25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 23. 5. 2013 v 19.00
Kurátoři: Denisa Kujelová & Martin Nytra
Výběr děl ze sbírky Fait Gallery je tentokrát zaměřen na autory střední generace. Příhodné je hned z počátku uvést, že kategorie střední generace zde není vnímána dogmaticky na základě věkového vymezení, ale jako výběr již zavedených autorů, jejichž tvorba je diváckému publiku dobře známá. Přestože ještě někteří nepřesáhli hranici kanonického postavení nejzvučnějších jmen, patří mezi umělce etablované na domácí i zahraniční scéně a mnohdy fungují jako inspirace, výchozí bod i objekt vymezení pro nejmladší generaci umělců, jejichž tvorbu představil výběr minulý.
Společné rysy je možné hledat v signifikantních přístupech a okruhu témat, kterým se těchto osm autorů kontinuálně věnuje. Příznačná je pro všechny vystavené práce určitá znakovost, snad dokonce i symboličnost, kterou nabývají ve vztahu k obecné představě a definici umění. K tomuto čtení přispívá i narativnost využívaných motivů a jejich konstantní přítomnost v celém diskurzu umění. S tím obecně souvisí problematika symbolu a významu a historická role obrazu a jazyka jako prostoru, kde se realizuje jednota těla a vědomí a vytváří se identita společnosti.
Nejpregnantněji je tento vztah vyjádřen v práci Evy Koťátkové a Jana Šerýcha. Koťátková se soustřeďuje především na funkci nástrojů v organizaci jedince ve strukturách mocenských vztahů, zatímco pro práce Šerýcha je charakteristická hermetická uzavřenost jazyka nezasvěcenému čtenáři. Malby Marka Meduny záměnou obrazu a textu přes vytváření postkonceptuálních dekorů samotný ideál znaku naopak zosobňují.
Obrazy Michala Pěchoučka a Lenky Vítkové tematizují figurativní malbu a roli drapérie a oděvu jako vnějšího výrazového znaku těla, jehož fyzickou absenci v důsledku nahrazují jako jediné faktické pozůstatky lidské existence.Otázkou osobní integrity, mezilidských vztahů, paměti, odpovědnosti vůči druhým i vůči sobě samotným, a tedy základními lidskými hodnotami, se ve své tvorbě zabývá i Milena Dopitová. Její Solárium je tak jakýmsi objektivizovaným tvarem těla hygienicky zbaveného individuálních rysů, které někde mezi symbolem postele a rakve ustanovuje obrysy a limity našeho tělesného bytí.
Petr Nikl ve vystavených plátnech zkoumá psychologii pohledu do tváře a její symbolickou funkci pro zobrazování podvědomých relací. Jemnosti viděného světa jsou tak záznamem jakéhosi trvale nedefinovatelného tajemství, které instinktivně poutá naši pozornost. Fenoménu paměti a lidskému vnímání obecně se věnuje Pavla Sceránková. Reflexí způsobů vzniku vizuálních empirií se snaží o jejich následnou rekonstrukci a uzavírá tak okruh témat, kterým je vlastní jejich pokračující platnost a univerzální hodnota v introspektivní roli umění.