24.05.2023 - 29.07.2023
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Pavlína Morganová
Vernisáž: 24. 5. 2023, 19:00
Od roku 2019 pracujeme pod značkou unconductive trash. Je to anagram našich rodných měst – Duchcov (Michal Pěchouček) a Traunstein (Rudi Koval).Fatalisticky zabarvená slovní hříčka obrazně vyjadřuje vnitřní aspekty společné pracovní metody. Trashse hromadí během každého tvůrčího procesu i produkce. Odpad je důležitým a důvěrně známým pojmem z krajiny kulturních hodnot. Retardační vlastnost unconductivevylučuje regulaci odpadu i kontrolu směru tvůrčí energie. Značka je tedy naším komprimovaným manifestem – v umění nepovažujeme za důležité věci ukončit. Podstatný je začátek tvůrčí aktivity, a ne její dokončený výsledek. Smyslem naší spolupráce je odstranění nánosů minulosti a objevování nové umělecké identity.
Výchozím bodem naší autorské interakce je závěsný obraz – ukázal se jako vhodný a dostupný prostředek ke společnému hledání nové jazykové i obsahové identity. Jádrem naší spolupráce je touha zbavit se nánosů vlastní minulosti, tedy naučit se zapomenout naše původní výtvarné rukopisy. Prozkoumáváme nový malířský rukopis, skrze jiné materiály a metody, včetně prostorových nebo časových dimenzí umělecké práce. Ve dvojici je možné objevit nová témata k uměleckému převyprávění i novou všednost. Experimentujeme s výtvarnými prostředky a zároveň zkoušíme „moderovat“ intenzitu a provázanost společných každodenních aktivit. Rámujeme do umění nejen společné poznání, ale i obyčejné zážitky, situace, které lze společně naplánovat a prožít. Věnujeme se takzvaným jednodenním a dlouhodobým výzvám. Pokoušíme se tuto zkušenost subtilní každodennosti tematizovat v robustním celku, jakým je výstava.
Název výstavy LARGELY OBSERVED je inspirován jedním z termínů evropské makroseizmické stupnice zemětřesení. Určuje stupeň kritického stavu, který je ve velké míře pozorován, ale nemusí být brán fatálně – je pro nás možným vyjádřením kvality divácké zkušenosti, mohutnosti vnitřního prožitku z uměleckého díla. Výstava je uvozena našimi prvními společnými díly – burning daylight (2020) a pokračuje cyklem unconductive chronology (2023) – sérií čtyřiceti osmi společně šitých obrazů. V centru pak stojí dva rozsáhlé cykly obrazů gold tint (2022) a virgin blue (2023), inspirované výzkumem vizuálních dokumentů potlačených příběhů minulosti. Výstavu jsme koncipovali jako dialog mezi dvěma světy: minulým a přítomným, velkým a malým. Skrze monochromní práci s barvou a figurativním detailem se pokoušíme vyprávět skutečné příběhy 20. století, které rezonují s naší dnešní každodenností.
virgin blue (2023)
Instalace obrazů a monumentální dílo na pomezí architektury, designu a velkoformátové reliéfní malby je inspirováno dobovými fotografiemi jednoho z prvních anglických ženských fotbalových týmů Dick, Kerr Ladies F.C., který vznikl během první světové války. Přestože dosáhl značné popularity a sportovních úspěchů, čelil tým silnému odporu Fotbalové asociace, která ženám na padesát let zakázala hrát na jejich hřištích a stadionech. Důvodem zákazu byla „ochrana“ žen, které podle asociace nebyly fyzicky schopné hrát fotbal. Cyklus obrazů tak připomíná nejen úskalí ženské emancipace, ale i období světových válek, kdy došlo k mnoha strukturálním společenským změnám.
burning daylight (2020)
První díla unconductive trash vznikla jako experiment – autoři společně upravili obrazy, které v roce 2017 vytvořil Rudi Koval. Cyklus burning daylight tak zachycuje moment setkání dvou uměleckých osobností a jejich neslučitelných rukopisů. Dialog mezi abstrakcí a figurací, malířsky cítěnou plochou a kresbou šicího stroje, snímání a napínání plátna na jiný formát, odstraňování a párání již existujícího, ale i vyjasňování práce s barvou, to vše bylo součástí hledání nových postupů a témat.
unconductive chronology (2023)
Kontinuální řada čtyřiceti osmi obrazů je koncipována jako monumentální prvek v prostoru i jako sled filmových políček pro pohyblivý obraz. Na jednotlivých plátnech je patrný zásah, který opakovaným prošíváním smršťuje jejich plochu, a tím tvoří objem. Látka se nevratně zakřivuje i po následném napnutí na dřevěný rám.Unconductive trash pracují na dvou šicích strojích zároveň, s minimální kontrolou výsledku a podle určených podmínek, jež se opakují. Zachycují tím osobní jednotu v něčem, co je práce i nicnedělání zároveň, co je sváteční i obyčejné.
unconductive loop (2023)
Interaktivní instalace tematizuje mechaniku šicího stroje, jeho magický zvuk a nepřekonatelný přínos lidské civilizaci. Právě krokový mechanismus stroje umožnil pohyb filmového pásu v kameře. Hybatelem tohoto díla je pozorující publikum – bez jeho přítomnosti by dílo neexistovalo.
gold tint (2022)
Cyklus obrazů gold tintje volně inspirován dokumentárními fotografickými snímky každodenního života vojáků za druhé světové války. Například soubor reportážních fotografií, které pořídil v roce 1940 John Tophampři práci ve zpravodajské službě RAF, zachycuje jednotku domobrany v anglickém Gravesendu, nacvičující zábavné vánoční představení – vojáci v něm vystupovali v ženských rolích a převlecích. Divadelní zkoušku ukončil poplach a všichni se museli přemístit na obrannou pozici – na odmaskování a převléknutí do uniformy nebyl čas. Celý příběh, včetně zkoušky, je zdokumentován na několika výmluvných momentkách. Zachycují touhu britských vojáků na chvíli zapomenout na válečnou realitu, užít si zábavu a zpřítomnit chybějící ženský element – nechat sublimovat touhu po něm. Snímky byly dlouho cenzurovány britským ministerstvem informací, aby nebyly zneužity nepřítelem. Vojáka-hrdinu totiž stavěly do úplně nové situace.
Gender parody a cross dressing, běžně využívané v divadle, nejsou ani v armádě ojedinělým jevem, jak dokládá např. kniha Soldier Studies (Martin Dammann, ed., Soldier Studies. Cross-Dressing in der Wehrmacht, Berlin: Hatje Cantz, 2019), kde jsou na amatérských fotografiích zachyceny výjevy vojáků německé armády, kteří se převlékají za ženy – tedy výjevy, které byly v přímém rozporu s nacistickou ideologií.
Výjevy na obrazech zachycené skrze konkrétní gesta a situace se symbolicky dotýkají mnoha aspektů dnešní diskuze o genderových stereotypech, o lidských touhách a nejrůznějších odstínech identit. Autoři tím chtějí mimo jiné zdůraznit, že muž je schopen absolutní empatie a ženství je mu vlastní. Hledat normalitu a každodennost je pro lidskou bytost přirozené i v chaosu války.
macroseismic scale, 2022
Obrazný přepis evropské makroseismické stupnice, která bere, na rozdíl od té starší, Richterovy, v potaz intenzitu lidského vnímání odvislého od fyzikálních změn. Například stupeň largely observed určuje kritický stav, který je ve velké míře pozorován uvnitř budov. Při tomto stupni se nikdo nemůže tvářit, že si ničeho nevšímá. Zemětřesení uvnitř budov cítí mnozí, venku jen výjimečně.
you have no power over me, 2023
Textový zásah do okna galerie zpřítomňuje repliku, která slouží k prolomení kletby v závěru fantasy filmu Labyrint (režie Jim Henson, 1986). Zde je zamýšlena jako možná analogie k postavám vojáků, respektive k jejich prožívání chaosu a touze z něj vystoupit.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Pavla Sceranková
Vernisáž: 24. 5. 2023, 19:00
ELIPSA první znamení tlaku na kruh a obrana deformací.[1]
Železo vzniká v nitru hvězd jako poslední prvek, který lze tímto způsobem připravit. Jeho přítomnost v jádru hvězdy nakonec způsobí gravitační kolaps a výbuch supernovy. Tím se spolu s ostatními prvky rozptýlí do vesmírného prostoru. Je to to samé železo, které se pak stane součástí organokovové sloučeniny hemoglobinu, jež hraje klíčovou roli v transportu kyslíku z plic do tělesných tkání, a je proto nezbytná pro dýchání.[2] I přesto, že mezi výbuchem supernovy a nádechem je nesmírná vzdálenost, jsou částečně podmíněné stejným prvkem. Komplexní provázanost dějů kolem nás může způsobovat úzkost a úžas zároveň. Mia Milgrom ji reflektuje intuitivně a jakoby mimoděk skrze svoji vášeň pro materiál.
Výchozím momentem výstavy byl zájem o „jazyk napětí, které vzniká v narušených situacích“.[3] Mia o nich uvažuje pohledem geoložky, která má možnost nahlédnout do „systému, podpůrné struktury, která udržuje lokální rovnováhu, … mezi vrstvami organických nánosů se střádají lidské stopy a objekty, které se postupně rozkládají, stékají do hlubších vrstev a kontaminují půdu“.[4]
Výstavu tvoří minimalistické situace, které jsou prostorovou metaforou podpůrné struktury těsně před pádem, rovnováhy, již udržuje chybná součástka. I když jsou všechny převážně ze železa, to, co na sebe stahuje pozornost, jsou detaily spojů. Na první pohled jsou vložené dřevěné nebo keramické části nesmyslným oslabením konstrukce. Neudržitelnost systémů, ve kterých žijeme, je také to, o čem Mia přemýšlí. Celek však neoslabuje překvapivě materiál spojů, začne se rozpadat, až když ho chceme uspořádat, vysvětlit, kontrolovat. „Vytvářením nesmyslných momentů se možná naopak přibližujeme k narativům, které nabízí nelineární východiska.“[5]
Na vnímání potenciálu nelineárních východisek, která jsou příslibem úlevy, je potřeba ztišení a vnitřní klid. Točíme se v kruhu. Cítíme východisko z únavy, ale jsme příliš unaveni, abychom po něm natáhli ruku. Mia nám ji podává formou nerovnosti, která naruší předpokládanou trajektorii pohybu. Socha je věc, která jedná. Jednání iniciuje její fyzická přítomnost, samotná akce se děje jinde. Do výstavního prostoru mě vtahuje ocelový tvar zaseknutý mezi strop a podlahu. Konfrontuje mě s nevyslovenou otázkou. Jde o elipsu, která do mezery mezi stropem a podlahou přesně zapadla, nebo to je kruh zdeformovaný tlakem stropu? Otázku si uvědomím, ale odpověď je irelevantní. Myšlenky se rozptýlí prohlížením vložených segmentů. Zůstávám u nich.
Narušená dráha elipsy mě vyveze ke vzpomínce na spojení slov z knihy Pedagogiky utlačovaných: být více.[6] Stojí jako výzva k emancipaci, jako opozice k imperativu: jsi méně. Slova vytržená z Freirovy komplexní analýzy působí takto trochu rozpačitě. Ptám se, jak být více; jak chtít méně; jak chtít méně, abych mohla být více? Vracím se k vloženým segmentům. Myšlenky se mi u nich rozostří, jako by jejich přítomnost byla překážkou. Zvykám si na ten pocit a začínám si ho užívat. Vzpomenu si na Jane Bennett. V eseji Síla věcí píše: „Možná však po nás samotná myšlenka síly věcí a živoucí hmoty požaduje příliš moc: vědět více, než je vůbec možné vědět.“[7] V eseji, která pojednává krom jiného o podobnosti mezi Adornovou neidentitou a sílou věcí, mezi „konkrétním materialismem“ a vitálním materialismem, uvádí pod čarou interpretaci Adornova pojetí neidentity u Romana Colese. Roman Coles o Adornovi píše: „objekty nejsou koncepty postihovány bezezbytku, a život se tak vždy bude vymykat našemu poznání a kontrole. Negativní dialektika je ‚morálkou myšlení‘, která pečuje o velkorysost vůči druhému a vůči neidentitě v sobě samém.“[8]
Chtít méně, být více, najít cestu, jak zmírnit utrpení zapříčiněné snahou o ovládnutí všech věcí.
[1] PADRTA, Jiří. Pracovat v souladu s kosmem a živly. In: KUJELOVÁ, Denisa, ed. Karel Malich & utopické projekty / Karel Malich & Utopian Projects. Brno: Fait Gallery, 2021, s. 23. ISBN 978-80-908446-0-5.
[2] Železo. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2023-04-25]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelezo#
[3] Mia Milgrom, koncept výstavy.
[4] Ibidem.
[5] Ibidem.
[6] FREIRE, Paulo. Pedagogika utlačovaných. Praha: Neklid, 2022. ISBN 978-80-908247-9-9.
[7] BENNET, Jane, Síla věcí, s. 122. In: JANOŠČÍK, Václav, LIKAVČAN, Lukáš a Jiří RŮŽIČKA, ed. Mysl v terénu: filosofický realismus v 21. století. Praha: Akademie výtvarných umění v Praze, Displey, 2017. ISBN 978-80-87108-72-7.
[8] BENNET, Jane, Síla věcí, s. 123. In: JANOŠČÍK, Václav, LIKAVČAN, Lukáš a Jiří RŮŽIČKA, ed. Mysl v terénu: filosofický realismus v 21. století. Praha: Akademie výtvarných umění v Praze, Displey, 2017. ISBN 978-80-87108-72-7.