25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 26. 2. 2020 v 19.00
Kurátorka: Denisa Kujelová
Zájem o záznam přírodních zvuků a rytmů spojuje Olgu Karlíkovou s kontextem konceptuálních umělců a autorů experimentální hudby, kteří se zajímali o propojení tónů a výtvarného gesta. Nezpochybnitelnou doménou její tvorby, která zahrnuje zachycování zvuků různých živočišných druhů, ale také přírodních jevů i v médiu malby, jsou bezesporu právě grafické zápisy ptačích zpěvů.
S cyklem unikátních kreseb obracejících se k akustice přírodního prostoru, u autorky představovaného především zpěvy ptáků a později i dráhami a rytmy jejich letů, jež předjímá práce dalších konceptuálních československých umělců bezprostředně reagujících na přírodu, Karlíková začala již v roce 1965: Bylo to v pětašedesátým roce. Šla jsem – to si pamatuji přesně – Chotkovými sady a poslouchala jsem drozda. Najednou jsem ho i viděla. Do mého kalendáříku jsem si strašně neohrabaně udělala poznámky. Vedle početných, systematicky vznikajících souborů kreseb zpěvu ptáků nebo velryb, kuňkání žab, ale i zvuků zvonů nebo bubnů vytvářela autorka v průběhu více než čtyřiceti let i kresebné záznamy různých přírodních dějů, například dráhy slunečního paprsku za rovnodennosti.
Tvůrčím přístupem a myšlením se v 60. letech Karlíková blíží nejen Josefu Šímovi, ale především Václavu Boštíkovi a Jiřímu Johnovi. Intuitivní, lyrická a intimní citlivost ke krajině je však v její práci podřízena fascinaci a horlivému zkoumání přírodních jevů a zákonitostí v přísné sebekázni a exaktní systematice práce. Jistá spojitost je u jejích jedinečných záznamů akustických vjemů zjevná i s tvorbou umělců experimentujících s novými možnostmi notací. Na rozdíl od Johna Cage a jeho žáků z Black Mountain College, Milana Grygara s jeho performativními akustickými kresbami a dalších umělců využívajících volnosti v notovém zápisu však samotné práce Olgy Karlíkové primárně nesloužily ke zpětné interpretaci, ale zachycovaly bezprostředně se odehrávající děj. Tvorba Olgy Karlíkové svým jedinečným způsobem transformace přírodních akustických fenoménů předjímala v československém prostředí konceptuální záměry a svým silným vztahem ke krajině anticipovala práce Dalibora Chatrného, Mariana Pally, Miloše Šejna, Inge Koskové, Pavla Holouše, Milana Maura a dalších autorů.
Pro vyvolání synestetického vnímání, tedy propojení vizuální složky díla a jeho zvukové předlohy, jsou záznamy ptačích zpěvů prezentovány společně v kombinaci s jejich pravděpodobnými zvukovými předlohami v dohledaných nahrávkách zpěvu konkrétních ptáků. Identifikaci jednotlivých ptačích druhů a následné přiřazení rámcově odpovídající audionahrávky bylo možné realizovat díky autorčině přirozené potřebě vypracovat si postupně záznamový charakter různých druhů ptačích hlasů do jakéhosi rejstříku ustálených forem lineárních znaků. Ve vybraných kresbách, u nichž jsou záměrně voleny komornější práce, které vznikaly bezprostředně v autenticitě prostředí přírody, jsou zahrnuty jak záznamy jednotlivých ptačích hlasů, tak i celky reflektující vrstvení a překrývání zpěvů několika různých druhů zpěvných ptáků.
Konceptuální díla Olgy Karlíkové zařazují rozličné přírodní jevy a procesy do přímé souvislosti s krajinou a zpřítomňují její čas. Svoji práci tak chápala jako proces, který se děje v autentickém prostoru a čase a je s ním přímo spjatý, proto v rámci tvůrčího procesu nelze čerpat ze vzpomínek nebo náhlé inspirace. Její vnímání a interpretace přírodních jevů souznící s univerzalismem jsou blízké i myšlenkám švýcarského filozofa a antropologa Adolfa Portmanna a jeho v 60. letech publikovaným neoevolučním objevům. Již v roce 1951 ve své přednášce Čas v životě organismů Portmann na konferenci spolku Eranos uvedl: Každá forma života je pro nás tvarem, který zakouší svůj rozvoj nejen v prostoru, ale i v čase. Živé bytosti jsou v určitém smyslu ztvárněným časem, jako melodie. Život se vyjevuje v časotvarech.