25.02.2026 - 02.05.2026
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Koncepce výstavy: Ondřej Kotrč
Vernisáž: 25. 2. 2026 v 18:00
Druhá část přehledové prezentace sbírky Fait Gallery, která volně navazuje na předchozí výstavu, je v určitém ohledu jejím protikladem. Oproti předešlé části, jež primárně reprezentovala abstraktní umění druhé poloviny 20. století, především se zaměřením na geometrii a strukturu, českou modernu a její rezonance a patrné vlivy v současné české malbě, se pozornost výstavy přesouvá k umění, které více akcentuje zobrazení reálného světa.
V protikladu k autorům tvořícím v intencích geometrické abstrakce, kteří předkládají univerzálnější obsahy, se dostáváme k umění, jež čerpá inspiraci z reality, více či méně explicitně ji ztvárňuje, a zároveň staví do popředí zájem o lidskou figuru a její vyobrazení.
Právě zájem o lidské tělo či tělesnost, objevující se přímo nebo přeneseně skrze fragmenty či nástroje a situace, jež jsou s ní nedílně spjaté, tvoří určitý rámec výstavy. Ve výstavě se tudíž objevuje řada děl reflektujících například téma sportu, zároveň však v rámci zájmu o člověka vyvěrá i jistý existenciálně dekadentní rozměr či aspekt humoru.
Chronologicky se nezávazně přesouváme k dílům, která vznikla převážně po roce 2000, což se projevuje i v širším zastoupení média instalace, jejímž příkladem může být rozměrné dílo Hluboko v nepřátelském území umělecké skupiny Rafani, patřící k nejrozsáhlejším realizacím této skupiny. Instalace vyplňuje nepřehlédnutelnou část výstavy, a jak již bylo zmíněno, komentuje skrze vztah výtvarného umění a sportovní symboliky složitější psychologickou situaci. S ohledem na množství zastoupených autorů je ovšem nemožné věnovat pozornost všem jednotlivostem a ponecháme na divákovi, aby si našel své vlastní souvislosti či oblíbená díla.
Výstava má předem nastíněný selektivní rámec, neklade si ovšem ambice předkládat jednoznačnou zprávu o konkrétní problematice či tématu, což je vzhledem k její povaze pochopitelné. Snaží se však přiblížit výdobytky extenzivní sběratelské činnosti Fait Gallery a Igora Faita za posledních 15 let, představit řadu kvalitních děl českých i zahraničních umělců, nechat je vyznít v jejich individualitě, a zároveň představit okruh, v němž tyto individuality koexistují a navzájem se podporují v rámci kompaktního celku.
Zastoupené autorky / zastoupení autoři:
Vasil Artamonov & Alexej Klyuykov, Alžběta Bačíková, Ondřej Basjuk, Nina Beier, Marie Blabolilová, Josef Bolf, Radek Brousil, Jan Brož, Michel Comte, Milena Dopitová, Markéta Filipová, Jiří Franta & David Böhm, Jan Gemrot, Martin Gerboc, Michal Gogora, Damien Hirst, Katarína Hládeková & Ondřej Homola, Katarína Hládeková & Jiří Kovanda, Jakub Hošek, František Hudeček, Matyáš Chochola, Krištof Kintera, Eva Kmentová, Vendula Knopová, Vladimír Kokolia, Jiří Kolář, Eva Koťátková, Ondřej Kotrč, Alena Kotzmannová, Denisa Krausová, Nika Kupyrova, Alicja Kwade, Martin Lukáč, Kamila Maliňáková, Pavla Malinová, Pavel Matyska, Marek Meduna, Jan Merta, Svätopluk Mikyta, Kamila Musilová, Jan Nálevka & Václav Stratil, Pavla Naďová, Petr Nikl, Michal Pěchouček, Ivan Pinkava, Jan Poupě, Skupina Rafani, Tomáš Roubal, Lucia Sceranková, Pavla Sceranková, František Skála, Matěj Smetana, Václav Stratil, Tomáš Svoboda, Robert Šalanda, Adriena Šimotová, Jiří Topínka, Lubomír Typlt, unconductive trash, Kateřina Vincourová, Lenka Vítková
Výstava Výběr ze sbírky Fait Gallery II je prodejní a je poslední výstavou Fait Gallery ve stávajícím prostoru na adrese Ve Vaňkovce 2.
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Šimon Kadlčák
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vířivé erupce energetických výbojů stvořily spojováním částic hmotu, hmota nabývala na objemu a zvětšovala se, vyplňovala prostor, začala tvořit tvary. Vznikaly tvary nejrůznějších forem a rozměrů, které se dále proměňovaly v čase. Některé formy působily proti jiným jako nebývale nestabilní, pomíjivé a prchavé, a ty druhé vůči nim jako statické a neměnné. Pravdou ovšem bylo, že existovaly také formy, vedle nichž vypadaly ty pomíjivé jako stabilní, a také formy, vedle kterých ty zdánlivě statické hýřily neustálým pohybem. Jednou z forem, která se někdy v průběhu tohoto procesu manifestovala (někdy se nesprávně říká, že to bylo až na jeho konci), byl člověk. Také on byl, stejně jako všechno ostatní, stvořen prachem hvězd, prvky vyvrženými z jejich jader spojujících se do větších celků, vyjádřením kosmického vědomí, které počalo zkoumat samo sebe. Zdá se, že vědomá hmota (či zhmotněné vědomí) vnímá okolní svět ponejvíce kontaktem s další hmotou. Tam, kde dochází k dotyku, nastává vzájemné poznávání. Hmota odráží i vyzařuje světlo. Protože jsou hmota a energie totéž[1], stalo se světlo prodlouženým chapadlem (od chápat) zvědomující se hmoty. K vnímání již není nutné se dotýkat přímo, dotýkat se lze i na dálku.
Habima Fuchs, hmota zkoumající samu sebe, přináší do světlem zalité haly Fait Gallery MEM objekty, rozmisťuje je, člení jimi prostor, staví je do vzájemných souvztažností a ty soustředěně vyvažuje. Výstava pro ni znamená příležitost k dočasnému zastavení a fixaci aktuální fáze osobního průzkumu světa a představení jeho fragmentárního výseku druhým v podobě prostorového záznamu. Výstava je momentem vybízejícím k přerušení obvyklé pracovní rutiny hnětení hmoty do symbolickými významy nabitého tvaru, možností reflexe a sdílení s dalšími lidmi. Obraznost děl Habimy Fuchs je protkaná výraznými motivy a asociacemi, které však ostatním předkládá ke svobodné konfrontaci s vlastními kontexty a následné interpretaci na jejich základě. Důvěřuje přitom vzájemnému porozumění. Kořeny obrazů, s nimiž pracuje, totiž vyrůstají ze sdíleného podhoubí „kolektivního informačního archivu“: jeho vědomé úrovně tvoří nánosy po tisíciletí předávané zkušenosti mnoha generací lidského života ve formě obrazů, knih, myšlenek či pocitů… A ty nevědomé zase miliardy let zkušenosti života organického (ve formách, které člověk vždy důvěrně pozná, ale jež svými způsoby komunikace dovede vyjádřit jedině opisem).
Aktuální autorská konstelace se vyznačuje geometrickým členěním určeného prostoru, vzdušností, ponecháním volného místa k poznávání prostoru pohybem i k interpretaci. Jednotlivě rozmístěné elementy vytvářejí „neurální uzly“, místní shluky artefaktů, jimiž jsou určovány konečné možnosti pohybu diváctva prostorem. Právě relace objektů v prostoru a jeho hranice jsou tím, co nám umožňuje si ho uvědomit a prožít. Pokud se však prostorem chceme pohybovat, musíme vždy využít jeho volné části, vyhnout se překážkám, obcházet hmotu. Může nám to připomenout často opomíjený a nesnadno představitelný fakt, že veškerá hmota ze všeho nejvíc obsahuje právě prázdný prostor.[2] Teprve neviditelné vzájemné vazby, energetické působení mezi nimi, jsou tím, co vytváří konečnou iluzi pevnosti a stability. Skutečností je však pohyb, neustálé přeskupování, procesy vzniku a zániku, obnovy a růstu.
Na osobní úrovni znamená možnost uspořádat výstavu pro Habimu Fuchs příležitost k zhmotnění, či vizuálnímu zaříkání, afirmace za (znovu-?) nastolení rovnováhy v nikoli menším než kosmickém významu. Rovnováha znamená symetrii a symetrie znamená vyváženou symbiózu vznikání a zanikání, jednotu manifestovanou podvojným způsobem. Toto je princip věčnosti a my jsme hmota, tedy energie, která se přeskupuje, a jednou je tím a pak zase tímhle, někdy je „velká“ a jindy je „malá“, někdy je její proměna dlouhotrvající a jindy překypuje mumrajem života, a navzdory zdání exkluzivní individuální existence je teprve vzájemnost (skládající se z jedinečností) nepřetržitým propojením všeho v prostorovém i časovém smyslu, tím, čemu rozumíme pod pojmem svět.