25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery MEM. Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 20. 11. 2014 v 19.00
Kurátor: Jan Zálešák
Odpovědi těla na otázky květin jsou parafrází verše „odpovědi těla na otázky krajiny“, jímž začíná jedna z básní zahrnutých do sbírky Krátké letní procesy Petra Kabeše. Název výstavy nás upomíná na existenci nepřetržitého dialogu probíhajícího na předvědomé či „mimovědomé“ úrovni: ještě než si to můžeme uvědomit, a natož to nějak kriticky reflektovat, vždy se již nějak vztahujeme ke světu, a to právě skrze „rozhraní“ našeho těla. Malba vzniká právě na tomto rozhraní, což je ostatně také jeden z důvodů, proč dodnes neztratila nic na aktuálnosti a na intenzitě, s níž k nám dokáže promlouvat, přestože byla v posledních desetiletích tolikrát zatlačena do defenzivy.
Lenka Vítková představuje v galerii MEM práce z posledního období (první začaly vznikat na konci léta, některé jsou staré jen několik týdnů). Obrazy květů se v instalaci střídají s figurálními malbami, v nichž se opakuje totožný motiv ženské figury, ohnuté v pase tak, že se dlaněmi dotýká země. Těžiště ohnutého těla se posouvá dolů a dopředu, blíže zemi. Nepravděpodobná taneční figura, zvláštní cvik? Hlava obrácená dolů a vystrčená pánev: tělo se ukazuje oproštěné od veškeré symboliky, navíc stojí „na čtyřech“. Živočišnost této pozice ale není v žádném případě degradující. Lenka Vítková navíc svým figurám dodává jistou vznešenost způsobem nanášení barvy (vertikalitu tahů štětce akcentuje silněji než detailní modelaci). Siluety ohnutých těl nenesou žádný příběh, promlouvají k nám „řečí těla“ – stejnou řečí, kterou odpovídají květinám, jež autorka maluje se stejnou úsporností, ale s ještě silnějším zaujetím kolorismem. Barevná paleta se zdá být na první pohled až příliš intenzivní – všechny ty odstíny zelené, modré a fialové, kladené v pevných hmotách vedle sebe, mohou začít vypadat jako barevný vzorník. Není ale nakonec každá květina s velkými okvětními lístky stejným fascinujícím vzorníkem barevných tónů a valérů?
Květiny a těla bez tváře. Jsou to objekty určené pohledu, pohled nám ale nevrací. Jiné je to s dvojicí hlav. Narušují plynulost vzájemného dialogu, který vedou obrazy na stěnách mezi sebou. Obrací se přímo na nás, a udávají tak dialogu jiný směr. Možná jsou to temné stíny ukrývající oči, co roztrhává konvenční schéma malířské výstavy, v níž se divákův pohled odráží od plochy stěny se zavěšenými plochami obrazů. Pohled skrytých očí míří z plochy ven, ke mně a nechává mě uvědomit si vlastní tělo jako živou věc v prostoru.
Obrazy se rodí ve chvílích samoty, v nichž se mysl jakoby rozdvojuje a její částečky zůstávají společně s pigmenty pevně vetknuty do povrchu malby. Jsou výslednicí tichého rozhovoru a samy k nám promlouvají – nechávají skrze svůj povrch nahlédnout něco, co by jinak zůstalo ukryto uvnitř lidského těla jako v zamčené schránce.
Jan Zálešák