Jan Šerých: O důslednosti vědy

První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.

Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.

Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.

Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.

V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.

Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.

Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.

Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.

Text: Ondřej Kotrč

Jan Šerých: O důslednosti vědy

22.02.2023 - 06.05.2023

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Tomáš Dvořák

Vernisáž: 22. 2. 2023, 19:00

S Janem Šerých patříme k poslední generaci, jež měla ve svých dětských pokojíčcích glóbus. Dítko dostalo dekorativní naučnou pomůcku zpravidla při nástupu na základní školu, neboť povědomí o celku světa a schopnost vyznat se v mapě patřila spolu se čtením, psaním, počítáním a určováním času k základním kulturním technikám naplňujícím moderní ideál gramotnosti. Popularita kulovitých, mnohdy otočných, reliéfních, či dokonce svítících modelů Země vzrostla v 70. letech 20. století v důsledku kosmických programů na obou stranách železné opony a příležitosti pohlédnout na naši planetu zvenčí prostřednictvím snímků pořízených kosmonauty. Glóbus tak už neodkazoval jen k dobrodružným mořeplavbám a poutím, když na jeho povrchu byla stejně všechna místa popsána, jako spíše k objevování vesmíru: Země jako taková se stala domácím přístavem.

Svému synovi jsem už glóbus nepořídil. Důvodem byl nejen fakt, že modely naší planety nosíme dnes běžně po kapsách, ale také nemístnost takového daru, provinilost pociťovaná při „předávání“ planety nastupující generaci. Na glóbusu dnes můžeme objevovat maximálně ubývající ledovce, potápějící se tropické ostrovy, nebo ty nové, tvořené odpadky. Trasy zámořských objevitelů obsadily kontejnerové lodě a bárky s běženci. Geografie je dnes neodmyslitelně geopolitikou; mapy zobrazují nejen nerovnosti povrchu zeměkoule, ale i nerovnosti mezi jejími obyvateli. Tím, co mne na žákovských glóbusech odrazovalo nejvíc, však bylo jejich malé a fixní měřítko, redukující je na pouhý dekorativní symbol, a plochost obrazu, kterou jeho nalepení na kouli jenom zdůrazňuje. Trojrozměrný glóbus lže více než rovinná plocha mapy: ač se tak na první pohled jeví, papír nebo plastová fólie nemají žádný vnitřek či hloubku.

Nemám zde na mysli vnitřní sféry Země, které jsou nám stejně nepřístupné jako vnější vesmír, nýbrž oblast silnou pouhých několik kilometrů, kterou jako pozemšťané obýváme. Bruno Latour tuto relativně tenkou vrstvu, křehký biofilm přežívající na rozhraní pevniny, vody a vzduchu, ve svých posledních knihách a projektech nazval „kritickou zónou“. Jakkoli je vzhledem k velikosti planety a univerza vůbec zanedbatelná, má svoji tloušťku a hutnost, není pouhým povrchem, nýbrž živou a rozrůzněnou vrstvou, kůží, povlakem. Fólii z glóbusu je třeba sloupnout a řádně prozkoumat, z čeho a jak je udělána.

Kritickou zónu lze zahlédnout pouze z jistého odstupu: musíme vylézt na strom nebo na kopec, vzlétnout v balónu nebo letadle, dnes pak můžeme z pohodlí domova využít virtuálních glóbusů tvořených množstvím průběžně aktualizovaných družicových snímků. Mezi nejpopulárnější patří Google Earth, který vyvolává dojem kontinuální a homogenní mapy, v níž si můžeme přiblížit libovolné místo na Zemi a prohlížet si kulisy existence pozemšťanů. Ve skutečnosti však jeho software skládá obrazy pořízené různými poskytovateli, s různým prostorovým rozlišením či úrovní detailů, s různou barevností a z různých dob (ukrajinský Bachmut na Google Earth ještě existuje). Zvláště na méně exponovaných místech lze odhalit jeho mozaikovitost a složitost (v původním smyslu složenosti), čím více se Zemi přiblížíme. Přibližování a vzdalování, přeostřování a zoomování dnes patří mezi nejdůležitější mediální techniky. Není náhodou, že zlatá éra zoomu v kinematografii spadá do 70. let, doby probouzejícího se planetárního vědomí podníceného kosmickými lety, kdy zoomování ještě implikovalo možnost plynulého přechodu mezi různými dimenzemi vztaženými v posledku vždy k člověku. Zoom však není jen optickým, estetickým efektem, neboť je zároveň a hlavně technikou poměřování. Je zvláštním druhem pohyblivého obrazu (nikoli již ve smyslu virtuálního pohybu filmu, ale ani pohybu člověka navigujícího se prostřednictvím mapy); mění měřítka věcí a tím i samotných pozorovatelů. Spíše než jako techniku přehledu a přivlastnění můžeme zoom chápat a využít k setkávání se s jinakostí a učit se přibližování a vzdalování, blízkosti a odstupu ve smyslu prostorovém, časovém, mentálním i kulturním. Takové setkání již není manipulací s unifikovaným, úhledně upraveným modelem světa, nýbrž vyjednáváním konkrétních osob v konkrétních situacích, v nichž jsme vždy současně detailem i celkem.

Jdi zpět