Marian Palla / malé nekonečno

Druhá část přehledové prezentace sbírky Fait Gallery, která volně navazuje na předchozí výstavu, je v určitém ohledu jejím protikladem. Oproti předešlé části, jež primárně reprezentovala abstraktní umění druhé poloviny 20. století, především se zaměřením na geometrii a strukturu, českou modernu a její rezonance a patrné vlivy v současné české malbě, se pozornost výstavy přesouvá k umění, které více akcentuje zobrazení reálného světa.

V protikladu k autorům tvořícím v intencích geometrické abstrakce, kteří předkládají univerzálnější obsahy, se dostáváme k umění, jež čerpá inspiraci z reality, více či méně explicitně ji ztvárňuje, a zároveň staví do popředí zájem o lidskou figuru a její vyobrazení.

Právě zájem o lidské tělo či tělesnost, objevující se přímo nebo přeneseně skrze fragmenty či nástroje a situace, jež jsou s ní nedílně spjaté, tvoří určitý rámec výstavy. Ve výstavě se tudíž objevuje řada děl reflektujících například téma sportu, zároveň však v rámci zájmu o člověka vyvěrá i jistý existenciálně dekadentní rozměr či aspekt humoru.

Chronologicky se nezávazně přesouváme k dílům, která vznikla převážně po roce 2000, což se projevuje i v širším zastoupení média instalace, jejímž příkladem může být rozměrné dílo Hluboko v nepřátelském území umělecké skupiny Rafani, patřící k nejrozsáhlejším realizacím této skupiny. Instalace vyplňuje nepřehlédnutelnou část výstavy, a jak již bylo zmíněno, komentuje skrze vztah výtvarného umění a sportovní symboliky složitější psychologickou situaci. S ohledem na množství zastoupených autorů je ovšem nemožné věnovat pozornost všem jednotlivostem a ponecháme na divákovi, aby si našel své vlastní souvislosti či oblíbená díla.

Výstava má předem nastíněný selektivní rámec, neklade si ovšem ambice předkládat jednoznačnou zprávu o konkrétní problematice či tématu, což je vzhledem k její povaze pochopitelné. Snaží se však přiblížit výdobytky extenzivní sběratelské činnosti Fait Gallery a Igora Faita za posledních 15 let, představit řadu kvalitních děl českých i zahraničních umělců, nechat je vyznít v jejich individualitě, a zároveň představit okruh, v němž tyto individuality koexistují a navzájem se podporují v rámci kompaktního celku.

Zastoupené autorky / zastoupení autoři:

Vasil Artamonov & Alexej Klyuykov, Alžběta Bačíková, Ondřej Basjuk, Nina Beier, Marie Blabolilová, Josef Bolf, Radek Brousil, Jan Brož, Michel Comte, Milena Dopitová, Markéta Filipová, Jiří Franta & David Böhm, Jan Gemrot, Martin Gerboc, Michal Gogora, Damien Hirst, Katarína Hládeková & Ondřej Homola, Katarína Hládeková & Jiří Kovanda, Jakub Hošek, František Hudeček, Matyáš Chochola, Krištof Kintera, Eva Kmentová, Vendula Knopová, Vladimír Kokolia, Jiří Kolář, Eva Koťátková, Ondřej Kotrč, Alena Kotzmannová, Denisa Krausová, Nika Kupyrova, Alicja Kwade, Martin Lukáč, Kamila Maliňáková, Pavla Malinová, Pavel Matyska, Marek Meduna, Jan Merta, Svätopluk Mikyta, Kamila Musilová, Jan Nálevka & Václav Stratil, Pavla Naďová, Petr Nikl, Michal Pěchouček, Ivan Pinkava, Jan Poupě, Skupina Rafani, Tomáš Roubal, Lucia Sceranková, Pavla Sceranková, František Skála, Matěj Smetana, Václav Stratil, Tomáš Svoboda, Robert Šalanda, Adriena Šimotová, Jiří Topínka, Lubomír Typlt, unconductive trash, Kateřina Vincourová, Lenka Vítková

Výstava Výběr ze sbírky Fait Gallery II je prodejní a je poslední výstavou Fait Gallery ve stávajícím prostoru na adrese Ve Vaňkovce 2.

Marian Palla / malé nekonečno

21.02.2024 - 04.05.2024

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek

Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00

Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.

Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).

Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.

Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.

I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.

Všimněme si, že například Zkažený obraz, Prasklina a další Pallovy práce vděčí za svoji existenci opravě náhledu na to, jaký smysl má chyba; chyba uměleckých dovedností nebo materiálu v tvůrčím procesu. Důsledné „dělání věci jen tak“ směruje autora k nevylučovaní chyby, trapnosti, nelibosti ani žádné jiné varianty na základě výsledku. Každé variantě uděluje potenciál intenzivního prožití, vlastní nesamozřejmé a léčivé krásy. To, se může zdát ve společnosti, organizované kolem pragmatického hledáni úspěchu a zisku vážnou chybou úsudku, naivitou. Avšak jakmile se prasklina otevře, krása chyby a zkaženosti už působí, coby zdroj terapie pomyslného zdravého rozumu.

T: Vít Havránek

[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.

[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.

[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.

[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.