23.02.2022 - 14.05.2022
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Expoziční řešení, umělecká spolupráce: David Fesl
Grafický design knihy a přívěsků: Daniela & Linda Dostálková, Sonni Scheuringer
Text: Marek Pokorný
Vernisáž: 23. 2. 2022, 19:00
Nějak se zachovám
Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu.
Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.
Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.
Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.“
Text: Marek Pokorný
Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.
-
Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno
Vernisáž: 10. 3. 2014 v 18.00
Kurátoři: Martin Nytra & Denisa Kujelová
Konkrétněji interpretovat její práci, která osciluje mezi formátem obrazu a komplexním uchopením prostoru v instalaci, není snadné. Divák se pohybuje spíše v širokém poli asociací a odkazů a zároveň je konfrontován s jasnou myšlenkou díla. Především díky obratné hře s jazykem, úsporným zacházením s malířskými prostředky a výrazné redukcí tak otevírá nové možnosti zaujetí a práce s předmětem vytrženým ze své kauzální provázanosti a účelnosti denní praxe.
Přesto, nebo právě proto, je její práce přístupná volnějším výkladům a způsobům čtení. Autorka nepracuje s jasnou vizí směřování. Její práce se nepohybuje v rovině zřetelně formulovaných významů a explicitních literárních obsahů. Je charakteristická svým autonomním jazykem, který mnohdy, humornou cestou kriticky poukazuje na vlastní nedostatky nebo limity našeho chápání světa kolem nás. Jízlivost takových komentářů pak často vychází až z absurdních přirovnání a konstatování faktu, které ale čerpá z pozorného a analytického zkoumání úzce vymezeného problému. Jeho definování však na druhou stranu otevírá široké pole témat a zajímavých problematik, které jsou úzce provázány se vztahem obrazu k jeho formátu a předmětné reprezentaci vůči námětu. Z tohoto postupu předem nic konkrétního nevyvozuje, spíše se nechá vést procesem vzájemného objevování, v němž další krok vychází z kroku předešlého.
Charakter Aliciny malířské práce se odvíjí od experimentu s formou a repertoárem základních prvků výstavby obrazu, který je zřetelně ovlivněn meziválečnými avantgardními směry a jejích pojetím umění a designu jako jednoho celistvého prostředí společenské praxe. Odtud patrně pramení její podvědomý výběr modelů a malířských předloh, které můžeme nejčastěji identifikovat jako výrobky, které sice postrádají konkrétní rysy, ale neztrácejí znakovost vlastní širší skupině předmětů denní potřeby.
V našem kulturním prostředí a s estetickou zkušeností socialistického realismu, působí utilitární vizualita těchto předmětů nadmíru povědomě. Nikitinová ale nepracuje s kulturní identitou záměrně, spíše se snaží odhalit univerzální esenciální povahu předmětné reality a jazyka, nezatížených dobovým a lokálním kontextem. Proto se její abstrahované formy pohybují v rovině základních a srozumitelných kodů.
Tvorba Nikitinové je zároveň plná paradoxů, někdy až Magritovsky záludná, sugestivní a nenápadně subverzivní vůči přílišné vážnosti umění. Tato odlehčená hra s pojmy a jejich chápáním je možná také díky dnes již zlidovělým dadaistickým metodám a duchampovské lekci, kterou současný autor i divák může zkoumat s kritickým odstupem a přitom s vědomím hájeného zázemí.