Minami Nishinaga / I’ll give brownie points to something like Čert 180 g, Loupák pes 60 g, or perhaps Bez omáčky

Od roku 2019 pracujeme pod značkou unconductive trash. Je to anagram našich rodných měst – Duchcov (Michal Pěchouček) a Traunstein (Rudi Koval).Fatalisticky zabarvená slovní hříčka obrazně vyjadřuje vnitřní aspekty společné pracovní metody. Trashse hromadí během každého tvůrčího procesu i produkce. Odpad je důležitým a důvěrně známým pojmem z krajiny kulturních hodnot. Retardační vlastnost unconductivevylučuje regulaci odpadu i kontrolu směru tvůrčí energie. Značka je tedy naším komprimovaným manifestem – v umění nepovažujeme za důležité věci ukončit. Podstatný je začátek tvůrčí aktivity, a ne její dokončený výsledek. Smyslem naší spolupráce je odstranění nánosů minulosti a objevování nové umělecké identity.

Výchozím bodem naší autorské interakce je závěsný obraz – ukázal se jako vhodný a dostupný prostředek ke společnému hledání nové jazykové i obsahové identity. Jádrem naší spolupráce je touha zbavit se nánosů vlastní minulosti, tedy naučit se zapomenout naše původní výtvarné rukopisy. Prozkoumáváme nový malířský rukopis, skrze jiné materiály a metody, včetně prostorových nebo časových dimenzí umělecké práce. Ve dvojici je možné objevit nová témata k uměleckému převyprávění i novou všednost. Experimentujeme s výtvarnými prostředky a zároveň zkoušíme „moderovat“ intenzitu a provázanost společných každodenních aktivit. Rámujeme do umění nejen společné poznání, ale i obyčejné zážitky, situace, které lze společně naplánovat a prožít. Věnujeme se takzvaným jednodenním a dlouhodobým výzvám. Pokoušíme se tuto zkušenost subtilní každodennosti tematizovat v robustním celku, jakým je výstava.

Název výstavy LARGELY OBSERVED je inspirován jedním z termínů evropské makroseizmické stupnice zemětřesení. Určuje stupeň kritického stavu, který je ve velké míře pozorován, ale nemusí být brán fatálně – je pro nás možným vyjádřením kvality divácké zkušenosti, mohutnosti vnitřního prožitku z uměleckého díla. Výstava je uvozena našimi prvními společnými díly – burning daylight (2020) a pokračuje cyklem unconductive chronology (2023) – sérií čtyřiceti osmi společně šitých obrazů. V centru pak stojí dva rozsáhlé cykly obrazů gold tint (2022) a virgin blue (2023), inspirované výzkumem vizuálních dokumentů potlačených příběhů minulosti. Výstavu jsme koncipovali jako dialog mezi dvěma světy: minulým a přítomným, velkým a malým. Skrze monochromní práci s barvou a figurativním detailem se pokoušíme vyprávět skutečné příběhy 20. století, které rezonují s naší dnešní každodenností.

virgin blue (2023)

Instalace obrazů a monumentální dílo na pomezí architektury, designu a velkoformátové reliéfní malby je inspirováno dobovými fotografiemi jednoho z prvních anglických ženských fotbalových týmů Dick, Kerr Ladies F.C., který vznikl během první světové války. Přestože dosáhl značné popularity a sportovních úspěchů, čelil tým silnému odporu Fotbalové asociace, která ženám na padesát let zakázala hrát na jejich hřištích a stadionech. Důvodem zákazu byla „ochrana“ žen, které podle asociace nebyly fyzicky schopné hrát fotbal. Cyklus obrazů tak připomíná nejen úskalí ženské emancipace, ale i období světových válek, kdy došlo k mnoha strukturálním společenským změnám.

burning daylight (2020)

První díla unconductive trash vznikla jako experiment – autoři společně upravili obrazy, které v roce 2017 vytvořil Rudi Koval. Cyklus burning daylight tak zachycuje moment setkání dvou uměleckých osobností a jejich neslučitelných rukopisů. Dialog mezi abstrakcí a figurací, malířsky cítěnou plochou a kresbou šicího stroje, snímání a napínání plátna na jiný formát, odstraňování a párání již existujícího, ale i vyjasňování práce s barvou, to vše bylo součástí hledání nových postupů a témat.

unconductive chronology (2023)

Kontinuální řada čtyřiceti osmi obrazů je koncipována jako monumentální prvek v prostoru i jako sled filmových políček pro pohyblivý obraz. Na jednotlivých plátnech je patrný zásah, který opakovaným prošíváním smršťuje jejich plochu, a tím tvoří objem. Látka se nevratně zakřivuje i po následném napnutí na dřevěný rám.Unconductive trash pracují na dvou šicích strojích zároveň, s minimální kontrolou výsledku a podle určených podmínek, jež se opakují. Zachycují tím osobní jednotu v něčem, co je práce i nicnedělání zároveň, co je sváteční i obyčejné.

unconductive loop (2023)

Interaktivní instalace tematizuje mechaniku šicího stroje, jeho magický zvuk a nepřekonatelný přínos lidské civilizaci. Právě krokový mechanismus stroje umožnil pohyb filmového pásu v kameře. Hybatelem tohoto díla je pozorující publikum – bez jeho přítomnosti by dílo neexistovalo.

gold tint (2022)

Cyklus obrazů gold tintje volně inspirován dokumentárními fotografickými snímky každodenního života vojáků za druhé světové války. Například soubor reportážních fotografií, které pořídil v roce 1940 John Tophampři práci ve zpravodajské službě RAF, zachycuje jednotku domobrany v anglickém Gravesendu, nacvičující zábavné vánoční představení – vojáci v něm vystupovali v ženských rolích a převlecích. Divadelní zkoušku ukončil poplach a všichni se museli přemístit na obrannou pozici – na odmaskování a převléknutí do uniformy nebyl čas. Celý příběh, včetně zkoušky, je zdokumentován na několika výmluvných momentkách. Zachycují touhu britských vojáků na chvíli zapomenout na válečnou realitu, užít si zábavu a zpřítomnit chybějící ženský element – nechat sublimovat touhu po něm. Snímky byly dlouho cenzurovány britským ministerstvem informací, aby nebyly zneužity nepřítelem. Vojáka-hrdinu totiž stavěly do úplně nové situace.

Gender parody a cross dressing, běžně využívané v divadle, nejsou ani v armádě ojedinělým jevem, jak dokládá např. kniha Soldier Studies (Martin Dammann, ed., Soldier Studies. Cross-Dressing in der Wehrmacht, Berlin: Hatje Cantz, 2019), kde jsou na amatérských fotografiích zachyceny výjevy vojáků německé armády, kteří se převlékají za ženy – tedy výjevy, které byly v přímém rozporu s nacistickou ideologií.

Výjevy na obrazech zachycené skrze konkrétní gesta a situace se symbolicky dotýkají mnoha aspektů dnešní diskuze o genderových stereotypech, o lidských touhách a nejrůznějších odstínech identit. Autoři tím chtějí mimo jiné zdůraznit, že muž je schopen absolutní empatie a ženství je mu vlastní. Hledat normalitu a každodennost je pro lidskou bytost přirozené i v chaosu války.

macroseismic scale, 2022

Obrazný přepis evropské makroseismické stupnice, která bere, na rozdíl od té starší, Richterovy, v potaz intenzitu lidského vnímání odvislého od fyzikálních změn. Například stupeň largely observed určuje kritický stav, který je ve velké míře pozorován uvnitř budov. Při tomto stupni se nikdo nemůže tvářit, že si ničeho nevšímá. Zemětřesení uvnitř budov cítí mnozí, venku jen výjimečně.

you have no power over me, 2023

Textový zásah do okna galerie zpřítomňuje repliku, která slouží k prolomení kletby v závěru fantasy filmu Labyrint (režie Jim Henson, 1986). Zde je zamýšlena jako možná analogie k postavám vojáků, respektive k jejich prožívání chaosu a touze z něj vystoupit.

Minami Nishinaga / I’ll give brownie points to something like Čert 180 g, Loupák pes 60 g, or perhaps Bez omáčky

26.02.2020 - 25.07.2020

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 26. 2. 2020 v 19.00

Kurátorka: Tímea Vitázková

Tak, jako bychom kousek po kousku odkrajovali jednotlivé vrstvy dortu, objevujeme svět, abychom pochopili jeho uspořádání.

Přeji si, aby to byl svět obklopený okamžiky, kdy si uvědomujeme skutečnost, která nás mnohdy lehce zaskočí. Takovou, která otřese naším chápáním světa. Ale jenom trošku.
Tak, aby se úplně nezměnilo.

… jako když jsem zjistila, že kuskus je vlastně těstovina.
Minami Nishinaga

Čert 180 g je chléb, který můžete najít na Mikuláše v Tescu, Loupák pes 60 g v Albertu. Produkty se sice nacházejí v nabídce samoobslužných pokladen, avšak ve skutečnosti neexistuje šance si je reálně koupit. Bez omáčky je sice možnost, kterou je možné zvolit při objednávání hranolek ve stejných zařízeních fastfoodů, avšak tohle přání většinou nebude vyslyšeno. Někdy nám systém nabízí věci, které si však nemůžeme vybrat, a jindy si pro změnu vybereme věci, které nám však systém nesplní. Jde o navenek bezvýznamné a snadno přehlédnutelné objekty a situace. Zastavíme se nad nimi jen na chvíli a dál pokračujeme v procesu života, případně jim nevěnujeme pozornost vůbec.

Avšak Minami Nishinaga se svojí obsesí každodenností a citlivostí vůči detailům si těchto situací všímá, umí je ocenit a následně přetavit do své tvorby. Její podstatu tvoří zejména objekty a miniaturní sochy, častokrát však má i performativní nebo audiovizuální přesah. Jedním z ústředních témat, kterými se autorka zaobírá, je jazyk. Zpočátku vnímala umělkyně japonského původu češtinu jako hodně náročnou a nepřístupnou, s jazykem se jí podařilo sblížit až po seznámení se se zdrobnělinami. Právě tato osobitá slova, která v sobě nesou jakousi milost a jsou také znakem blízkosti mezi subjekty komunikace, byla pro autorku zdrojem fascinace. Minami Nishinaga se stala sběratelkou těchto výrazů, tvůrcem jakéhosi vlastního imaginárního slovníku, kdy k deminutivům svého rodného jazyka hledá a přiřazuje lokální ekvivalenty. Zdrobněliny jsou nositeli blízkosti ale zejména roztomilosti – a ta se vine celou autorčinou tvorbou, což nám dokazuje také na výstavě ve Fait Gallery.

I’ll give brownie points to something like Čert 180 g, Loupák pes 60 g, or perhaps Bez omáčky vizualizuje osobní příběhy osmi antropomorfních objektů z různých materiálů. Tato subtilní narativní díla zachytávají nepatrný šelest mezi objektem a subjekty, dialogy na první pohled nejsou úplně zřejmé, avšak díky autorčině senzitivnosti a imaginaci k nám promlouvají a čekají na empatii, ocenění a starostlivost. Je to patrné v personifikacích zoomorfních děl nebo předmětů, ke kterým je přistupováno s humánností a péčí. Další práce se vztahují k samotné autorce, jejímu „rituálu“ nebo situacím, které v sobě nesou intimitu a zrcadlí hledající podporu. Minami Nishinaga skrze tyto subtilní a poetické objekty nabádá k citlivosti, vnímavému porozumění a docenění nejen okolního světa, ale i nás samotných.

Jdi zpět