Lenka Vítková / Odpovědi těla na otázky květin

Druhá část přehledové prezentace sbírky Fait Gallery, která volně navazuje na předchozí výstavu, je v určitém ohledu jejím protikladem. Oproti předešlé části, jež primárně reprezentovala abstraktní umění druhé poloviny 20. století, především se zaměřením na geometrii a strukturu, českou modernu a její rezonance a patrné vlivy v současné české malbě, se pozornost výstavy přesouvá k umění, které více akcentuje zobrazení reálného světa.

V protikladu k autorům tvořícím v intencích geometrické abstrakce, kteří předkládají univerzálnější obsahy, se dostáváme k umění, jež čerpá inspiraci z reality, více či méně explicitně ji ztvárňuje, a zároveň staví do popředí zájem o lidskou figuru a její vyobrazení.

Právě zájem o lidské tělo či tělesnost, objevující se přímo nebo přeneseně skrze fragmenty či nástroje a situace, jež jsou s ní nedílně spjaté, tvoří určitý rámec výstavy. Ve výstavě se tudíž objevuje řada děl reflektujících například téma sportu, zároveň však v rámci zájmu o člověka vyvěrá i jistý existenciálně dekadentní rozměr či aspekt humoru.

Chronologicky se nezávazně přesouváme k dílům, která vznikla převážně po roce 2000, což se projevuje i v širším zastoupení média instalace, jejímž příkladem může být rozměrné dílo Hluboko v nepřátelském území umělecké skupiny Rafani, patřící k nejrozsáhlejším realizacím této skupiny. Instalace vyplňuje nepřehlédnutelnou část výstavy, a jak již bylo zmíněno, komentuje skrze vztah výtvarného umění a sportovní symboliky složitější psychologickou situaci. S ohledem na množství zastoupených autorů je ovšem nemožné věnovat pozornost všem jednotlivostem a ponecháme na divákovi, aby si našel své vlastní souvislosti či oblíbená díla.

Výstava má předem nastíněný selektivní rámec, neklade si ovšem ambice předkládat jednoznačnou zprávu o konkrétní problematice či tématu, což je vzhledem k její povaze pochopitelné. Snaží se však přiblížit výdobytky extenzivní sběratelské činnosti Fait Gallery a Igora Faita za posledních 15 let, představit řadu kvalitních děl českých i zahraničních umělců, nechat je vyznít v jejich individualitě, a zároveň představit okruh, v němž tyto individuality koexistují a navzájem se podporují v rámci kompaktního celku.

Zastoupené autorky / zastoupení autoři:

Vasil Artamonov & Alexej Klyuykov, Alžběta Bačíková, Ondřej Basjuk, Nina Beier, Marie Blabolilová, Josef Bolf, Radek Brousil, Jan Brož, Michel Comte, Milena Dopitová, Markéta Filipová, Jiří Franta & David Böhm, Jan Gemrot, Martin Gerboc, Michal Gogora, Damien Hirst, Katarína Hládeková & Ondřej Homola, Katarína Hládeková & Jiří Kovanda, Jakub Hošek, František Hudeček, Matyáš Chochola, Krištof Kintera, Eva Kmentová, Vendula Knopová, Vladimír Kokolia, Jiří Kolář, Eva Koťátková, Ondřej Kotrč, Alena Kotzmannová, Denisa Krausová, Nika Kupyrova, Alicja Kwade, Martin Lukáč, Kamila Maliňáková, Pavla Malinová, Pavel Matyska, Marek Meduna, Jan Merta, Svätopluk Mikyta, Kamila Musilová, Jan Nálevka & Václav Stratil, Pavla Naďová, Petr Nikl, Michal Pěchouček, Ivan Pinkava, Jan Poupě, Skupina Rafani, Tomáš Roubal, Lucia Sceranková, Pavla Sceranková, František Skála, Matěj Smetana, Václav Stratil, Tomáš Svoboda, Robert Šalanda, Adriena Šimotová, Jiří Topínka, Lubomír Typlt, unconductive trash, Kateřina Vincourová, Lenka Vítková

Výstava Výběr ze sbírky Fait Gallery II je prodejní a je poslední výstavou Fait Gallery ve stávajícím prostoru na adrese Ve Vaňkovce 2.

Lenka Vítková / Odpovědi těla na otázky květin

22.11.2014 - 15.01.2015

Fait Gallery MEM. Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 20. 11. 2014 v 19.00

Kurátor: Jan Zálešák

Odpovědi těla na otázky květin jsou parafrází verše „odpovědi těla na otázky krajiny“, jímž začíná jedna z básní zahrnutých do sbírky Krátké letní procesy Petra Kabeše. Název výstavy nás upomíná na existenci nepřetržitého dialogu probíhajícího na předvědomé či „mimovědomé“ úrovni: ještě než si to můžeme uvědomit, a natož to nějak kriticky reflektovat, vždy se již nějak vztahujeme ke světu, a to právě skrze „rozhraní“ našeho těla. Malba vzniká právě na tomto rozhraní, což je ostatně také jeden z důvodů, proč dodnes neztratila nic na aktuálnosti a na intenzitě, s níž k nám dokáže promlouvat, přestože byla v posledních desetiletích tolikrát zatlačena do defenzivy.

Lenka Vítková představuje v galerii MEM práce z posledního období (první začaly vznikat na konci léta, některé jsou staré jen několik týdnů). Obrazy květů se v instalaci střídají s figurálními malbami, v nichž se opakuje totožný motiv ženské figury, ohnuté v pase tak, že se dlaněmi dotýká země. Těžiště ohnutého těla se posouvá dolů a dopředu, blíže zemi. Nepravděpodobná taneční figura, zvláštní cvik? Hlava obrácená dolů a vystrčená pánev: tělo se ukazuje oproštěné od veškeré symboliky, navíc stojí „na čtyřech“. Živočišnost této pozice ale není v žádném případě degradující. Lenka Vítková navíc svým figurám dodává jistou vznešenost způsobem nanášení barvy (vertikalitu tahů štětce akcentuje silněji než detailní modelaci). Siluety ohnutých těl nenesou žádný příběh, promlouvají k nám „řečí těla“ – stejnou řečí, kterou odpovídají květinám, jež autorka maluje se stejnou úsporností, ale s ještě silnějším zaujetím kolorismem. Barevná paleta se zdá být na první pohled až příliš intenzivní – všechny ty odstíny zelené, modré a fialové, kladené v pevných hmotách vedle sebe, mohou začít vypadat jako barevný vzorník. Není ale nakonec každá květina s velkými okvětními lístky stejným fascinujícím vzorníkem barevných tónů a valérů?

Květiny a těla bez tváře. Jsou to objekty určené pohledu, pohled nám ale nevrací. Jiné je to s dvojicí hlav. Narušují plynulost vzájemného dialogu, který vedou obrazy na stěnách mezi sebou. Obrací se přímo na nás, a udávají tak dialogu jiný směr. Možná jsou to temné stíny ukrývající oči, co roztrhává konvenční schéma malířské výstavy, v níž se divákův pohled odráží od plochy stěny se zavěšenými plochami obrazů. Pohled skrytých očí míří z plochy ven, ke mně a nechává mě uvědomit si vlastní tělo jako živou věc v prostoru.

Obrazy se rodí ve chvílích samoty, v nichž se mysl jakoby rozdvojuje a její částečky zůstávají společně s pigmenty pevně vetknuty do povrchu malby. Jsou výslednicí tichého rozhovoru a samy k nám promlouvají – nechávají skrze svůj povrch nahlédnout něco, co by jinak zůstalo ukryto uvnitř lidského těla jako v zamčené schránce.

Jan Zálešák

Jdi zpět