25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Jiří Dušek
Architekt výstavy: Jakub Němec
Vernisáž: 19. 10. 2022, 19:00
Oko, jeho mozek, náš vesmír a vlnoplochy Jiřího Staňka
Zrak je divotvorný orgán a bezesporu nejdůležitější lidský smysl. Jeho prostřednictvím získáváme až osmdesát procent informací o světě kolem nás. Představuje úžasný výsledek evoluce, která jej za několik desítek milionů roků dotáhla téměř k dokonalosti. Jeho podivuhodná anatomie, komplikované zpracování zachyceného obrazu, součinnost očí s mozkem – o tom všem máme stále jenom velmi mlhavé představy.
Podivuhodnost našeho světa však sahá ještě dál… Proud viditelného světla, tj. takového, které dokáže lidské oko vnímat, se někdy chová jako staccato jednotlivých částic a jindy jako vlna. Nejen na úrovni nepostřehnutelného mikrosvěta, ale i v našich vlastních očích. Průchod světla rohovkou, čočkou i sklivcem definují zákony geometrické optiky. Přitom víme, že na podráždění světločivých buněk – čípků i tyčinek – stačí jen několik desítek jednotlivých fotonů.
Nevíme, proč se nám na základě citového vzplanutí zaplaví oči slzami. Nevíme, proč nás příroda vybavila bělmem, díky kterému se můžeme dorozumět beze slov. Nevíme, proč je citlivost našich očí – na rozdíl od mnoha jiných živých organismů – tak omezená. Nevíme, proč a jak lidský mozek dokáže tak dobře udělat pořádek v chaosu, který zaznamenávají naše oči. Vždyť vlastně nevidíme realitu, vnímaný svět není skutečný. Všechno je proud fotonů, který nějakým způsobem interpretuje náš mozek – vše existuje jen v naší představivosti.
Cestou vizualizace vln a částic se vydal i Jiří Staněk. Jeho rastry papírových instalací jsou vlastně makroskopickými vlnoplochami, které mění vzhled s úhlem pohledu žasnoucího diváka. Při bližším nazření navíc připomínají detailní pohledy na povrch našeho Slunce. Ten je strukturován granulací, tedy vrcholky vzestupných proudů o několik set stupňů teplejších než okolí, které přenášejí energii z vnitřních oblastí směrem k povrchu.
Díky tomu je viditelná část Slunce ohřátá na teplotu pět a půl tisíce stupňů Celsia. Díky tomu je na planetě Zemi již po čtyři miliardy roků možný život. Díky němu se z mozku našich pradávných předků vylouplo oko, které dokáže vnímat vlastní vesmír. Díky představivosti autora Jiřího Staňka a také návštěvníků existuje i výstava Brightness.