Anna Ročnová / Gerbera se nezlomí

Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.

Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.

Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.

Ondřej Chrobák

Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:

- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,

- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,

- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,

- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.

Anna Ročnová / Gerbera se nezlomí

22.05.2024 - 27.07.2024

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátorka: Lenka Vítková

Vernisáž: 22. 5. 2024 v 19:00

LV: Fascinuje mě zvláštní klid, který vyzařuje z tvé práce, ta absence jakéhokoli náznaku moralizování. Jak změnila tvoji uměleckou praxi práce v květinářství?

AR: Není to uzavřený proces. Učila jsem se floristické řemeslo a byla jsem překvapená, kolik věcí jsem znala ze své umělecké práce. Do mých věcí se často propisuje, co zrovna prožívám, například výstavu Posekaný angrešt jsem připravovala v domě mé zemřelé babičky, těsně předtím, než prošel rekonstrukcí, i zahrada procházela změnou, a tak jsem proměnila stromy, keře, které babička měla ráda, do objektů. Podobně je to i s květinářstvím, aplikuji floristické metody, materiály do umění a sleduji, jak se to projevuje.

LV: Ve tvém ateliéru na mě udělal silný dojem tvůj respekt ke všemu, s čím zacházíš, tedy i k té ropě, ze které jsou vyrobené ty květinářské podložky, nebo k temným tekutinám, které ve floristice zabraňují rozkladu. Jak pracuješ? Můžeš popsat ten proces a co je jeho cílem?

AR: Obvykle začínám tím, že se obklopím materiály. Nosím do ateliéru různé dřeviny, listy, plody, teď nově nakupuji ve floristických obchodech, napichovací hmoty, dráty, sušiny atd., pracuji také s tradičnějšími sochařskými materiály, sádra, hlína, a ráda používám látky.

Skládám, lepím a seskupuji, zasypávám, stříhám, tavím, barvím, přišívám, pálím. Může se stát, že použiji objekt, který jsem dělala před lety, a oživím ho do nové konstelace. Následná instalace je stejně důležitá jako samotné vytváření jednotlivých objektů. V instalaci vytvářím to, co často můžeme vidět v přírodě. Myslím, že atmosféricky jsou to detaily krajiny, lesa, zajímají mě také rozhraní. Místa, kde na periferii města příroda prostupuje do města, okraje chodníků, zarostlé kusy betonu v trávě a obrostlé křovím, ve kterém se zachytil barevný mikrotenový sáček.

Proces mojí práce jsem si pro sebe pojmenovala jako „rozšířenou přírodu“. A to je i cíl mé práce. Výsledkem je celek, který vypadá přirozeně, jako by sám vznikl, vyrostl, podobně jako se to děje v přírodě. Když vystavuji venku, divák si nemusí být jistý, zda se dívá na dílo umělce, nebo dílo přírody.

Na práci s přírodninami mě baví i jejich emocionalita, proces vznikání a zanikání, růstu a rozpadu, hnití, usychání. Všechny tyhle procesy na povrchu spoluvytvářejí emocionalitu, kterou mé objekty následně vyzařují. Cit je pro mě důležité vodítko. A myslím, že je to nakonec cit, který mi určuje, jak objekty budou vypadat.

LV: Zmínila jsi ale také potřebu nastavit nějaké napětí, které pro mě tvé objekty opravdu udržují – zastavují mě v údivu, nejsou snadno interpretovatelné. Nechceš k tomu říct víc?

AR: Myslím, že napětí, o kterém mluvíš, vzniká právě mezi částmi, z kterých skládám své objekty. Někdy je upravuji tak, že emoci, kterou chci, aby objekt vyřazoval, posílím, například pomocí vyjetého oleje, hypermanganu, nebo pálením. Moje objekty se vyznačují křehkostí, zajímá mě destrukce, kterou vnímám, podobně jako je tomu v přírodě, jako součást koloběhu, ne jako něco fatálního. Zajímají mě ale i jiné situace, třeba to, jak voda stéká po kameni. Hloubka pozorování od větších celků až po úplný detail.

LV: Přiznaná možnost destrukce, pro mě je to taky vlastně souhlas se životem a jeho cykly. Ale obvyklý nárok na umělecké dílo je, aby bylo co nejtrvanlivější. Jak moc o tomhle přemýšlíš, je to pro tebe výzva?

AR: Popravdě jsem si při tvorbě tuhle otázku nepokládala. Mnohé objekty jsou velmi odolné. To jsem si ověřila i při vystavování v přírodě. Některé objekty jsou na místě dodnes a postupně srůstají s okolím. Jiné po půl roce náporu počasí vůbec nezměnily podobu a dál prostupují jiné mé instalace.

Křehké objekty lze, po vzoru přírodních exponátů, adjustovat ve skleněných krabičkách. Při instalaci a tvorbě objektů mě ale téma trvanlivosti pramálo zajímá a neakcentuju jej při výběru materiálu.

LV: Jaké při práci překonáváš překážky? Nebo převažuje spíše plynutí a radost?

AR: Strašně mě baví ohledávat možnosti nových spojení. Ta zvláštní energie, která je během procesu přítomná. Někdy s materiálem neumím komunikovat. Pak pomáhá ho rozebrat a znovu složit dohromady, abych se ho nějakým způsobem dotkla a napojila se na něj. Stanu se jeho součástí a to mi umožní celek.

Rozhovor s Annou Ročňovou (AR) k výstavě Gerbera se nezlomí vedla Lenka Vítková (LV).

Jdi zpět