25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Jiří Ptáček
Vernisáž: 23. 2. 2022, 19:00
Tvůrčí strategie Martina Vongreje jsou na jeho rodném Slovensku vnímány jako svébytné navazování na lokální charakteristiky konceptuálního umění 2. poloviny 20. století. Vongrejova schopnost vycházet z hluboce promyšleného programu, který od lidského subjektu stoupá ke kosmickým výšinám (a z nich – přitahován gravitací, obohacen a rozšířen – opět klesá k člověku), staví jeho tvorbu po bok těch nejobdivuhodnějších uměleckých koncepcí, co nám jeho předchůdci po sobě zanechali. V jeho pojetí se umělecké dílo staví mezi lidské smysly a okolní svět, vizualizuje přítomné (fyzikální i duchovní) principy, a zároveň podněcuje jejich přímé prožívání.
Jádro výstavy ve Fait Gallery tvoří Vongrejovy nové obrazy. Patří k tomu nejsubtilnějšímu, co autor doposud vytvořil, a očividně vybízejí k estetické kontemplaci. Barevné body v nich defilují mezi rovnoběžnými a křížícími se liniemi, takže utvářejí konstelace, v nichž body jsou buďto od sebe odděleny, či shromážděny do skupin. Také body jednoho barevného odstínu vidíme v sadách a do sebe navzájem vklíněných řadách. Do symetrií geometrických kompozic jsou umně vpleteny prvky asymetrie. V intencích Vongrejovy umělecké práce je vnímání všech vztahů bytostně spojeno s procesy nevědomě probíhajících rozhodování a s naší schopností pojmout je včetně v nich obsažených paradoxů. Lze například „uvidět“ symetrii a asymetrii zároveň? Lze vnímat body zároveň jako oddělené i spojené? Za těchto okolností se mezi viděním a myšlením děje jakási „hra na kvantování“, při které de facto nelze vnímat to i to, ale v každém okamžiku dojít pouze k jednomu kvalitativně odlišnému výsledku, ale navzdory tomu si obého být vědom.
Ve spojitosti se světlem se téma „kvalitativního rozdílu“ vyskytuje rovněž v názvu výstavy. V minulosti Martin Vongrej několikrát vyšel z paradoxu rotujícího zrcadla, jehož pohyb se na odrazivé ploše neprojevuje, takže nejsme s to ho pozorovat. Vytvořená iluze pochopitelně není samoúčelným optickým eskamotérstvím, ale významotvornou složkou provázející vztahy mezi viděným a myšleným, uvědomovaným. Ve chvíli, kdy víme, že se pod obrazem cosi hýbe, ale obraz na to náležitě nereaguje, můžeme prožít určité zdvojení významu pozorovaného jevu. Podobně tomu je i v případě kruhových světel, která autor umístil do své nové výstavy. Také u nich fotony neberou ohled na pohyb či nehybnost zdroje, takže nejsme s to žádný kvalitativní rozdíl smyslově zaznamenat. Protože si ho ale dokážeme být vědomi, musíme vztáhnout pojem „kvalitativní“ k jednotce vidícího a myslícího recipienta.
Na rozdíl od zrcadel se ovšem Vongrejova kruhová světla podílejí i na osvětlení okolního prostoru a v něm rozmístěných objektů. Coby světelné zdroje jsou podmínkou vidění, avšak jejich umístění v prostoru, respektive dosah, intenzita i sklon paprsků, spoluurčují, co a jakým způsobem uvidíme.
Z výše uvedeného už by mohlo být zřejmé, jak důležitou roli v těchto systémech sehrávají účastnící se (!) pozorovatelé. Vongrejovy výstavy operují s jakousi aktivní situovaností. Zdůrazňují, že jsme obklopeni a vtahováni do vzniknuvších vztahů jako vnímající, myslící a jednající „body“ v časoprostoru. Od faktické zkušenosti, jíž nabýváme na konkrétním místě konání výstavy, se ovšem rozbíhají dál k mimo-umělecké a mimo-galerijní skutečnosti, onomu tam venku. Každá Vongrejova výstava tak nabývá na modelovosti, v níž jsou zastoupeny zákonitosti traktující naši zkušenost v pomyslně oddělených sférách mezilidského sdílení: zemské, naší tělesné existenci nejbližší přírody a její (od člověka pouze vzdálenější) kosmické extenzi.
Text: Jiří Ptáček
Výstavní projekt z veřejných zdrojů podpořil Fond na podporu umenia.