Olga Karlíková / Nad ránem

Od roku 2019 pracujeme pod značkou unconductive trash. Je to anagram našich rodných měst – Duchcov (Michal Pěchouček) a Traunstein (Rudi Koval).Fatalisticky zabarvená slovní hříčka obrazně vyjadřuje vnitřní aspekty společné pracovní metody. Trashse hromadí během každého tvůrčího procesu i produkce. Odpad je důležitým a důvěrně známým pojmem z krajiny kulturních hodnot. Retardační vlastnost unconductivevylučuje regulaci odpadu i kontrolu směru tvůrčí energie. Značka je tedy naším komprimovaným manifestem – v umění nepovažujeme za důležité věci ukončit. Podstatný je začátek tvůrčí aktivity, a ne její dokončený výsledek. Smyslem naší spolupráce je odstranění nánosů minulosti a objevování nové umělecké identity.

Výchozím bodem naší autorské interakce je závěsný obraz – ukázal se jako vhodný a dostupný prostředek ke společnému hledání nové jazykové i obsahové identity. Jádrem naší spolupráce je touha zbavit se nánosů vlastní minulosti, tedy naučit se zapomenout naše původní výtvarné rukopisy. Prozkoumáváme nový malířský rukopis, skrze jiné materiály a metody, včetně prostorových nebo časových dimenzí umělecké práce. Ve dvojici je možné objevit nová témata k uměleckému převyprávění i novou všednost. Experimentujeme s výtvarnými prostředky a zároveň zkoušíme „moderovat“ intenzitu a provázanost společných každodenních aktivit. Rámujeme do umění nejen společné poznání, ale i obyčejné zážitky, situace, které lze společně naplánovat a prožít. Věnujeme se takzvaným jednodenním a dlouhodobým výzvám. Pokoušíme se tuto zkušenost subtilní každodennosti tematizovat v robustním celku, jakým je výstava.

Název výstavy LARGELY OBSERVED je inspirován jedním z termínů evropské makroseizmické stupnice zemětřesení. Určuje stupeň kritického stavu, který je ve velké míře pozorován, ale nemusí být brán fatálně – je pro nás možným vyjádřením kvality divácké zkušenosti, mohutnosti vnitřního prožitku z uměleckého díla. Výstava je uvozena našimi prvními společnými díly – burning daylight (2020) a pokračuje cyklem unconductive chronology (2023) – sérií čtyřiceti osmi společně šitých obrazů. V centru pak stojí dva rozsáhlé cykly obrazů gold tint (2022) a virgin blue (2023), inspirované výzkumem vizuálních dokumentů potlačených příběhů minulosti. Výstavu jsme koncipovali jako dialog mezi dvěma světy: minulým a přítomným, velkým a malým. Skrze monochromní práci s barvou a figurativním detailem se pokoušíme vyprávět skutečné příběhy 20. století, které rezonují s naší dnešní každodenností.

virgin blue (2023)

Instalace obrazů a monumentální dílo na pomezí architektury, designu a velkoformátové reliéfní malby je inspirováno dobovými fotografiemi jednoho z prvních anglických ženských fotbalových týmů Dick, Kerr Ladies F.C., který vznikl během první světové války. Přestože dosáhl značné popularity a sportovních úspěchů, čelil tým silnému odporu Fotbalové asociace, která ženám na padesát let zakázala hrát na jejich hřištích a stadionech. Důvodem zákazu byla „ochrana“ žen, které podle asociace nebyly fyzicky schopné hrát fotbal. Cyklus obrazů tak připomíná nejen úskalí ženské emancipace, ale i období světových válek, kdy došlo k mnoha strukturálním společenským změnám.

burning daylight (2020)

První díla unconductive trash vznikla jako experiment – autoři společně upravili obrazy, které v roce 2017 vytvořil Rudi Koval. Cyklus burning daylight tak zachycuje moment setkání dvou uměleckých osobností a jejich neslučitelných rukopisů. Dialog mezi abstrakcí a figurací, malířsky cítěnou plochou a kresbou šicího stroje, snímání a napínání plátna na jiný formát, odstraňování a párání již existujícího, ale i vyjasňování práce s barvou, to vše bylo součástí hledání nových postupů a témat.

unconductive chronology (2023)

Kontinuální řada čtyřiceti osmi obrazů je koncipována jako monumentální prvek v prostoru i jako sled filmových políček pro pohyblivý obraz. Na jednotlivých plátnech je patrný zásah, který opakovaným prošíváním smršťuje jejich plochu, a tím tvoří objem. Látka se nevratně zakřivuje i po následném napnutí na dřevěný rám.Unconductive trash pracují na dvou šicích strojích zároveň, s minimální kontrolou výsledku a podle určených podmínek, jež se opakují. Zachycují tím osobní jednotu v něčem, co je práce i nicnedělání zároveň, co je sváteční i obyčejné.

unconductive loop (2023)

Interaktivní instalace tematizuje mechaniku šicího stroje, jeho magický zvuk a nepřekonatelný přínos lidské civilizaci. Právě krokový mechanismus stroje umožnil pohyb filmového pásu v kameře. Hybatelem tohoto díla je pozorující publikum – bez jeho přítomnosti by dílo neexistovalo.

gold tint (2022)

Cyklus obrazů gold tintje volně inspirován dokumentárními fotografickými snímky každodenního života vojáků za druhé světové války. Například soubor reportážních fotografií, které pořídil v roce 1940 John Tophampři práci ve zpravodajské službě RAF, zachycuje jednotku domobrany v anglickém Gravesendu, nacvičující zábavné vánoční představení – vojáci v něm vystupovali v ženských rolích a převlecích. Divadelní zkoušku ukončil poplach a všichni se museli přemístit na obrannou pozici – na odmaskování a převléknutí do uniformy nebyl čas. Celý příběh, včetně zkoušky, je zdokumentován na několika výmluvných momentkách. Zachycují touhu britských vojáků na chvíli zapomenout na válečnou realitu, užít si zábavu a zpřítomnit chybějící ženský element – nechat sublimovat touhu po něm. Snímky byly dlouho cenzurovány britským ministerstvem informací, aby nebyly zneužity nepřítelem. Vojáka-hrdinu totiž stavěly do úplně nové situace.

Gender parody a cross dressing, běžně využívané v divadle, nejsou ani v armádě ojedinělým jevem, jak dokládá např. kniha Soldier Studies (Martin Dammann, ed., Soldier Studies. Cross-Dressing in der Wehrmacht, Berlin: Hatje Cantz, 2019), kde jsou na amatérských fotografiích zachyceny výjevy vojáků německé armády, kteří se převlékají za ženy – tedy výjevy, které byly v přímém rozporu s nacistickou ideologií.

Výjevy na obrazech zachycené skrze konkrétní gesta a situace se symbolicky dotýkají mnoha aspektů dnešní diskuze o genderových stereotypech, o lidských touhách a nejrůznějších odstínech identit. Autoři tím chtějí mimo jiné zdůraznit, že muž je schopen absolutní empatie a ženství je mu vlastní. Hledat normalitu a každodennost je pro lidskou bytost přirozené i v chaosu války.

macroseismic scale, 2022

Obrazný přepis evropské makroseismické stupnice, která bere, na rozdíl od té starší, Richterovy, v potaz intenzitu lidského vnímání odvislého od fyzikálních změn. Například stupeň largely observed určuje kritický stav, který je ve velké míře pozorován uvnitř budov. Při tomto stupni se nikdo nemůže tvářit, že si ničeho nevšímá. Zemětřesení uvnitř budov cítí mnozí, venku jen výjimečně.

you have no power over me, 2023

Textový zásah do okna galerie zpřítomňuje repliku, která slouží k prolomení kletby v závěru fantasy filmu Labyrint (režie Jim Henson, 1986). Zde je zamýšlena jako možná analogie k postavám vojáků, respektive k jejich prožívání chaosu a touze z něj vystoupit.

26.02.2020 - 25.07.2020

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 26. 2. 2020 v 19.00

Kurátorka: Denisa Kujelová

Zájem o záznam přírodních zvuků a rytmů spojuje Olgu Karlíkovou s kontextem konceptuálních umělců a autorů experimentální hudby, kteří se zajímali o propojení tónů a výtvarného gesta. Nezpochybnitelnou doménou její tvorby, která zahrnuje zachycování zvuků různých živočišných druhů, ale také přírodních jevů i v médiu malby, jsou bezesporu právě grafické zápisy ptačích zpěvů.

S cyklem unikátních kreseb obracejících se k akustice přírodního prostoru, u autorky představovaného především zpěvy ptáků a později i dráhami a rytmy jejich letů, jež předjímá práce dalších konceptuálních československých umělců bezprostředně reagujících na přírodu, Karlíková začala již v roce 1965: Bylo to v pětašedesátým roce. Šla jsem – to si pamatuji přesně – Chotkovými sady a poslouchala jsem drozda. Najednou jsem ho i viděla. Do mého kalendáříku jsem si strašně neohrabaně udělala poznámky. Vedle početných, systematicky vznikajících souborů kreseb zpěvu ptáků nebo velryb, kuňkání žab, ale i zvuků zvonů nebo bubnů vytvářela autorka v průběhu více než čtyřiceti let i kresebné záznamy různých přírodních dějů, například dráhy slunečního paprsku za rovnodennosti.

Tvůrčím přístupem a myšlením se v 60. letech Karlíková blíží nejen Josefu Šímovi, ale především Václavu Boštíkovi a Jiřímu Johnovi. Intuitivní, lyrická a intimní citlivost ke krajině je však v její práci podřízena fascinaci a horlivému zkoumání přírodních jevů a zákonitostí v přísné sebekázni a exaktní systematice práce. Jistá spojitost je u jejích jedinečných záznamů akustických vjemů zjevná i s tvorbou umělců experimentujících s novými možnostmi notací. Na rozdíl od Johna Cage a jeho žáků z Black Mountain College, Milana Grygara s jeho performativními akustickými kresbami a dalších umělců využívajících volnosti v notovém zápisu však samotné práce Olgy Karlíkové primárně nesloužily ke zpětné interpretaci, ale zachycovaly bezprostředně se odehrávající děj. Tvorba Olgy Karlíkové svým jedinečným způsobem transformace přírodních akustických fenoménů předjímala v československém prostředí konceptuální záměry a svým silným vztahem ke krajině anticipovala práce Dalibora Chatrného, Mariana Pally, Miloše Šejna, Inge Koskové, Pavla Holouše, Milana Maura a dalších autorů.

Pro vyvolání synestetického vnímání, tedy propojení vizuální složky díla a jeho zvukové předlohy, jsou záznamy ptačích zpěvů prezentovány společně v kombinaci s jejich pravděpodobnými zvukovými předlohami v dohledaných nahrávkách zpěvu konkrétních ptáků. Identifikaci jednotlivých ptačích druhů a následné přiřazení rámcově odpovídající audionahrávky bylo možné realizovat díky autorčině přirozené potřebě vypracovat si postupně záznamový charakter různých druhů ptačích hlasů do jakéhosi rejstříku ustálených forem lineárních znaků. Ve vybraných kresbách, u nichž jsou záměrně voleny komornější práce, které vznikaly bezprostředně v autenticitě prostředí přírody, jsou zahrnuty jak záznamy jednotlivých ptačích hlasů, tak i celky reflektující vrstvení a překrývání zpěvů několika různých druhů zpěvných ptáků.

Konceptuální díla Olgy Karlíkové zařazují rozličné přírodní jevy a procesy do přímé souvislosti s krajinou a zpřítomňují její čas. Svoji práci tak chápala jako proces, který se děje v autentickém prostoru a čase a je s ním přímo spjatý, proto v rámci tvůrčího procesu nelze čerpat ze vzpomínek nebo náhlé inspirace. Její vnímání a interpretace přírodních jevů souznící s univerzalismem jsou blízké i myšlenkám švýcarského filozofa a antropologa Adolfa Portmanna a jeho v 60. letech publikovaným neoevolučním objevům. Již v roce 1951 ve své přednášce Čas v životě organismů Portmann na konferenci spolku Eranos uvedl: Každá forma života je pro nás tvarem, který zakouší svůj rozvoj nejen v prostoru, ale i v čase. Živé bytosti jsou v určitém smyslu ztvárněným časem, jako melodie. Život se vyjevuje v časotvarech.

Jdi zpět