Šárka Koudelová / Our Bodies So Soft, Our Lives So Epic

Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.

Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.

Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.

Ondřej Chrobák

Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:

- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,

- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,

- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,

- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.

Šárka Koudelová / Our Bodies So Soft, Our Lives So Epic

05.06.2019 - 17.08.2019

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 5. 6. 2019 v 19.00

Kurátor: Laura Amann

V roce 2011 se průměrně každou vteřinu prodal jeden šperk značky Pandora. Tou dobou už Pandora byla třetím největším výrobcem šperků na světě, hned po firmách Cartier a Tiffany & Co. Stalo se tak zejména díky dostupným a na míru přizpůsobitelným náramkům s přívěsky — produktu, který se rychle stal všudypřítomným dárkem a reklamním artiklem.

Degress of Love.

Picking daisies.

Náramek s přívěsky ale samozřejmě nebyl vynalezen Pandorou. Jaká je tedy historie a smysl tohoto tak oblíbeného předmětu? Jakou moc, symboliku a význam mu přičítáme a obecně šperkům — věrným společníkům lidstva, kteří přesahují nespočet epoch a ještě více generací?

Faith over Fear.
Land that I love.
You‘re My Favourite Chick.

Ve výstavě Our Bodies So Soft, Our Lives So Epic vytvořila Šárka Koudelová instalaci založenou na věčném protikladu prchavé a křehké povahy naší fyzické přítomnosti a našich beznadějných, avšak neustávajících pokusů získat trvalý důkaz života tak úžasného, že jej lze uzavřít do vzácného šperku.

You belong to me.

My precious.

Svůdné, hravé, mistrovsky provedené a zároveň stále nepřirozené, nám tyto emocemi nabité objekty připomínají svoji složitou dokonalost. Přívěsek děděný z matky na dceru, symbol milencova oka zhotovený na zakázku pro tajnou lásku, smuteční prsten vyrobený z dětských vlasů, prostý, avšak jednoznačně výmluvný snubní prsten — je snadné navázat vztah s těmito drobnými sochařskými díly, jež se aktivují výhradně nošením.

I can’t bear your death.
Maybe, if you gaze into my décolleté...

Ve starověkém Egyptě hrálo nošení náramků klíčovou roli v přípravách na posmrtný život. Egypťané, obsedantně se připravující na úspěšný život po pozemské smrti, věřili, že náramky s přívěsky pomohou bohům identifikovat svého nositele a zajistí mu tak právoplatné místo v záhrobí. Je svým způsobem příznačné, že u Tiffanyho označují své ikonické náramky s přívěskem srdce větou „Please return to Tiffany & Co, New York“.

I know I promised but...
I simply won’t fade.
Only you know, you are my secret.

V gregoriánském období se smuteční šperky zaměřovaly na myšlenky typu memento mori, tedy koncept, který měl neustále připomínat, že každý musí jednou zemřít. Je však zjevné, že je tuto připomínku možné číst dvěma způsoby buď jako nabádající užívat si život naplno ve světle jeho konečné a křehké povahy, nebo naopak vedoucí ke správnému a počestnému životu, který nám vyslouží vstup do nebe. Zeptejte se tedy sami sebe — který způsob si vyberete?

I will never forget you.
But still, I have to remember to die.

Shape of Love.

Sparkling Snail.

V každém případě je napětí mezi šperky a lidským tělem zřejmé. Pomíjivá tělesná schránka je tvořena z materiálu, na kterém i ten nejnepatrnější zásah zanechá stopu, ať už je to kamínek zapíchnutý do dlaně ruky při sezení na zemi, stéblo trávy, které nás řízne do prstu a připraví nás o kapku krve při trhání lučních květin, nebo snubní prsten, který se s přibývajícími léty stal příliš těsným.

I will love you forever.
If you focus on the curve of my earlobe.

Avšak šperky dokážou dvě zásadní věci, kterých naše smrtelná tělesná schránka schopná není — odolávají času a mají schopnost formulovat a bez ustání sdělovat poselství, která jsou tak patetická, přehnaná nebo tak nevkusná, že bychom je nemohli nebo v žádném případě nechtěli vyjádřit osobně.

Our Promise.

True Uniqueness.

Jako bychom už tak v současnosti nečelili nejistotám a neustálé úzkosti, Koudelová ve své instalaci předkládá ještě další myšlenku: následuje kunsthistorickou malířskou tradici „krajiny světa“, ve které je hierarchie motivu a prostředí sugestivně převrácena. To, co obvykle považujeme za pouhé pozadí, se rozpíná do nesmírného zobrazení přítomnosti a ještě více tak zdůrazňuje titěrnost motivů, které přesahuje. Jsme vyzváni prožít nádherně úzkostnou cestu, aniž bychom se opravdu museli pohnout z místa. Tak se na chvíli zastavte. Vstřebejte to. Our Bodies So Soft... Our Lives So Epic?

Adventure Awaits.

Jdi zpět