25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Tomáš Dvořák
Vernisáž: 22. 2. 2023, 19:00
S Janem Šerých patříme k poslední generaci, jež měla ve svých dětských pokojíčcích glóbus. Dítko dostalo dekorativní naučnou pomůcku zpravidla při nástupu na základní školu, neboť povědomí o celku světa a schopnost vyznat se v mapě patřila spolu se čtením, psaním, počítáním a určováním času k základním kulturním technikám naplňujícím moderní ideál gramotnosti. Popularita kulovitých, mnohdy otočných, reliéfních, či dokonce svítících modelů Země vzrostla v 70. letech 20. století v důsledku kosmických programů na obou stranách železné opony a příležitosti pohlédnout na naši planetu zvenčí prostřednictvím snímků pořízených kosmonauty. Glóbus tak už neodkazoval jen k dobrodružným mořeplavbám a poutím, když na jeho povrchu byla stejně všechna místa popsána, jako spíše k objevování vesmíru: Země jako taková se stala domácím přístavem.
Svému synovi jsem už glóbus nepořídil. Důvodem byl nejen fakt, že modely naší planety nosíme dnes běžně po kapsách, ale také nemístnost takového daru, provinilost pociťovaná při „předávání“ planety nastupující generaci. Na glóbusu dnes můžeme objevovat maximálně ubývající ledovce, potápějící se tropické ostrovy, nebo ty nové, tvořené odpadky. Trasy zámořských objevitelů obsadily kontejnerové lodě a bárky s běženci. Geografie je dnes neodmyslitelně geopolitikou; mapy zobrazují nejen nerovnosti povrchu zeměkoule, ale i nerovnosti mezi jejími obyvateli. Tím, co mne na žákovských glóbusech odrazovalo nejvíc, však bylo jejich malé a fixní měřítko, redukující je na pouhý dekorativní symbol, a plochost obrazu, kterou jeho nalepení na kouli jenom zdůrazňuje. Trojrozměrný glóbus lže více než rovinná plocha mapy: ač se tak na první pohled jeví, papír nebo plastová fólie nemají žádný vnitřek či hloubku.
Nemám zde na mysli vnitřní sféry Země, které jsou nám stejně nepřístupné jako vnější vesmír, nýbrž oblast silnou pouhých několik kilometrů, kterou jako pozemšťané obýváme. Bruno Latour tuto relativně tenkou vrstvu, křehký biofilm přežívající na rozhraní pevniny, vody a vzduchu, ve svých posledních knihách a projektech nazval „kritickou zónou“. Jakkoli je vzhledem k velikosti planety a univerza vůbec zanedbatelná, má svoji tloušťku a hutnost, není pouhým povrchem, nýbrž živou a rozrůzněnou vrstvou, kůží, povlakem. Fólii z glóbusu je třeba sloupnout a řádně prozkoumat, z čeho a jak je udělána.
Kritickou zónu lze zahlédnout pouze z jistého odstupu: musíme vylézt na strom nebo na kopec, vzlétnout v balónu nebo letadle, dnes pak můžeme z pohodlí domova využít virtuálních glóbusů tvořených množstvím průběžně aktualizovaných družicových snímků. Mezi nejpopulárnější patří Google Earth, který vyvolává dojem kontinuální a homogenní mapy, v níž si můžeme přiblížit libovolné místo na Zemi a prohlížet si kulisy existence pozemšťanů. Ve skutečnosti však jeho software skládá obrazy pořízené různými poskytovateli, s různým prostorovým rozlišením či úrovní detailů, s různou barevností a z různých dob (ukrajinský Bachmut na Google Earth ještě existuje). Zvláště na méně exponovaných místech lze odhalit jeho mozaikovitost a složitost (v původním smyslu složenosti), čím více se Zemi přiblížíme. Přibližování a vzdalování, přeostřování a zoomování dnes patří mezi nejdůležitější mediální techniky. Není náhodou, že zlatá éra zoomu v kinematografii spadá do 70. let, doby probouzejícího se planetárního vědomí podníceného kosmickými lety, kdy zoomování ještě implikovalo možnost plynulého přechodu mezi různými dimenzemi vztaženými v posledku vždy k člověku. Zoom však není jen optickým, estetickým efektem, neboť je zároveň a hlavně technikou poměřování. Je zvláštním druhem pohyblivého obrazu (nikoli již ve smyslu virtuálního pohybu filmu, ale ani pohybu člověka navigujícího se prostřednictvím mapy); mění měřítka věcí a tím i samotných pozorovatelů. Spíše než jako techniku přehledu a přivlastnění můžeme zoom chápat a využít k setkávání se s jinakostí a učit se přibližování a vzdalování, blízkosti a odstupu ve smyslu prostorovém, časovém, mentálním i kulturním. Takové setkání již není manipulací s unifikovaným, úhledně upraveným modelem světa, nýbrž vyjednáváním konkrétních osob v konkrétních situacích, v nichž jsme vždy současně detailem i celkem.