Alice Nikitinová / NEBYLO BY OD VĚCI

Ve výstavním projektu všestranného výtvarného umělce Petra Nikla se jeho tvůrčí přístupy vzájemně prorůstají v rozlehlé imaginativní zahradě – v jakémsi autorem pěstěném, ale k jeho velké radosti zároveň zčásti samorostlém ekosystému pohyblivých i zdánlivě statických organismů.

Petr Nikl patří k nemnoha domácím umělcům, které kulturní veřejnosti nemusíte příliš představovat. Skoro každý si obvykle vzpomene na některou z jeho výstav, na některý jeho obraz, kresbu či grafiku, na jím iniciovaný výstavní projekt, na hudební nahrávku, koncertní vystoupení, divadelní hru či performanci, nebo například na knihu, kterou napsal a ilustroval pro dospělé i děti. Není to ale touto mnohostrannou a již desítky let trvající přítomností Petra Nikla v našem kulturním prostoru, co z něj dělá nepřehlédnutelnou a svého druhu ojedinělou osobnost. Nestála by totiž za řeč a byla by pouze bezduchou hyperaktivitou, kdyby nebyla prodchnuta imaginativní poetikou, jíž nás autor vtahuje do fascinujícího prostoru představivosti a hry. Kdybychom ve zkratce měli postihnout, čím se Nikl obrací ke svým divákům či posluchačům, bylo by to patrně jeho nenásilně subverzivní působení na konsensus důstojné a pragmatické dospělosti, který vytváří hradbu zábran i těžko naplnitelné touhy po jejím prolomení, a Niklova schopnost naznačit skrze výstupy své práce cestu k plnějšímu prožitku vrstevnatosti a tajemnosti existence, která se rozléhá za slupkou všedního konání a povrchního vstřebávání reality.

Svůj loutkový divadelní spolek Mehedaha spoluzaložil již v roce 1985. V té době byl studentem pražské Akademie výtvarných umění a tam se o intermediálních fúzích nebo performativním formách ve výtvarném umění nemluvilo a neučilo. V souladu s představami tehdejší kulturní nomenklatury o jasně vymezených polích pro jednotlivé umělecké disciplíny se o nich dokonce neuvažovalo ani jako o potenciálně obohacujících. Mezi členy výtvarné skupiny Tvrdohlaví, která poprvé veřejně vystoupila v roce 1987, sice brzy našel partnery s pochopením nejen pro výtvarnou činnost, ale i pro dílčí seberealizaci v hudbě či divadle. Pouze v jeho případě se ovšem paralelní (a mnohdy se křížící) působení v širokém spektru možností práce s obrazem, zvukem, jazykem a tělem se stalo fundamentem veškeré tvůrčí činnosti. Podobně jako v provedení Niklových divadelních her se výrazně uplatňuje jeho vizuální citlivost, je i řada jeho výtvarných realizací určována performativními a procesuálními aspekty tvorby. Zdaleka se to netýká pouze obrazů, které s autorovou asistencí – a často před zrakem publika – provádějí mechanické strojky. Platí to například i pro jeho nové práce na papíře, v nichž probádává možnosti namáčením rolí papírů do barev v očekávání (opět) jen zčásti předvídatelných výsledků. Nahodilost a samovolnost autorovi pomáhají překročit horizont vlastní představivosti a poskytují mu možnost údivu nad vzniknuvším obrazem. Nejsou přitom vzdáleny ani od autorovy kreslířské metody, v níž se jeho výtvarná dovednost napojuje na podvědomé zdroje a kresba se tak „nechává“ vyrůstat z obsahů, které za jiných okolností zůstávají nedostupné. Také v nich je Nikl pouze participantem, který nemá stoprocentní kontrolu nad tím, co za poklad vynesou jeho mysl a ruce.

Výstava ve Fait Gallery se obrůstá kolem metafory záhonu. Zatímco se zahradou je spojen rozvětvený kulturní symbolismus, záhon coby její dílčí složka bývá pouze jakýmsi jejím dělným poddaným. Za běžných okolností je obděláván a udržován ve stavu, kdy dobře slouží vyššímu celku, případně danému účelu, který podle záměrů pěstitele směřuje buďto k funkci okrasné a nebo užitkové. Nepletý a v důsledku zdivočelý záhon je projevem zanedbání péče, zatímco ta se vyznačuje vysokým stupněm nesvobody a kontroly nad tím, co se na jeho vymezené ploše může odehrát. Petru Niklovi je naopak vlastní své pomyslné záhony nechat zarůstat v očekávání netušeného a překvapujícího. Nejsou pro něj tím, co pečlivě nachystá a pak se pevně a neústupně drží plánu, ale společným dílem rostlin, zeminy, slunečního svitu, deště, hmyzu, žížal, krtků a dalších do procesu vstoupivších elementů. Záhony – pro svou vymezenost nikoliv nepodobné napnutým plátnům či listům papíru – se tak zaplňují ději,jež můžeme pozorovat pouze zčásti. A předvídat ještě méně. Díky tomu však mohou proměnit ve fascinující zjevení, která nás svou sebeorganizací, a řekněme spíš „námi neorganizovanou organizací“, posouvají za (či „pod“) věcné chápání skutečnosti, k její masivní organičnosti a v úplnosti neuchopitelné komplexnosti. A přitom se toto „velké“ odehrává v setkání s něčím tak „malým“… jako je záhon, kresba nebo malovaný obraz.

Text: Jiří Ptáček

Alice Nikitinová / NEBYLO BY OD VĚCI

11.03.2014 - 02.05.2014

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 10. 3. 2014 v 18.00

Kurátoři: Martin Nytra & Denisa Kujelová

Konkrétněji interpretovat její práci, která osciluje mezi formátem obrazu a komplexním uchopením prostoru v instalaci, není snadné. Divák se pohybuje spíše v širokém poli asociací a odkazů a zároveň je konfrontován s jasnou myšlenkou díla. Především díky obratné hře s jazykem, úsporným zacházením s malířskými prostředky a výrazné redukcí tak otevírá nové možnosti zaujetí a práce s předmětem vytrženým ze své kauzální provázanosti a účelnosti denní praxe.

Přesto, nebo právě proto, je její práce přístupná volnějším výkladům a způsobům čtení. Autorka nepracuje s jasnou vizí směřování. Její práce se nepohybuje v rovině zřetelně formulovaných významů a explicitních literárních obsahů. Je charakteristická svým autonomním jazykem, který mnohdy, humornou cestou kriticky poukazuje na vlastní nedostatky nebo limity našeho chápání světa kolem nás. Jízlivost takových komentářů pak často vychází až z absurdních přirovnání a konstatování faktu, které ale čerpá z pozorného a analytického zkoumání úzce vymezeného problému. Jeho definování však na druhou stranu otevírá široké pole témat a zajímavých problematik, které jsou úzce provázány se vztahem obrazu k jeho formátu a předmětné reprezentaci vůči námětu. Z tohoto postupu předem nic konkrétního nevyvozuje, spíše se nechá vést procesem vzájemného objevování, v němž další krok vychází z kroku předešlého.

Charakter Aliciny malířské práce se odvíjí od experimentu s formou a repertoárem základních prvků výstavby obrazu, který je zřetelně ovlivněn meziválečnými avantgardními směry a jejích pojetím umění a designu jako jednoho celistvého prostředí společenské praxe. Odtud patrně pramení její podvědomý výběr modelů a malířských předloh, které můžeme nejčastěji identifikovat jako výrobky, které sice postrádají konkrétní rysy, ale neztrácejí znakovost vlastní širší skupině předmětů denní potřeby.

V našem kulturním prostředí a s estetickou zkušeností socialistického realismu, působí utilitární vizualita těchto předmětů nadmíru povědomě. Nikitinová ale nepracuje s kulturní identitou záměrně, spíše se snaží odhalit univerzální esenciální povahu předmětné reality a jazyka, nezatížených dobovým a lokálním kontextem. Proto se její abstrahované formy pohybují v rovině základních a srozumitelných kodů.

Tvorba Nikitinové je zároveň plná paradoxů, někdy až Magritovsky záludná, sugestivní a nenápadně subverzivní vůči přílišné vážnosti umění. Tato odlehčená hra s pojmy a jejich chápáním je možná také díky dnes již zlidovělým dadaistickým metodám a duchampovské lekci, kterou současný autor i divák může zkoumat s kritickým odstupem a přitom s vědomím hájeného zázemí.

Jdi zpět