25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 26. 2. 2020 v 19.00
Kurátorka: Tímea Vitázková
Tak, jako bychom kousek po kousku odkrajovali jednotlivé vrstvy dortu, objevujeme svět, abychom pochopili jeho uspořádání.
Přeji si, aby to byl svět obklopený okamžiky, kdy si uvědomujeme skutečnost, která nás mnohdy lehce zaskočí. Takovou, která otřese naším chápáním světa. Ale jenom trošku.
Tak, aby se úplně nezměnilo.
… jako když jsem zjistila, že kuskus je vlastně těstovina.
Minami Nishinaga
Čert 180 g je chléb, který můžete najít na Mikuláše v Tescu, Loupák pes 60 g v Albertu. Produkty se sice nacházejí v nabídce samoobslužných pokladen, avšak ve skutečnosti neexistuje šance si je reálně koupit. Bez omáčky je sice možnost, kterou je možné zvolit při objednávání hranolek ve stejných zařízeních fastfoodů, avšak tohle přání většinou nebude vyslyšeno. Někdy nám systém nabízí věci, které si však nemůžeme vybrat, a jindy si pro změnu vybereme věci, které nám však systém nesplní. Jde o navenek bezvýznamné a snadno přehlédnutelné objekty a situace. Zastavíme se nad nimi jen na chvíli a dál pokračujeme v procesu života, případně jim nevěnujeme pozornost vůbec.
Avšak Minami Nishinaga se svojí obsesí každodenností a citlivostí vůči detailům si těchto situací všímá, umí je ocenit a následně přetavit do své tvorby. Její podstatu tvoří zejména objekty a miniaturní sochy, častokrát však má i performativní nebo audiovizuální přesah. Jedním z ústředních témat, kterými se autorka zaobírá, je jazyk. Zpočátku vnímala umělkyně japonského původu češtinu jako hodně náročnou a nepřístupnou, s jazykem se jí podařilo sblížit až po seznámení se se zdrobnělinami. Právě tato osobitá slova, která v sobě nesou jakousi milost a jsou také znakem blízkosti mezi subjekty komunikace, byla pro autorku zdrojem fascinace. Minami Nishinaga se stala sběratelkou těchto výrazů, tvůrcem jakéhosi vlastního imaginárního slovníku, kdy k deminutivům svého rodného jazyka hledá a přiřazuje lokální ekvivalenty. Zdrobněliny jsou nositeli blízkosti ale zejména roztomilosti – a ta se vine celou autorčinou tvorbou, což nám dokazuje také na výstavě ve Fait Gallery.
I’ll give brownie points to something like Čert 180 g, Loupák pes 60 g, or perhaps Bez omáčky vizualizuje osobní příběhy osmi antropomorfních objektů z různých materiálů. Tato subtilní narativní díla zachytávají nepatrný šelest mezi objektem a subjekty, dialogy na první pohled nejsou úplně zřejmé, avšak díky autorčině senzitivnosti a imaginaci k nám promlouvají a čekají na empatii, ocenění a starostlivost. Je to patrné v personifikacích zoomorfních děl nebo předmětů, ke kterým je přistupováno s humánností a péčí. Další práce se vztahují k samotné autorce, jejímu „rituálu“ nebo situacím, které v sobě nesou intimitu a zrcadlí hledající podporu. Minami Nishinaga skrze tyto subtilní a poetické objekty nabádá k citlivosti, vnímavému porozumění a docenění nejen okolního světa, ale i nás samotných.