Milan Maur / Nejisté sekvence děje

První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.

Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.

Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.

Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.

V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.

Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.

Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.

Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.

Text: Ondřej Kotrč

Milan Maur / Nejisté sekvence děje

19.10.2022 - 14.01.2023

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátoři: Denisa Kujelová, Ondřej Navrátil a Jana Písaříková

Vernisáž: 19. 10. 2022, 19:00

Jedním ze zásadních mezníků tvorby Milana Maura byla nepochybně jeho Cesta za sluncem. Tato radikální akce, zdokumentovaná neuzavřeným kruhem v mapě a doplněná textem 9. května 1983 jsem šel od úsvitu do soumraku za sluncem, anticipovala jeho budoucí autorské směřování. V průběhu 80. let Maur v českém prostředí rozvinul ojedinělou konceptuální praxi vycházející z pozorování nepatrných přírodních sekvencí a dějů. Nebylo to ovšem exaktní zkoumání „od stolu“ v bezpečné vzdálenosti od sledovaného subjektu, ale výzkum „in situ“, vyžadující fyzické nasazení i bdělou pozornost ne nepodobnou meditaci. Konkrétním příkladem mohou být autorovy číselné řady dokumentující po dobu několika dnů podzimní opadávání různých druhů dřevin, nebo stínovky, při nichž ve stanoveném intervalu po celý den zakresloval posuny stínů. Tento individuální autorský výzkum byl zajisté i osobním rituálem a sebezáchovným způsobem umělcova přežití v totalitním Československu 80. let.

Na výstavě jsou tak v její první části prezentovány práce, které hovoří o autorových přírodovědných zájmech a zároveň hledají odpověď na otázky: Co se vlastně skrývá, za vším tím nekonečným hemžením přírody? Je to náhoda, nebo další rovina řádu? A lze rozkrýt jeho systém, nalézt k němu vztah, či se s ním ztotožnit? Vstupujeme tak do myšlenkového světa, který neztrácí na aktuálnosti ani po letech, spíše se nám dále a nově významově otevírá v době klimatické krize a hledání cesty ze samotky antropocentrismu a jeho slepoty, hluchoty a arogance.

V polovině 90. let se zdá, že Maurova tvorba již doputovala ke svému konci. Z pocitu, že se jednalo o jednu z dalších krátkých tvůrčích kariér, nás ovšem vyvádí další části výstavy. Rozsáhlý soubor fotografik z doby po přelomu milénia s jeho předchozí tvorbou spojuje především konceptuální strategie záznamu okolí, která pracuje s principem předem definovaného tvůrčího procesu, konkrétně experimentálním nastavováním optiky špičkového fotoaparátu Hasselblad. Názvy cyklů nás pak upozorňují, že vznikaly během výprav do vzdálených zemí, což nám na jednu stranu připomene několikaměsíční pěší pouti Maurova mládí, na druhé straně nás to uvádí do nové životní situace autora, který se v 90. letech stal z outsidera a nočního hlídače plzeňského hřbitova úspěšným podnikatelem a nadšeným cestovatelem.

Podstatnou součástí výstavy je pak také nová instalace, která se vztahuje k nedávným autorovým zkušenostem z nemocničního prostředí – tedy místa, v němž se každý člověk stává neustále kontrolovaným a měřeným subjektem v soukolí pevně daného řádu. Maur se zde vrací a co nejkonkrétněji přistupuje k vlastnímu tělu. Zatímco dosud jsme autorovo vnější i vnitřní hnutí jen tušili za informativně-poetickými poznámkami na okrajích papírů (… obkresloval jsem stín hrušně…), teď zde vidíme obrysy jeho těla, zachycené jeho synem na nemocničním lůžku, vůbec poprvé se tak předmětem záznamu stává on sám – ve snaze zaznamenat samotnou křehkost lidské existence i potencialitu jejího konce. Kresebným záznamům, fotografiím a instalaci Milana Maura tak můžeme rozumět jako záznamu sekvence. Jeho prostřednictvím dochází k vyčlenění, konkretizaci určitého děje z jinak cyklického univerza. Může jím být svět, vesmír, příroda, a stejně tak dobře i existence člověka.

Jdi zpět