Nika Kupyrova / No More Mr Nice Guy

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Nika Kupyrova / No More Mr Nice Guy

17.10.2018 - 12.01.2019

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 17. 10. 2018 v 19:00

Kurátor: Václav Janoščík

Umělecké projekty Niky Kupyrové postrádají jednotný nebo pevný význam; namísto toho nám otevírají bohatý vesmír materiálů, objektů, odkazů i jazyků.

V rámci této výstavy autorka využívá sérii sci-fi románů Iain M. Bankse odehrávající se ve futuristické civilizaci známé jako The Culture a jeho symbolické či ironické pojmenovávání hvězdných lodí, které sami jsou živými bytostmi. Můžeme sledovat díla a objekty, které využívají své pojmenování jako proces utváření, kontroly i manipulace významu a smyslu. Autorka nás vtahuje do napětí mezi srozumitelným a nejasným, objektem a afektem, lidským a mimozemským, mezi znaky a povrchy, pravdou a fikcemi, přítomností a budoucností.

Přesně taková je role estetiky od Immanuela Kanta až po Iaina M. Bankse. Musíme neustále měnit a nacházet nové formy a jazyky, které nám umožní vidět více, než jen ony dichotomie; hlouběji pod povrch pojmů a představ můžeme objevit afekty a detaily – a snad také krásu.

„Serious Callers Only“

Já jsem Václav a ty, ty se jmenuješ Nika. Jako dítě jsem nebyl se svým jménem spokojený. Zdálo se mi příliš staromódní. Český národní patron, ale také oba prezidenti po revoluci 1989 jsou Václavové.

Moje jméno se používá jen v Čechách a nikde jinde. Je takřka nemožné ho vyslovit, nebo najít ekvivalent v jiných jazycích. A tvoje jméno, Nika, se mi ihned spojuje s východní Evropou.

Všichni máme nějaké jméno, ale stejně tak všichni pojmenováváme [we are callers]. Celému světu rozumíme skrze názvy, pokrýváme věci různými slovy, která jim dávají a udržují význam.

„No More Mr Nice Guy”

Věc je ještě závažnější, když nemáte jen vlastní jméno, ale třeba přezdívku nebo metaforické označení. Co kdybyste byl například „Mr Nice Guy”.

V populární psychologii nebo například v příručkách seberozvoje to znamená, že jste příliš ohleduplná a pozitivní, vždy se snažíte vyhnout konfliktu a hledáte kompromis nebo konsenzus.

„Kiss My Ass"

To zní docela dobře, nejdřív, ale přináší to spoustu problémů. O tom něco vím. Zatímco třeba demokracii chápeme jako v principu založenou na toleranci a hledání konsenzu, někdy se musíte rozhodnout sama za sebe.

Někdy prostě musíte vystoupit a jednat navzdory podmínkám a možnostem. Někdy je třeba i křičet, nadávat nebo říct „kiss my ass". – Tolik k jemnosti a kultivovanosti [so much for subtlety]. Někdy je třeba bojovat za svoje jméno.

„So Much For Subtlety"

Nebojte se, nesnažím se ani trochu mluvit nějak šovinisticky, machisticky, egoisticky, s odporem či nezájmem. Právě naopak. I když bojujeme za emancipaci, za feminismus a rovná práva, i tak nesmíme brát slova na lehkou váhu.

E-mancipare – latinsky to znamená „vystoupit“. Vidíte, už žádné správňačení [No More Mr Nice Guy]. Znamená to použít svůj hlas a vydobýt si vlastní jméno, vlastní prapor do boje. Takže nebojte – to víte, že vás pořád milujeme.

„Of Course I Still Love You"

A když už mluvíme o lásce, mě se vždycky zmocní takový neklid. Občas si nemůžu pomoct, prostě tě jen tak miluju. Potřebuju tvou přítomnost, slova a občas i dotyky.

A probudím se. Pořád se jmenuju stejně. A musím se podívat do očí této překážce, která stojí mezi mnou a mým životním cílem, a mám pořád stejné, civilní a tak nějak nudné jméno. Je to trapný a na celou tu situaci bych nejradši vůbec nemyslel.

„A True Disregard For Awkward Facts"

To je ta hra, které říkáme jmenování. Ano, opravdu – dávat jména může být vzrušující, přepychový proces. Občas to reflektuje nejenom to, kým nebo čím ten daný člověk je. Může to také spustit celý příběh, názor; vtip, slovní hříčku či zvrat.

Konečně si tady vysvětlíme tu naši hru s názvy – odkazujeme na sérii sci-fi románů Iaina M. Bankse odehrávající se v civilizaci The Culture. Tam každá vesmírná loď je opravdovou, myslící bytostí a každá má taky své vlastní a vtipné jméno.

„Nervous Energy"

Pointa však zůstává – nejde jenom o nás; není to jen celé o těch pojebaných lidech. Je to o zvířatech, idejích, celý svět i vesmírná loď můžou nabýt života, nasáknout významy a obohatit se vlastním jménem.

Paradoxně však tento nanejvýš antropocentrický fenomén pojmenovávání můžeme chápat jako proces, kterým se zbavujeme lidské sebestřednosti. Proces, kterým se můžeme přiblížit k nervózní energii umění a věcí.

Jdi zpět