Martin Vongrej / Kvalita světla z oddělené sféry a kvalita rotujícího světla

Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu.

Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.

Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.

Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.“

Text: Marek Pokorný

Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.

Martin Vongrej / Kvalita světla z oddělené sféry a kvalita rotujícího světla

23.02.2022 - 14.05.2022

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Jiří Ptáček

Vernisáž: 23. 2. 2022, 19:00

Tvůrčí strategie Martina Vongreje jsou na jeho rodném Slovensku vnímány jako svébytné navazování na lokální charakteristiky konceptuálního umění 2. poloviny 20. století. Vongrejova schopnost vycházet z hluboce promyšleného programu, který od lidského subjektu stoupá ke kosmickým výšinám (a z nich – přitahován gravitací, obohacen a rozšířen – opět klesá k člověku), staví jeho tvorbu po bok těch nejobdivuhodnějších uměleckých koncepcí, co nám jeho předchůdci po sobě zanechali. V jeho pojetí se umělecké dílo staví mezi lidské smysly a okolní svět, vizualizuje přítomné (fyzikální i duchovní) principy, a zároveň podněcuje jejich přímé prožívání.

Jádro výstavy ve Fait Gallery tvoří Vongrejovy nové obrazy. Patří k tomu nejsubtilnějšímu, co autor doposud vytvořil, a očividně vybízejí k estetické kontemplaci. Barevné body v nich defilují mezi rovnoběžnými a křížícími se liniemi, takže utvářejí konstelace, v nichž body jsou buďto od sebe odděleny, či shromážděny do skupin. Také body jednoho barevného odstínu vidíme v sadách a do sebe navzájem vklíněných řadách. Do symetrií geometrických kompozic jsou umně vpleteny prvky asymetrie. V intencích Vongrejovy umělecké práce je vnímání všech vztahů bytostně spojeno s procesy nevědomě probíhajících rozhodování a s naší schopností pojmout je včetně v nich obsažených paradoxů. Lze například „uvidět“ symetrii a asymetrii zároveň? Lze vnímat body zároveň jako oddělené i spojené? Za těchto okolností se mezi viděním a myšlením děje jakási „hra na kvantování“, při které de facto nelze vnímat to i to, ale v každém okamžiku dojít pouze k jednomu kvalitativně odlišnému výsledku, ale navzdory tomu si obého být vědom.

Ve spojitosti se světlem se téma „kvalitativního rozdílu“ vyskytuje rovněž v názvu výstavy. V minulosti Martin Vongrej několikrát vyšel z paradoxu rotujícího zrcadla, jehož pohyb se na odrazivé ploše neprojevuje, takže nejsme s to ho pozorovat. Vytvořená iluze pochopitelně není samoúčelným optickým eskamotérstvím, ale významotvornou složkou provázející vztahy mezi viděným a myšleným, uvědomovaným. Ve chvíli, kdy víme, že se pod obrazem cosi hýbe, ale obraz na to náležitě nereaguje, můžeme prožít určité zdvojení významu pozorovaného jevu. Podobně tomu je i v případě kruhových světel, která autor umístil do své nové výstavy. Také u nich fotony neberou ohled na pohyb či nehybnost zdroje, takže nejsme s to žádný kvalitativní rozdíl smyslově zaznamenat. Protože si ho ale dokážeme být vědomi, musíme vztáhnout pojem „kvalitativní“ k jednotce vidícího a myslícího recipienta.

Na rozdíl od zrcadel se ovšem Vongrejova kruhová světla podílejí i na osvětlení okolního prostoru a v něm rozmístěných objektů. Coby světelné zdroje jsou podmínkou vidění, avšak jejich umístění v prostoru, respektive dosah, intenzita i sklon paprsků, spoluurčují, co a jakým způsobem uvidíme.

Z výše uvedeného už by mohlo být zřejmé, jak důležitou roli v těchto systémech sehrávají účastnící se (!) pozorovatelé. Vongrejovy výstavy operují s jakousi aktivní situovaností. Zdůrazňují, že jsme obklopeni a vtahováni do vzniknuvších vztahů jako vnímající, myslící a jednající „body“ v časoprostoru. Od faktické zkušenosti, jíž nabýváme na konkrétním místě konání výstavy, se ovšem rozbíhají dál k mimo-umělecké a mimo-galerijní skutečnosti, onomu tam venku. Každá Vongrejova výstava tak nabývá na modelovosti, v níž jsou zastoupeny zákonitosti traktující naši zkušenost v pomyslně oddělených sférách mezilidského sdílení: zemské, naší tělesné existenci nejbližší přírody a její (od člověka pouze vzdálenější) kosmické extenzi.

Text: Jiří Ptáček

Výstavní projekt z veřejných zdrojů podpořil Fond na podporu umenia.

Jdi zpět