Jan Brož / SSSSSS

V minulých životech jsem byl lovec a sběrač. Vždycky budu začínat tím, že si ozdobím každodenní nářadí, zbraně a vyrobím si hudební nástroj.

1) Přestože jsi byl vnímán především jako tvůrce prostorových objektů, na této výstavě kladeš největší důraz na obrazy. Co bylo tím impulsem?

Nový ateliér, kde mám poprvé v životě světlo, prostor a teplo, mi umožnil konečně začít malovat. Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a spolu se dvěma velkými cestami do Kolumbie a Austrálie chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově, proto i ten název „Dva roky prázdnin“.

2) V roce 2004 jsi namaloval velkoformátová plátna „Cesty rorýsů“ a „Matka Země“. Z t doby je také „Karlínská kaple“, ale už před tím vlastně vznikly „Obálky“, takže svým způsobem pokračuješ v něčem již dávno započatém?

Maloval jsem samozřejmě už v 70. letech v době studií. Tehdy jsem také dostal vzácné pigmenty z dědictví po prof. Slánském, se kterými teď maluji. Poprvé jsem je použil, když na mojí výstavě v Rudolfinu vznikla potřeba namalovat něco velkého do „Sálu ticha“ a vynořila se postava centrálního božstva, která se v mojí práci objevuje v různých variantách. Vždycky byl pro mě důležitý kontakt s materiálem. Způsob práce na zemi na nešepsovaném plátně s vodou ředěnými pigmenty a akrylátovým pojítkem tento fyzický
kontakt přímo vyžaduje. Někde jsou na obrazech otištěna moje chodidla. Nástěnná malba „Karlínské kaple“ byla jakousi očistnou výstavou po povodních 2002 a musel jsem ji osobně podle dohody zabílit. Nejstarší obálky se datují kolem roku 1986. Způsob jejich zdobení navazoval na styl „Třetího rokoka“ v té době kumulujícího v mé práci. V 90. letech jsem pak vytvořil několik velkoformátových obálek, které jsem chápal jako mnohovýznamový obraz-objekt a započala se tím nevyčerpatelná řada sevřená do určitých mantinelů podobně jako je tomu u kytar. To souvisí také s mojí oblibou nestandardních formátů (oválů) a adjustací velkých pláten „na volno“ bez blindrámů.

3) Co tě nejvíc zaujalo v Austrálii?

Především nekonečný prostor a hvězdná obloha. Pět týdnů každý večer u ohně v buši. Dále barvy a skalní malby staré až 60 000 let. Poprvé jsem viděl baobaby a eukalypty staré 800 let, existovaly tedy dávno před příchodem bílých… úchvatné krajinné scenérie. Přinesl jsem si spoustu nasbíraného materiálu a přírodní hlinky, se kterými maluji.

Austrálci mají ke všem bohům „stories“, kdo to je a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí. Zajímavé je, že skalní malby a některé figury na nich jsou na celém světě dost podobné. Já ale nejsem typ, který by ty věci nějak podrobně studoval. Naopak si udržuji záměrně jistou neinformovanost v zájmu udržení úžasu. A to bych doporučil i konzumentům. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

4) Některé rezavé obrazy působí až trochu apokalypticky, mělo to nějaký specifický impuls?

„Rezavé krajiny“ jsou malovány jakýmsi rezavým bahýnkem z jednoho lesního močálu v západních Čechách. Ve skutečnosti jsou to železité nanoschránky mikroorganismů. Objevil jsem tu krásnou barvu v 70. letech a nyní se ke mně opět dostala, abych ji umělecky vytěžil. Tematicky navazují částečně na cyklus termokreseb „Krajiny z bezčasí“ nebo cyklus grafik „Obři“, kde je síla přírody personifikována do nadpřirozených bytostí. Lidé touží být svědky zázraku nebo nějakých paranormálních jevů a my máme tu výhodu, že si můžeme takové situace namalovat. Stejně tak lidi přitahuje estetika přírodních katastrof, divadlo zániku. Ke konci mě ale už cesta zavedla jinam.

5) Když jsi byl v Kolumbii, ochutnal jsi yagé – nejvyhlášenější šamanský halucinogen?

Nemám potřebu si ověřovat, to co tuším. Nepotřebuji se setkat s bohem. Nechci ho rozzlobit. Mohl by mi přestat přihrávat.

Rozhovor vedl Miroslav Ambroz

22.03.2014 - 16.05.2014

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 20. 3. 2014 v 19.00

Kurátor: Jan Zálešák

Fait Gallery Vás zve na samostatnou výstavu loňského absolventa pražské Akademie výtvarných umění Jana Brože (*1988). Její instalace představuje sevřený dramaturgický celek, jehož nejdůležitějšími částmi jsou šestice velkofomátových kreseb, neonový objekt a autorská kniha. Na výstavě SSSSSS se politické střetává s poetickým způsobem, který dnes není příliš rozšířený. Chybí zde explicitní „politická ikonografie“, nenajdeme zde ani osvědčený model angažovanosti, která opouští galerijní svět, aby se do něj následně vracela „dobít“ nezbytný symbolický kapitál. O co větší tíha leží na divákovi, který se nemůže dost dobře přidržet zažitých klišé, o to větší může být synergický efekt porozumění autorově výpovědi.

Bližší představení výstavy SSSSSS Jana Brože chci začít trochu neobvykle: u rezidenčních pobytů. Umělecké rezidence se v posledních dvou dekádách staly rutinní součástí uměleckého provozu. Od přijetí boloňské deklarace před patnácti lety se pak dramaticky rozšířily možnosti výměnných pobytů již během vysokoškolského studia. I rutinním systému, který především v pojetí EU ze všeho nejvíce připomíná skrytou podporu cestovního ruchu, se najdou výjimky, kdy pobyt v novém prostředí studenty

výrazně ovlivní. Jedno z míst, které si dlouhodobě uchovávalo tuto schopnost ovlivnit a ve vývoji posunout mladé umělce, byl Cooper Union v New Yorku, na který své studenty vysílala pražská AVU.

Jan Brož strávil na Cooper Union necelý půlrok na jaře 2012. Škola v té době právě vstoupila do dramatického období, když její vedení začalo uvažovat o odklonu od 150 let staré deklarace jejího zakladatele, průmyslníka Petera Coopera, že škola má „být zdarma pro všechny muže a ženy“. Fakt, že vedení školy přistoupilo na neoliberální logiku nahlížející studium jako investici do budoucnosti a zavedlo školné, vedl k aktivizaci studentů i nemalé části pedagogického sboru. Je jistě signifikantní, že Barbora Kleinhamplová, jež byla na stáži společně s Janem Brožem, po návratu do Prahy výrazně profilovala své aktivity směřující dovnitř uměleckého provozu a stále více se pohybuje v oblasti angažované žurnalistiky a organizační činnosti.

Jan po návratu z New Yorku dokončoval práci na dlouhodobém projektu Nezvaný host (2011–2013), se kterým vloni také ukončil studia na AVU. Výstava SSSSSS v brněnské Galerii MEM je tak de facto prvním výrazným zhodnocením již téměř dva roky staré formativní zkušenosti. Obsah Brožovy výstavy je bytostně politický. Autor se ptá po tom, jakým způsobem jedinci a společenství fungují ve struktuře světa pozdního kapitalismu; světa, který Jonathan Crary označuje přiléhavým spojením tří číslic: 24/7.

I když o Brožově práci mluvím jako o „politické“ (a jistě bych také mohl použít adjektivum „konceptuální“), je to zároveň práce, která se výhradně přidržuje autonomie výtvarného umění, potažmo uměleckých výrazových prostředků. Dominantním výrazovým prostředkem je v Brožově práci dlouhodobě kresba. Vedle ní autor zhodnocuje také stále větší zkušenosti s grafikou a grafickým designem, které získává jak v rámci doktorského studia v ateliéru 304 na pražské UMPRUM, tak v práci ve studiu Parallel Practice. Podstatnou součástí výstavy je stejnojmenná autorská kniha, která vedle reprodukcí vystavených kreseb zahrnuje také příklady starší autorovy tvorby a fragmenty „moodboardu“, který předcházel instalaci výstavy a doprovázel naše společné úvahy nad povahou doprovodného textu.

Jdi zpět