Németh

Warm Greetings

 
Jiří Kovanda

O deset minut dřív

 
Karel Adamus

Minimální metafory

 
Tomáš Absolon

RAFA MATA

 
František Skála

Dva roky prázdnin

 
Olga Karlíková

Nad ránem

 
Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský

Práce na budoucnosti

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

ECHO

 
Vladimír Kokolia

To nezbytné z Kokolii

 
Alena Kotzmannová & Q:

Poslední stopa / Vteřiny před…

 
Nika Kupyrova

No More Mr Nice Guy

 
Markéta Othová

1990–2018

 
Valentýna Janů

Salty Mascara

 
Jan Merta

Návrat

 
Radek Brousil a Peter Puklus

Stupid

 
Milan Grygar

SVĚTLO, ZVUK, POHYB

 
Svätopluk Mikyta

ORNAMENTIANA

 
Denisa Lehocká

Luno 550

 
Eva Rybářová

KURT HERMES

 
Christian Weidner a Lukas Kaufmann

ERASE/REWIND

 
Matěj Smetana

S LESKEM V OČÍCH

 
Václav Stratil

KRAJINY

 
Tomáš Bárta

VNĚJŠÍ NASTAVENÍ

 
Markéta Magidová

TERTIUM NON DATUR

 
Ondřej Kotrč

TOO LATE FOR DARKNESS

 
Kateřina Vincourová

"KDYKOLIV SI ŘEKNEŠ."

 
Jiří Franta & David Böhm

SLEPCŮV SEN

 
Ewa & Jacek Doroszenko

EXERCISES OF LISTENING

 
Jan Poupě

MNOŽINA POHLEDŮ

 
Peter Demek

STATUS

 
Josef Achrer

BACKSTORIES

 
Radek Brousil

STISK RUKOU

 
Katarína Hládeková a Jiří Kovanda

SIAMSKÝ STRÝC & MONTÁŽ

 
Jiří Valoch

SLOVA

 
František Skála

TRIBAL

 
Jiří Franta a Ondřej Homola

SLEPÝ MISTR A KULHAVÝ MNICH

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW 2

 
Alžběta Bačíková a Martina Smutná

CARPE DIEM

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

FRAGMENTY MNOŽIN

 
Jednodenní výstavní projekt

PREVIEW REVIEW

 
Tomáš Absolon

MONET ON MY MIND

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část druhá: FOR YOUR EYES ONLY / Sbírka Jiřího Valocha

 
Kamila Zemková

HLUCHÝ MÍSTA

 
Johana Pošová

MOKRÝ MOKRÝ

 
Ivan Pinkava

[ANTROPOLOGIE]

 
VÝBĚR ZE SBÍRKY FAIT GALLERY

PŘED PIKOLOU ZA PIKOLOU

 
Veronika Vlková & Jan Šrámek

ZDROJ

 
Jan Brož

SSSSSS

 
OKA MŽIK / Sběratelský cyklus významných privátních sbírek

Část první: Privátní sbírka z Brna

 
Alice Nikitinová

Nebylo by od věci

 
Ondřej Basjuk

KULTOVNÍ VÝSTAVA

 
Tomáš Bárta

THINGS YOU CAN´T DELETE

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery

PRO MNOHÉ UŠI

 
Katarína Hládeková

ROZDĚLAT OHEŇ

 
Marek Meduna

MEZI ZLODĚJI PSŮ

 
Radim Langer

ÚDOLÍ MUCH

 
Výběr ze sbírky Fait Gallery zaměřený na autory střední generace

Slova mezi tvary / tvary mezi jmény

 
Lukas Thaler

THE PROPELLER

 
Krištof Kintera

Hollywoodoo!

 
Ondřej Homola

Aranž

 
Kamila Musilová

Pod dečkou s jemným vzorem

 
Výběr děl nejmladší generace umělců

Tetradekagon

 
Tomáš Bárta

SOFTCORE

 
Richard Stipl

POCIT KONCE

 
Lubomír Typlt

DALEKO NEUTEČOU

 
Kateřina Vincourová

ZAPOMENUTO V PAMĚTI

 
Výběr děl ze sbírky Fait Gallery za uplynulých 5 desetiletí

OPEN

 
Christian Weidner
/ Vincent Bauer
/ Cornelia Lein

HERE AND
SOMEWHERE
ELSE

 
Výběr ze sbírky FAIT GALLERY

Výběr ze sbírky

 
Alena Kotzmannová
/ Jan Šerých

Tisíci-
úhel-
ník



Petr Nikl / Divoké záhony

01.06.2022 - 30.07.2022

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Denisa Kujelová a Jiří Ptáček

Vernisáž: 1. 6. 2022, 19:00

 

Ve výstavním projektu všestranného výtvarného umělce Petra Nikla se jeho tvůrčí přístupy vzájemně prorůstají v rozlehlé imaginativní zahradě – v jakémsi autorem pěstěném, ale k jeho velké radosti zároveň zčásti samorostlém ekosystému pohyblivých i zdánlivě statických organismů.   

 

Petr Nikl patří k nemnoha domácím umělcům, které kulturní veřejnosti nemusíte příliš představovat. Skoro každý si obvykle vzpomene na některou z jeho výstav, na některý jeho obraz, kresbu či grafiku, na jím iniciovaný výstavní projekt, na hudební nahrávku, koncertní vystoupení, divadelní hru či performanci, nebo například na knihu, kterou napsal a ilustroval pro dospělé i děti. Není to ale touto mnohostrannou a již desítky let trvající přítomností Petra Nikla v našem kulturním prostoru, co z něj dělá nepřehlédnutelnou a svého druhu ojedinělou osobnost. Nestála by totiž za řeč a byla by pouze bezduchou hyperaktivitou, kdyby nebyla prodchnuta imaginativní poetikou, jíž nás autor vtahuje do fascinujícího prostoru představivosti a hry. Kdybychom ve zkratce měli postihnout, čím se Nikl obrací ke svým divákům či posluchačům, bylo by to patrně jeho nenásilně subverzivní působení na konsensus důstojné a pragmatické dospělosti, který vytváří hradbu zábran i těžko naplnitelné touhy po jejím prolomení, a Niklova schopnost naznačit skrze výstupy své práce cestu k plnějšímu prožitku vrstevnatosti a tajemnosti existence, která se rozléhá za slupkou všedního konání a povrchního vstřebávání reality.     

Svůj loutkový divadelní spolek Mehedaha spoluzaložil již v roce 1985. V té době byl studentem pražské Akademie výtvarných umění a tam se o intermediálních fúzích nebo performativním formách ve výtvarném umění nemluvilo a neučilo. V souladu s představami tehdejší kulturní nomenklatury o jasně vymezených polích pro jednotlivé umělecké disciplíny se o nich dokonce neuvažovalo ani jako o potenciálně obohacujících. Mezi členy výtvarné skupiny Tvrdohlaví, která poprvé veřejně vystoupila v roce 1987, sice brzy našel partnery s pochopením nejen pro výtvarnou činnost, ale i pro dílčí seberealizaci v hudbě či divadle. Pouze v jeho případě se ovšem paralelní (a mnohdy se křížící) působení v širokém spektru možností práce s obrazem, zvukem, jazykem a tělem se stalo fundamentem veškeré tvůrčí činnosti. Podobně jako v provedení Niklových divadelních her se výrazně uplatňuje jeho vizuální citlivost, je i řada jeho výtvarných realizací určována performativními a procesuálními aspekty tvorby. Zdaleka se to netýká pouze obrazů, které s autorovou asistencí – a často před zrakem publika – provádějí mechanické strojky. Platí to například i pro jeho nové práce na papíře, v nichž probádává možnosti namáčením rolí papírů do barev v očekávání (opět) jen zčásti předvídatelných výsledků. Nahodilost a samovolnost autorovi pomáhají překročit horizont vlastní představivosti a poskytují mu možnost údivu nad vzniknuvším obrazem. Nejsou přitom vzdáleny ani od autorovy kreslířské metody, v níž se jeho výtvarná dovednost napojuje na podvědomé zdroje a kresba se tak „nechává“ vyrůstat z obsahů, které za jiných okolností zůstávají nedostupné. Také v nich je Nikl pouze participantem, který nemá stoprocentní kontrolu nad tím, co za poklad vynesou jeho mysl a ruce.          

Výstava ve Fait Gallery se obrůstá kolem metafory záhonu. Zatímco se zahradou je spojen rozvětvený kulturní symbolismus, záhon coby její dílčí složka bývá pouze jakýmsi jejím dělným poddaným. Za běžných okolností je obděláván a udržován ve stavu, kdy dobře slouží vyššímu celku, případně danému účelu, který podle záměrů pěstitele směřuje buďto k funkci okrasné a nebo užitkové. Nepletý a v důsledku zdivočelý záhon je projevem zanedbání péče, zatímco ta se vyznačuje vysokým stupněm nesvobody a kontroly nad tím, co se na jeho vymezené ploše může odehrát. Petru Niklovi je naopak vlastní své pomyslné záhony nechat zarůstat v očekávání netušeného a překvapujícího. Nejsou pro něj tím, co pečlivě nachystá a pak se pevně a neústupně drží plánu, ale společným dílem rostlin, zeminy, slunečního svitu, deště, hmyzu, žížal, krtků a dalších do procesu vstoupivších elementů. Záhony – pro svou vymezenost nikoliv nepodobné napnutým plátnům či listům papíru – se tak zaplňují ději,jež můžeme pozorovat pouze zčásti. A předvídat ještě méně. Díky tomu však mohou proměnit ve fascinující zjevení, která nás svou sebeorganizací, a řekněme spíš „námi neorganizovanou organizací“, posouvají za (či „pod“) věcné chápání skutečnosti, k její masivní organičnosti a v úplnosti neuchopitelné komplexnosti. A přitom se toto „velké“ odehrává v setkání s něčím tak „malým“… jako je záhon, kresba nebo malovaný obraz.            

 

Text: Jiří Ptáček

                                                                                             


Alena Kotzmannová / Poslední stopa & Q: / Vteřiny před…

-

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 17. 10. 2018 v 19:00
 
Kurátor: Jiří Ptáček
 
 
Myšlenka jejich společné výstavy putuje českým kulturním vesmírem již nejméně jedno desetiletí. Čas od času se přiblížila na dohled teleskopu některého z předních galerijních ústavů, tamními odborníky ale nikdy nebyla popsána a pojmenována. Konkrétní peripetie jejího neuskutečnění přitom nejsou až tak zajímavé, abychom jim věnovali více pozornosti. Předcházely však paradoxu, kdy se jejich společná výstava, navzdory trvající touze a bezesporné příležitosti, nekoná ani tentokrát.
 
Jak porozumět znaménku „+“ mezi názvy dvou sousedících, ale přesto samostatných výstav? Je to pouze znak pro společné formální zastřešení jinak nezávislých jednotek? Je to atavismus původního, nerealizovaného záměru? Oba autoři nás přeci v jisté „jednotě směru“ vedou ke spekulaci o posledních dnech lidstva, k vizím zániku civilizace, která nepřichází zvnějšku, ale je důsledkem její inherentní dynamiky. Podobně jako u autorů literárních fikcí, filmů či počítačových her s postapo tematikou, lze také u Kotzmannové a Q: klást jejich „vteřiny před“ a „poslední stopy“ do souvislosti se zhmotňující se hrozbou environmentální katastrofy, se stále zřejmějším faktem, že pro radikální změnu kurzu chybí společenská shoda, politická vůle, nebo prostě jen čas… Za těchto okolností se naděje, toto poslední útočiště, jež člověku umožnilo přestát tolik bezvýchodných situací, obrátí proti svému hostiteli. 
 
Založení dvou paralelních výstav lze však porozumět o něco lépe, když přihlédneme k temperamentu, s nímž Kotzmannová a Q: přistoupili k tématu. Alena Kotzmannová zaujímá pozici melancholické pozorovatelky, chodkyně vyprahlou krajinou, v níž nálezy reliktů lidské touhy po kráse a společenském postavení působí stejně jako nálezy neobvykle tvarovaných nerostů. Postava posledního člověka, který se prochází pouští s fotografickým aparátem, zde koneckonců dost dobře může být nahrazena představou automatu, který ještě dlouho po zmizení jeho tvůrců realizuje svůj program a své nálezy mechanicky třídí pro muzeum, které už nikdo nenavštíví. Vztah Kotzmannové k aktuální environmentální krizi je přitom přeci jen volnější. Nikde není psáno, že její fotografie „nepřicházejí“ z tak daleké budoucnosti, kdy vyhynutí lidského rodu nastalo jaksi „samovolně“, únavou materiálu... 
 
Q: zaujímá jiný postoj: myslí na „teď a tady“, ještě „vteřinu před“ buší na poplach, zpochybňuje existenci plánu B, víru v možnost úniku. Monumentálním modelem rakety, která „někam jinam“ odnáší zprávu o lidstvu, ale rovněž dioramatem zobrazujícím zoufalou rodinu astro-osadníků. Jsou však paradoxně zamýšleny jako sugestivní smyslové zážitky, jako úchvatné poslední obrazy na kolektivní sítnici lidstva. Jenže snad právě takové má být memento: obrazově silné, aby z paměti vyvstalo vteřinu předtím, než se dystopická skutečnost stane holou přítomností, abychom se naposledy pokusili rázně strhnout kormidlo v posledním pokusu o záchranu.
 
Zachování jisté autonomie, kterou autorům umožnilo rozdělení zamýšlené společné výstavy, tak není vyjádřením nějakého osobního (ideologického či vztahového) sporu. Umožňuje však, aby naplno vyzněl rozdíl mezi elegičností (Kotzmannová) a lamentací (Q:), introvertním (Kotzmannová) a extrovertním principem (Q:). A přesto to Kotzmannové nedá a v jeden okamžik vpadne do Q-ovy části, aby alespoň trochu zchladila jeho zápal. A nebo je doplnění „jeho“ výstavy o hasicí přístroje symbolem jakési brzdy, kterou potřebuje spíše civilizace na planetě Zemi?  
 

Jdi zpět