25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Michal Stolárik
Vernisáž: 22. 2. 2023, 19:00
Díra, která nebyla a teď tam je.
Filip Dvořák patrí k mladej generácii českých vizuálnych umelcov a jeho multimediálna tvorba prirodzene prechádza od expandovanej povahy maľby a závesných obrazov cez objekty, inštalácie až k práci s videom či autorským textom. Fluidný rukopis diel vychádza zo širokého záberu autorovej inšpirácie – Dvořáka fascinujú dejiny, historické ornamenty, príroda a prírodné úkazy, špekulatívne fikcie či materiály s ich symbolickými významami. V jeho postkonceptuálnom uvažovaní sledujeme cielenú formálnu redukciu a čistotu remeselného spracovania v kontraste so silným emocionálnym nábojom so sklonom k melancholickému spektru pocitov pominuteľnosti, nádeje či očakávania. Pracuje v cykloch, varíruje formy a motívy, hľadá ideálne verzie a kompozície.
Svět je strž a strž je světem.
Samostatná výstava The Ravine – The Room je pokračovaním Dvořákovej série Strž, ktorou od roku 2020 rozvíja rovnomennú autorskú poviedku. V krátkom texte opisuje realitu spoločenstva žijúceho v rokline, ktorá vznikla po nečakanom zosuve pôdy. Nádeje a túžby obyvateľov žijúcich v limitovanom priestore sa upierajú na vytúžený moment, keď strom, o ktorý sa spoločne starajú, dorastie do takej výšky, že domovskú roklinu budú schopní opustiť a zažiť realitu sveta „tam hore“. Ako každé heterogénne spoločenstvo sa ani toto nezhodne na všetkom. Snaha o dialóg je miestami nemožná a názory na svet sa prirodzene líšia.
Dvořákova fikcia je plná symboliky, viery a nádeje, trpezlivosti a očakávania. Bájka o Strži je jednoduchou a ľahko pochopiteľnou autorovou fantáziou, ktorej sila, údernosť a obrazotvornosť tkvie v obsahovej redukcii, repetíciách a historizujúcej lyrickosti. Vo svojej textovej verzii je plnohodnotne zrozumiteľná, sú to však práve imaginatívne a fiktívne artefakty, ktoré vytvárajú klamlivý pocit existencie paralelnej reality.
Ale musí tam snad přece něco být. Musí.
Musí být i něco víc.
Doteraz realizované výstavné prezentácie imaginárneho sveta (Strž, 2020, Luxfer Gallery, Česká Skalice; Ravine Culture,2021, Berlínskej model, Praha; Ve strži a jiné příběhy, 2022, GAVU, Cheb) spájala eklektická forma, ktorej prostredníctvom Dvořák komunikoval predstavu, že diela vznikli od rôznych autorov. Minulé výstavné celky pozostávali z tradične ladených krajinomalieb s romantizujúcimi pohľadmi na roklinu alebo objekty a maľby zobrazujúce strom ako symbol rastúcej nádeje. Rukopis diel bol rôznorodý, no spájal ich spoločný záujem o realitu onoho sveta.
V aktuálnom výstavnom environmente Dvořák mení fokus z makra na mikro a zameriava sa okrem iného aj na fragmenty z jednej izby neznámeho hrdinu. Gros tvoria závesné objekty – manipulované drevené obklady s kovanými medenými detailmi. Fiktívne readymady spoločne s obrazotvornými muzeálnymi rekonštrukciami kedysi pravdepodobne funkčných predmetov približujú jednotlivé časti Strže. Pôvodný formálny eklektizmus sa homogenizuje, pričom už na prvý pohľad odkazuje na povedomé historizujúce formy a znaky. Sledujeme postupné opúšťanie ornamentu smerom k rigidnej geometrii a kvadratickým vzorom, prvky modernistickej architektúry a dizajnu – niekde medzi Josefom Hoffmannom, Charlesom Renniem Mackintoshom, Art Nouveau a secesiou. V kombinácii s futuristicky a miestami dystopicky ladenou špekuláciou, estetikou starých múzeí či pseudoedukatívnymi prvkami Dvořák bližšie objasňuje podrobnosti a ďalej rozvíja existenciu spoločenstva v rokline.
Možná však už příští jaro, možná že už příští rok,
dosáhnou větve tak blízko k hornímu okraji,
že bude stačit jen jeden malý skok.