Lucia Sceranková / STARÉ SVĚTLO v oddělení galaxií

První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.

Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.

Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.

Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.

V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.

Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.

Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.

Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.

Text: Ondřej Kotrč

Lucia Sceranková / STARÉ SVĚTLO v oddělení galaxií

15.10.2014 - 05.12.2014

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 14. 10. 2014 v 18.00

Kurátor: Martin Nytra

Pro tvorbu Lucie Scerankové je charakteristický důraz, který klade na naše vnímání fotografie jako prostředku poznávání možných podob reality. Ta se přesto, i právě proto jeví jako relativní, proměnná, nebo se její pevná definitivní forma stává nedosažitelnou. Spíše než by byla otiskem reality z masa a kostí, se dnes fotografie chová jako technologie, jež vytváří realitu autonomní, které je krajina skal a moří vydána v milost a nemilost. Rozlišitelné subjektivní „já“ vstoupilo do obrazu a splynulo s ním v sen, v jehož verzi je svět už jen průmětnou představ.

Zásadní témata fotografie, čas a pohyb, jsou kategoriemi, které i přes touhu proniknout do jejich podstaty v každém dalším kroku pouze odhalují nedokonalost jakéhokoliv, byť usilovného pokusu o jejich absolutní definici. Představa o vlastní identitě se tak v porovnání s dimenzemi univerza stává předmětem výrazného nepoměru. Tento prvek práce s měřítkem je pro tvorbu Scerankové jedním z důležitých prostředků, jimiž se autorka vyrovnává s vlastní zkušeností reality. Tu převádí na obecněji pojímaná témata, k nimž se může divák vztáhnout prostřednictvím metaforických vykreslení a hrou s asociacemi. Nadále však také ponechává divákovi dostatek prostoru k hledání vlastních interpretačních východisek. Osobní zkušenost je z principu nepřenositelná, ale je připodobnitelná. Model, který vytváří specifické podmínky vnímání, je tak jedním z dalších důležitých bodů autorčiných úvah o povaze světa, jenž můžeme nahlížet jen skrze schémata, která nás situují do určitých diskurzivních a kulturních kontextů.

Obraz v pojetí Scerankové stojí na pomezí plochy a prostoru, kde jsme schopni pouze rozeznávat povědomé a uchopitelné formy, po kterých se natahujeme a přimykáme se k nim jako k cestě ve víře, že se na jejím konci dobereme významu. Chytré zacházení s archetypy a surrealistickými vizemi pracujícími s psychologií diváka nakonec obrací naší pozornost až k reflexi vizuální kultury a tradičním modelům čtení obrazu i současným změnám v pojímání subjektivního já v prostředí archivů sdílené paměti a jazyka.

Martin Nytra

Jdi zpět