22.02.2023 - 06.05.2023
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Ondřej Chrobák
Vernisáž: 22. 2. 2023, 19:00
V lokálním kontextu není divák uvyklý na možnost retrospektivně ohledat dílo umělce „uprostřed“ jeho tvůrčí kariéry. Ve světě (západního) umění se pro tento typ výstavního projektu používá doslovný termín „midcareer retrospective“. Nezbytným předpokladem zajímavosti a úspěchu podobného podniku je, že prezentovaný umělec disponuje nejen kvalitním, ale rovněž početně obsáhlým dílem, z něhož se dá toto ohlédnutí zkonstruovat. Tomáš Hlavina je pro retrospektivní výstavu v pomyslné půlce umělecké kariéry takřka modelovým případem. Má za sebou tři dekády kontinuální umělecké práce, která mu průběžně zjednávala pozornost. Její začátky akcelerovalo studium, prostředí a spolužáci Intermediální školy Milana Knížáka na pražské Akademii, kam Tomáš Hlavina přestoupil hned po jejím založení v roce 1990. Jeho objekty a instalace se staly od poloviny devadesátých integrální součástí většiny určujících generačních přehlídek, ať už kurátorovaných dvojicí Karel Srp a Olga Malá nebo manžely Janou a Jiřím Ševčíkovými. Na přelomu milénia pak byl třikráte nominován do finálového výběru Ceny Jindřicha Chalupeckého. Postupně se jeho práce dostávaly do velkých institucionálních sbírek, ale také do důležitých soukromých kolekcí. Dlouhodobě pedagogicky vede sochařský ateliér na pražské AVU. To vše vytváří náležitý předpoklad pro aktuální výstavní rekapitulaci, ale také otevírá šanci pro nové objevování či případnou revizi interpretačních rámců Hlavinova dosavadního oeuvre.
TLNVXYK Hlavolam Tomáše Hlaviny je koncipována jako výstava jednoho jediného „meta“ díla, které mu jsou podřízeny konstelace uměleckých objektů rozmístěných na elementárním herním plánu stolní hry. Jednotlivá díla jsou vyvázána ze svého přirozeného uměleckého kontextu, chronologie a tematických vazeb. Kodifikovaná pravidla hry, na jejímž základě se objekty pohybovaly a seskupily, nejsou součást Hlavinova plánu. Divák je naopak zván ke zevrubnému pozorování situace a následně k vstupu dovnitř „hracího plánu“. Tak může docházek ke zcela novým smyslovým interakcím s artefakty, které se vymykají původní autorské intenci. Více než tradiční aparát teorie a dějin umění, se zdá na tuto zkušenost příhodnější aplikovat matematické modely odvozené z teorie her nebo naopak metodologické přístupy z oblasti archeologie a antropologie. Jeden objev se snad dá zobecnit, a to že ve velkém měřítku instalace retrospektivy se tak odehrává analogické situace, kterou jsme si v malé zvykly zažívat při konfrontaci s Hlavinovými objekty a instalacemi. Ty jsou podobnými rébusy. Tomáš Hlavina v nich velmi často využívá předměty a situace každodenní potřeby, které delikátně opracovává, nastavuje, spojuje a kombinuje navzájem nebo velmi často s podobně umělecky transformovanými přírodninami. Na první pohled působí jako kinetické objekty nebo variabilní struktury, ale pohyb a přeskupování je pouze jejich zdánlivý potenciál. Přímou inspiraci pro vznik mnoha objektů Tomáš Hlavina čerpá ze studia archaických kultur, náboženství nebo filozofie, ale jejich výsledná materiálová realita a poetická metaforičnost je zbavena skoro veškeré ilustrativní závislosti. Samostatnou kapitolou pak představuje autorův smysl pro humor, který zůstává pod povrchem, ale je dobrou pojistkou před propadnutím do tenat akademismu. Zde patrně také koření potřeba Tomáše Hlaviny nevynechat z procesu finalizace uměleckého díla název, ale naopak se spoléhat na jeho evokativní účinek. Analogicky se to má aktuálním názvem výstavy TLNVXYK Hlavolam, který může zní jako návodný popis, reference k mytologickým archetypům i nezdařilý anagram umělcova příjmení. V neposlední řadě je Hlavolam pozváním do hlavy umělce.
Projekt finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Statutární město Brno.
-
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Barbora Kundračíková
Zahajovací den: 12. 5. 2021, 17:00–21:00
Stále ještě máme tendenci chápat obraz jako autonomní entitu, jedinečný, finální objekt, který má svou vlastní bytnost a z celku světa se přirozeně vyčleňuje. Dlouho jsme o to nakonec usilovali, takže tím lépe! Mezi obrazy a světy, včetně těch vnitřních, panuje však samozřejmě i nadále úzká spojitost. Jsou svoje jaksi z podstaty. Málokdy však apelujeme na to, aby spojení bylo přímé a hlavně, aby bylo přístupné všem, aby všichni procházeli toutéž branou. Pak ale nastanou chvíle, kdy obraz není o ničem jiném, než právě o sounáležitosti, o bytí společném a existenci jediné, kdy nejen sám obraz mezi horizonty přechází a překračuje je, ale také skutečnost jej přirozeně absorbuje. Platí to právě pro díla Petra Veselého. Jejich věcnost přitom zahrnuje nejen časovost, ale má také transcendentální rozměr.
Ernst Gombrich ve své úvaze o iluzi v umění píše, že sílu interpretace nelze přecenit, a ukazuje na J. M. W. Turnera, o němž hovoří jako o někom, kdo záměrně a ve prospěch toho, co vidí, potlačuje vše, co o tomto světě ví.[1] Obojí je relevantní také nyní, pohybujeme se totiž na téže hraně rozpoznatelnosti. Petr se však obrací ne k tomu, co vidí, ale k tomu, čeho se může dotýkat.
Moment doteku je magický, dotek má moc nejen život vzít, ale také jej navrátit. Přikládání rukou je starým rituálem, ruce žhnou i chladí, rozpoznávají, v některých případech také léčí. Nejde přitom o nic jiného než o opakující se výraz lpění na původním, na skutečném, na tom, co je pravé a k čemu se takto alespoň pomyslně navracíme. To nakonec dělá také Gombrich, když o abstrahovaných formách hovoří jako o fenoménu západní vizuální kultury, který je jistě pozoruhodný, zároveň však fatálně postrádá pravidla hodnocení. V Petrově případě se ovšem pohybujeme na opačné straně spektra, obraz je formou abstrahovanou, šedou, k figuraci však stále spěje, respektive se od ní odvíjí. To, co je opouštěno, přitom volá po pozornosti, která je shodně reverzní, a pohyb, který při jeho rozpoznávání vykonáváme, je proto cyklický a bez paměti. Ozvuky předmětnosti jsou až druhotné, svá pravidla ale mají – a takto se vyjevují.
Petrova práce je o konstantách, které se pravidelně připomínají. Jde přitom jak o jeho básnickou polohu, tak o to, čemu lze říkat přirozený život věcí. Podobně jako se ve skutečně domácím prostředí věci nejen nacházejí, ale přímo existují, meandrují ve formách i funkcích a jejich bytnost má svůj řád, zahrnující také zánik, jsou takové i v jeho obrazech, respektive jsou takové jeho obrazy. Ukazují, jak těsné spojení mezi nimi a světem je, pokud je vědomě do rámce své vlastní existence včleníme. Hmota má prostě uchvacující účinek.
Petr sám to samozřejmě ví. Jinak by tolik o překlenutí rozporu mezi skutečností a její představou – tím, co minulo a co očekáváme – neusiloval. Rád také do prostoru vstupuje, tvoří jej a shrnuje. Podobně jako jsou středověké oltáře v muzeích pozůstatkem jiných, plnohodnotných světů, jsou takové i předměty běžného světa zbavené své funkce. Samozřejmě že jde o výraz redukce, také ale koncentrace (a kontrolované) absence, která se paradoxně ve své ztrátě sama ustaluje, a ještě usilovněji proto svou původní funkcí a nadáním rezonuje.[2] Ruka zastavená v pohybu, košile napjatá v jejím ohbí, která putuje z pole do obrazu a ještě dále, to vyjadřuje přesně. Jak také píše Ivan Blecha, „úvaha, že omezená pozice pozorovatele (…) vede k omezené prezentaci věci, je chybná a prohlášení o nutné nereprezentovatelnosti některých stránek reality, o jejich trvalém zkreslení, je vlastně neodůvodněnou extrapolací.“[3] Obraz je často tím jediným, co nám po tom původním zbývá. Je zářezem nože do kredence.
[1] E. H. Gombrich. Umění a iluze. Studie o psychologii obrazového znázorňování. Praha 2019, s. 235.
[2] V posledních desetiletích se k formativní úloze a povaze „věcí“ vrací také západní filosofická tradice, jmenovitě Bruno Latour nebo objektově orientovaná ontologie (OOO).
[3] Ivan Blecha. Prostory zjevnosti. Dílo ve struktuře světa. Zlín 2018, s. 129.