Inge Kosková / Proud

Od roku 2019 pracujeme pod značkou unconductive trash. Je to anagram našich rodných měst – Duchcov (Michal Pěchouček) a Traunstein (Rudi Koval).Fatalisticky zabarvená slovní hříčka obrazně vyjadřuje vnitřní aspekty společné pracovní metody. Trashse hromadí během každého tvůrčího procesu i produkce. Odpad je důležitým a důvěrně známým pojmem z krajiny kulturních hodnot. Retardační vlastnost unconductivevylučuje regulaci odpadu i kontrolu směru tvůrčí energie. Značka je tedy naším komprimovaným manifestem – v umění nepovažujeme za důležité věci ukončit. Podstatný je začátek tvůrčí aktivity, a ne její dokončený výsledek. Smyslem naší spolupráce je odstranění nánosů minulosti a objevování nové umělecké identity.

Výchozím bodem naší autorské interakce je závěsný obraz – ukázal se jako vhodný a dostupný prostředek ke společnému hledání nové jazykové i obsahové identity. Jádrem naší spolupráce je touha zbavit se nánosů vlastní minulosti, tedy naučit se zapomenout naše původní výtvarné rukopisy. Prozkoumáváme nový malířský rukopis, skrze jiné materiály a metody, včetně prostorových nebo časových dimenzí umělecké práce. Ve dvojici je možné objevit nová témata k uměleckému převyprávění i novou všednost. Experimentujeme s výtvarnými prostředky a zároveň zkoušíme „moderovat“ intenzitu a provázanost společných každodenních aktivit. Rámujeme do umění nejen společné poznání, ale i obyčejné zážitky, situace, které lze společně naplánovat a prožít. Věnujeme se takzvaným jednodenním a dlouhodobým výzvám. Pokoušíme se tuto zkušenost subtilní každodennosti tematizovat v robustním celku, jakým je výstava.

Název výstavy LARGELY OBSERVED je inspirován jedním z termínů evropské makroseizmické stupnice zemětřesení. Určuje stupeň kritického stavu, který je ve velké míře pozorován, ale nemusí být brán fatálně – je pro nás možným vyjádřením kvality divácké zkušenosti, mohutnosti vnitřního prožitku z uměleckého díla. Výstava je uvozena našimi prvními společnými díly – burning daylight (2020) a pokračuje cyklem unconductive chronology (2023) – sérií čtyřiceti osmi společně šitých obrazů. V centru pak stojí dva rozsáhlé cykly obrazů gold tint (2022) a virgin blue (2023), inspirované výzkumem vizuálních dokumentů potlačených příběhů minulosti. Výstavu jsme koncipovali jako dialog mezi dvěma světy: minulým a přítomným, velkým a malým. Skrze monochromní práci s barvou a figurativním detailem se pokoušíme vyprávět skutečné příběhy 20. století, které rezonují s naší dnešní každodenností.

virgin blue (2023)

Instalace obrazů a monumentální dílo na pomezí architektury, designu a velkoformátové reliéfní malby je inspirováno dobovými fotografiemi jednoho z prvních anglických ženských fotbalových týmů Dick, Kerr Ladies F.C., který vznikl během první světové války. Přestože dosáhl značné popularity a sportovních úspěchů, čelil tým silnému odporu Fotbalové asociace, která ženám na padesát let zakázala hrát na jejich hřištích a stadionech. Důvodem zákazu byla „ochrana“ žen, které podle asociace nebyly fyzicky schopné hrát fotbal. Cyklus obrazů tak připomíná nejen úskalí ženské emancipace, ale i období světových válek, kdy došlo k mnoha strukturálním společenským změnám.

burning daylight (2020)

První díla unconductive trash vznikla jako experiment – autoři společně upravili obrazy, které v roce 2017 vytvořil Rudi Koval. Cyklus burning daylight tak zachycuje moment setkání dvou uměleckých osobností a jejich neslučitelných rukopisů. Dialog mezi abstrakcí a figurací, malířsky cítěnou plochou a kresbou šicího stroje, snímání a napínání plátna na jiný formát, odstraňování a párání již existujícího, ale i vyjasňování práce s barvou, to vše bylo součástí hledání nových postupů a témat.

unconductive chronology (2023)

Kontinuální řada čtyřiceti osmi obrazů je koncipována jako monumentální prvek v prostoru i jako sled filmových políček pro pohyblivý obraz. Na jednotlivých plátnech je patrný zásah, který opakovaným prošíváním smršťuje jejich plochu, a tím tvoří objem. Látka se nevratně zakřivuje i po následném napnutí na dřevěný rám.Unconductive trash pracují na dvou šicích strojích zároveň, s minimální kontrolou výsledku a podle určených podmínek, jež se opakují. Zachycují tím osobní jednotu v něčem, co je práce i nicnedělání zároveň, co je sváteční i obyčejné.

unconductive loop (2023)

Interaktivní instalace tematizuje mechaniku šicího stroje, jeho magický zvuk a nepřekonatelný přínos lidské civilizaci. Právě krokový mechanismus stroje umožnil pohyb filmového pásu v kameře. Hybatelem tohoto díla je pozorující publikum – bez jeho přítomnosti by dílo neexistovalo.

gold tint (2022)

Cyklus obrazů gold tintje volně inspirován dokumentárními fotografickými snímky každodenního života vojáků za druhé světové války. Například soubor reportážních fotografií, které pořídil v roce 1940 John Tophampři práci ve zpravodajské službě RAF, zachycuje jednotku domobrany v anglickém Gravesendu, nacvičující zábavné vánoční představení – vojáci v něm vystupovali v ženských rolích a převlecích. Divadelní zkoušku ukončil poplach a všichni se museli přemístit na obrannou pozici – na odmaskování a převléknutí do uniformy nebyl čas. Celý příběh, včetně zkoušky, je zdokumentován na několika výmluvných momentkách. Zachycují touhu britských vojáků na chvíli zapomenout na válečnou realitu, užít si zábavu a zpřítomnit chybějící ženský element – nechat sublimovat touhu po něm. Snímky byly dlouho cenzurovány britským ministerstvem informací, aby nebyly zneužity nepřítelem. Vojáka-hrdinu totiž stavěly do úplně nové situace.

Gender parody a cross dressing, běžně využívané v divadle, nejsou ani v armádě ojedinělým jevem, jak dokládá např. kniha Soldier Studies (Martin Dammann, ed., Soldier Studies. Cross-Dressing in der Wehrmacht, Berlin: Hatje Cantz, 2019), kde jsou na amatérských fotografiích zachyceny výjevy vojáků německé armády, kteří se převlékají za ženy – tedy výjevy, které byly v přímém rozporu s nacistickou ideologií.

Výjevy na obrazech zachycené skrze konkrétní gesta a situace se symbolicky dotýkají mnoha aspektů dnešní diskuze o genderových stereotypech, o lidských touhách a nejrůznějších odstínech identit. Autoři tím chtějí mimo jiné zdůraznit, že muž je schopen absolutní empatie a ženství je mu vlastní. Hledat normalitu a každodennost je pro lidskou bytost přirozené i v chaosu války.

macroseismic scale, 2022

Obrazný přepis evropské makroseismické stupnice, která bere, na rozdíl od té starší, Richterovy, v potaz intenzitu lidského vnímání odvislého od fyzikálních změn. Například stupeň largely observed určuje kritický stav, který je ve velké míře pozorován uvnitř budov. Při tomto stupni se nikdo nemůže tvářit, že si ničeho nevšímá. Zemětřesení uvnitř budov cítí mnozí, venku jen výjimečně.

you have no power over me, 2023

Textový zásah do okna galerie zpřítomňuje repliku, která slouží k prolomení kletby v závěru fantasy filmu Labyrint (režie Jim Henson, 1986). Zde je zamýšlena jako možná analogie k postavám vojáků, respektive k jejich prožívání chaosu a touze z něj vystoupit.

23.02.2022 - 14.05.2022

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátorky: Marie Štindlová a Lenka Vítková

Vernisáž: 23. 2. 2022, 19:00

Kresby,

přirozené jako dým z doutnajícího konce hořícího klacíku.

Kresby Inge Kosové se vyznačují jemností a citlivou precizností. S nebývalou suverenitou se dotýká efemérních témat, jako je rytmus a dech, zaznamenává krajiny a hudbu, či píše dopisy neexistujícími písmy. Ve výstavě Proud se setkáváme s dravější podobou jejích kreseb, které ukazují, že i jemnost může být pevná a plná síly.

Inge Kosková žije Olomouci

kreslí

a dýchá

její kresby mají nejkrásnější pauzy

v jejích kresbách je český les a louka, rozvířené zválené traviny vedle rybníka

její kresby s mantrou jsou šťastná přání pro svět

její kresby jsou její dech a možná i její duch (příjemné šibalky)

Inge Kosková kreslí sama, i když si můžeme říkat, že někam patří

Inge srovnávají s Olgou Karlíkovou, co dělala kresby lehké jako peříčka ptáků, jejichž zvuky jí vedly ruku

Inge srovnávají s Václavem Stratilem, starým poťouchlíkem

Inge srovnávají s pár dalšími lidmi (okruh autorů olomoucké kresby, jak se říká)

Inge často interpretoval Jiří Valoch, když ještě podupával na vernisážích ve špičatých botách

Práce Inge je soustředěná a vyrovnaná. Postupně kultivuje to, co má, a má toho dost.

Inge někdy kreslí, jako by psala dopisy

Inge někdy kreslí

Inge Kosková bývá dávána do souvislosti s okruhem autorů olomoucké kresby. Její tvorba byla však vždy do určité míry solitérní. Vycházela a vychází z jejího poctivého usebrání se a extrakce fenoménů až na dřeň. V počátcích vytvářela imaginativní práce s odkazem k surrealismu, postupně se dostala přes figurální motivy s existenciálním podtónem k záznamům krajin a ohledávání řádu přírody vůbec. Její kresebný výraz se postupně oprošťoval od narativu i verbalizovatelného obsahu k různým slovy těžko uchopitelným fenoménům. Společným jmenovatelem je dech, rytmus, pomlka. Kresebný výraz je redukován na prostou černou linku a rozvážnou práci s velkými bílými plochami papíru. V pracích inspirovaných přírodou se objevuje podobnost s písmem a tento motiv se rozvíjí v kresbách inspirovaných strukturou dopisů a zákonitostmi písma samotného. Tato zkušenost se dále promítla i do děl vytvářených za poslechu hudby. Jiným druhem záznamů byly práce zaznamenávající tělové pocity nebo série kreseb s mantrou, kdy autorka za opakování dané mantry pokrývala papír soustředěnými kresbami tvarově se vztahujícími ke kruhu. Výběr prací pro galerii MEM vychází ze záznamů hudby z poslední doby, které jsou doplněny o několik kreseb s mantrou a rozměrnou kresbu na čelní zdi.

Když se dívám na křehké kresby Inge Koskové, jako bych se dívala na zhmotnělá gesta. Jako bych se dívala na variantu notového záznamu pro tanec, který Inge při poslechu Janáčka tančila ve svém bytě zastíněném stromem. Poslech hudby jako by byl záminkou k tomu, aby nechala na papír propsat svou celoživotní zkušenost s hudbou, rytmem, krajinou, tělem, dechem. Dlouhá kresba na čelní zdi vznikla přímo v galerii. Na krátký moment jsme tak zahlédli, jak se hudba mění v pohyb, a ten se konzervuje v čáře. Odtud se pak rozbíhá po galerii, pokaždé když mu to někdo svým pohledem dovolí.

I menší kresby podle Janáčka a Medka plynou s přirozeností a silou proudu řeky. Ten se stáčí a zesiluje v hutných kresbách s mantrou – soustředěných záznamech meditačních cvičení, vytvářených synchronně s autorčiným dechem. Pár přesně položených černých čar na bílých papírech v bílé galerii.

Text: Marie Štindlová

Jdi zpět