Karel Malich & utopické projekty

Stanislav (dále jen Stano) Filko (1937, Veľká Hradná, Československo – 2015, Bratislava, Slovensko) zůstává bezpochyby jednou z nejvýznamnějších osobností (česko)slovenského umění v celé jeho historii. Zároveň je jedním z celosvětově nejaktivnějších slovenských umělců – ať už účastí na významných mezinárodních přehlídkách, zastoupením v nejprestižnějších sbírkách, nebo respektu hodnou kritickou mediální reflexí. Filko je nedílnou součástí paralelních chronologií globálního umění.

Jeho určující, nezaměnitelná pozice vyrůstá ze složek ustavičnosti (času) nejaktuálnějšího, prvního, průkopnického. Je specifický v komplexních ideových i formálních rovinách či rozměrech. Jeho ponory do senzitivity / spirituality – v konfliktním vztahu k obyčejné jsoucnosti a na systém orientované (kozmologicky-směrované) – jsou unikátní. Můžeme jej tedy číst také jako neagresivní kritiku konkrétna. Filkovo (vskutku transgenerační) dílo je navíc také kvantitativně velmi rozsáhlé a vnitřně maximálně rozmanité na všech souřadnicích (x-hloubka, y-šířka, z-výška).

Filko (ze svého naturelu „stále“ a „všechno“ a „nej“) nikdy nepřestane „mít, co říct“.

I když REGISTRACE představuje všechna autorova období a všechny typické polohy, nedosahuje svými náležitostmi parametrů kompletní retrospektivy. Filkovo dílo je stále ohromně se rozprostírající, rozptýlené. Potřebuje mnohem dlouhodobější výzkum a konečný „úklid“ (syntézu). Souhrnnou analýzu, catalogue raisonné bude / by bylo velmi obtížné sestavit…

To není v možnostech a ani zájmem tohoto projektu.

Tato snad nejrozměrnější výstava děl Stana Filka (k dnešnímu dni) má ambici technicky třídit a seřazovat soustředěný výběr (seznam, registr). Rozsáhlost zahrnuje nejen objem Fait Gallery, ale také její dnešní obsah (počet prací dopravených do galerie z více zdrojů). Fait Gallery také (například) umožňuje svou výškou vystavit díla, která by jinde nebylo možné nainstalovat. REGISTRACE tak úplně poprvé představuje mnohá díla, která ještě nikdy nebyla zveřejněna.

REGISTRACE chce umožnit téměř didaktický vstup do encyklopedie ~ tezauru zásoby i gramatiky tohoto všestranného umělce (seznamovat, registrovat). Chce předestřít logiku >> logistiku jeho uvažování, výrazových prostředků a postupů produkce i distribuce. Popisuje jeho logos („co“, jmenovatel), graphó, páthos i nomos („jako“ činitel) v směřování ke kosmos („nač“). Ukazuje úžasnou variabilitu Filkova výkonu na přítomně prostorově uspořádaných variantách jeho jednotlivých veličin, sort.

REGISTRACE chce pomoci číst a (případně i) porozumět těmto dílům / tomuto dílu. Už jejich / jeho prohlížení vyžaduje uplatnění relativně velké míry pozornosti (kontemplace) a následné kombinatoriky. Filko přednáší „cizími“ jazyky, jejichž doslovný překlad nám příliš nepomůže. Musí být výkladový a alegorický. Výkladovost znamená, že se REGISTRACE komentáři nemůže vyhnout.

Kurátor a architekt jsou tady spíše registrátory (kustody, matrikáři) starajícími se o pořádek v matricích (matrixu) Filkových proto-archivních mřížek. REGISTRACE je fenomenologickým/typologickým i metodologickým přístupem k jeho myšlení, práci i jazyku. Z tohoto jazyka vychází také tvorba rodiny architektonických, nábytkových modulárních prvků / sdk system. Pódia, stoly, vitríny, stojany, policové regály… jsou užitkovými platformami komunikace. I když jejich materiály, konstrukce a jejich geometrie z/odpovídají jak Filkovu vokabuláři, tak charakteru Fait Gallery, nejsou komentáři k umělcově tvorbě či lokalitě. Chtějí být jenom zprůhledňující, zpřehledňující oporou, bází. Používáním reflexní fólie se snaží ambient co nejvíce neutralizovat na místo užitečné fakticity.

REGISTRACE je procesuální. Akcentuje pozorování a chápání vývoje stávání se před výsledkem bytí. REGISTRACE už ani nemůže být výstavou Stana Filka. Jeho (vždy na místo osobitě reagující) osobní/osobité instalování prací in situ zůstane nenapodobitelné. Nechce si hrát na / předstírat NĚHO, jeho archu. Nechce imitovat. Ale smí se O NĚM vyjadřovat legitimně (kvazi-archivně). Takže to není „výstava Stana Filka“, ale „výstava o Filkovi“.

REGISTRACE chce zabezpečit (i v prostoru, architekturou výstavy) přehled výhledem. Chce zpřístupnit různorodost pozadí nejen jeho idejí, ale také faktických reverzů jeho děl (jsou často podobně významné jako přední strany). Dá se tu hovořit o nelineární texto-časo-prostorovosti jak ve významu prací samotných, tak v průběhu jeho náročné sebe-muzeologizace (nebo mytologizace), tak také ve vrstvách přítomné REGISTRACE. V podstatě jen sebe-muzeologizaci se Filko věnuje po návratu z emigrace domů = od počátku 90. let 20. století až do smrti. Jeho interpretační sebe-muzeologizace(rekultivace formou lingvistického obratu) je fyzicky obrazoborecká. Je jistým způsobem möbiovská. Překresluje, převrtává, readjustuje. Vstupuje do své minulosti robustně až brutálně. Fyziognomicky je sám v souladu (v harmonii) se svou obrovskou prací. Jeho dílo je mu mimetickým (a naopak). Iluzivní mimésis je pra-podstatou všeho umění. Re-vitalizuje. Re-konstruuje. Ignoruje fysis i čas proti zachovávání ~ pro vylepšování. Je mimořádně kontra-konzervativní. Všechno považuje za ekvivalentní, referenční, odkazové. Všechno vnímá jako generické z mnohého jednoho (odkud) k jedinému jednomu (kam). Zůstává tak permanentně mladý do svých posledních dnů. Vytváří „třetí“ díla. REGISTRACE se soustředí na celek = Filkovo všechno.

Také pro přítomnost „třetího“ díla, konstrukce tohoto automaticky polyfonického a multimediálního (polymúzického) ambientu neuplatňuje chronologii a vyhýbá se periodizaci (i když nepopírá jejich nezastupitelný význam v možném catalogue raisonné).

Na jedné straně se REGISTRACE koncentruje na formální (objekt-orientované) činitele. Na straně druhé obsahové/tematické (subjekt-orientované) jmenovatele. U autora se objekt a subjekt (proměnné přechodných skupenství) alternují a prolínají se. Filko nachází materiál odpovídající vyjádření jeho myšlenek – versus – v materiálech nachází vyjádření svých myšlenek (či doby…). Výstava se také snaží ozřejmovat pnutí, energetické či logické synapse (struny), všudypřítomnou infrastrukturu mezi nimi. Následují zákonitosti (bezdrátových i drátových) zasíťování organizačních, hierarchických (infografických, diagramických, organigramických) molekul a struktur. Snaží se vysvětlovat přiloženými (paralelními) vysvětlivkami (tezaurem) i prostorově/architektonicky. Usměrňuje tak také pohyb, trasy (či fraktály) čtení návštěvníků. U Filka nejsou tato propojení ani jedna-ku-jedné, ale jsou křížem-krážem (vysloveně) = dia-, meta- a trans- (skrz), kinetickými pavučinami objektu, obrazu a textu (aditivním a komparativním pletivem verzí) a ultra- či hyper- (nad). U autora je výška pokračováním hloubky, = jednou osou. Nějakým způsobem rotující uhlopříčka (i překřížení, křižovatka) je v jeho pracích tímto směrem význačná (všemi směry jako kvazar). Tak jako Filko spojuje (malbou, kresbou) body (díry) hvězd do souhvězdí a opatřuje je také explicitními i přenesenými názvy, nebo je obohacuje přerušovanými grafémy drah. Také u něj se jednotlivosti sdružují fragment-k-fragmentu. REGISTRACE tak seskupuje hybridní základ komponentů. Vychází z faktu, že (například) modrý koordinant na mapě zároveň patří do skupiny (dimenze kosmických) modrých, a stejně tak do média map. Nemůžeme je od sebe odtrhnout. Logistika seskupení REGISTRACE je asociativní. Je více analytická než syntetická.

REGISTRACE nevnímá Filka jako složitého a komplikovaného, ale jako složeného a komplexního, směřujíc k jeho pochopení.

Jeho bytostně vytvářený systém obsahuje typologicky-orientovaný (alegorický) znak a objekt, jeho barevné kódování (jak na objektu, tak v něm samotném, ale i mezi, a stává se také samostatným uměleckým dílem) a jakési masory (poznámkový, interpretační aparát, též právoplatně autonomní). Filkův logos a graphó (i pharmakon) pojmenovávají, narativně popisují, aby vyústily do akronymického zevšeobecnění = ustanovení nadosobního znaku platnosti. Od gnóze k dogmatu. Z duše do ducha. Jeho pořádek celku (kosmos) připomíná periodickou tabulku prvků (věc, název, značka, kvantitativní vyjádření / číslo, barva, zařazení do podskupiny…). Jednotlivé atributy se tato výstava snaží srozumitelně dabovat, či alespoň titulkovat. REGISTRACE je jakési simultánní (vůči Filkovým dílům a s časovým odstupem od něj fyzicky konsekutivně) tlumočení experimentálního jazyka gematrické (i digitální) perspektivy. Viz následující (v osnově REGISTRACE stěžejní) kapitola – tezaurus (pokladnice). Tezaurus má přímý vztah k didaktice jeho Transcendentální meditace – TEXT ARTu (knihtisk na papíry, 1980).

Filko vychází ze synkreze mediteránního mýtu (především žido-křesťanského tradicionalismu se spekulacemi o slovanském pohanství…), historie umění, masmediální reflexe (či zprostředkování) a populární vědy (především fyziky, a technologií). Zaobírá se a stále avantgardně vytváří novou axonometrii západní (evropské…) a potom nadplanetární mystiky – v jeho vidění étos. Jeho jazyk je přetkaný zindividuálněnými verzemi archetypálních hieroglyfů. I proto REGISTRACE uvádí více historických analogií k možným análům jeho myšlení a tvorby – na bázi komparativního či metaforicky tušeného „něčeho (ještě nepojmenovaného) a něčeho jiného (již pojmenovaného)“. Odkazy na odkazy.

Filkovy soustavy principů reagují soustavně na všechno aktuální (přeimpulzovanost tepu jsoucnosti). Oplývá výjimečnou schopností okamžité přizpůsobivosti či přivlastnění si jakýchkoliv vlastností ~ podobnost se sebe (jakousi reverzní mimesis). V kuse se zaobírá korelací mezi fyzickým a metafyzickým. Na druhé straně se soustředí na urputnou materiální, materiálovou (textovou…) retrospektivu své biografie ~ autobiografie. Jeho retrospektivní rekonfigurace zpochybňuje osobní čas. Některé fáze rekonfigurace nazývá klony ve smyslu jakési identi-fikce. Podle klonů i heteronymizuje vlastní ego. Diasporického sebe používá jako zrcadlo přenesenosti (u něho centrum, jádro) lidstva (včetně hlubokého velkého-třesku) a naopak – lidstvo (a celý vesmír) vidí v konceptu „já“ či – „já“ odevzdává lidstvu. Z obraznosti na obraz. To je mód (či meme) jeho specifického altruismu. Zároveň se dívá stále před (futuristicky) a nad (para-teologicky a kosmisticky) sebe. Je to jakási permanentní mimotělní zkušenost či fantazie. A zpětné překreslování sebe sama je tak zajištěním kontroly (posílení) čtení jeho samého (jako totemu, pro některé znalce kultu) jinými v budoucnu. Textem se ctižádostí reinkarnace si zabezpečuje nesmrtelnost. Zanechává dostačující souřadnice. REGISTRACE je následuje.

Když hovoříme o systému – jeho lucidním záměrem je všeobjímající re-normativizace s výrazným návrhem nevšední morality. Re-normativizace předpokládá, že je třeba se zbavit také nánosů (obyčejů, předsudků, dox) předešlé politické skutečnosti (naučeného >> odnaučit se). Jedině tak budeme moci ustanovit (jedinou) pravdivou substanci, koherenci (epistému). Tak Filkovo dílo neakceptuje rozdíl mezi subjektivním a objektivním. Všechno je všechno v totalitním (auto- a kosmokratickém) nároku (v jeho víře pravdy / pravdě víry). Univerzální pravda musí překročit práh skupenství fyzického / fyzikálního vesmíru a sociálně se musí zbavit morálního relativismu.

Není snad žádné místo, oblast ani médium (či ismus), kterým se Stano nevěnoval. „Pomaloval“ skutečně VŠECHNO, co měl k dispozici.

Filko by rád svazky (a také svitky) svého ars magna seřadil lineárně (jako žebříky Ramona Llullu a Leibnitzovy monády, kabalistická schémata Isaaca Luriu, anebo také stromy/míry bytí Porfyria z Tyru). Avšak chápal, že jednotlivé prvky (a metody, metodiky) souvisí a spájejí se, prolínají na základech přitažlivosti, magnetismu, sympatií obsahů (materiálů…) a hodnot. Je si plně vědom, že už mnohá z prvních slov jsou také složená či vícevýznamová. Ví, že existují flexibilní částkové afinity, přechodná skupenství – což je vlastně celá povaha (predátorského) současného umění… Jedna z jeho prací se (rizomaticky) týká více platforem jeho genealogického pahýlu naráz.

Vytváří tak (pro nás multimodální a modulární i multimediální) kosmologii alchymie internetu všeho. Takže ho musíme zobrazovat a číst hypertextově, metajazykově, asymetricky, synchronně, všechny elementy naráz. Možné čtení této améby (či tekutého krystalu) zabezpečuje jenom prostorové uspořádání.

Považovat Filka (jak se to stále zacykleně činí) za konceptualistu je nesprávné. Jeho dílo se od (generačně) legendárních 60.–70. let 20. století radikálně mění. A jak je zmíněno – také se hmatatelně kresebnými a jinými vstupy do jeho vnitra morfuje přímo autorem. Musíme o něm hovořit jako o kontinuálně současném umění (či Současném umění). Z jistého úhlu pohledu (nebo ptačí perspektivy, i to je v možnostech Fait Gallery) se dá považovat za symptomatickou bernou minci (či token) celé poválečné historie umění (včetně exkurzů do ranějších avantgard a připomínání umění klasického), integraci všech stylů a směrů (nerezignující na představu slohu). Také s ohledem na to, že používá celé spektrum médií, bychom jej mohli považovat za zodpovědného, plynulého reprezentanta všech mediálních strategií po avantgardách. Potom vytváří své terminus technicus, -logie, -ismy.

Hlavní svislost jeho ikonických soustav je vyjádření víry v pokrok (akcelerovatelnou evoluci), stoupání. Pojmenovává ji sledem energetických plexů, nodů, které nazývá čakrami (body, rámci…). Je holisticky (celostně) totožný v nitru těla, jakož i v celém osobním žití, civilizačním zápolení, v celém vesmíru. Tak jako sefiry kabalistického stromu ~ Adamovo tělo a jejich hyperobjektová emanace.

Filko je povznesen nad říši hmoty a těla. Jeho dodatky k obvyklé fyzické realitě (včetně reál-politiky a plebejského tempa…) jsou povýšenecké. Lidé jsou pro něj figurky v třídimenzionální hře. Objektifikuje. Svou pozici vidí podobně jako mise-en-scène – avšak jako scenárista a scénograf (logos,graphos, pharmakon, tekton, architekton…). Ale také režisér, ředitel, architekt. Jsoucno pro něj není JAKO drama, ale JE (disko-postmoderní) fraška, komerc.

Věří v reinkarnaci (znovu-narození se). Instinktivně >> intuitivně >> spiritualisticky myslí na dosažení něčeho nejvznešenějšího. Povznáší ho to nad naše vrstvy. Možná k tomu, co se v judaismu nazývá Ein sof. Celý život se postupně připravuje na vstup (henosis = stání se jedním) do nelimitovaného, neformálního (odformálněného) fluida. Plánuje a realizuje turné skrze zlatou a bílou k transparentní, díře… k nic odosobnění, odhmotnění. Jeho kategorická kontemplace se tak v mnohém podobá také (valentiniánsky) gnosticismu a nese i střípky buddhismu či nihilismu. Je sice věřící, ale nedá se u něho zaregistrovat žádná projevená láska k Bohu nebo („konkrétnější“) Bůh jako takový (kromě něho samotného inkarnovaného). Jeho práce má spíše opačný posun (podobně ikonoklasmu židovskému nebo islámskému) – lidi a svět redukuje na geometrická schémata. Těla mění na tělesa, tělíska.

REGISTRACE se (až na minimální výjimky) snaží vystříhat psychologizace a (odstupem) také nesouhlasů (mimo navržených analogií), nebo dokonce názorů. Chce být co nejméně osobní. Chce jej (organizovaným vyskladněním sbírek) analyzovat, hovořit o něm bez pomlouvání. Chce se o něho starat. Avšak je třeba podotknout, že i Filkův eminentní zájem o kosmos (a všechno nad tímto pohrdaným profánním životem) je možná vyloučená, sublimující úzkost z režimu, ve kterém vyrůstá a ze kterého (na čas) utíká. Možná i pouze jen z krajiny, která pro něj byla příliš malá (tedy ne primárně pro její totalitní režim). Tomu by odpovídaly i podobně laděné horizonty úvah jeho vzdálenějších (vůči Mlynarčíkovi, Lakymu, Zavarskému), už (dá se říct) přímo politicky laděnějších kolegů Júliuse Kollera či Rudolfa Sikory. S nimi spolupracuje i na manifestech Čas I (1973) a II (1974).

REGISTRACE je tedy i našimi masorami Filkových masor jeho jednotlivých prací a celého jeho nedělitelného díla. Jak je tady vícekrát uvedeno – umělcovy finální aktivity se soustředí na re-vytvoření, integraci jednoho díla ze všech per se (magnum opus) par excellence. To se týče i jeho (dnes snad jenom dočasně opuštěného) merz-bau ateliéru-objektu na Snežienkové ulici v Bratislavě a zamýšlené konečné archy ve Veľkej Hradnej = jeho rodišti.

Stručnost je nevyhnutelná pro potřebu zvládnutelné komunikativnosti (uživatelské přátelskosti) tohoto ohromného fenomenologického, typologického, metodologického objemu. Srozumitelnost interpretace pokládá REGISTRACE za klíčovou pro tlumočení >> pochopení díla Stana Filka (v detailech, jednotlivých děl i) v celku. Série přednášek a programů bude doplněním prostorového řešení a průvodního textu.

REGISTRACE je vyjádřením úplného respektu vůči Filkovu nároku na „všechno“, a tak nemůže být myšlena jako dokončená práce. Je jednou z etap (možná) nekonečné štafety výzkumu děl a díla Stana Filka mnohými.

Projekt finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Statutární město Brno.

Karel Malich & utopické projekty

16.10.2019 - 11.01.2020

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 16. 10. 2019 v 19.00

Kurátor: Denisa Kujelová

Architekt výstavy: Tomáš Džadoň

Silné globální prosazování moderní architektury s vizionářskými projekty Richarda Buckminstera Fullera, Hanse Holleina, Rogera Angera, Kenza Tangeho, Arata Isozakiho a dalších společně s vydáním přelomové knihy Michela Ragona z roku 1963, která se věnovala problematice bydlení a urbanismu v blízké i vzdálenější budoucnosti, vyprovokovalo v 60. a 70. letech celou řadu neoavantgardních reakcí z řad dalších architektů i ze strany umělců. V rámci dobové kontextualizace je třeba zmínit Walking City Rona Herrona, Instant City a další projekty studia britských architektů Archigram, dále Nový Babylon Constanta Niewenhuyse, Spatial City Yony Friedmana, návrhy americké architektonické skupiny Ant Farm, mořské habitaty japonských Metabolistů či práce protoakceleracionistických italských kolektivů Superstudio a Archizoom.

Kniha Kde budeme žít zítra Michela Ragona vyšla v českém překladu v roce 1967 a postupně ji na pokračování otiskl i čtrnáctideník Výtvarná práce. Shrnovala myšlenky a projekty světových architektů a urbanistů již tehdy odpovídající éře meziplanetárních letů a anticipující technické a sociální změny. Ragon v knize zkoumá nové formy budoucích měst a jejich možné tvary, včetně futuristických měst trychtýřovitých, metabolických či podzemních. Značnou pozornost rovněž věnuje samostatným domům, např. ve formě soch, pohyblivých staveb i budoucích staveb na Měsíci. Prostor fiktivních utopických krajin bez jasného teritoria po vzoru Thomase Mora, Tommasa Campanelly či Francise Bacona se však pro mnohé československé autory stal především vyústěním dobové frustrace z bezmoci.

Utopické architektonické projekty Karla Malicha jsou výsledkem jeho dlouhodobé fascinace prostorovými představami a možnostmi, které skýtaly pro potřeby lidstva budoucnosti. Jejich vize si autor od šedesátých let systematicky zaznamenával formou přípravných kreseb, studií a provizorních maket. Trojrozměrných realizací se však vzhledem k omezeným materiálovým možnostem i nedosažitelným technickým požadavkům dočkal pouze zlomek z nich.

Předzvěstí autorových prostorových úvah byly již krajiny z roku 1963, kdy z nízkého reliéfu tempery vystupoval motiv kruhu z akronexu. Tématikou krajiny pokračoval i v raných reliéfech, které jsou zvlněním povrhu a segmentací připomínající pole chápány jako osobitá reflexe terénu shlíženého seshora. Plasticitu umožněnou novými materiály poté stupňoval v dalších monochromatických reliéfech, ve kterých dále rozvíjel motiv v elipsu aktivovaného kruhu a jednotlivých dynamizujících prvků, nejčastěji tyčí a tubusů. Zájem o reliéfy v dobovém kontextu šedesátých let lze ozřejmit v obecné tendenci zvýšené pozornosti k reliéfu 3, který se postupně vymanil ze závislosti na architektuře a sochařství. V souvislosti s Malichovými reliéfními monochromy je vhodné zmínit i další soudobé světové autory Piera Manzoniho, Oskara Holwecka, Güntera Ueckera, Yvese Kleina, Pola Buryho, Hermana de Vriese, Jana Schoonhovena či Sergia de Camarga.

Paralelně s reliéfy začal Malich od roku 1967 zpracovávat téma koridorů, ve kterých pokračoval v průzkumu možnosti zobrazení prostorových průniků, průchodů a ploch pro pohyby energií. Koridory, v nichž zpočátku autor řešil primárně problém přetlaku, jsou pro něj zhmotněnými zónami protínání cest a energetických toků. Objekty jsou charakteristické polaritou čisté klidné plochy a dynamizujících kovových prvků přes ni přecházejících či částečně procházejících zářezem skrze ni. Postupným tlumením dynamiky vrypů dochází v roce 1970 k absolutní redukci a monochromní ploše. Svou fascinaci vnitřním prostorem od roku 1967 rozvíjel také strukturami odkazujícími k architektuře a urbanistickým projektům utopických vizí, ve kterých rovněž probíhala prostorová simulace toků energie.

Monolity elementárních forem s neobvyklými rozličnými tvarovými kombinacemi začal Karel Malich formou skic kontinuálně zaznamenávat již kolem roku 1964, realizoval z nich však jen malou část. Dochovalo se však četné množství návrhů v několika desítkách skicáků a také trojrozměrných modelů z papíru, lepenky a dřeva, které mají možnost být poprvé prezentovány v takovém rozsahu. Některé z těchto vizionářských kreseb a modelů byly formou reprodukcí zveřejněny již v roce 1969 v obsáhlé studii Jiřího Padrty s názvem Pracovat v souladu s kosmem a živly v časopise Výtvarné umění. V dobově zcela nezvykle rozsáhlém článku doplněném o rozhovor s autorem mimo jiné Padrta zdůraznil, že mnohé Malichovy plasticko-prostorové konstrukce jsou zamýšleny přímo do kontextu vnitřního prostoru bez tradičního výstavního přístupu, tj. nejsou zamýšlené ani na stěnu, ani na zem, ani na sokl, ale do volného beztížného prostoru. „Jiné počítají se souhrou větrů, vody a se změnami termických vztahů. A opět další s mnohonásobně většími měřítky, ale i s jinými hmotami a materiály, než jaké lze v daných poměrech technicky a materiálově zvládnout...“ Ideální výstavní vizi, kterou nastínil Padrta, nejsme bohužel schopni realizovat ani dnes.

Přiblížit se o něco více ke svému cíli beztíže a dematerializace objektu umožnilo Karlu Malichovi užití mosazného drátu, vyjadřujícího tok energie lineárním obrysem, a také příležitost vyzkoušet si možnosti transparentního čirého či barevného plexiskla na prvním ročníku sympózia Artchema v Pardubicích v roce 1968. Nový materiál využil souběžně i v sériích Rozlomených kvádrů a krabic, kde plexisklo dokonale splývající s okolním prostorem nahradilo neprůhledné materiály, překližku či kov. Oba materiály pak uplatnil i v některých ze svých modelů utopických architektur, které jsou zde rovněž představeny.

Jak už v rámci širšího dějinného kontextu naznačil Jiří Padrta a poté i Jiří Ševčík, lze u Karla Malicha shledat mnohé paralely s ruskými konstruktivisty. „Stejně jako někteří z pionýrů konstruktivní myšlenky před padesáti lety, jmenovitě Tatlin, Gabo a Pevsner, pochopil v počátcích své dnešní tvorby na počátku šedesátých let, že prostor je, řečeno slovy Gabova a Pevsnerova Realistického manifestu, jednou z objektivních forem, na nichž spočívá sám život a na nichž musí tedy stavět i umění.“ Nutno však ozřejmit, že Malich se vždy přiřazení k neokonstruktivismu vzpíral, neboť se necítil být součástí tohoto ani žádného jiného směru a jeho tvorba podléhala zcela jiným východiskům. S avantgardou 20. let však měl Malich společnou vizi v návrzích ideálních plánů budoucího životního prostředí řešícího odcizení člověka v jeho splynutí s přírodou a kosmem a idea tohoto nového dynamického modelu člověka, světa a vesmíru jej spojovala s Kazimírem Malevičem.

Jeho architektonické návrhy mají charakter urbanistických projektů určených zatím neexistující, budoucí lidštější společnosti. Ve studiích staveb se opíral o zjištění, že stereometrický tvar není neprostupný, nýbrž je pod svým povrchem dutý, a že tento pasivní blok je možno aktivizovat úzkou skulinou a propojit jej tak s okolním prostorem. Na základě potřeb nových struktur upouští rovněž postupně od pravoúhlých tvarů a jeho hlavními motivy se přerodem kruhu a oválu, uplatňovaných především v reliéfech, stávají v druhé polovině 60. let transformací do trojrozměrné formy ovoid či rozvinutím do prostoru rovněž spirála. Ta je použita i v modelu architektury, jež na své kruhové základně syntetizuje několik tvarů z různých materiálů, z nichž jednou je i oválná hladina z plexiskla, pod kterou vede spirálovitá podmořská chodba spojující mosazné satelity o různých tvarech. Toto tvarosloví společně s předpokladem průzračných a transparentních materiálů umožnilo vznik utopických projektů měst pod moře, řeky i zemi, termických architektur, měst pro stát bez potřeby existence policie, měst na jiných planetách‚ měst do příbojů či na poušť aj. Zájem o architekturu u něj podnítila cesta do USA, zejména pak návštěva v New Yorku v roce 1967 a jeho pravoúhlá síť ulic, v nichž byla dle autora zvuková stopa nesmyslně nesena a gradována. S předpokladem hypotetické realizovatelnosti některých svých studií v případě pokračování rapidního rozkvětu vědy a techniky se svěřil v rozhovoru s Hansem Ulrichem Obristem v roce 2003. Malichovy předobrazy budoucích environmentů tak vznikaly spojením abstraktních forem s existencionálními obsahy v naprostém souladu s přírodními živly.

Míru důležitosti, kterou svým architektonickým projektům sám přikládá, dokládá jeho výrok: „Architektura je konečný problém, který mě zajímá a o který bych se rád pokusil. Takový přístup, jaký je volen mnoha sochaři, sochaři obydlí, je asi nezajímavý. Architektura tohoto druhu dávno existovala. Je to podivná nostalgie po životě dávných věků...“

Ačkoli je Malichova architektonická tvorba zmiňována v souvislosti s Yonou Friedmanem, Walterem Jonasem či Paulem Maymontem, Malichovy skici a zápisky měly zřejmě nejblíže k francouzskému architektovi Robertu Le Ricolaisovi, jehož úvahy zaznamenal ve své knize Michel Ragon: „A jako bude nutné vymyslet nové slovo pro ty urbanizované krajiny, které vzniknou při rozpadu starých měst, protože to už nebudou města, leda města-galaxie (je roztříštěná planeta ještě planetou?), bude nutné i jinak nazývat budoucí stavby, neboť výraz dům tu zní hodně anachronicky.“

Ideám utopického urbanismu budoucích států, měst, ale i dílčích projektů a staveb, předcházel u něj i dalších prezentovaných autorů: Milana Knížáka, Václava Ciglera, Alexe Mlynárčika a studia VAL, Júlia Kollera, Dalibora Chatrného, Stana Filka a Jozefa Jankoviče, nejen rozpor s koncepcí stávajících budov a měst, ale především radikální kritika nesvobodné společnosti a rovněž nově i nastolení ekologických témat. Také do té doby netušená progresivita kosmologického výzkumu napomáhala vizím futurologických světů s vysokým důrazem na jejich sociální a environmentální aspekt.

Jdi zpět