25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 17. 10. 2018 v 19:00
Kurátor: Jiří Ptáček
Myšlenka jejich společné výstavy putuje českým kulturním vesmírem již nejméně jedno desetiletí. Čas od času se přiblížila na dohled teleskopu některého z předních galerijních ústavů, tamními odborníky ale nikdy nebyla popsána a pojmenována. Konkrétní peripetie jejího neuskutečnění přitom nejsou až tak zajímavé, abychom jim věnovali více pozornosti. Předcházely však paradoxu, kdy se jejich společná výstava, navzdory trvající touze a bezesporné příležitosti, nekoná ani tentokrát.
Jak porozumět znaménku „+“ mezi názvy dvou sousedících, ale přesto samostatných výstav? Je to pouze znak pro společné formální zastřešení jinak nezávislých jednotek? Je to atavismus původního, nerealizovaného záměru? Oba autoři nás přeci v jisté „jednotě směru“ vedou ke spekulaci o posledních dnech lidstva, k vizím zániku civilizace, která nepřichází zvnějšku, ale je důsledkem její inherentní dynamiky. Podobně jako u autorů literárních fikcí, filmů či počítačových her s postapo tematikou, lze také u Kotzmannové a Q: klást jejich „vteřiny před“ a „poslední stopy“ do souvislosti se zhmotňující se hrozbou environmentální katastrofy, se stále zřejmějším faktem, že pro radikální změnu kurzu chybí společenská shoda, politická vůle, nebo prostě jen čas… Za těchto okolností se naděje, toto poslední útočiště, jež člověku umožnilo přestát tolik bezvýchodných situací, obrátí proti svému hostiteli.
Založení dvou paralelních výstav lze však porozumět o něco lépe, když přihlédneme k temperamentu, s nímž Kotzmannová a Q: přistoupili k tématu. Alena Kotzmannová zaujímá pozici melancholické pozorovatelky, chodkyně vyprahlou krajinou, v níž nálezy reliktů lidské touhy po kráse a společenském postavení působí stejně jako nálezy neobvykle tvarovaných nerostů. Postava posledního člověka, který se prochází pouští s fotografickým aparátem, zde koneckonců dost dobře může být nahrazena představou automatu, který ještě dlouho po zmizení jeho tvůrců realizuje svůj program a své nálezy mechanicky třídí pro muzeum, které už nikdo nenavštíví. Vztah Kotzmannové k aktuální environmentální krizi je přitom přeci jen volnější. Nikde není psáno, že její fotografie „nepřicházejí“ z tak daleké budoucnosti, kdy vyhynutí lidského rodu nastalo jaksi „samovolně“, únavou materiálu...
Q: zaujímá jiný postoj: myslí na „teď a tady“, ještě „vteřinu před“ buší na poplach, zpochybňuje existenci plánu B, víru v možnost úniku. Monumentálním modelem rakety, která „někam jinam“ odnáší zprávu o lidstvu, ale rovněž dioramatem zobrazujícím zoufalou rodinu astro-osadníků. Jsou však paradoxně zamýšleny jako sugestivní smyslové zážitky, jako úchvatné poslední obrazy na kolektivní sítnici lidstva. Jenže snad právě takové má být memento: obrazově silné, aby z paměti vyvstalo vteřinu předtím, než se dystopická skutečnost stane holou přítomností, abychom se naposledy pokusili rázně strhnout kormidlo v posledním pokusu o záchranu.
Zachování jisté autonomie, kterou autorům umožnilo rozdělení zamýšlené společné výstavy, tak není vyjádřením nějakého osobního (ideologického či vztahového) sporu. Umožňuje však, aby naplno vyzněl rozdíl mezi elegičností (Kotzmannová) a lamentací (Q:), introvertním (Kotzmannová) a extrovertním principem (Q:). A přesto to Kotzmannové nedá a v jeden okamžik vpadne do Q-ovy části, aby alespoň trochu zchladila jeho zápal. A nebo je doplnění „jeho“ výstavy o hasicí přístroje symbolem jakési brzdy, kterou potřebuje spíše civilizace na planetě Zemi?