David Možný / Blink of an Eye

V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu^[1] (jehož klub^[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty^[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.

Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu^[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.

S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.

Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.

Bibliografie a zdroje:

HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.

POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.

„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.

[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.

[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.

[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.

[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.

David Možný / Blink of an Eye

12.05.2021 - 14.08.2021

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Pavel Švec

Zahajovací den: 12. 5. 2021, 17:00–21:00

Umanutě precizní zpracování s akcentem na detail. Důraz na přímou, smyslovou zkušenost a až fyzické působení na diváka. Kontinuálně rozvíjený sugestivní rukopis, inspirovaný spíše osobní fascinací než zájmem o aktuální trendy současného umění. Spektakulárním způsobem sdílené pochybnosti o zřetelnosti hranic mezi skutečností a iluzí, mezi strojovými algoritmy virtuálního prostředí a fluidní realitou, kterou jsme obklopeni mimo dosah monitorů a displejů svých chytrých zařízení. To jsou stěžejní atributy tvorby Davida Možného (*1963), umělce, který se etabloval především jako autor digitálně animovaných videí a videoinstalací.

V souboru prací pro Fait Gallery se pak těžiště jeho tvorby přesouvá blíže ke klasickému pojetí uměleckého díla, přičemž v oblasti volby námětů zůstává Možný konzistentní. Téměř všudypřítomný filmový narativ se postupně stává pouhou indicií a fragmentem vyzývajícím k divákově aktivní participaci. Jako by to byl nyní právě divák, kdo se stává hlavním hrdinou filmového díla a jediným, kdo může rozplést všechny jeho metafyzické, latentně kriminální zápletky. Podobně jako např. ve filmech D. Lynche však jejich řešení nebude až tak jednoznačné a zahrnuje i emocionální rovinu protkanou pocitem tísně, prázdnoty a bezúčelnosti. Skrze své promyšlené a pečlivě zpracované zásahy do vnímané reality či její modifikované vizualizace vyvádí Možný diváka z iluzorních jistot a rovnováhy a odhaluje zneklidňující křehkost našich ustálených koncepcí o světě, který se stálosti vzpírá. Kulisy zde neslouží jako pozadí pro zápletku, ale stávají se hlavním nosičem informace, jejíž obsah osciluje mezi důvěrným zpodobněním mentálního a emocionálního rozpoložení a vizionářskou výpovědí o stavu naší civilizace a světa, ve kterém žijeme.

S momentem znepokojivého rozpolcení se setkáváme už v samotném vstupu do výstavy. Pomyslná báze toho, co máme před očima, se totiž nachází jinde než podlaha, na níž stojíme, a prostor před námi se tak rozbíhá do dvou alternativních světů. Kdesi v mezeře mezi nimi se pak vznáší otázka po soudržnosti kulis, ve kterých se odehrávají naše životy, – paradoxní povaze toho, co jsme si navykli označovat pojmem realita. Možného fikce nás tedy oklikou zavádí zpět k problémům skutečného, přesněji řečeno k otázce „kde se realita vůbec odehrává“. Zmíněné tendence pak kulminují v instalaci LIMBO, jejíž název odkazuje k předpeklí či v širším smyslu k jakémusi stavu vydělení z konvenčních struktur světa. Před očima se nám zde hroutí i naše bipolární sklony a myšlenková schémata, chatrné spektrum našeho racionálního uvažování.

Metodu, kterou Možný ve svých realizacích často využívá a jež by se snad dala přirovnat ke konstruování divadelních kulis, vidíme však hned na jiném místě výstavy obrácenou zcela naruby. Běžnému divákovi může uniknout, že namísto něčeho, co se vydává za obyčejnou kartonovou krabici (opatřenou záhadným a opět poněkud zneklidňujícím vzkazem FEAR GOD), se ve skutečnosti dívá na polychromovanou bronzovou plastiku – doslovnou kopii obalu, v němž umělec v rámci zajišťování materiálu obdržel jednu ze svých objednávek z Číny. Zatímco obvykle bývají kulisy pouhou náhražkou, simulací ušlechtilejších materiálů a náročnějších pracovních postupů, zde jsme svědky faktického opaku. Naše zdání a realita se tedy opět dostávají do jakéhosi střetu.

Mohli bychom nabýt dojmu, že pomyslným obsahovým průsečíkem všech vystavených děl je tedy jakýsi umocněný konfliktní vztah dvou (a více) paralelních rovin, najdeme mezi nimi ale jedno, které nabízí i jistou katarzi. LOVE – slovo, kterým končí poslední deníkový záznam spisovatele W. S. Burroughse – zde převedené do tří dimenzí a akcentované stavem permanentního hoření. Namodralý plamen jako kdyby naznačoval, že sdělení v jistém smyslu překonává kategorie života a smrti, na jejichž rozhraní Burroughsův zápis vznikl. Láska jako jediná věc schopná usmířit věčný a všudypřítomný konflikt. Ani moudrost, ani zkušenost. Žádný svatý grál, žádné satori, žádné řešení... Že ani láska netrvá věčně? Pak nám nezbývá než vzít za vděk čímkoli mezi věčností a mrknutím oka.

Jdi zpět