25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Barbora Kundračíková
Zahajovací den: 12. 5. 2021, 17:00–21:00
Stále ještě máme tendenci chápat obraz jako autonomní entitu, jedinečný, finální objekt, který má svou vlastní bytnost a z celku světa se přirozeně vyčleňuje. Dlouho jsme o to nakonec usilovali, takže tím lépe! Mezi obrazy a světy, včetně těch vnitřních, panuje však samozřejmě i nadále úzká spojitost. Jsou svoje jaksi z podstaty. Málokdy však apelujeme na to, aby spojení bylo přímé a hlavně, aby bylo přístupné všem, aby všichni procházeli toutéž branou. Pak ale nastanou chvíle, kdy obraz není o ničem jiném, než právě o sounáležitosti, o bytí společném a existenci jediné, kdy nejen sám obraz mezi horizonty přechází a překračuje je, ale také skutečnost jej přirozeně absorbuje. Platí to právě pro díla Petra Veselého. Jejich věcnost přitom zahrnuje nejen časovost, ale má také transcendentální rozměr.
Ernst Gombrich ve své úvaze o iluzi v umění píše, že sílu interpretace nelze přecenit, a ukazuje na J. M. W. Turnera, o němž hovoří jako o někom, kdo záměrně a ve prospěch toho, co vidí, potlačuje vše, co o tomto světě ví.[1] Obojí je relevantní také nyní, pohybujeme se totiž na téže hraně rozpoznatelnosti. Petr se však obrací ne k tomu, co vidí, ale k tomu, čeho se může dotýkat.
Moment doteku je magický, dotek má moc nejen život vzít, ale také jej navrátit. Přikládání rukou je starým rituálem, ruce žhnou i chladí, rozpoznávají, v některých případech také léčí. Nejde přitom o nic jiného než o opakující se výraz lpění na původním, na skutečném, na tom, co je pravé a k čemu se takto alespoň pomyslně navracíme. To nakonec dělá také Gombrich, když o abstrahovaných formách hovoří jako o fenoménu západní vizuální kultury, který je jistě pozoruhodný, zároveň však fatálně postrádá pravidla hodnocení. V Petrově případě se ovšem pohybujeme na opačné straně spektra, obraz je formou abstrahovanou, šedou, k figuraci však stále spěje, respektive se od ní odvíjí. To, co je opouštěno, přitom volá po pozornosti, která je shodně reverzní, a pohyb, který při jeho rozpoznávání vykonáváme, je proto cyklický a bez paměti. Ozvuky předmětnosti jsou až druhotné, svá pravidla ale mají – a takto se vyjevují.
Petrova práce je o konstantách, které se pravidelně připomínají. Jde přitom jak o jeho básnickou polohu, tak o to, čemu lze říkat přirozený život věcí. Podobně jako se ve skutečně domácím prostředí věci nejen nacházejí, ale přímo existují, meandrují ve formách i funkcích a jejich bytnost má svůj řád, zahrnující také zánik, jsou takové i v jeho obrazech, respektive jsou takové jeho obrazy. Ukazují, jak těsné spojení mezi nimi a světem je, pokud je vědomě do rámce své vlastní existence včleníme. Hmota má prostě uchvacující účinek.
Petr sám to samozřejmě ví. Jinak by tolik o překlenutí rozporu mezi skutečností a její představou – tím, co minulo a co očekáváme – neusiloval. Rád také do prostoru vstupuje, tvoří jej a shrnuje. Podobně jako jsou středověké oltáře v muzeích pozůstatkem jiných, plnohodnotných světů, jsou takové i předměty běžného světa zbavené své funkce. Samozřejmě že jde o výraz redukce, také ale koncentrace (a kontrolované) absence, která se paradoxně ve své ztrátě sama ustaluje, a ještě usilovněji proto svou původní funkcí a nadáním rezonuje.[2] Ruka zastavená v pohybu, košile napjatá v jejím ohbí, která putuje z pole do obrazu a ještě dále, to vyjadřuje přesně. Jak také píše Ivan Blecha, „úvaha, že omezená pozice pozorovatele (…) vede k omezené prezentaci věci, je chybná a prohlášení o nutné nereprezentovatelnosti některých stránek reality, o jejich trvalém zkreslení, je vlastně neodůvodněnou extrapolací.“[3] Obraz je často tím jediným, co nám po tom původním zbývá. Je zářezem nože do kredence.
[1] E. H. Gombrich. Umění a iluze. Studie o psychologii obrazového znázorňování. Praha 2019, s. 235.
[2] V posledních desetiletích se k formativní úloze a povaze „věcí“ vrací také západní filosofická tradice, jmenovitě Bruno Latour nebo objektově orientovaná ontologie (OOO).
[3] Ivan Blecha. Prostory zjevnosti. Dílo ve struktuře světa. Zlín 2018, s. 129.