Lucia Sceranková / STARÉ SVĚTLO v oddělení galaxií

Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.

Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.

Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.

Ondřej Chrobák

Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:

- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,

- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,

- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,

- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.

Lucia Sceranková / STARÉ SVĚTLO v oddělení galaxií

15.10.2014 - 05.12.2014

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 14. 10. 2014 v 18.00

Kurátor: Martin Nytra

Pro tvorbu Lucie Scerankové je charakteristický důraz, který klade na naše vnímání fotografie jako prostředku poznávání možných podob reality. Ta se přesto, i právě proto jeví jako relativní, proměnná, nebo se její pevná definitivní forma stává nedosažitelnou. Spíše než by byla otiskem reality z masa a kostí, se dnes fotografie chová jako technologie, jež vytváří realitu autonomní, které je krajina skal a moří vydána v milost a nemilost. Rozlišitelné subjektivní „já“ vstoupilo do obrazu a splynulo s ním v sen, v jehož verzi je svět už jen průmětnou představ.

Zásadní témata fotografie, čas a pohyb, jsou kategoriemi, které i přes touhu proniknout do jejich podstaty v každém dalším kroku pouze odhalují nedokonalost jakéhokoliv, byť usilovného pokusu o jejich absolutní definici. Představa o vlastní identitě se tak v porovnání s dimenzemi univerza stává předmětem výrazného nepoměru. Tento prvek práce s měřítkem je pro tvorbu Scerankové jedním z důležitých prostředků, jimiž se autorka vyrovnává s vlastní zkušeností reality. Tu převádí na obecněji pojímaná témata, k nimž se může divák vztáhnout prostřednictvím metaforických vykreslení a hrou s asociacemi. Nadále však také ponechává divákovi dostatek prostoru k hledání vlastních interpretačních východisek. Osobní zkušenost je z principu nepřenositelná, ale je připodobnitelná. Model, který vytváří specifické podmínky vnímání, je tak jedním z dalších důležitých bodů autorčiných úvah o povaze světa, jenž můžeme nahlížet jen skrze schémata, která nás situují do určitých diskurzivních a kulturních kontextů.

Obraz v pojetí Scerankové stojí na pomezí plochy a prostoru, kde jsme schopni pouze rozeznávat povědomé a uchopitelné formy, po kterých se natahujeme a přimykáme se k nim jako k cestě ve víře, že se na jejím konci dobereme významu. Chytré zacházení s archetypy a surrealistickými vizemi pracujícími s psychologií diváka nakonec obrací naší pozornost až k reflexi vizuální kultury a tradičním modelům čtení obrazu i současným změnám v pojímání subjektivního já v prostředí archivů sdílené paměti a jazyka.

Martin Nytra

Jdi zpět