I’ll give brownie points to something like Čert 180 g, Loupák pes 60 g, or perhaps Bez omáčky
Část druhá: FOR YOUR EYES ONLY / Sbírka Jiřího Valocha
Slova mezi tvary / tvary mezi jmény
unconductive trash / Largely Observed
24.05.2023 - 29.07.2023
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Pavlína Morganová
Vernisáž: 24. 5. 2023, 19:00
Od roku 2019 pracujeme pod značkou unconductive trash. Je to anagram našich rodných měst – Duchcov (Michal Pěchouček) a Traunstein (Rudi Koval).Fatalisticky zabarvená slovní hříčka obrazně vyjadřuje vnitřní aspekty společné pracovní metody. Trashse hromadí během každého tvůrčího procesu i produkce. Odpad je důležitým a důvěrně známým pojmem z krajiny kulturních hodnot. Retardační vlastnost unconductivevylučuje regulaci odpadu i kontrolu směru tvůrčí energie. Značka je tedy naším komprimovaným manifestem – v umění nepovažujeme za důležité věci ukončit. Podstatný je začátek tvůrčí aktivity, a ne její dokončený výsledek. Smyslem naší spolupráce je odstranění nánosů minulosti a objevování nové umělecké identity.
Výchozím bodem naší autorské interakce je závěsný obraz – ukázal se jako vhodný a dostupný prostředek ke společnému hledání nové jazykové i obsahové identity. Jádrem naší spolupráce je touha zbavit se nánosů vlastní minulosti, tedy naučit se zapomenout naše původní výtvarné rukopisy. Prozkoumáváme nový malířský rukopis, skrze jiné materiály a metody, včetně prostorových nebo časových dimenzí umělecké práce. Ve dvojici je možné objevit nová témata k uměleckému převyprávění i novou všednost. Experimentujeme s výtvarnými prostředky a zároveň zkoušíme „moderovat“ intenzitu a provázanost společných každodenních aktivit. Rámujeme do umění nejen společné poznání, ale i obyčejné zážitky, situace, které lze společně naplánovat a prožít. Věnujeme se takzvaným jednodenním a dlouhodobým výzvám. Pokoušíme se tuto zkušenost subtilní každodennosti tematizovat v robustním celku, jakým je výstava.
Název výstavy LARGELY OBSERVED je inspirován jedním z termínů evropské makroseizmické stupnice zemětřesení. Určuje stupeň kritického stavu, který je ve velké míře pozorován, ale nemusí být brán fatálně – je pro nás možným vyjádřením kvality divácké zkušenosti, mohutnosti vnitřního prožitku z uměleckého díla. Výstava je uvozena našimi prvními společnými díly – burning daylight (2020) a pokračuje cyklem unconductive chronology (2023) – sérií čtyřiceti osmi společně šitých obrazů. V centru pak stojí dva rozsáhlé cykly obrazů gold tint (2022) a virgin blue (2023), inspirované výzkumem vizuálních dokumentů potlačených příběhů minulosti. Výstavu jsme koncipovali jako dialog mezi dvěma světy: minulým a přítomným, velkým a malým. Skrze monochromní práci s barvou a figurativním detailem se pokoušíme vyprávět skutečné příběhy 20. století, které rezonují s naší dnešní každodenností.
virgin blue (2023)
Instalace obrazů a monumentální dílo na pomezí architektury, designu a velkoformátové reliéfní malby je inspirováno dobovými fotografiemi jednoho z prvních anglických ženských fotbalových týmů Dick, Kerr Ladies F.C., který vznikl během první světové války. Přestože dosáhl značné popularity a sportovních úspěchů, čelil tým silnému odporu Fotbalové asociace, která ženám na padesát let zakázala hrát na jejich hřištích a stadionech. Důvodem zákazu byla „ochrana“ žen, které podle asociace nebyly fyzicky schopné hrát fotbal. Cyklus obrazů tak připomíná nejen úskalí ženské emancipace, ale i období světových válek, kdy došlo k mnoha strukturálním společenským změnám.
burning daylight (2020)
První díla unconductive trash vznikla jako experiment – autoři společně upravili obrazy, které v roce 2017 vytvořil Rudi Koval. Cyklus burning daylight tak zachycuje moment setkání dvou uměleckých osobností a jejich neslučitelných rukopisů. Dialog mezi abstrakcí a figurací, malířsky cítěnou plochou a kresbou šicího stroje, snímání a napínání plátna na jiný formát, odstraňování a párání již existujícího, ale i vyjasňování práce s barvou, to vše bylo součástí hledání nových postupů a témat.
unconductive chronology (2023)
Kontinuální řada čtyřiceti osmi obrazů je koncipována jako monumentální prvek v prostoru i jako sled filmových políček pro pohyblivý obraz. Na jednotlivých plátnech je patrný zásah, který opakovaným prošíváním smršťuje jejich plochu, a tím tvoří objem. Látka se nevratně zakřivuje i po následném napnutí na dřevěný rám.Unconductive trash pracují na dvou šicích strojích zároveň, s minimální kontrolou výsledku a podle určených podmínek, jež se opakují. Zachycují tím osobní jednotu v něčem, co je práce i nicnedělání zároveň, co je sváteční i obyčejné.
unconductive loop (2023)
Interaktivní instalace tematizuje mechaniku šicího stroje, jeho magický zvuk a nepřekonatelný přínos lidské civilizaci. Právě krokový mechanismus stroje umožnil pohyb filmového pásu v kameře. Hybatelem tohoto díla je pozorující publikum – bez jeho přítomnosti by dílo neexistovalo.
gold tint (2022)
Cyklus obrazů gold tintje volně inspirován dokumentárními fotografickými snímky každodenního života vojáků za druhé světové války. Například soubor reportážních fotografií, které pořídil v roce 1940 John Tophampři práci ve zpravodajské službě RAF, zachycuje jednotku domobrany v anglickém Gravesendu, nacvičující zábavné vánoční představení – vojáci v něm vystupovali v ženských rolích a převlecích. Divadelní zkoušku ukončil poplach a všichni se museli přemístit na obrannou pozici – na odmaskování a převléknutí do uniformy nebyl čas. Celý příběh, včetně zkoušky, je zdokumentován na několika výmluvných momentkách. Zachycují touhu britských vojáků na chvíli zapomenout na válečnou realitu, užít si zábavu a zpřítomnit chybějící ženský element – nechat sublimovat touhu po něm. Snímky byly dlouho cenzurovány britským ministerstvem informací, aby nebyly zneužity nepřítelem. Vojáka-hrdinu totiž stavěly do úplně nové situace.
Gender parody a cross dressing, běžně využívané v divadle, nejsou ani v armádě ojedinělým jevem, jak dokládá např. kniha Soldier Studies (Martin Dammann, ed., Soldier Studies. Cross-Dressing in der Wehrmacht, Berlin: Hatje Cantz, 2019), kde jsou na amatérských fotografiích zachyceny výjevy vojáků německé armády, kteří se převlékají za ženy – tedy výjevy, které byly v přímém rozporu s nacistickou ideologií.
Výjevy na obrazech zachycené skrze konkrétní gesta a situace se symbolicky dotýkají mnoha aspektů dnešní diskuze o genderových stereotypech, o lidských touhách a nejrůznějších odstínech identit. Autoři tím chtějí mimo jiné zdůraznit, že muž je schopen absolutní empatie a ženství je mu vlastní. Hledat normalitu a každodennost je pro lidskou bytost přirozené i v chaosu války.
macroseismic scale, 2022
Obrazný přepis evropské makroseismické stupnice, která bere, na rozdíl od té starší, Richterovy, v potaz intenzitu lidského vnímání odvislého od fyzikálních změn. Například stupeň largely observed určuje kritický stav, který je ve velké míře pozorován uvnitř budov. Při tomto stupni se nikdo nemůže tvářit, že si ničeho nevšímá. Zemětřesení uvnitř budov cítí mnozí, venku jen výjimečně.
you have no power over me, 2023
Textový zásah do okna galerie zpřítomňuje repliku, která slouží k prolomení kletby v závěru fantasy filmu Labyrint (režie Jim Henson, 1986). Zde je zamýšlena jako možná analogie k postavám vojáků, respektive k jejich prožívání chaosu a touze z něj vystoupit.
Karel Adamus / Minimální metafory
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Denisa Kujelová
Speciální zahajovací den: 8. 10. 2020, 16.00–21.00
Konceptuální přístup se v tvorbě Karla Adamuse poprvé silně prosadil od roku 1974 v rozsáhlém cyklu Minimálních metafor tvořených relací mezi verbálním či vizuálním prvkem a jeho následným významovým přehodnocením v názvu. Tento zcela osobitý typ konceptuální poezie od roku 1976 dále rozvíjel v souboru Kopií, v nichž kromě hry s pojmy originál a kopie rovněž pomocí akvarelu nebo kresby artikuloval nebo pozměňoval význam původního díla.
V Minimálních metaforách na běžném formátu A4 Adamus tematizuje vztah mezi názvem psaným strojopisem a předmětem básně, který je vyjádřen pomocí psacího stroje či minimalistickou kresbou, asambláží nebo barevnou či materiálovou vlastností papíru. Nejčastěji jsou v tomto monumentálním souboru zastoupeny metafory verbální, jejichž materiálem jsou slova, kdy sémantickou povahu má označující i označované. Relace mezi těmito dvěma složkami vytváří metaforu, tj. vztah na základě určité analogie, kterou autor předkládá recipientovi, na jehož aktivní spolupráci klade v plné realizaci díla velký důraz. Značná část těchto verbálních metafor se navrací k estetice písma psacího stroje, jíž využíval ve své předchozí bohaté etapě vizuální poezie, a jsou tak uskutečňovány výhradně strojopisem. Kromě nich však vzniklo také několik básní pracujících s textem rukopisným, technikou razítkování přibližující se stamp artu, dále básně kresebné a v maximální redukci užitých prvků i básně pracující s tzv. nulovou zkušeností.
V navazujícím cyklu Kopií, který s Minimálními metaforami úzce souvisí a někdy je do nich i formálně přiřazován, je ještě více akcentován vztah mezi názvem a předmětem básně, mezi složkou označující a označovanou, ať již textovou či obrazovou, která je zásadním prvkem této části Adamusovy tvorby. Pro získání dalších důležitých indicií je často nutné věnovat pozornost i druhé straně díla. Zatímco Minimální metafory se až na výjimky omezují na běžný formát A4, u Kopií je formát pro demonstraci rozměru originálu ve stejném poměru zvětšen.
Také Předmětné básně či Básně objekty vycházejí z promyšlených a vědomě vytvářených asociačních vazeb vyvolávajících u diváka autorem předpokládaný přenos významu. Ten je často ukotvený ještě názvem, jenž je nedílnou součástí díla a vede vnímatele směrem, který si umělec vytyčil. Jejich časté spojování s ready made je tedy mylné.
Pro Adamuse typická koncentrace sdělení při minimalizaci výtvarného výrazu a práce s de facto nevýtvarnými prostředky však není v tomto případě čistě intelektuální konstrukcí postavenou na racionálním základě, nicméně tematizuje lyrické podněty vycházející z jeho bytostně básnického založení. To dokládá i fakt, že svá díla včetně objektů Adamus důsledně nazývá básněmi. Karla Adamuse ještě jako autora vizuální poezie do širšího povědomí uvedl začátkem 70. let teoretik a umělec Jiří Valoch, z jehož statí tento text vychází. Valoch jej také spolu s dalšími umělci tvořícími na periferii zařadil do tzv. Brněnského okruhu. Hlavním pojítkem mezi těmito autory byla právě konceptualizace tvorby, akcent na vizuální a experimentální poezii a procesuálnost díla.
Procesuální charakter kresby se u Adamuse začíná uplatňovat od roku 1980 v cyklu Flosáží. Ty tvoří ve většině případů sekvence na sebe navazujících čar nakreslených různě silnou linkou, avšak vždy monochromně černě tužkou rozdílné tvrdosti či fixem napuštěným tuší. Jsou vždy dovršeny jednou čarou barevnou, přičemž mezi kresbami jednotlivých černých čar existují různě dlouhé časové intervaly týdnů, měsíců, ale i několika let. Uzavření procesu růstu barevnou čarou, které dalo tomuto cyklu i název, symbolizuje květ (latinsky flos). Přestože mají Flosáže rozličné tvary, nejčastěji se jedná o opakovaně navazovanou linii, jejíž fáze probíhají v různém čase a mnohé z nich stále setrvávají v procesu růstu a vyčkávají na jeho další etapu či finální stádium květu.
Virtuální prohlídku výstavy Karla Adamuse - Minimální metafory najdete zde.
