25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Ondřej Chrobák
Vernisáž: 22. 2. 2023, 19:00
V lokálním kontextu není divák uvyklý na možnost retrospektivně ohledat dílo umělce „uprostřed“ jeho tvůrčí kariéry. Ve světě (západního) umění se pro tento typ výstavního projektu používá doslovný termín „midcareer retrospective“. Nezbytným předpokladem zajímavosti a úspěchu podobného podniku je, že prezentovaný umělec disponuje nejen kvalitním, ale rovněž početně obsáhlým dílem, z něhož se dá toto ohlédnutí zkonstruovat. Tomáš Hlavina je pro retrospektivní výstavu v pomyslné půlce umělecké kariéry takřka modelovým případem. Má za sebou tři dekády kontinuální umělecké práce, která mu průběžně zjednávala pozornost. Její začátky akcelerovalo studium, prostředí a spolužáci Intermediální školy Milana Knížáka na pražské Akademii, kam Tomáš Hlavina přestoupil hned po jejím založení v roce 1990. Jeho objekty a instalace se staly od poloviny devadesátých integrální součástí většiny určujících generačních přehlídek, ať už kurátorovaných dvojicí Karel Srp a Olga Malá nebo manžely Janou a Jiřím Ševčíkovými. Na přelomu milénia pak byl třikráte nominován do finálového výběru Ceny Jindřicha Chalupeckého. Postupně se jeho práce dostávaly do velkých institucionálních sbírek, ale také do důležitých soukromých kolekcí. Dlouhodobě pedagogicky vede sochařský ateliér na pražské AVU. To vše vytváří náležitý předpoklad pro aktuální výstavní rekapitulaci, ale také otevírá šanci pro nové objevování či případnou revizi interpretačních rámců Hlavinova dosavadního oeuvre.
TLNVXYK Hlavolam Tomáše Hlaviny je koncipována jako výstava jednoho jediného „meta“ díla, které mu jsou podřízeny konstelace uměleckých objektů rozmístěných na elementárním herním plánu stolní hry. Jednotlivá díla jsou vyvázána ze svého přirozeného uměleckého kontextu, chronologie a tematických vazeb. Kodifikovaná pravidla hry, na jejímž základě se objekty pohybovaly a seskupily, nejsou součást Hlavinova plánu. Divák je naopak zván ke zevrubnému pozorování situace a následně k vstupu dovnitř „hracího plánu“. Tak může docházek ke zcela novým smyslovým interakcím s artefakty, které se vymykají původní autorské intenci. Více než tradiční aparát teorie a dějin umění, se zdá na tuto zkušenost příhodnější aplikovat matematické modely odvozené z teorie her nebo naopak metodologické přístupy z oblasti archeologie a antropologie. Jeden objev se snad dá zobecnit, a to že ve velkém měřítku instalace retrospektivy se tak odehrává analogické situace, kterou jsme si v malé zvykly zažívat při konfrontaci s Hlavinovými objekty a instalacemi. Ty jsou podobnými rébusy. Tomáš Hlavina v nich velmi často využívá předměty a situace každodenní potřeby, které delikátně opracovává, nastavuje, spojuje a kombinuje navzájem nebo velmi často s podobně umělecky transformovanými přírodninami. Na první pohled působí jako kinetické objekty nebo variabilní struktury, ale pohyb a přeskupování je pouze jejich zdánlivý potenciál. Přímou inspiraci pro vznik mnoha objektů Tomáš Hlavina čerpá ze studia archaických kultur, náboženství nebo filozofie, ale jejich výsledná materiálová realita a poetická metaforičnost je zbavena skoro veškeré ilustrativní závislosti. Samostatnou kapitolou pak představuje autorův smysl pro humor, který zůstává pod povrchem, ale je dobrou pojistkou před propadnutím do tenat akademismu. Zde patrně také koření potřeba Tomáše Hlaviny nevynechat z procesu finalizace uměleckého díla název, ale naopak se spoléhat na jeho evokativní účinek. Analogicky se to má aktuálním názvem výstavy TLNVXYK Hlavolam, který může zní jako návodný popis, reference k mytologickým archetypům i nezdařilý anagram umělcova příjmení. V neposlední řadě je Hlavolam pozváním do hlavy umělce.
Projekt finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Statutární město Brno.