Sběratelský cyklus významných privátních sbírek OKA MŽIK / Část první: Privátní sbírka z Brna

Nejpozoruhodnější, pro někoho možná poněkud starosvětskou, ale přitom nebývale aktuální stránkou tvorby Lenky Vítkové je její emblematičnost. Ovšem nikoli v onom uměleckohistoricky silném slova smyslu, kdy je zobrazení bezprostředně spojeno s textem v jednom znakovém celku, který obsahuje gnómický nadpis, alegorické vyobrazení a epigram, odkrývající smysl hádankovitého nadpisu, a ještě hádankovitějšího zobrazení. Emblém je v jejím případě vhodnější chápat jako metaforu pro různé zcela osobní taktiky a umělecké strategie při odkrývání významu jeho zakrýváním a mnohostrannou manifestací jednoty poezie a obrazu.

Nejde tedy o literární extenzi výtvarného či vizuálního uměleckého díla, anebo naopak o obrazovost textů, ale především o zhuštění žité zkušenosti, které umožňuje umělkyni performovat smysl prostřednictvím mnoho-směrné výměny mezi viděným, myšleným a psaným. Výměny uskutečňované slovy, prostorovou intervencí, zvukem či pohyblivým obrazem, malířským gestem nebo volbou a zpracováním specifického materiálu. V posledních letech například sádry, která není jenom podkladem malířských etud, ale vstupuje do hry také coby vizuálně a hapticky aktivní věc-znak. Název současné výstavy Lenky Vítkové a souběžně vycházející publikace – První kniha emblémů – je tedy nejenom výslovným uznáním principu vlastní tvůrčí praxe, ale také autorský návrh, jak k nim může divák (a čtenář) přistupovat.

Vlnění, kroužení, přiblížení a oddálení, náklon, chůze, pád. Proměna. Smysl vytvářený pohybem slov a působením pomalované plochy, obrazem vztaženým k větě. Smysl vynořující se z obrazu sledujícího větu, ze zvukové či filmové sekvence jako transpozice slova či obrazu. Přístup Lenky Vítkové k tvorbě vykazuje zvláštní civilnost a schopnost mluvit za sebe vůči vynořujícímu se celku světa prostřednictvím námětů, jejichž potenciální banalita je zrušena nejen zmíněnou emblematičností, ale v posledních letech především malířskou prací na obraze, malováním coby stále ještě účinnou možností, jak ukázat to, co myslím. Jako záchytné body, které jsou zjevně destilovanými východisky, se objevují nejen znaky, abstraktní vzorce a abstrahované reálie či předměty a konfigurace viděného – zahlédnutého, ale také věci, fragmenty těla a postavy. Vždycky však jde o celek. Subtilní věcnost námětu, s nímž právě Lenka Vítková pracuje, totiž na každém kroku provází její schopnost podělit se o daleko širší souvislosti, přítomné spíše jako podmínka než jako vysvětlení, které teprve zvýznamňují jeho volbu. Respektive, nikoli na posledním místě je tu onen nesentimentální způsob, jakým umělkyně malířskými prostředky rozvrhuje a aktivuje plochu tak, aby ve hře udržela afektivní kvality tvůrčího procesu i jejich zdroje.

Pokud díla a výstavy Lenky Vítkové působí sympatetickému divákovi leckdy až lehkou závrať, pak je to způsobeno nepřetržitým proudem výměny mezi viděním a intelektuální prací. Její umění (mezi malíři a malířkami nejen své generace je výjimečnou koloristkou) zesiluje a intenzifikuje pocit fyzické přítomnosti diváka před obrazem či v jeho prostoru, a zároveň dává v obtížně vyslovitelném stavu vědomí smysl aktuální zkušenosti, jíž recipient právě prochází. Takový typ umělecké zkušenosti (tradicí moderny vysoce vyzdvihovaných) je výsledkem dlouhodobě podnikaných exercicií, jimiž si stále ještě, i když zřídkavě, a pak s určitým podezřením, že nám definitivně něco uniká, osvojujeme dialektický vztah, v němž se mohou nacházet já a univerzum, bezprostřednost a zprostředkování, subjektivita a neosobnost, respektive tradice a její jedinečné naplnění. Můžeme sice spekulovat o tom, co autorce umožnila postmoderní emancipace znakového univerza a na kterou linii modernistického subjektivního univerzalismu snad navazuje, nicméně nejpřesněji vystihuje svou uměleckou praxi sama umělkyně: „Přicházím,/ nevím s čím./ Někde začnu,/ nějak se zachovám./ Něco zmůže materiál sám. Mně patří gesta.“

Text: Marek Pokorný

Projekt finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR.

Sběratelský cyklus významných privátních sbírek OKA MŽIK / Část první: Privátní sbírka z Brna

22.03.2014 - 16.05.2014

Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 20. 3. 2014 v 19.00

Kurátor: Denisa Kujelová

Sběratelský cyklus, který Fait Gallery připravuje v kooperaci s ostatními privátními sběrateli v České republice i v zahraničí, otevírá veřejnosti možnost nahlédnout do soukromých sbírek, jež zatím nebyly nikdy zveřejněny. Od klasických autorských či skupinových výstav se samozřejmě odlišuje perspektiva nahlížení a díla jsou vnímána rovněž v celkovém kontextu sbírky. Některé velmi rozsáhlé sbírky nebude možné obsáhnout z kapacitních důvodů celé, a tak budou dle jednotlivých případů vybrána klíčová díla dané kolekce či bude průřezem sbírky demonstrována šíře sběratelského záběru.

Název OKA MŽIK má evokovat jedinečnost daného momentu a zároveň pomíjivost relativně krátkého časového intervalu, kdy budou sbírky, převážně děl zakoupených přímo z ateliérů autorů, tudíž zatím (až na velmi sporé výjimky) nepublikované, zvěřejněny a poté znovu z očí širšího publika zmizí.

Příběh první sbírky patřící brněnskému manželského páru plní bohulibý klasický model osobní roviny sběratelství. Pro oba do umění zanícené manžele bylo na počátku klíčové setkání s postavou brněnského sběratele, který se stal jejich uměleckým mentorem. Profilace této rozsáhlé sbírky vznikající přes čtyři desetiletí není pevně dána obdobím, skupinou, médiem (i když zde je třeba zhodnotit, že se jedná spíše o média klasická) ani jinými pevně danými kritérii, ačkoli zpočátku možná o jistý logický záměr šlo. Její první akvizice totiž tvoří díla původních členů Skupiny 42, obzvláště Bohumíra Matala, Františka Grosse, Jiřího Koláře a Kamila Lhotáka, ovšem zcela pochopitelně až ze 70. let, kdy sbírka mladého páru začala vznikat. Především Bohumír Matal, jeden z nejbližších rodinných přátel, je ve sbírce hojně zastoupen po období dvou dekád. Dalším možným pevným bodem sbírky je četné zastoupení členů UB 12, a to zejména Adrieny Šimotové, Aleny Kučerové a především manželů Janouškových. Právě vzhledem k velkému množství děl uměleckých párů je zřejmá osobní rovina vztahů s autory a jejich partnery, s nimiž manželé udržovali a udržují přátelské vztahy, což je rovněž zvěčněno dedikacemi na reversech některých děl.

Sbírka se tedy formulovala na základě kontaktů, doporučení a návštěv v ateliérech, hlavně v brněnském kontextu, ale nebyly výjimkou ani návštěvy v ateliérech pražských a akvizice ze zahraničí. Jejím těžištěm jsou pochopitelně díla z let sedmdesátých a je hodno sympatií, že sbírka pokračuje až do současnosti, a ačkoli manželé již mnohým místem nedisponují, stále zcela podléhají sběratelské vášni a díla pořizují do sbírky dále.

Presentace sbírky (na přání manželů anonymní) byla volena tak, aby byl ukázán rozsah sbírky od počátečních akvizic až po soudobé přírůstky a rovněž demostrována šíře médií a jednotlivých malířských, kresebných a sochařských přístupů.

Jdi zpět