REGISTRACE STANA FILKA

Od roku 2019 pracujeme pod značkou unconductive trash. Je to anagram našich rodných měst – Duchcov (Michal Pěchouček) a Traunstein (Rudi Koval).Fatalisticky zabarvená slovní hříčka obrazně vyjadřuje vnitřní aspekty společné pracovní metody. Trashse hromadí během každého tvůrčího procesu i produkce. Odpad je důležitým a důvěrně známým pojmem z krajiny kulturních hodnot. Retardační vlastnost unconductivevylučuje regulaci odpadu i kontrolu směru tvůrčí energie. Značka je tedy naším komprimovaným manifestem – v umění nepovažujeme za důležité věci ukončit. Podstatný je začátek tvůrčí aktivity, a ne její dokončený výsledek. Smyslem naší spolupráce je odstranění nánosů minulosti a objevování nové umělecké identity.

Výchozím bodem naší autorské interakce je závěsný obraz – ukázal se jako vhodný a dostupný prostředek ke společnému hledání nové jazykové i obsahové identity. Jádrem naší spolupráce je touha zbavit se nánosů vlastní minulosti, tedy naučit se zapomenout naše původní výtvarné rukopisy. Prozkoumáváme nový malířský rukopis, skrze jiné materiály a metody, včetně prostorových nebo časových dimenzí umělecké práce. Ve dvojici je možné objevit nová témata k uměleckému převyprávění i novou všednost. Experimentujeme s výtvarnými prostředky a zároveň zkoušíme „moderovat“ intenzitu a provázanost společných každodenních aktivit. Rámujeme do umění nejen společné poznání, ale i obyčejné zážitky, situace, které lze společně naplánovat a prožít. Věnujeme se takzvaným jednodenním a dlouhodobým výzvám. Pokoušíme se tuto zkušenost subtilní každodennosti tematizovat v robustním celku, jakým je výstava.

Název výstavy LARGELY OBSERVED je inspirován jedním z termínů evropské makroseizmické stupnice zemětřesení. Určuje stupeň kritického stavu, který je ve velké míře pozorován, ale nemusí být brán fatálně – je pro nás možným vyjádřením kvality divácké zkušenosti, mohutnosti vnitřního prožitku z uměleckého díla. Výstava je uvozena našimi prvními společnými díly – burning daylight (2020) a pokračuje cyklem unconductive chronology (2023) – sérií čtyřiceti osmi společně šitých obrazů. V centru pak stojí dva rozsáhlé cykly obrazů gold tint (2022) a virgin blue (2023), inspirované výzkumem vizuálních dokumentů potlačených příběhů minulosti. Výstavu jsme koncipovali jako dialog mezi dvěma světy: minulým a přítomným, velkým a malým. Skrze monochromní práci s barvou a figurativním detailem se pokoušíme vyprávět skutečné příběhy 20. století, které rezonují s naší dnešní každodenností.

virgin blue (2023)

Instalace obrazů a monumentální dílo na pomezí architektury, designu a velkoformátové reliéfní malby je inspirováno dobovými fotografiemi jednoho z prvních anglických ženských fotbalových týmů Dick, Kerr Ladies F.C., který vznikl během první světové války. Přestože dosáhl značné popularity a sportovních úspěchů, čelil tým silnému odporu Fotbalové asociace, která ženám na padesát let zakázala hrát na jejich hřištích a stadionech. Důvodem zákazu byla „ochrana“ žen, které podle asociace nebyly fyzicky schopné hrát fotbal. Cyklus obrazů tak připomíná nejen úskalí ženské emancipace, ale i období světových válek, kdy došlo k mnoha strukturálním společenským změnám.

burning daylight (2020)

První díla unconductive trash vznikla jako experiment – autoři společně upravili obrazy, které v roce 2017 vytvořil Rudi Koval. Cyklus burning daylight tak zachycuje moment setkání dvou uměleckých osobností a jejich neslučitelných rukopisů. Dialog mezi abstrakcí a figurací, malířsky cítěnou plochou a kresbou šicího stroje, snímání a napínání plátna na jiný formát, odstraňování a párání již existujícího, ale i vyjasňování práce s barvou, to vše bylo součástí hledání nových postupů a témat.

unconductive chronology (2023)

Kontinuální řada čtyřiceti osmi obrazů je koncipována jako monumentální prvek v prostoru i jako sled filmových políček pro pohyblivý obraz. Na jednotlivých plátnech je patrný zásah, který opakovaným prošíváním smršťuje jejich plochu, a tím tvoří objem. Látka se nevratně zakřivuje i po následném napnutí na dřevěný rám.Unconductive trash pracují na dvou šicích strojích zároveň, s minimální kontrolou výsledku a podle určených podmínek, jež se opakují. Zachycují tím osobní jednotu v něčem, co je práce i nicnedělání zároveň, co je sváteční i obyčejné.

unconductive loop (2023)

Interaktivní instalace tematizuje mechaniku šicího stroje, jeho magický zvuk a nepřekonatelný přínos lidské civilizaci. Právě krokový mechanismus stroje umožnil pohyb filmového pásu v kameře. Hybatelem tohoto díla je pozorující publikum – bez jeho přítomnosti by dílo neexistovalo.

gold tint (2022)

Cyklus obrazů gold tintje volně inspirován dokumentárními fotografickými snímky každodenního života vojáků za druhé světové války. Například soubor reportážních fotografií, které pořídil v roce 1940 John Tophampři práci ve zpravodajské službě RAF, zachycuje jednotku domobrany v anglickém Gravesendu, nacvičující zábavné vánoční představení – vojáci v něm vystupovali v ženských rolích a převlecích. Divadelní zkoušku ukončil poplach a všichni se museli přemístit na obrannou pozici – na odmaskování a převléknutí do uniformy nebyl čas. Celý příběh, včetně zkoušky, je zdokumentován na několika výmluvných momentkách. Zachycují touhu britských vojáků na chvíli zapomenout na válečnou realitu, užít si zábavu a zpřítomnit chybějící ženský element – nechat sublimovat touhu po něm. Snímky byly dlouho cenzurovány britským ministerstvem informací, aby nebyly zneužity nepřítelem. Vojáka-hrdinu totiž stavěly do úplně nové situace.

Gender parody a cross dressing, běžně využívané v divadle, nejsou ani v armádě ojedinělým jevem, jak dokládá např. kniha Soldier Studies (Martin Dammann, ed., Soldier Studies. Cross-Dressing in der Wehrmacht, Berlin: Hatje Cantz, 2019), kde jsou na amatérských fotografiích zachyceny výjevy vojáků německé armády, kteří se převlékají za ženy – tedy výjevy, které byly v přímém rozporu s nacistickou ideologií.

Výjevy na obrazech zachycené skrze konkrétní gesta a situace se symbolicky dotýkají mnoha aspektů dnešní diskuze o genderových stereotypech, o lidských touhách a nejrůznějších odstínech identit. Autoři tím chtějí mimo jiné zdůraznit, že muž je schopen absolutní empatie a ženství je mu vlastní. Hledat normalitu a každodennost je pro lidskou bytost přirozené i v chaosu války.

macroseismic scale, 2022

Obrazný přepis evropské makroseismické stupnice, která bere, na rozdíl od té starší, Richterovy, v potaz intenzitu lidského vnímání odvislého od fyzikálních změn. Například stupeň largely observed určuje kritický stav, který je ve velké míře pozorován uvnitř budov. Při tomto stupni se nikdo nemůže tvářit, že si ničeho nevšímá. Zemětřesení uvnitř budov cítí mnozí, venku jen výjimečně.

you have no power over me, 2023

Textový zásah do okna galerie zpřítomňuje repliku, která slouží k prolomení kletby v závěru fantasy filmu Labyrint (režie Jim Henson, 1986). Zde je zamýšlena jako možná analogie k postavám vojáků, respektive k jejich prožívání chaosu a touze z něj vystoupit.

06.10.2021 - 08.01.2022

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátorská koncepce: Boris Ondreička

Architektura výstavy: studeny architekti

Koordinátor projektu: Denisa Kujelová

Vernisáž: 6. 10. 2021, 19:00

Stanislav (dále jen Stano) Filko (1937, Veľká Hradná, Československo – 2015, Bratislava, Slovensko) zůstává bezpochyby jednou z nejvýznamnějších osobností (česko)slovenského umění v celé jeho historii. Zároveň je jedním z celosvětově nejaktivnějších slovenských umělců – ať už účastí na významných mezinárodních přehlídkách, zastoupením v nejprestižnějších sbírkách, nebo respektu hodnou kritickou mediální reflexí. Filko je nedílnou součástí paralelních chronologií globálního umění.

Jeho určující, nezaměnitelná pozice vyrůstá ze složek ustavičnosti (času) nejaktuálnějšího, prvního, průkopnického. Je specifický v komplexních ideových i formálních rovinách či rozměrech. Jeho ponory do senzitivity / spirituality – v konfliktním vztahu k obyčejné jsoucnosti a na systém orientované (kozmologicky-směrované) – jsou unikátní. Můžeme jej tedy číst také jako neagresivní kritiku konkrétna. Filkovo (vskutku transgenerační) dílo je navíc také kvantitativně velmi rozsáhlé a vnitřně maximálně rozmanité na všech souřadnicích (x-hloubka, y-šířka, z-výška).

Filko (ze svého naturelu „stále“ a „všechno“ a „nej“) nikdy nepřestane „mít, co říct“.

I když REGISTRACE představuje všechna autorova období a všechny typické polohy, nedosahuje svými náležitostmi parametrů kompletní retrospektivy. Filkovo dílo je stále ohromně se rozprostírající, rozptýlené. Potřebuje mnohem dlouhodobější výzkum a konečný „úklid“ (syntézu). Souhrnnou analýzu, catalogue raisonné bude / by bylo velmi obtížné sestavit…

To není v možnostech a ani zájmem tohoto projektu.

Tato snad nejrozměrnější výstava děl Stana Filka (k dnešnímu dni) má ambici technicky třídit a seřazovat soustředěný výběr (seznam, registr). Rozsáhlost zahrnuje nejen objem Fait Gallery, ale také její dnešní obsah (počet prací dopravených do galerie z více zdrojů). Fait Gallery také (například) umožňuje svou výškou vystavit díla, která by jinde nebylo možné nainstalovat. REGISTRACE tak úplně poprvé představuje mnohá díla, která ještě nikdy nebyla zveřejněna.

REGISTRACE chce umožnit téměř didaktický vstup do encyklopedie ~ tezauru zásoby i gramatiky tohoto všestranného umělce (seznamovat, registrovat). Chce předestřít logiku >> logistiku jeho uvažování, výrazových prostředků a postupů produkce i distribuce. Popisuje jeho logos („co“, jmenovatel), graphó, páthos i nomos („jako“ činitel) v směřování ke kosmos („nač“). Ukazuje úžasnou variabilitu Filkova výkonu na přítomně prostorově uspořádaných variantách jeho jednotlivých veličin, sort.

REGISTRACE chce pomoci číst a (případně i) porozumět těmto dílům / tomuto dílu. Už jejich / jeho prohlížení vyžaduje uplatnění relativně velké míry pozornosti (kontemplace) a následné kombinatoriky. Filko přednáší „cizími“ jazyky, jejichž doslovný překlad nám příliš nepomůže. Musí být výkladový a alegorický. Výkladovost znamená, že se REGISTRACE komentáři nemůže vyhnout.

Kurátor a architekt jsou tady spíše registrátory (kustody, matrikáři) starajícími se o pořádek v matricích (matrixu) Filkových proto-archivních mřížek. REGISTRACE je fenomenologickým/typologickým i metodologickým přístupem k jeho myšlení, práci i jazyku. Z tohoto jazyka vychází také tvorba rodiny architektonických, nábytkových modulárních prvků / sdk system. Pódia, stoly, vitríny, stojany, policové regály… jsou užitkovými platformami komunikace. I když jejich materiály, konstrukce a jejich geometrie z/odpovídají jak Filkovu vokabuláři, tak charakteru Fait Gallery, nejsou komentáři k umělcově tvorbě či lokalitě. Chtějí být jenom zprůhledňující, zpřehledňující oporou, bází. Používáním reflexní fólie se snaží ambient co nejvíce neutralizovat na místo užitečné fakticity.

REGISTRACE je procesuální. Akcentuje pozorování a chápání vývoje stávání se před výsledkem bytí. REGISTRACE už ani nemůže být výstavou Stana Filka. Jeho (vždy na místo osobitě reagující) osobní/osobité instalování prací in situ zůstane nenapodobitelné. Nechce si hrát na / předstírat NĚHO, jeho archu. Nechce imitovat. Ale smí se O NĚM vyjadřovat legitimně (kvazi-archivně). Takže to není „výstava Stana Filka“, ale „výstava o Filkovi“.

REGISTRACE chce zabezpečit (i v prostoru, architekturou výstavy) přehled výhledem. Chce zpřístupnit různorodost pozadí nejen jeho idejí, ale také faktických reverzů jeho děl (jsou často podobně významné jako přední strany). Dá se tu hovořit o nelineární texto-časo-prostorovosti jak ve významu prací samotných, tak v průběhu jeho náročné sebe-muzeologizace (nebo mytologizace), tak také ve vrstvách přítomné REGISTRACE. V podstatě jen sebe-muzeologizaci se Filko věnuje po návratu z emigrace domů = od počátku 90. let 20. století až do smrti. Jeho interpretační sebe-muzeologizace(rekultivace formou lingvistického obratu) je fyzicky obrazoborecká. Je jistým způsobem möbiovská. Překresluje, převrtává, readjustuje. Vstupuje do své minulosti robustně až brutálně. Fyziognomicky je sám v souladu (v harmonii) se svou obrovskou prací. Jeho dílo je mu mimetickým (a naopak). Iluzivní mimésis je pra-podstatou všeho umění. Re-vitalizuje. Re-konstruuje. Ignoruje fysis i čas proti zachovávání ~ pro vylepšování. Je mimořádně kontra-konzervativní. Všechno považuje za ekvivalentní, referenční, odkazové. Všechno vnímá jako generické z mnohého jednoho (odkud) k jedinému jednomu (kam). Zůstává tak permanentně mladý do svých posledních dnů. Vytváří „třetí“ díla. REGISTRACE se soustředí na celek = Filkovo všechno.

Také pro přítomnost „třetího“ díla, konstrukce tohoto automaticky polyfonického a multimediálního (polymúzického) ambientu neuplatňuje chronologii a vyhýbá se periodizaci (i když nepopírá jejich nezastupitelný význam v možném catalogue raisonné).

Na jedné straně se REGISTRACE koncentruje na formální (objekt-orientované) činitele. Na straně druhé obsahové/tematické (subjekt-orientované) jmenovatele. U autora se objekt a subjekt (proměnné přechodných skupenství) alternují a prolínají se. Filko nachází materiál odpovídající vyjádření jeho myšlenek – versus – v materiálech nachází vyjádření svých myšlenek (či doby…). Výstava se také snaží ozřejmovat pnutí, energetické či logické synapse (struny), všudypřítomnou infrastrukturu mezi nimi. Následují zákonitosti (bezdrátových i drátových) zasíťování organizačních, hierarchických (infografických, diagramických, organigramických) molekul a struktur. Snaží se vysvětlovat přiloženými (paralelními) vysvětlivkami (tezaurem) i prostorově/architektonicky. Usměrňuje tak také pohyb, trasy (či fraktály) čtení návštěvníků. U Filka nejsou tato propojení ani jedna-ku-jedné, ale jsou křížem-krážem (vysloveně) = dia-, meta- a trans- (skrz), kinetickými pavučinami objektu, obrazu a textu (aditivním a komparativním pletivem verzí) a ultra- či hyper- (nad). U autora je výška pokračováním hloubky, = jednou osou. Nějakým způsobem rotující uhlopříčka (i překřížení, křižovatka) je v jeho pracích tímto směrem význačná (všemi směry jako kvazar). Tak jako Filko spojuje (malbou, kresbou) body (díry) hvězd do souhvězdí a opatřuje je také explicitními i přenesenými názvy, nebo je obohacuje přerušovanými grafémy drah. Také u něj se jednotlivosti sdružují fragment-k-fragmentu. REGISTRACE tak seskupuje hybridní základ komponentů. Vychází z faktu, že (například) modrý koordinant na mapě zároveň patří do skupiny (dimenze kosmických) modrých, a stejně tak do média map. Nemůžeme je od sebe odtrhnout. Logistika seskupení REGISTRACE je asociativní. Je více analytická než syntetická.

REGISTRACE nevnímá Filka jako složitého a komplikovaného, ale jako složeného a komplexního, směřujíc k jeho pochopení.

Jeho bytostně vytvářený systém obsahuje typologicky-orientovaný (alegorický) znak a objekt, jeho barevné kódování (jak na objektu, tak v něm samotném, ale i mezi, a stává se také samostatným uměleckým dílem) a jakési masory (poznámkový, interpretační aparát, též právoplatně autonomní). Filkův logos a graphó (i pharmakon) pojmenovávají, narativně popisují, aby vyústily do akronymického zevšeobecnění = ustanovení nadosobního znaku platnosti. Od gnóze k dogmatu. Z duše do ducha. Jeho pořádek celku (kosmos) připomíná periodickou tabulku prvků (věc, název, značka, kvantitativní vyjádření / číslo, barva, zařazení do podskupiny…). Jednotlivé atributy se tato výstava snaží srozumitelně dabovat, či alespoň titulkovat. REGISTRACE je jakési simultánní (vůči Filkovým dílům a s časovým odstupem od něj fyzicky konsekutivně) tlumočení experimentálního jazyka gematrické (i digitální) perspektivy. Viz následující (v osnově REGISTRACE stěžejní) kapitola – tezaurus (pokladnice). Tezaurus má přímý vztah k didaktice jeho Transcendentální meditace – TEXT ARTu (knihtisk na papíry, 1980).

Filko vychází ze synkreze mediteránního mýtu (především žido-křesťanského tradicionalismu se spekulacemi o slovanském pohanství…), historie umění, masmediální reflexe (či zprostředkování) a populární vědy (především fyziky, a technologií). Zaobírá se a stále avantgardně vytváří novou axonometrii západní (evropské…) a potom nadplanetární mystiky – v jeho vidění étos. Jeho jazyk je přetkaný zindividuálněnými verzemi archetypálních hieroglyfů. I proto REGISTRACE uvádí více historických analogií k možným análům jeho myšlení a tvorby – na bázi komparativního či metaforicky tušeného „něčeho (ještě nepojmenovaného) a něčeho jiného (již pojmenovaného)“. Odkazy na odkazy.

Filkovy soustavy principů reagují soustavně na všechno aktuální (přeimpulzovanost tepu jsoucnosti). Oplývá výjimečnou schopností okamžité přizpůsobivosti či přivlastnění si jakýchkoliv vlastností ~ podobnost se sebe (jakousi reverzní mimesis). V kuse se zaobírá korelací mezi fyzickým a metafyzickým. Na druhé straně se soustředí na urputnou materiální, materiálovou (textovou…) retrospektivu své biografie ~ autobiografie. Jeho retrospektivní rekonfigurace zpochybňuje osobní čas. Některé fáze rekonfigurace nazývá klony ve smyslu jakési identi-fikce. Podle klonů i heteronymizuje vlastní ego. Diasporického sebe používá jako zrcadlo přenesenosti (u něho centrum, jádro) lidstva (včetně hlubokého velkého-třesku) a naopak – lidstvo (a celý vesmír) vidí v konceptu „já“ či – „já“ odevzdává lidstvu. Z obraznosti na obraz. To je mód (či meme) jeho specifického altruismu. Zároveň se dívá stále před (futuristicky) a nad (para-teologicky a kosmisticky) sebe. Je to jakási permanentní mimotělní zkušenost či fantazie. A zpětné překreslování sebe sama je tak zajištěním kontroly (posílení) čtení jeho samého (jako totemu, pro některé znalce kultu) jinými v budoucnu. Textem se ctižádostí reinkarnace si zabezpečuje nesmrtelnost. Zanechává dostačující souřadnice. REGISTRACE je následuje.

Když hovoříme o systému – jeho lucidním záměrem je všeobjímající re-normativizace s výrazným návrhem nevšední morality. Re-normativizace předpokládá, že je třeba se zbavit také nánosů (obyčejů, předsudků, dox) předešlé politické skutečnosti (naučeného >> odnaučit se). Jedině tak budeme moci ustanovit (jedinou) pravdivou substanci, koherenci (epistému). Tak Filkovo dílo neakceptuje rozdíl mezi subjektivním a objektivním. Všechno je všechno v totalitním (auto- a kosmokratickém) nároku (v jeho víře pravdy / pravdě víry). Univerzální pravda musí překročit práh skupenství fyzického / fyzikálního vesmíru a sociálně se musí zbavit morálního relativismu.

Není snad žádné místo, oblast ani médium (či ismus), kterým se Stano nevěnoval. „Pomaloval“ skutečně VŠECHNO, co měl k dispozici.

Filko by rád svazky (a také svitky) svého ars magna seřadil lineárně (jako žebříky Ramona Llullu a Leibnitzovy monády, kabalistická schémata Isaaca Luriu, anebo také stromy/míry bytí Porfyria z Tyru). Avšak chápal, že jednotlivé prvky (a metody, metodiky) souvisí a spájejí se, prolínají na základech přitažlivosti, magnetismu, sympatií obsahů (materiálů…) a hodnot. Je si plně vědom, že už mnohá z prvních slov jsou také složená či vícevýznamová. Ví, že existují flexibilní částkové afinity, přechodná skupenství – což je vlastně celá povaha (predátorského) současného umění… Jedna z jeho prací se (rizomaticky) týká více platforem jeho genealogického pahýlu naráz.

Vytváří tak (pro nás multimodální a modulární i multimediální) kosmologii alchymie internetu všeho. Takže ho musíme zobrazovat a číst hypertextově, metajazykově, asymetricky, synchronně, všechny elementy naráz. Možné čtení této améby (či tekutého krystalu) zabezpečuje jenom prostorové uspořádání.

Považovat Filka (jak se to stále zacykleně činí) za konceptualistu je nesprávné. Jeho dílo se od (generačně) legendárních 60.–70. let 20. století radikálně mění. A jak je zmíněno – také se hmatatelně kresebnými a jinými vstupy do jeho vnitra morfuje přímo autorem. Musíme o něm hovořit jako o kontinuálně současném umění (či Současném umění). Z jistého úhlu pohledu (nebo ptačí perspektivy, i to je v možnostech Fait Gallery) se dá považovat za symptomatickou bernou minci (či token) celé poválečné historie umění (včetně exkurzů do ranějších avantgard a připomínání umění klasického), integraci všech stylů a směrů (nerezignující na představu slohu). Také s ohledem na to, že používá celé spektrum médií, bychom jej mohli považovat za zodpovědného, plynulého reprezentanta všech mediálních strategií po avantgardách. Potom vytváří své terminus technicus, -logie, -ismy.

Hlavní svislost jeho ikonických soustav je vyjádření víry v pokrok (akcelerovatelnou evoluci), stoupání. Pojmenovává ji sledem energetických plexů, nodů, které nazývá čakrami (body, rámci…). Je holisticky (celostně) totožný v nitru těla, jakož i v celém osobním žití, civilizačním zápolení, v celém vesmíru. Tak jako sefiry kabalistického stromu ~ Adamovo tělo a jejich hyperobjektová emanace.

Filko je povznesen nad říši hmoty a těla. Jeho dodatky k obvyklé fyzické realitě (včetně reál-politiky a plebejského tempa…) jsou povýšenecké. Lidé jsou pro něj figurky v třídimenzionální hře. Objektifikuje. Svou pozici vidí podobně jako mise-en-scène – avšak jako scenárista a scénograf (logos,graphos, pharmakon, tekton, architekton…). Ale také režisér, ředitel, architekt. Jsoucno pro něj není JAKO drama, ale JE (disko-postmoderní) fraška, komerc.

Věří v reinkarnaci (znovu-narození se). Instinktivně >> intuitivně >> spiritualisticky myslí na dosažení něčeho nejvznešenějšího. Povznáší ho to nad naše vrstvy. Možná k tomu, co se v judaismu nazývá Ein sof. Celý život se postupně připravuje na vstup (henosis = stání se jedním) do nelimitovaného, neformálního (odformálněného) fluida. Plánuje a realizuje turné skrze zlatou a bílou k transparentní, díře… k nic odosobnění, odhmotnění. Jeho kategorická kontemplace se tak v mnohém podobá také (valentiniánsky) gnosticismu a nese i střípky buddhismu či nihilismu. Je sice věřící, ale nedá se u něho zaregistrovat žádná projevená láska k Bohu nebo („konkrétnější“) Bůh jako takový (kromě něho samotného inkarnovaného). Jeho práce má spíše opačný posun (podobně ikonoklasmu židovskému nebo islámskému) – lidi a svět redukuje na geometrická schémata. Těla mění na tělesa, tělíska.

REGISTRACE se (až na minimální výjimky) snaží vystříhat psychologizace a (odstupem) také nesouhlasů (mimo navržených analogií), nebo dokonce názorů. Chce být co nejméně osobní. Chce jej (organizovaným vyskladněním sbírek) analyzovat, hovořit o něm bez pomlouvání. Chce se o něho starat. Avšak je třeba podotknout, že i Filkův eminentní zájem o kosmos (a všechno nad tímto pohrdaným profánním životem) je možná vyloučená, sublimující úzkost z režimu, ve kterém vyrůstá a ze kterého (na čas) utíká. Možná i pouze jen z krajiny, která pro něj byla příliš malá (tedy ne primárně pro její totalitní režim). Tomu by odpovídaly i podobně laděné horizonty úvah jeho vzdálenějších (vůči Mlynarčíkovi, Lakymu, Zavarskému), už (dá se říct) přímo politicky laděnějších kolegů Júliuse Kollera či Rudolfa Sikory. S nimi spolupracuje i na manifestech Čas I (1973) a II (1974).

REGISTRACE je tedy i našimi masorami Filkových masor jeho jednotlivých prací a celého jeho nedělitelného díla. Jak je tady vícekrát uvedeno – umělcovy finální aktivity se soustředí na re-vytvoření, integraci jednoho díla ze všech per se (magnum opus) par excellence. To se týče i jeho (dnes snad jenom dočasně opuštěného) merz-bau ateliéru-objektu na Snežienkové ulici v Bratislavě a zamýšlené konečné archy ve Veľkej Hradnej = jeho rodišti.

Stručnost je nevyhnutelná pro potřebu zvládnutelné komunikativnosti (uživatelské přátelskosti) tohoto ohromného fenomenologického, typologického, metodologického objemu. Srozumitelnost interpretace pokládá REGISTRACE za klíčovou pro tlumočení >> pochopení díla Stana Filka (v detailech, jednotlivých děl i) v celku. Série přednášek a programů bude doplněním prostorového řešení a průvodního textu.

REGISTRACE je vyjádřením úplného respektu vůči Filkovu nároku na „všechno“, a tak nemůže být myšlena jako dokončená práce. Je jednou z etap (možná) nekonečné štafety výzkumu děl a díla Stana Filka mnohými.

Projekt finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Statutární město Brno.

Jdi zpět