David Možný / Blink of an Eye

Od roku 2019 pracujeme pod značkou unconductive trash. Je to anagram našich rodných měst – Duchcov (Michal Pěchouček) a Traunstein (Rudi Koval).Fatalisticky zabarvená slovní hříčka obrazně vyjadřuje vnitřní aspekty společné pracovní metody. Trashse hromadí během každého tvůrčího procesu i produkce. Odpad je důležitým a důvěrně známým pojmem z krajiny kulturních hodnot. Retardační vlastnost unconductivevylučuje regulaci odpadu i kontrolu směru tvůrčí energie. Značka je tedy naším komprimovaným manifestem – v umění nepovažujeme za důležité věci ukončit. Podstatný je začátek tvůrčí aktivity, a ne její dokončený výsledek. Smyslem naší spolupráce je odstranění nánosů minulosti a objevování nové umělecké identity.

Výchozím bodem naší autorské interakce je závěsný obraz – ukázal se jako vhodný a dostupný prostředek ke společnému hledání nové jazykové i obsahové identity. Jádrem naší spolupráce je touha zbavit se nánosů vlastní minulosti, tedy naučit se zapomenout naše původní výtvarné rukopisy. Prozkoumáváme nový malířský rukopis, skrze jiné materiály a metody, včetně prostorových nebo časových dimenzí umělecké práce. Ve dvojici je možné objevit nová témata k uměleckému převyprávění i novou všednost. Experimentujeme s výtvarnými prostředky a zároveň zkoušíme „moderovat“ intenzitu a provázanost společných každodenních aktivit. Rámujeme do umění nejen společné poznání, ale i obyčejné zážitky, situace, které lze společně naplánovat a prožít. Věnujeme se takzvaným jednodenním a dlouhodobým výzvám. Pokoušíme se tuto zkušenost subtilní každodennosti tematizovat v robustním celku, jakým je výstava.

Název výstavy LARGELY OBSERVED je inspirován jedním z termínů evropské makroseizmické stupnice zemětřesení. Určuje stupeň kritického stavu, který je ve velké míře pozorován, ale nemusí být brán fatálně – je pro nás možným vyjádřením kvality divácké zkušenosti, mohutnosti vnitřního prožitku z uměleckého díla. Výstava je uvozena našimi prvními společnými díly – burning daylight (2020) a pokračuje cyklem unconductive chronology (2023) – sérií čtyřiceti osmi společně šitých obrazů. V centru pak stojí dva rozsáhlé cykly obrazů gold tint (2022) a virgin blue (2023), inspirované výzkumem vizuálních dokumentů potlačených příběhů minulosti. Výstavu jsme koncipovali jako dialog mezi dvěma světy: minulým a přítomným, velkým a malým. Skrze monochromní práci s barvou a figurativním detailem se pokoušíme vyprávět skutečné příběhy 20. století, které rezonují s naší dnešní každodenností.

virgin blue (2023)

Instalace obrazů a monumentální dílo na pomezí architektury, designu a velkoformátové reliéfní malby je inspirováno dobovými fotografiemi jednoho z prvních anglických ženských fotbalových týmů Dick, Kerr Ladies F.C., který vznikl během první světové války. Přestože dosáhl značné popularity a sportovních úspěchů, čelil tým silnému odporu Fotbalové asociace, která ženám na padesát let zakázala hrát na jejich hřištích a stadionech. Důvodem zákazu byla „ochrana“ žen, které podle asociace nebyly fyzicky schopné hrát fotbal. Cyklus obrazů tak připomíná nejen úskalí ženské emancipace, ale i období světových válek, kdy došlo k mnoha strukturálním společenským změnám.

burning daylight (2020)

První díla unconductive trash vznikla jako experiment – autoři společně upravili obrazy, které v roce 2017 vytvořil Rudi Koval. Cyklus burning daylight tak zachycuje moment setkání dvou uměleckých osobností a jejich neslučitelných rukopisů. Dialog mezi abstrakcí a figurací, malířsky cítěnou plochou a kresbou šicího stroje, snímání a napínání plátna na jiný formát, odstraňování a párání již existujícího, ale i vyjasňování práce s barvou, to vše bylo součástí hledání nových postupů a témat.

unconductive chronology (2023)

Kontinuální řada čtyřiceti osmi obrazů je koncipována jako monumentální prvek v prostoru i jako sled filmových políček pro pohyblivý obraz. Na jednotlivých plátnech je patrný zásah, který opakovaným prošíváním smršťuje jejich plochu, a tím tvoří objem. Látka se nevratně zakřivuje i po následném napnutí na dřevěný rám.Unconductive trash pracují na dvou šicích strojích zároveň, s minimální kontrolou výsledku a podle určených podmínek, jež se opakují. Zachycují tím osobní jednotu v něčem, co je práce i nicnedělání zároveň, co je sváteční i obyčejné.

unconductive loop (2023)

Interaktivní instalace tematizuje mechaniku šicího stroje, jeho magický zvuk a nepřekonatelný přínos lidské civilizaci. Právě krokový mechanismus stroje umožnil pohyb filmového pásu v kameře. Hybatelem tohoto díla je pozorující publikum – bez jeho přítomnosti by dílo neexistovalo.

gold tint (2022)

Cyklus obrazů gold tintje volně inspirován dokumentárními fotografickými snímky každodenního života vojáků za druhé světové války. Například soubor reportážních fotografií, které pořídil v roce 1940 John Tophampři práci ve zpravodajské službě RAF, zachycuje jednotku domobrany v anglickém Gravesendu, nacvičující zábavné vánoční představení – vojáci v něm vystupovali v ženských rolích a převlecích. Divadelní zkoušku ukončil poplach a všichni se museli přemístit na obrannou pozici – na odmaskování a převléknutí do uniformy nebyl čas. Celý příběh, včetně zkoušky, je zdokumentován na několika výmluvných momentkách. Zachycují touhu britských vojáků na chvíli zapomenout na válečnou realitu, užít si zábavu a zpřítomnit chybějící ženský element – nechat sublimovat touhu po něm. Snímky byly dlouho cenzurovány britským ministerstvem informací, aby nebyly zneužity nepřítelem. Vojáka-hrdinu totiž stavěly do úplně nové situace.

Gender parody a cross dressing, běžně využívané v divadle, nejsou ani v armádě ojedinělým jevem, jak dokládá např. kniha Soldier Studies (Martin Dammann, ed., Soldier Studies. Cross-Dressing in der Wehrmacht, Berlin: Hatje Cantz, 2019), kde jsou na amatérských fotografiích zachyceny výjevy vojáků německé armády, kteří se převlékají za ženy – tedy výjevy, které byly v přímém rozporu s nacistickou ideologií.

Výjevy na obrazech zachycené skrze konkrétní gesta a situace se symbolicky dotýkají mnoha aspektů dnešní diskuze o genderových stereotypech, o lidských touhách a nejrůznějších odstínech identit. Autoři tím chtějí mimo jiné zdůraznit, že muž je schopen absolutní empatie a ženství je mu vlastní. Hledat normalitu a každodennost je pro lidskou bytost přirozené i v chaosu války.

macroseismic scale, 2022

Obrazný přepis evropské makroseismické stupnice, která bere, na rozdíl od té starší, Richterovy, v potaz intenzitu lidského vnímání odvislého od fyzikálních změn. Například stupeň largely observed určuje kritický stav, který je ve velké míře pozorován uvnitř budov. Při tomto stupni se nikdo nemůže tvářit, že si ničeho nevšímá. Zemětřesení uvnitř budov cítí mnozí, venku jen výjimečně.

you have no power over me, 2023

Textový zásah do okna galerie zpřítomňuje repliku, která slouží k prolomení kletby v závěru fantasy filmu Labyrint (režie Jim Henson, 1986). Zde je zamýšlena jako možná analogie k postavám vojáků, respektive k jejich prožívání chaosu a touze z něj vystoupit.

David Možný / Blink of an Eye

12.05.2021 - 14.08.2021

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Pavel Švec

Zahajovací den: 12. 5. 2021, 17:00–21:00

Umanutě precizní zpracování s akcentem na detail. Důraz na přímou, smyslovou zkušenost a až fyzické působení na diváka. Kontinuálně rozvíjený sugestivní rukopis, inspirovaný spíše osobní fascinací než zájmem o aktuální trendy současného umění. Spektakulárním způsobem sdílené pochybnosti o zřetelnosti hranic mezi skutečností a iluzí, mezi strojovými algoritmy virtuálního prostředí a fluidní realitou, kterou jsme obklopeni mimo dosah monitorů a displejů svých chytrých zařízení. To jsou stěžejní atributy tvorby Davida Možného (*1963), umělce, který se etabloval především jako autor digitálně animovaných videí a videoinstalací.

V souboru prací pro Fait Gallery se pak těžiště jeho tvorby přesouvá blíže ke klasickému pojetí uměleckého díla, přičemž v oblasti volby námětů zůstává Možný konzistentní. Téměř všudypřítomný filmový narativ se postupně stává pouhou indicií a fragmentem vyzývajícím k divákově aktivní participaci. Jako by to byl nyní právě divák, kdo se stává hlavním hrdinou filmového díla a jediným, kdo může rozplést všechny jeho metafyzické, latentně kriminální zápletky. Podobně jako např. ve filmech D. Lynche však jejich řešení nebude až tak jednoznačné a zahrnuje i emocionální rovinu protkanou pocitem tísně, prázdnoty a bezúčelnosti. Skrze své promyšlené a pečlivě zpracované zásahy do vnímané reality či její modifikované vizualizace vyvádí Možný diváka z iluzorních jistot a rovnováhy a odhaluje zneklidňující křehkost našich ustálených koncepcí o světě, který se stálosti vzpírá. Kulisy zde neslouží jako pozadí pro zápletku, ale stávají se hlavním nosičem informace, jejíž obsah osciluje mezi důvěrným zpodobněním mentálního a emocionálního rozpoložení a vizionářskou výpovědí o stavu naší civilizace a světa, ve kterém žijeme.

S momentem znepokojivého rozpolcení se setkáváme už v samotném vstupu do výstavy. Pomyslná báze toho, co máme před očima, se totiž nachází jinde než podlaha, na níž stojíme, a prostor před námi se tak rozbíhá do dvou alternativních světů. Kdesi v mezeře mezi nimi se pak vznáší otázka po soudržnosti kulis, ve kterých se odehrávají naše životy, – paradoxní povaze toho, co jsme si navykli označovat pojmem realita. Možného fikce nás tedy oklikou zavádí zpět k problémům skutečného, přesněji řečeno k otázce „kde se realita vůbec odehrává“. Zmíněné tendence pak kulminují v instalaci LIMBO, jejíž název odkazuje k předpeklí či v širším smyslu k jakémusi stavu vydělení z konvenčních struktur světa. Před očima se nám zde hroutí i naše bipolární sklony a myšlenková schémata, chatrné spektrum našeho racionálního uvažování.

Metodu, kterou Možný ve svých realizacích často využívá a jež by se snad dala přirovnat ke konstruování divadelních kulis, vidíme však hned na jiném místě výstavy obrácenou zcela naruby. Běžnému divákovi může uniknout, že namísto něčeho, co se vydává za obyčejnou kartonovou krabici (opatřenou záhadným a opět poněkud zneklidňujícím vzkazem FEAR GOD), se ve skutečnosti dívá na polychromovanou bronzovou plastiku – doslovnou kopii obalu, v němž umělec v rámci zajišťování materiálu obdržel jednu ze svých objednávek z Číny. Zatímco obvykle bývají kulisy pouhou náhražkou, simulací ušlechtilejších materiálů a náročnějších pracovních postupů, zde jsme svědky faktického opaku. Naše zdání a realita se tedy opět dostávají do jakéhosi střetu.

Mohli bychom nabýt dojmu, že pomyslným obsahovým průsečíkem všech vystavených děl je tedy jakýsi umocněný konfliktní vztah dvou (a více) paralelních rovin, najdeme mezi nimi ale jedno, které nabízí i jistou katarzi. LOVE – slovo, kterým končí poslední deníkový záznam spisovatele W. S. Burroughse – zde převedené do tří dimenzí a akcentované stavem permanentního hoření. Namodralý plamen jako kdyby naznačoval, že sdělení v jistém smyslu překonává kategorie života a smrti, na jejichž rozhraní Burroughsův zápis vznikl. Láska jako jediná věc schopná usmířit věčný a všudypřítomný konflikt. Ani moudrost, ani zkušenost. Žádný svatý grál, žádné satori, žádné řešení... Že ani láska netrvá věčně? Pak nám nezbývá než vzít za vděk čímkoli mezi věčností a mrknutím oka.

Jdi zpět