Část druhá: FOR YOUR EYES ONLY / Sbírka Jiřího Valocha
Slova mezi tvary / tvary mezi jmény
Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský / Práce na budoucnosti
05.06.2019 - 17.08.2019
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 5. 6. 2019 v 19.00
Kurátor: Václav Janoščík
Architekt výstavy: David Fesl
Jakoby hlavní rozpor dneška nespočíval v samotných problémech, kterým čelíme, od klimatických změn až po návraty populismu a dezinterpretací. Možná, že tím nejdůležitějším úskalím dneška je naše neschopnost sdílet tyto problémy a obavy, ale s nimi také hodnoty, vize a řešení.
Přitom pro naše zapojení do světa, do jeho budování i strádání máme jméno — nejde o nic složitějšího než o práci. Tu nemusíme chápat jako zaměstnání, ale právě jako proces, ve kterém naše aktivity a představy získávají smysl a spoluutváří svět, ve kterém žijeme.
Také umění není pouze vytváření výstav a děl, ale snaží se vplést do naší sdílené imaginace, obohatit ji obrazy, vizemi i kritikou. V naší výstavě pro Fait Gallery se pokoušíme celý tento proces otevřít. Pozvat diváka blíž, na pódium, které ovládá prostor galerie a dává uměleckým instalacím společný rámec a kontext.
Platforma je uzpůsobená nejen samotnému umění, ale také pro vaši práci a odpočinek ve formě coworkingového místa a dvou vestavěných loungí, které doplňují židle z předchozích uměleckých projektů Pavly Scerankové. Pódium-stůl proto dává nejen význam jednotlivým instalacím, ale vybízí diváky, aby vstoupili do samotného procesu cyklu práce a odpočinku, který dává smysl nejen uměleckým dílům, ale našemu světu.
Pavla Sceranková se snaží o přiblížení se lidské situaci stlačené současnou kulturou práce. V sérii plastelínových figurek zpracovaných žáky základní umělecké školy (název Klára) nás nechává sledovat rozmělňování tvarů a mísení a slévání hmoty. Množství ohrožených zvířat se stává metaforou nejen současných environmentálních problémů, ale také společné a zužitkované práce, která se nutně zmnožuje, podléhá společenským očekáváním, a přesto může být sdílená, užitečná a může zprostředkovávat hodnoty, třeba i estetické.
Dílo Milada, opět nazvané podle osoby, která se propojuje s přemýšlením a prací na konkrétním projektu, má podobu napnutého elastického obleku a performance. Zve nás dovnitř flexibilního, podmanivého a podmaňujícího života na částečný úvazek, který nás obepíná stejně intimně jako funkční sportovní prádlo. Naopak projekt Miloš, postava zakořeněná do pódia galerie, se pokouší o hledání základu, ukotvení, snad i o návrat k uvažování o přírodě a odpovídajícímu rytmu, harmonii a zpomalení.
Naše přítomnost, ať již jde o společenský čas nebo o osobní zkušenost, jako by se odvíjela ve smyčkách, které výstavou proplétá instalace Ilja. Nejde jen o zavěšený stav, navrácení pracovní techniky do prostorů bývalé továrny, navázání na osnovu a práci, která byla přetržená. Jde také o cykličnost samotné práce, o koloběh splétání a párání, práce a odpočinku, tvoření a ničení.
Dušan Zahoranský zase do své práce vtahuje téma komunikace. V sérii falešných hovorů zapsaných na makety mobilních telefonů (Mária) naráží nejen na spektakulární přítomnost (online) komunikace v naší současnosti, ale i na izolovaný, soukromý, takřka absurdní rozměr instantní možnosti komunikovat.
Monumentální kruh (Libor), který obepíná celý most galerie, vtahuje do prostoru kancelářský nábytek a problém stereotypizace a komodifikace práce nebo také sémiokapitalismu. Totiž naše pracovní prostředí i nasazení často podléhá takovým fenoménům jako je open space, home office, zkrácené úvazky, ale také nutnost být kontinuálně dostupný na emailu, mobilu nebo sociálních sítích. Kapitalismus si tak nepřisvojuje pouze náš čas a práci, ale také vytváření významu a smyslu.
Zahoranský také kritizuje možnost univerzálního, nepříznakového či plně transparentního jazyka. V rámci série vybarvovaných rastrů digitálních znaků Mirek a Kateřina v prostoru otevírá kombinatoriku písma, komunikace i digitální kultury. V centrální instalaci Dušan zase symbolicky krade písmena „o“ z vlastní emailové komunikace.
Podobně pracuje i se sdílením filmů na populárním serveru uloz.to (série Artur). Z jednotlivých snímků vystřihl jednu minutu a soubory znovu uploadoval; nejen, aby pozměnil samotný film cirkulující mezi uživateli, ale aby dál pracoval se zcizeným časem. Ten jako by představoval negativ času práce a cirkulace, možnost skrýt se a (umělecky) pracovat mimo afektivní smyčky digitální komunikace a kapitalistického řádu.
Projekt se uskutečnil za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Brna.
Jan Brož / SSSSSS
-
Fait Gallery Vás zve na samostatnou výstavu loňského absolventa pražské Akademie výtvarných umění Jana Brože (*1988). Její instalace představuje sevřený dramaturgický celek, jehož nejdůležitějšími částmi jsou šestice velkofomátových kreseb, neonový objekt a autorská kniha. Na výstavě SSSSSS se politické střetává s poetickým způsobem, který dnes není příliš rozšířený. Chybí zde explicitní „politická ikonografie“, nenajdeme zde ani osvědčený model angažovanosti, která opouští galerijní svět, aby se do něj následně vracela „dobít“ nezbytný symbolický kapitál. O co větší tíha leží na divákovi, který se nemůže dost dobře přidržet zažitých klišé, o to větší může být synergický efekt porozumění autorově výpovědi.
Bližší představení výstavy SSSSSS Jana Brože chci začít trochu neobvykle: u rezidenčních pobytů. Umělecké rezidence se v posledních dvou dekádách staly rutinní součástí uměleckého provozu. Od přijetí boloňské deklarace před patnácti lety se pak dramaticky rozšířily možnosti výměnných pobytů již během vysokoškolského studia. I rutinním systému, který především v pojetí EU ze všeho nejvíce připomíná skrytou podporu cestovního ruchu, se najdou výjimky, kdy pobyt v novém prostředí studenty
Jan Brož strávil na Cooper Union necelý půlrok na jaře 2012. Škola v té době právě vstoupila do dramatického období, když její vedení začalo uvažovat o odklonu od 150 let staré deklarace jejího zakladatele, průmyslníka Petera Coopera, že škola má „být zdarma pro všechny muže a ženy“. Fakt, že vedení školy přistoupilo na neoliberální logiku nahlížející studium jako investici do budoucnosti a zavedlo školné, vedl k aktivizaci studentů i nemalé části pedagogického sboru. Je jistě signifikantní, že Barbora Kleinhamplová, jež byla na stáži společně s Janem Brožem, po návratu do Prahy výrazně profilovala své aktivity směřující dovnitř uměleckého provozu a stále více se pohybuje v oblasti angažované žurnalistiky a organizační činnosti.
Jan po návratu z New Yorku dokončoval práci na dlouhodobém projektu Nezvaný host (2011–2013), se kterým vloni také ukončil studia na AVU. Výstava SSSSSS v brněnské Galerii MEM je tak de facto prvním výrazným zhodnocením již téměř dva roky staré formativní zkušenosti. Obsah Brožovy výstavy je bytostně politický. Autor se ptá po tom, jakým způsobem jedinci a společenství fungují ve struktuře světa pozdního kapitalismu; světa, který Jonathan Crary označuje přiléhavým spojením tří číslic: 24/7.
I když o Brožově práci mluvím jako o „politické“ (a jistě bych také mohl použít adjektivum „konceptuální“), je to zároveň práce, která se výhradně přidržuje autonomie výtvarného umění, potažmo uměleckých výrazových prostředků. Dominantním výrazovým prostředkem je v Brožově práci dlouhodobě kresba. Vedle ní autor zhodnocuje také stále větší zkušenosti s grafikou a grafickým designem, které získává jak v rámci doktorského studia v ateliéru 304 na pražské UMPRUM, tak v práci ve studiu Parallel Practice. Podstatnou součástí výstavy je stejnojmenná autorská kniha, která vedle reprodukcí vystavených kreseb zahrnuje také příklady starší autorovy tvorby a fragmenty „moodboardu“, který předcházel instalaci výstavy a doprovázel naše společné úvahy nad povahou doprovodného textu.
