Petr Veselý / Nůž v kredenci

Stanislav (dále jen Stano) Filko (1937, Veľká Hradná, Československo – 2015, Bratislava, Slovensko) zůstává bezpochyby jednou z nejvýznamnějších osobností (česko)slovenského umění v celé jeho historii. Zároveň je jedním z celosvětově nejaktivnějších slovenských umělců – ať už účastí na významných mezinárodních přehlídkách, zastoupením v nejprestižnějších sbírkách, nebo respektu hodnou kritickou mediální reflexí. Filko je nedílnou součástí paralelních chronologií globálního umění.

Jeho určující, nezaměnitelná pozice vyrůstá ze složek ustavičnosti (času) nejaktuálnějšího, prvního, průkopnického. Je specifický v komplexních ideových i formálních rovinách či rozměrech. Jeho ponory do senzitivity / spirituality – v konfliktním vztahu k obyčejné jsoucnosti a na systém orientované (kozmologicky-směrované) – jsou unikátní. Můžeme jej tedy číst také jako neagresivní kritiku konkrétna. Filkovo (vskutku transgenerační) dílo je navíc také kvantitativně velmi rozsáhlé a vnitřně maximálně rozmanité na všech souřadnicích (x-hloubka, y-šířka, z-výška).

Filko (ze svého naturelu „stále“ a „všechno“ a „nej“) nikdy nepřestane „mít, co říct“.

I když REGISTRACE představuje všechna autorova období a všechny typické polohy, nedosahuje svými náležitostmi parametrů kompletní retrospektivy. Filkovo dílo je stále ohromně se rozprostírající, rozptýlené. Potřebuje mnohem dlouhodobější výzkum a konečný „úklid“ (syntézu). Souhrnnou analýzu, catalogue raisonné bude / by bylo velmi obtížné sestavit…

To není v možnostech a ani zájmem tohoto projektu.

Tato snad nejrozměrnější výstava děl Stana Filka (k dnešnímu dni) má ambici technicky třídit a seřazovat soustředěný výběr (seznam, registr). Rozsáhlost zahrnuje nejen objem Fait Gallery, ale také její dnešní obsah (počet prací dopravených do galerie z více zdrojů). Fait Gallery také (například) umožňuje svou výškou vystavit díla, která by jinde nebylo možné nainstalovat. REGISTRACE tak úplně poprvé představuje mnohá díla, která ještě nikdy nebyla zveřejněna.

REGISTRACE chce umožnit téměř didaktický vstup do encyklopedie ~ tezauru zásoby i gramatiky tohoto všestranného umělce (seznamovat, registrovat). Chce předestřít logiku >> logistiku jeho uvažování, výrazových prostředků a postupů produkce i distribuce. Popisuje jeho logos („co“, jmenovatel), graphó, páthos i nomos („jako“ činitel) v směřování ke kosmos („nač“). Ukazuje úžasnou variabilitu Filkova výkonu na přítomně prostorově uspořádaných variantách jeho jednotlivých veličin, sort.

REGISTRACE chce pomoci číst a (případně i) porozumět těmto dílům / tomuto dílu. Už jejich / jeho prohlížení vyžaduje uplatnění relativně velké míry pozornosti (kontemplace) a následné kombinatoriky. Filko přednáší „cizími“ jazyky, jejichž doslovný překlad nám příliš nepomůže. Musí být výkladový a alegorický. Výkladovost znamená, že se REGISTRACE komentáři nemůže vyhnout.

Kurátor a architekt jsou tady spíše registrátory (kustody, matrikáři) starajícími se o pořádek v matricích (matrixu) Filkových proto-archivních mřížek. REGISTRACE je fenomenologickým/typologickým i metodologickým přístupem k jeho myšlení, práci i jazyku. Z tohoto jazyka vychází také tvorba rodiny architektonických, nábytkových modulárních prvků / sdk system. Pódia, stoly, vitríny, stojany, policové regály… jsou užitkovými platformami komunikace. I když jejich materiály, konstrukce a jejich geometrie z/odpovídají jak Filkovu vokabuláři, tak charakteru Fait Gallery, nejsou komentáři k umělcově tvorbě či lokalitě. Chtějí být jenom zprůhledňující, zpřehledňující oporou, bází. Používáním reflexní fólie se snaží ambient co nejvíce neutralizovat na místo užitečné fakticity.

REGISTRACE je procesuální. Akcentuje pozorování a chápání vývoje stávání se před výsledkem bytí. REGISTRACE už ani nemůže být výstavou Stana Filka. Jeho (vždy na místo osobitě reagující) osobní/osobité instalování prací in situ zůstane nenapodobitelné. Nechce si hrát na / předstírat NĚHO, jeho archu. Nechce imitovat. Ale smí se O NĚM vyjadřovat legitimně (kvazi-archivně). Takže to není „výstava Stana Filka“, ale „výstava o Filkovi“.

REGISTRACE chce zabezpečit (i v prostoru, architekturou výstavy) přehled výhledem. Chce zpřístupnit různorodost pozadí nejen jeho idejí, ale také faktických reverzů jeho děl (jsou často podobně významné jako přední strany). Dá se tu hovořit o nelineární texto-časo-prostorovosti jak ve významu prací samotných, tak v průběhu jeho náročné sebe-muzeologizace (nebo mytologizace), tak také ve vrstvách přítomné REGISTRACE. V podstatě jen sebe-muzeologizaci se Filko věnuje po návratu z emigrace domů = od počátku 90. let 20. století až do smrti. Jeho interpretační sebe-muzeologizace(rekultivace formou lingvistického obratu) je fyzicky obrazoborecká. Je jistým způsobem möbiovská. Překresluje, převrtává, readjustuje. Vstupuje do své minulosti robustně až brutálně. Fyziognomicky je sám v souladu (v harmonii) se svou obrovskou prací. Jeho dílo je mu mimetickým (a naopak). Iluzivní mimésis je pra-podstatou všeho umění. Re-vitalizuje. Re-konstruuje. Ignoruje fysis i čas proti zachovávání ~ pro vylepšování. Je mimořádně kontra-konzervativní. Všechno považuje za ekvivalentní, referenční, odkazové. Všechno vnímá jako generické z mnohého jednoho (odkud) k jedinému jednomu (kam). Zůstává tak permanentně mladý do svých posledních dnů. Vytváří „třetí“ díla. REGISTRACE se soustředí na celek = Filkovo všechno.

Také pro přítomnost „třetího“ díla, konstrukce tohoto automaticky polyfonického a multimediálního (polymúzického) ambientu neuplatňuje chronologii a vyhýbá se periodizaci (i když nepopírá jejich nezastupitelný význam v možném catalogue raisonné).

Na jedné straně se REGISTRACE koncentruje na formální (objekt-orientované) činitele. Na straně druhé obsahové/tematické (subjekt-orientované) jmenovatele. U autora se objekt a subjekt (proměnné přechodných skupenství) alternují a prolínají se. Filko nachází materiál odpovídající vyjádření jeho myšlenek – versus – v materiálech nachází vyjádření svých myšlenek (či doby…). Výstava se také snaží ozřejmovat pnutí, energetické či logické synapse (struny), všudypřítomnou infrastrukturu mezi nimi. Následují zákonitosti (bezdrátových i drátových) zasíťování organizačních, hierarchických (infografických, diagramických, organigramických) molekul a struktur. Snaží se vysvětlovat přiloženými (paralelními) vysvětlivkami (tezaurem) i prostorově/architektonicky. Usměrňuje tak také pohyb, trasy (či fraktály) čtení návštěvníků. U Filka nejsou tato propojení ani jedna-ku-jedné, ale jsou křížem-krážem (vysloveně) = dia-, meta- a trans- (skrz), kinetickými pavučinami objektu, obrazu a textu (aditivním a komparativním pletivem verzí) a ultra- či hyper- (nad). U autora je výška pokračováním hloubky, = jednou osou. Nějakým způsobem rotující uhlopříčka (i překřížení, křižovatka) je v jeho pracích tímto směrem význačná (všemi směry jako kvazar). Tak jako Filko spojuje (malbou, kresbou) body (díry) hvězd do souhvězdí a opatřuje je také explicitními i přenesenými názvy, nebo je obohacuje přerušovanými grafémy drah. Také u něj se jednotlivosti sdružují fragment-k-fragmentu. REGISTRACE tak seskupuje hybridní základ komponentů. Vychází z faktu, že (například) modrý koordinant na mapě zároveň patří do skupiny (dimenze kosmických) modrých, a stejně tak do média map. Nemůžeme je od sebe odtrhnout. Logistika seskupení REGISTRACE je asociativní. Je více analytická než syntetická.

REGISTRACE nevnímá Filka jako složitého a komplikovaného, ale jako složeného a komplexního, směřujíc k jeho pochopení.

Jeho bytostně vytvářený systém obsahuje typologicky-orientovaný (alegorický) znak a objekt, jeho barevné kódování (jak na objektu, tak v něm samotném, ale i mezi, a stává se také samostatným uměleckým dílem) a jakési masory (poznámkový, interpretační aparát, též právoplatně autonomní). Filkův logos a graphó (i pharmakon) pojmenovávají, narativně popisují, aby vyústily do akronymického zevšeobecnění = ustanovení nadosobního znaku platnosti. Od gnóze k dogmatu. Z duše do ducha. Jeho pořádek celku (kosmos) připomíná periodickou tabulku prvků (věc, název, značka, kvantitativní vyjádření / číslo, barva, zařazení do podskupiny…). Jednotlivé atributy se tato výstava snaží srozumitelně dabovat, či alespoň titulkovat. REGISTRACE je jakési simultánní (vůči Filkovým dílům a s časovým odstupem od něj fyzicky konsekutivně) tlumočení experimentálního jazyka gematrické (i digitální) perspektivy. Viz následující (v osnově REGISTRACE stěžejní) kapitola – tezaurus (pokladnice). Tezaurus má přímý vztah k didaktice jeho Transcendentální meditace – TEXT ARTu (knihtisk na papíry, 1980).

Filko vychází ze synkreze mediteránního mýtu (především žido-křesťanského tradicionalismu se spekulacemi o slovanském pohanství…), historie umění, masmediální reflexe (či zprostředkování) a populární vědy (především fyziky, a technologií). Zaobírá se a stále avantgardně vytváří novou axonometrii západní (evropské…) a potom nadplanetární mystiky – v jeho vidění étos. Jeho jazyk je přetkaný zindividuálněnými verzemi archetypálních hieroglyfů. I proto REGISTRACE uvádí více historických analogií k možným análům jeho myšlení a tvorby – na bázi komparativního či metaforicky tušeného „něčeho (ještě nepojmenovaného) a něčeho jiného (již pojmenovaného)“. Odkazy na odkazy.

Filkovy soustavy principů reagují soustavně na všechno aktuální (přeimpulzovanost tepu jsoucnosti). Oplývá výjimečnou schopností okamžité přizpůsobivosti či přivlastnění si jakýchkoliv vlastností ~ podobnost se sebe (jakousi reverzní mimesis). V kuse se zaobírá korelací mezi fyzickým a metafyzickým. Na druhé straně se soustředí na urputnou materiální, materiálovou (textovou…) retrospektivu své biografie ~ autobiografie. Jeho retrospektivní rekonfigurace zpochybňuje osobní čas. Některé fáze rekonfigurace nazývá klony ve smyslu jakési identi-fikce. Podle klonů i heteronymizuje vlastní ego. Diasporického sebe používá jako zrcadlo přenesenosti (u něho centrum, jádro) lidstva (včetně hlubokého velkého-třesku) a naopak – lidstvo (a celý vesmír) vidí v konceptu „já“ či – „já“ odevzdává lidstvu. Z obraznosti na obraz. To je mód (či meme) jeho specifického altruismu. Zároveň se dívá stále před (futuristicky) a nad (para-teologicky a kosmisticky) sebe. Je to jakási permanentní mimotělní zkušenost či fantazie. A zpětné překreslování sebe sama je tak zajištěním kontroly (posílení) čtení jeho samého (jako totemu, pro některé znalce kultu) jinými v budoucnu. Textem se ctižádostí reinkarnace si zabezpečuje nesmrtelnost. Zanechává dostačující souřadnice. REGISTRACE je následuje.

Když hovoříme o systému – jeho lucidním záměrem je všeobjímající re-normativizace s výrazným návrhem nevšední morality. Re-normativizace předpokládá, že je třeba se zbavit také nánosů (obyčejů, předsudků, dox) předešlé politické skutečnosti (naučeného >> odnaučit se). Jedině tak budeme moci ustanovit (jedinou) pravdivou substanci, koherenci (epistému). Tak Filkovo dílo neakceptuje rozdíl mezi subjektivním a objektivním. Všechno je všechno v totalitním (auto- a kosmokratickém) nároku (v jeho víře pravdy / pravdě víry). Univerzální pravda musí překročit práh skupenství fyzického / fyzikálního vesmíru a sociálně se musí zbavit morálního relativismu.

Není snad žádné místo, oblast ani médium (či ismus), kterým se Stano nevěnoval. „Pomaloval“ skutečně VŠECHNO, co měl k dispozici.

Filko by rád svazky (a také svitky) svého ars magna seřadil lineárně (jako žebříky Ramona Llullu a Leibnitzovy monády, kabalistická schémata Isaaca Luriu, anebo také stromy/míry bytí Porfyria z Tyru). Avšak chápal, že jednotlivé prvky (a metody, metodiky) souvisí a spájejí se, prolínají na základech přitažlivosti, magnetismu, sympatií obsahů (materiálů…) a hodnot. Je si plně vědom, že už mnohá z prvních slov jsou také složená či vícevýznamová. Ví, že existují flexibilní částkové afinity, přechodná skupenství – což je vlastně celá povaha (predátorského) současného umění… Jedna z jeho prací se (rizomaticky) týká více platforem jeho genealogického pahýlu naráz.

Vytváří tak (pro nás multimodální a modulární i multimediální) kosmologii alchymie internetu všeho. Takže ho musíme zobrazovat a číst hypertextově, metajazykově, asymetricky, synchronně, všechny elementy naráz. Možné čtení této améby (či tekutého krystalu) zabezpečuje jenom prostorové uspořádání.

Považovat Filka (jak se to stále zacykleně činí) za konceptualistu je nesprávné. Jeho dílo se od (generačně) legendárních 60.–70. let 20. století radikálně mění. A jak je zmíněno – také se hmatatelně kresebnými a jinými vstupy do jeho vnitra morfuje přímo autorem. Musíme o něm hovořit jako o kontinuálně současném umění (či Současném umění). Z jistého úhlu pohledu (nebo ptačí perspektivy, i to je v možnostech Fait Gallery) se dá považovat za symptomatickou bernou minci (či token) celé poválečné historie umění (včetně exkurzů do ranějších avantgard a připomínání umění klasického), integraci všech stylů a směrů (nerezignující na představu slohu). Také s ohledem na to, že používá celé spektrum médií, bychom jej mohli považovat za zodpovědného, plynulého reprezentanta všech mediálních strategií po avantgardách. Potom vytváří své terminus technicus, -logie, -ismy.

Hlavní svislost jeho ikonických soustav je vyjádření víry v pokrok (akcelerovatelnou evoluci), stoupání. Pojmenovává ji sledem energetických plexů, nodů, které nazývá čakrami (body, rámci…). Je holisticky (celostně) totožný v nitru těla, jakož i v celém osobním žití, civilizačním zápolení, v celém vesmíru. Tak jako sefiry kabalistického stromu ~ Adamovo tělo a jejich hyperobjektová emanace.

Filko je povznesen nad říši hmoty a těla. Jeho dodatky k obvyklé fyzické realitě (včetně reál-politiky a plebejského tempa…) jsou povýšenecké. Lidé jsou pro něj figurky v třídimenzionální hře. Objektifikuje. Svou pozici vidí podobně jako mise-en-scène – avšak jako scenárista a scénograf (logos,graphos, pharmakon, tekton, architekton…). Ale také režisér, ředitel, architekt. Jsoucno pro něj není JAKO drama, ale JE (disko-postmoderní) fraška, komerc.

Věří v reinkarnaci (znovu-narození se). Instinktivně >> intuitivně >> spiritualisticky myslí na dosažení něčeho nejvznešenějšího. Povznáší ho to nad naše vrstvy. Možná k tomu, co se v judaismu nazývá Ein sof. Celý život se postupně připravuje na vstup (henosis = stání se jedním) do nelimitovaného, neformálního (odformálněného) fluida. Plánuje a realizuje turné skrze zlatou a bílou k transparentní, díře… k nic odosobnění, odhmotnění. Jeho kategorická kontemplace se tak v mnohém podobá také (valentiniánsky) gnosticismu a nese i střípky buddhismu či nihilismu. Je sice věřící, ale nedá se u něho zaregistrovat žádná projevená láska k Bohu nebo („konkrétnější“) Bůh jako takový (kromě něho samotného inkarnovaného). Jeho práce má spíše opačný posun (podobně ikonoklasmu židovskému nebo islámskému) – lidi a svět redukuje na geometrická schémata. Těla mění na tělesa, tělíska.

REGISTRACE se (až na minimální výjimky) snaží vystříhat psychologizace a (odstupem) také nesouhlasů (mimo navržených analogií), nebo dokonce názorů. Chce být co nejméně osobní. Chce jej (organizovaným vyskladněním sbírek) analyzovat, hovořit o něm bez pomlouvání. Chce se o něho starat. Avšak je třeba podotknout, že i Filkův eminentní zájem o kosmos (a všechno nad tímto pohrdaným profánním životem) je možná vyloučená, sublimující úzkost z režimu, ve kterém vyrůstá a ze kterého (na čas) utíká. Možná i pouze jen z krajiny, která pro něj byla příliš malá (tedy ne primárně pro její totalitní režim). Tomu by odpovídaly i podobně laděné horizonty úvah jeho vzdálenějších (vůči Mlynarčíkovi, Lakymu, Zavarskému), už (dá se říct) přímo politicky laděnějších kolegů Júliuse Kollera či Rudolfa Sikory. S nimi spolupracuje i na manifestech Čas I (1973) a II (1974).

REGISTRACE je tedy i našimi masorami Filkových masor jeho jednotlivých prací a celého jeho nedělitelného díla. Jak je tady vícekrát uvedeno – umělcovy finální aktivity se soustředí na re-vytvoření, integraci jednoho díla ze všech per se (magnum opus) par excellence. To se týče i jeho (dnes snad jenom dočasně opuštěného) merz-bau ateliéru-objektu na Snežienkové ulici v Bratislavě a zamýšlené konečné archy ve Veľkej Hradnej = jeho rodišti.

Stručnost je nevyhnutelná pro potřebu zvládnutelné komunikativnosti (uživatelské přátelskosti) tohoto ohromného fenomenologického, typologického, metodologického objemu. Srozumitelnost interpretace pokládá REGISTRACE za klíčovou pro tlumočení >> pochopení díla Stana Filka (v detailech, jednotlivých děl i) v celku. Série přednášek a programů bude doplněním prostorového řešení a průvodního textu.

REGISTRACE je vyjádřením úplného respektu vůči Filkovu nároku na „všechno“, a tak nemůže být myšlena jako dokončená práce. Je jednou z etap (možná) nekonečné štafety výzkumu děl a díla Stana Filka mnohými.

Projekt finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Statutární město Brno.

Petr Veselý / Nůž v kredenci

12.05.2021 - 14.08.2021

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátorka: Barbora Kundračíková

Zahajovací den: 12. 5. 2021, 17:00–21:00

Stále ještě máme tendenci chápat obraz jako autonomní entitu, jedinečný, finální objekt, který má svou vlastní bytnost a z celku světa se přirozeně vyčleňuje. Dlouho jsme o to nakonec usilovali, takže tím lépe! Mezi obrazy a světy, včetně těch vnitřních, panuje však samozřejmě i nadále úzká spojitost. Jsou svoje jaksi z podstaty. Málokdy však apelujeme na to, aby spojení bylo přímé a hlavně, aby bylo přístupné všem, aby všichni procházeli toutéž branou. Pak ale nastanou chvíle, kdy obraz není o ničem jiném, než právě o sounáležitosti, o bytí společném a existenci jediné, kdy nejen sám obraz mezi horizonty přechází a překračuje je, ale také skutečnost jej přirozeně absorbuje. Platí to právě pro díla Petra Veselého. Jejich věcnost přitom zahrnuje nejen časovost, ale má také transcendentální rozměr.

Ernst Gombrich ve své úvaze o iluzi v umění píše, že sílu interpretace nelze přecenit, a ukazuje na J. M. W. Turnera, o němž hovoří jako o někom, kdo záměrně a ve prospěch toho, co vidí, potlačuje vše, co o tomto světě ví.[1] Obojí je relevantní také nyní, pohybujeme se totiž na téže hraně rozpoznatelnosti. Petr se však obrací ne k tomu, co vidí, ale k tomu, čeho se může dotýkat.

Moment doteku je magický, dotek má moc nejen život vzít, ale také jej navrátit. Přikládání rukou je starým rituálem, ruce žhnou i chladí, rozpoznávají, v některých případech také léčí. Nejde přitom o nic jiného než o opakující se výraz lpění na původním, na skutečném, na tom, co je pravé a k čemu se takto alespoň pomyslně navracíme. To nakonec dělá také Gombrich, když o abstrahovaných formách hovoří jako o fenoménu západní vizuální kultury, který je jistě pozoruhodný, zároveň však fatálně postrádá pravidla hodnocení. V Petrově případě se ovšem pohybujeme na opačné straně spektra, obraz je formou abstrahovanou, šedou, k figuraci však stále spěje, respektive se od ní odvíjí. To, co je opouštěno, přitom volá po pozornosti, která je shodně reverzní, a pohyb, který při jeho rozpoznávání vykonáváme, je proto cyklický a bez paměti. Ozvuky předmětnosti jsou až druhotné, svá pravidla ale mají – a takto se vyjevují.

Petrova práce je o konstantách, které se pravidelně připomínají. Jde přitom jak o jeho básnickou polohu, tak o to, čemu lze říkat přirozený život věcí. Podobně jako se ve skutečně domácím prostředí věci nejen nacházejí, ale přímo existují, meandrují ve formách i funkcích a jejich bytnost má svůj řád, zahrnující také zánik, jsou takové i v jeho obrazech, respektive jsou takové jeho obrazy. Ukazují, jak těsné spojení mezi nimi a světem je, pokud je vědomě do rámce své vlastní existence včleníme. Hmota má prostě uchvacující účinek.

Petr sám to samozřejmě ví. Jinak by tolik o překlenutí rozporu mezi skutečností a její představou – tím, co minulo a co očekáváme – neusiloval. Rád také do prostoru vstupuje, tvoří jej a shrnuje. Podobně jako jsou středověké oltáře v muzeích pozůstatkem jiných, plnohodnotných světů, jsou takové i předměty běžného světa zbavené své funkce. Samozřejmě že jde o výraz redukce, také ale koncentrace (a kontrolované) absence, která se paradoxně ve své ztrátě sama ustaluje, a ještě usilovněji proto svou původní funkcí a nadáním rezonuje.[2] Ruka zastavená v pohybu, košile napjatá v jejím ohbí, která putuje z pole do obrazu a ještě dále, to vyjadřuje přesně. Jak také píše Ivan Blecha, „úvaha, že omezená pozice pozorovatele (…) vede k omezené prezentaci věci, je chybná a prohlášení o nutné nereprezentovatelnosti některých stránek reality, o jejich trvalém zkreslení, je vlastně neodůvodněnou extrapolací.“[3] Obraz je často tím jediným, co nám po tom původním zbývá. Je zářezem nože do kredence.

^{^[1]}E. H. Gombrich. Umění a iluze. Studie o psychologii obrazového znázorňování. Praha 2019, s. 235.

^{^[2]}V posledních desetiletích se k formativní úloze a povaze „věcí“ vrací také západní filosofická tradice, jmenovitě Bruno Latour nebo objektově orientovaná ontologie (OOO).

^{^[3]}Ivan Blecha. Prostory zjevnosti. Dílo ve struktuře světa. Zlín 2018, s. 129.

Jdi zpět