25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 20. 3. 2014 v 19.00
Kurátor: Jan Zálešák
Fait Gallery Vás zve na samostatnou výstavu loňského absolventa pražské Akademie výtvarných umění Jana Brože (*1988). Její instalace představuje sevřený dramaturgický celek, jehož nejdůležitějšími částmi jsou šestice velkofomátových kreseb, neonový objekt a autorská kniha. Na výstavě SSSSSS se politické střetává s poetickým způsobem, který dnes není příliš rozšířený. Chybí zde explicitní „politická ikonografie“, nenajdeme zde ani osvědčený model angažovanosti, která opouští galerijní svět, aby se do něj následně vracela „dobít“ nezbytný symbolický kapitál. O co větší tíha leží na divákovi, který se nemůže dost dobře přidržet zažitých klišé, o to větší může být synergický efekt porozumění autorově výpovědi.
Bližší představení výstavy SSSSSS Jana Brože chci začít trochu neobvykle: u rezidenčních pobytů. Umělecké rezidence se v posledních dvou dekádách staly rutinní součástí uměleckého provozu. Od přijetí boloňské deklarace před patnácti lety se pak dramaticky rozšířily možnosti výměnných pobytů již během vysokoškolského studia. I rutinním systému, který především v pojetí EU ze všeho nejvíce připomíná skrytou podporu cestovního ruchu, se najdou výjimky, kdy pobyt v novém prostředí studenty výrazně ovlivní. Jedno z míst, které si dlouhodobě uchovávalo tuto schopnost ovlivnit a ve vývoji posunout mladé umělce, byl Cooper Union v New Yorku, na který své studenty vysílala pražská AVU.
Jan Brož strávil na Cooper Union necelý půlrok na jaře 2012. Škola v té době právě vstoupila do dramatického období, když její vedení začalo uvažovat o odklonu od 150 let staré deklarace jejího zakladatele, průmyslníka Petera Coopera, že škola má „být zdarma pro všechny muže a ženy“. Fakt, že vedení školy přistoupilo na neoliberální logiku nahlížející studium jako investici do budoucnosti a zavedlo školné, vedl k aktivizaci studentů i nemalé části pedagogického sboru. Je jistě signifikantní, že Barbora Kleinhamplová, jež byla na stáži společně s Janem Brožem, po návratu do Prahy výrazně profilovala své aktivity směřující dovnitř uměleckého provozu a stále více se pohybuje v oblasti angažované žurnalistiky a organizační činnosti.
Jan po návratu z New Yorku dokončoval práci na dlouhodobém projektu Nezvaný host (2011–2013), se kterým vloni také ukončil studia na AVU. Výstava SSSSSS v brněnské Galerii MEM je tak de facto prvním výrazným zhodnocením již téměř dva roky staré formativní zkušenosti. Obsah Brožovy výstavy je bytostně politický. Autor se ptá po tom, jakým způsobem jedinci a společenství fungují ve struktuře světa pozdního kapitalismu; světa, který Jonathan Crary označuje přiléhavým spojením tří číslic: 24/7.
I když o Brožově práci mluvím jako o „politické“ (a jistě bych také mohl použít adjektivum „konceptuální“), je to zároveň práce, která se výhradně přidržuje autonomie výtvarného umění, potažmo uměleckých výrazových prostředků. Dominantním výrazovým prostředkem je v Brožově práci dlouhodobě kresba. Vedle ní autor zhodnocuje také stále větší zkušenosti s grafikou a grafickým designem, které získává jak v rámci doktorského studia v ateliéru 304 na pražské UMPRUM, tak v práci ve studiu Parallel Practice. Podstatnou součástí výstavy je stejnojmenná autorská kniha, která vedle reprodukcí vystavených kreseb zahrnuje také příklady starší autorovy tvorby a fragmenty „moodboardu“, který předcházel instalaci výstavy a doprovázel naše společné úvahy nad povahou doprovodného textu.