Jan Šerých: O důslednosti vědy

Druhá část přehledové prezentace sbírky Fait Gallery, která volně navazuje na předchozí výstavu, je v určitém ohledu jejím protikladem. Oproti předešlé části, jež primárně reprezentovala abstraktní umění druhé poloviny 20. století, především se zaměřením na geometrii a strukturu, českou modernu a její rezonance a patrné vlivy v současné české malbě, se pozornost výstavy přesouvá k umění, které více akcentuje zobrazení reálného světa.

V protikladu k autorům tvořícím v intencích geometrické abstrakce, kteří předkládají univerzálnější obsahy, se dostáváme k umění, jež čerpá inspiraci z reality, více či méně explicitně ji ztvárňuje, a zároveň staví do popředí zájem o lidskou figuru a její vyobrazení.

Právě zájem o lidské tělo či tělesnost, objevující se přímo nebo přeneseně skrze fragmenty či nástroje a situace, jež jsou s ní nedílně spjaté, tvoří určitý rámec výstavy. Ve výstavě se tudíž objevuje řada děl reflektujících například téma sportu, zároveň však v rámci zájmu o člověka vyvěrá i jistý existenciálně dekadentní rozměr či aspekt humoru.

Chronologicky se nezávazně přesouváme k dílům, která vznikla převážně po roce 2000, což se projevuje i v širším zastoupení média instalace, jejímž příkladem může být rozměrné dílo Hluboko v nepřátelském území umělecké skupiny Rafani, patřící k nejrozsáhlejším realizacím této skupiny. Instalace vyplňuje nepřehlédnutelnou část výstavy, a jak již bylo zmíněno, komentuje skrze vztah výtvarného umění a sportovní symboliky složitější psychologickou situaci. S ohledem na množství zastoupených autorů je ovšem nemožné věnovat pozornost všem jednotlivostem a ponecháme na divákovi, aby si našel své vlastní souvislosti či oblíbená díla.

Výstava má předem nastíněný selektivní rámec, neklade si ovšem ambice předkládat jednoznačnou zprávu o konkrétní problematice či tématu, což je vzhledem k její povaze pochopitelné. Snaží se však přiblížit výdobytky extenzivní sběratelské činnosti Fait Gallery a Igora Faita za posledních 15 let, představit řadu kvalitních děl českých i zahraničních umělců, nechat je vyznít v jejich individualitě, a zároveň představit okruh, v němž tyto individuality koexistují a navzájem se podporují v rámci kompaktního celku.

Zastoupené autorky / zastoupení autoři:

Vasil Artamonov & Alexej Klyuykov, Alžběta Bačíková, Ondřej Basjuk, Nina Beier, Marie Blabolilová, Josef Bolf, Radek Brousil, Jan Brož, Michel Comte, Milena Dopitová, Markéta Filipová, Jiří Franta & David Böhm, Jan Gemrot, Martin Gerboc, Michal Gogora, Damien Hirst, Katarína Hládeková & Ondřej Homola, Katarína Hládeková & Jiří Kovanda, Jakub Hošek, František Hudeček, Matyáš Chochola, Krištof Kintera, Eva Kmentová, Vendula Knopová, Vladimír Kokolia, Jiří Kolář, Eva Koťátková, Ondřej Kotrč, Alena Kotzmannová, Denisa Krausová, Nika Kupyrova, Alicja Kwade, Martin Lukáč, Kamila Maliňáková, Pavla Malinová, Pavel Matyska, Marek Meduna, Jan Merta, Svätopluk Mikyta, Kamila Musilová, Jan Nálevka & Václav Stratil, Pavla Naďová, Petr Nikl, Michal Pěchouček, Ivan Pinkava, Jan Poupě, Skupina Rafani, Tomáš Roubal, Lucia Sceranková, Pavla Sceranková, František Skála, Matěj Smetana, Václav Stratil, Tomáš Svoboda, Robert Šalanda, Adriena Šimotová, Jiří Topínka, Lubomír Typlt, unconductive trash, Kateřina Vincourová, Lenka Vítková

Výstava Výběr ze sbírky Fait Gallery II je prodejní a je poslední výstavou Fait Gallery ve stávajícím prostoru na adrese Ve Vaňkovce 2.

Jan Šerých: O důslednosti vědy

22.02.2023 - 06.05.2023

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Tomáš Dvořák

Vernisáž: 22. 2. 2023, 19:00

S Janem Šerých patříme k poslední generaci, jež měla ve svých dětských pokojíčcích glóbus. Dítko dostalo dekorativní naučnou pomůcku zpravidla při nástupu na základní školu, neboť povědomí o celku světa a schopnost vyznat se v mapě patřila spolu se čtením, psaním, počítáním a určováním času k základním kulturním technikám naplňujícím moderní ideál gramotnosti. Popularita kulovitých, mnohdy otočných, reliéfních, či dokonce svítících modelů Země vzrostla v 70. letech 20. století v důsledku kosmických programů na obou stranách železné opony a příležitosti pohlédnout na naši planetu zvenčí prostřednictvím snímků pořízených kosmonauty. Glóbus tak už neodkazoval jen k dobrodružným mořeplavbám a poutím, když na jeho povrchu byla stejně všechna místa popsána, jako spíše k objevování vesmíru: Země jako taková se stala domácím přístavem.

Svému synovi jsem už glóbus nepořídil. Důvodem byl nejen fakt, že modely naší planety nosíme dnes běžně po kapsách, ale také nemístnost takového daru, provinilost pociťovaná při „předávání“ planety nastupující generaci. Na glóbusu dnes můžeme objevovat maximálně ubývající ledovce, potápějící se tropické ostrovy, nebo ty nové, tvořené odpadky. Trasy zámořských objevitelů obsadily kontejnerové lodě a bárky s běženci. Geografie je dnes neodmyslitelně geopolitikou; mapy zobrazují nejen nerovnosti povrchu zeměkoule, ale i nerovnosti mezi jejími obyvateli. Tím, co mne na žákovských glóbusech odrazovalo nejvíc, však bylo jejich malé a fixní měřítko, redukující je na pouhý dekorativní symbol, a plochost obrazu, kterou jeho nalepení na kouli jenom zdůrazňuje. Trojrozměrný glóbus lže více než rovinná plocha mapy: ač se tak na první pohled jeví, papír nebo plastová fólie nemají žádný vnitřek či hloubku.

Nemám zde na mysli vnitřní sféry Země, které jsou nám stejně nepřístupné jako vnější vesmír, nýbrž oblast silnou pouhých několik kilometrů, kterou jako pozemšťané obýváme. Bruno Latour tuto relativně tenkou vrstvu, křehký biofilm přežívající na rozhraní pevniny, vody a vzduchu, ve svých posledních knihách a projektech nazval „kritickou zónou“. Jakkoli je vzhledem k velikosti planety a univerza vůbec zanedbatelná, má svoji tloušťku a hutnost, není pouhým povrchem, nýbrž živou a rozrůzněnou vrstvou, kůží, povlakem. Fólii z glóbusu je třeba sloupnout a řádně prozkoumat, z čeho a jak je udělána.

Kritickou zónu lze zahlédnout pouze z jistého odstupu: musíme vylézt na strom nebo na kopec, vzlétnout v balónu nebo letadle, dnes pak můžeme z pohodlí domova využít virtuálních glóbusů tvořených množstvím průběžně aktualizovaných družicových snímků. Mezi nejpopulárnější patří Google Earth, který vyvolává dojem kontinuální a homogenní mapy, v níž si můžeme přiblížit libovolné místo na Zemi a prohlížet si kulisy existence pozemšťanů. Ve skutečnosti však jeho software skládá obrazy pořízené různými poskytovateli, s různým prostorovým rozlišením či úrovní detailů, s různou barevností a z různých dob (ukrajinský Bachmut na Google Earth ještě existuje). Zvláště na méně exponovaných místech lze odhalit jeho mozaikovitost a složitost (v původním smyslu složenosti), čím více se Zemi přiblížíme. Přibližování a vzdalování, přeostřování a zoomování dnes patří mezi nejdůležitější mediální techniky. Není náhodou, že zlatá éra zoomu v kinematografii spadá do 70. let, doby probouzejícího se planetárního vědomí podníceného kosmickými lety, kdy zoomování ještě implikovalo možnost plynulého přechodu mezi různými dimenzemi vztaženými v posledku vždy k člověku. Zoom však není jen optickým, estetickým efektem, neboť je zároveň a hlavně technikou poměřování. Je zvláštním druhem pohyblivého obrazu (nikoli již ve smyslu virtuálního pohybu filmu, ale ani pohybu člověka navigujícího se prostřednictvím mapy); mění měřítka věcí a tím i samotných pozorovatelů. Spíše než jako techniku přehledu a přivlastnění můžeme zoom chápat a využít k setkávání se s jinakostí a učit se přibližování a vzdalování, blízkosti a odstupu ve smyslu prostorovém, časovém, mentálním i kulturním. Takové setkání již není manipulací s unifikovaným, úhledně upraveným modelem světa, nýbrž vyjednáváním konkrétních osob v konkrétních situacích, v nichž jsme vždy současně detailem i celkem.

Jdi zpět