23.02.2022 - 14.05.2022
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Expoziční řešení, umělecká spolupráce: David Fesl
Grafický design knihy a přívěsků: Daniela & Linda Dostálková, Sonni Scheuringer
Text: Marek Pokorný
Vernisáž: 23. 2. 2022, 19:00
Nějak se zachovám
Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu.
Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.
Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.
Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.“
Text: Marek Pokorný
Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 26. 2. 2020 v 19.00
Kurátorka: Tímea Vitázková
Tak, jako bychom kousek po kousku odkrajovali jednotlivé vrstvy dortu, objevujeme svět, abychom pochopili jeho uspořádání.
Přeji si, aby to byl svět obklopený okamžiky, kdy si uvědomujeme skutečnost, která nás mnohdy lehce zaskočí. Takovou, která otřese naším chápáním světa. Ale jenom trošku.
Tak, aby se úplně nezměnilo.
… jako když jsem zjistila, že kuskus je vlastně těstovina.
Minami Nishinaga
Čert 180 g je chléb, který můžete najít na Mikuláše v Tescu, Loupák pes 60 g v Albertu. Produkty se sice nacházejí v nabídce samoobslužných pokladen, avšak ve skutečnosti neexistuje šance si je reálně koupit. Bez omáčky je sice možnost, kterou je možné zvolit při objednávání hranolek ve stejných zařízeních fastfoodů, avšak tohle přání většinou nebude vyslyšeno. Někdy nám systém nabízí věci, které si však nemůžeme vybrat, a jindy si pro změnu vybereme věci, které nám však systém nesplní. Jde o navenek bezvýznamné a snadno přehlédnutelné objekty a situace. Zastavíme se nad nimi jen na chvíli a dál pokračujeme v procesu života, případně jim nevěnujeme pozornost vůbec.
Avšak Minami Nishinaga se svojí obsesí každodenností a citlivostí vůči detailům si těchto situací všímá, umí je ocenit a následně přetavit do své tvorby. Její podstatu tvoří zejména objekty a miniaturní sochy, častokrát však má i performativní nebo audiovizuální přesah. Jedním z ústředních témat, kterými se autorka zaobírá, je jazyk. Zpočátku vnímala umělkyně japonského původu češtinu jako hodně náročnou a nepřístupnou, s jazykem se jí podařilo sblížit až po seznámení se se zdrobnělinami. Právě tato osobitá slova, která v sobě nesou jakousi milost a jsou také znakem blízkosti mezi subjekty komunikace, byla pro autorku zdrojem fascinace. Minami Nishinaga se stala sběratelkou těchto výrazů, tvůrcem jakéhosi vlastního imaginárního slovníku, kdy k deminutivům svého rodného jazyka hledá a přiřazuje lokální ekvivalenty. Zdrobněliny jsou nositeli blízkosti ale zejména roztomilosti – a ta se vine celou autorčinou tvorbou, což nám dokazuje také na výstavě ve Fait Gallery.
I’ll give brownie points to something like Čert 180 g, Loupák pes 60 g, or perhaps Bez omáčky vizualizuje osobní příběhy osmi antropomorfních objektů z různých materiálů. Tato subtilní narativní díla zachytávají nepatrný šelest mezi objektem a subjekty, dialogy na první pohled nejsou úplně zřejmé, avšak díky autorčině senzitivnosti a imaginaci k nám promlouvají a čekají na empatii, ocenění a starostlivost. Je to patrné v personifikacích zoomorfních děl nebo předmětů, ke kterým je přistupováno s humánností a péčí. Další práce se vztahují k samotné autorce, jejímu „rituálu“ nebo situacím, které v sobě nesou intimitu a zrcadlí hledající podporu. Minami Nishinaga skrze tyto subtilní a poetické objekty nabádá k citlivosti, vnímavému porozumění a docenění nejen okolního světa, ale i nás samotných.