Marek Meduna / MEZI ZLODĚJI PSŮ

V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu^[1] (jehož klub^[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty^[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.

Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu^[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.

S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.

Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.

Bibliografie a zdroje:

HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.

POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.

„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.

[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.

[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.

[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.

[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.

Marek Meduna / MEZI ZLODĚJI PSŮ

28.09.2013 - 14.11.2013

Fait Gallery & Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 26. 09. 2013 v 19.00

Kurátor: Denisa Kujelová

V konceptuální tvorbě Marka Meduny je demonstrována zejména nejednoznačnost norem lidského vnímání a tyto zdánlivé determinace jsou záměrně narušovány propojováním až stíráním hranic jazyka a obrazu. Z diváka se tak jako v modelu středověkého umění, tj. jeho produkce a následné percepce, stává zároveň čtenář. Sémantická hra vztahu textu a obrazového motivu, ilustrujícího a ilustrovaného, je ve čtení děl dále podporována zpochybňováním instalačních konvencí, rozličnými kombinacemi a kumulací metafor, symbolů a atributů. Jako indicie čtenáři krom děl samotných a v nich často obsažených textových polí slouží i popisky děl, které jsou leckdy svým posunutím do videoinstalací svébytnými uměleckými artefakty, a samozřejmě názvy výstav. K dešifraci však vede především interpretace vzájemných souvislostí a autorem zamýšlených paralel. Jejich celkovému vyznění pečlivě promyšlené konstrukce ale ve skutečnosti napomáhá intuitivní řazení a řetězení vytyčených principů a témat.

Autorovo sdělení je úmyslně významově směrováno jen částečně. Jeho rezignace na plné pochopení umělcova záměru, podpořená mnohovýznamovostí jednotlivých v instalaci uplatněných artefaktů a skrytými asociačními vazbami, umožňuje čtenáři naprostou interpretační svobodu. V ohledu k této výzvě Meduna pouze v jednotlivých paradigmatech náznakově uplatňuje hlavní motiv výstavy, jímž je delikt, a předkládá možnou linku detektivního příběhu, který má však, stejně jako jeho skutečnost, podstata a forma, zůstat nečitelný. Záměrně je tak konstrukce tušeného příběhu roztříštěná, postavy detektiva, oběti a pachatele navzájem zaměnitelné a symbolika větvených a množených motivů a atributů postav nejasná. Rozčleněním pláten do horizontálních, vertikálních a diagonálních schémat a ploch většiny kreseb na pásy vzniká navíc dojem celuloidového filmu, jenž má za následek stejně jako částečná absence perspektivy zpochybnění reality nabízené události a tím rovněž možnost odstupu a nadhledu. Případná evokace kinematografických sekvencí je umocněna detailními záběry předmětů fungujících jako případné náznaky k odhalení jádra příběhu a opakováním motivů užívané symboliky v rámci sousledného čtení jednotlivých kreseb a jejich možného pořadí. Ikonografické vzorce zločinu pocházející z autorova podvědomí jsou naplněny i ve formě detailů a umístění jednotlivých objektů v site specific instalaci, kde se symboly pastí, nástrah, návnad, osidel a léček společně s motivy pátrání, hledání, stopování a bloudění v různých plánech opakují.

V druhé místnosti se od detektivních zápletek fragmentárně předkládaného příběhu přes kresby se zašifrovanými osobními sděleními volně přechází do obecné roviny etických a filosofických kategorií. Autor skrze demonstraci pojmů rovnováhy, kauzality, fatality, kategorizace a dalších, kóduje akrostichem slovo Evropa a jasně tak odkazuje na Aristotela a Immanuela Kanta a k jejich teoriím příčinnosti. Je zřejmé, že tvorba Marka Meduny je postavena na svébytném humoru založeném na sémiotické hře s významy a že touto výstavou bude divák zamýšleně lapen do schémat vlastní obrazivosti.

Jdi zpět