25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno
Vernisáž: 9. 12. 2014 v 18.00
Kurátor: Martin Nytra
Ve středu zájmu Tomáše Absolona je obraz, který v jeho pojetí můžeme chápat jako rozhraní mezi zobrazením a abstrakcí. Daleko větší pozornost než této hranici však autor věnuje práci s vizuálními zkratkami a také samotným prostředkům malby, mezi něž patří i výraz a gesto.
Absolon se zaměřuje na vztah obrazu k realitě, kterou reprodukuje i spoluutváří, a proto jej také chápe jako komunikační nástroj, který využívá vlastní jazyk, ale také jako specifický druh zkušenosti. Tento jeho zájem se projevuje i v užívání řady formálních prvků jako jsou fragment a linie, které pracují jak s divákovou vizuální pamětí, tak i s jeho psychologií, čímž vzniká neustálé napětí, které je způsobeno snahou tyto znaky dešifrovat. V pracích z posledních let se můžeme setkat s principem postupného seriálového zkoumání možností a limitů poměrně úzce vymezeného repertoáru motivů, jako je například opakující se kompoziční schéma nebo podobný způsob práce s malířským gestem. Tento proces je zároveň součástí hlubšího uvědomování si jejich nezaměnitelných vlastností a potenciálu.
Pokud bychom měli tvorbu Tomáše Absolona přiblížit v určitém kontextu, mohli bychom ji zařadit k širšímu diskurzu odkazování se ke specifickým podmínkám média a jeho historie. Základní sestava prvků, s kterými jednotlivá plátna pracují, částečně vychází z obsáhlého fondu abstraktního malířství. Také bychom mohli zmínit tendence v současném umění a reflektovat určité myšlenky vyjmuté z objektově orientované ontologie a teoretického uvažovaní nad fungováním a povahou různých vizuálních strategií produktového designu. Principy odvozené z těchto dvou okruhů a z nich odvozené významy jsou tou první viditelnou platformou, kde se odehrává převážná část jejich vzájemného prolínání, souběhů a kontradikcí, se kterými autor pracuje.
Zvláštní význam v Absolonově práci zaujímá určitý opoziční systém kompozic, na základě kterého se vedle sebe ocitají konstruované prvky techničtějšího charakteru v kontaktu s barevnými valéry, atmosférickými efekty a dalšími impresemi, které bychom mohli řadit do kategorie symbolů, jež zastupují spíše smyslovou a duchovní sféru nebo jsou také často vnímány jako projev umělcovy niterné emoce. Jsou to zároveň zavedené znaky a strategie, které našly širší využití v celém spektru kulturní produkce, a tak snad ani nezbývá nic jiného než se k nim vztahovat s přiměřeným odstupem a ironií. A tak i název této výstavy by mohl být vlastně úspěšný slogan.
Martin Nytra