FRAGMENTY MNOŽIN / Výběr ze sbírky Fait Gallery

Jakoby hlavní rozpor dneška nespočíval v samotných problémech, kterým čelíme, od klimatických změn až po návraty populismu a dezinterpretací. Možná, že tím nejdůležitějším úskalím dneška je naše neschopnost sdílet tyto problémy a obavy, ale s nimi také hodnoty, vize a řešení.

Přitom pro naše zapojení do světa, do jeho budování i strádání máme jméno — nejde o nic složitějšího než o práci. Tu nemusíme chápat jako zaměstnání, ale právě jako proces, ve kterém naše aktivity a představy získávají smysl a spoluutváří svět, ve kterém žijeme.

Také umění není pouze vytváření výstav a děl, ale snaží se vplést do naší sdílené imaginace, obohatit ji obrazy, vizemi i kritikou. V naší výstavě pro Fait Gallery se pokoušíme celý tento proces otevřít. Pozvat diváka blíž, na pódium, které ovládá prostor galerie a dává uměleckým instalacím společný rámec a kontext.

Platforma je uzpůsobená nejen samotnému umění, ale také pro vaši práci a odpočinek ve formě coworkingového místa a dvou vestavěných loungí, které doplňují židle z předchozích uměleckých projektů Pavly Scerankové. Pódium-stůl proto dává nejen význam jednotlivým instalacím, ale vybízí diváky, aby vstoupili do samotného procesu cyklu práce a odpočinku, který dává smysl nejen uměleckým dílům, ale našemu světu.

Pavla Sceranková se snaží o přiblížení se lidské situaci stlačené současnou kulturou práce. V sérii plastelínových figurek zpracovaných žáky základní umělecké školy (název Klára) nás nechává sledovat rozmělňování tvarů a mísení a slévání hmoty. Množství ohrožených zvířat se stává metaforou nejen současných environmentálních problémů, ale také společné a zužitkované práce, která se nutně zmnožuje, podléhá společenským očekáváním, a přesto může být sdílená, užitečná a může zprostředkovávat hodnoty, třeba i estetické.

Dílo Milada, opět nazvané podle osoby, která se propojuje s přemýšlením a prací na konkrétním projektu, má podobu napnutého elastického obleku a performance. Zve nás dovnitř flexibilního, podmanivého a podmaňujícího života na částečný úvazek, který nás obepíná stejně intimně jako funkční sportovní prádlo. Naopak projekt Miloš, postava zakořeněná do pódia galerie, se pokouší o hledání základu, ukotvení, snad i o návrat k uvažování o přírodě a odpovídajícímu rytmu, harmonii a zpomalení.

Naše přítomnost, ať již jde o společenský čas nebo o osobní zkušenost, jako by se odvíjela ve smyčkách, které výstavou proplétá instalace Ilja. Nejde jen o zavěšený stav, navrácení pracovní techniky do prostorů bývalé továrny, navázání na osnovu a práci, která byla přetržená. Jde také o cykličnost samotné práce, o koloběh splétání a párání, práce a odpočinku, tvoření a ničení.

Dušan Zahoranský zase do své práce vtahuje téma komunikace. V sérii falešných hovorů zapsaných na makety mobilních telefonů (Mária) naráží nejen na spektakulární přítomnost (online) komunikace v naší současnosti, ale i na izolovaný, soukromý, takřka absurdní rozměr instantní možnosti komunikovat.

Monumentální kruh (Libor), který obepíná celý most galerie, vtahuje do prostoru kancelářský nábytek a problém stereotypizace a komodifikace práce nebo také sémiokapitalismu. Totiž naše pracovní prostředí i nasazení často podléhá takovým fenoménům jako je open space, home office, zkrácené úvazky, ale také nutnost být kontinuálně dostupný na emailu, mobilu nebo sociálních sítích. Kapitalismus si tak nepřisvojuje pouze náš čas a práci, ale také vytváření významu a smyslu.

Zahoranský také kritizuje možnost univerzálního, nepříznakového či plně transparentního jazyka. V rámci série vybarvovaných rastrů digitálních znaků Mirek a Kateřina v prostoru otevírá kombinatoriku písma, komunikace i digitální kultury. V centrální instalaci Dušan zase symbolicky krade písmena „o“ z vlastní emailové komunikace.

Podobně pracuje i se sdílením filmů na populárním serveru uloz.to (série Artur). Z jednotlivých snímků vystřihl jednu minutu a soubory znovu uploadoval; nejen, aby pozměnil samotný film cirkulující mezi uživateli, ale aby dál pracoval se zcizeným časem. Ten jako by představoval negativ času práce a cirkulace, možnost skrýt se a (umělecky) pracovat mimo afektivní smyčky digitální komunikace a kapitalistického řádu.

Projekt se uskutečnil za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Brna.

FRAGMENTY MNOŽIN / Výběr ze sbírky Fait Gallery

24.01.2015 - 21.05.2015

Fait Gallery

Božetěchova 1 (vstup z ulice Metodějova), Brno

24. 1. - 21. 5. 2015

Vernisáž: 22. 1. 2015 v 19:00

Kurátoři: Denisa Kujelová

Martin Gerboc, Milan Grygar, Ondřej Homola, Vladimír Houdek, Matyáš Chochola, Věra Janoušková, Jiří Kolář, Eva Koťátková, Karel Malich, Michal Pěchouček, Johana Pošová, Luděk Rathouský, Pavla Sceranková, František Skála, Robert Šalanda, Jindřich Štyrský a Kateřina Vincourová

Tentokrát je aktuální výstava prezentující sbírku Fait Gallery věnována dílům autorů, v jejichž tvorbě se objevuje práce s koláží, asambláží, instalací, nebo se v jejich přístupech často vyskytuje aditivní princip vrstvení a komponování rozličných fragmentů. Veskrze tedy většina prací využívá strategie juxtapozice a přesouvání nalezených objektů a obrazového materiálu a vytváří tak množiny různě vzdálených nebo blízkých skutečností. Fragmentárnost je jednou z definujících vlastností modernity a postupem, který byl dříve uplatňován výhradně v umění. Přesouvání předmětu z jednoho kontextu do druhého je proces, který se s příchodem průmyslové revoluce, globálního obchodu, každodenního pohybu ohromného množství předmětů a dat stal determinujícím principem ovlivňujícím celý současný společenský a kulturní život, ale i člověka jako jedince samotného, jeho identitu a ukotvení v rámci husté sítě vztahů a významů.

Tvůrčí postupy samplování a apropriace přinesly samotnému umění a veškeré kreativitě nesporně velkou míru svobody. Koláž je i proto jednou z nejvýraznějších technik a vyjadřovacích prostředků umění od začátku 20. století do současnosti, zejména pro svou schopnost rychleji a bezprostředněji nacházet souvislosti, i díky užívání zkratky a paradoxu. Objevená tvořivá role fragmentu a jeho metaforičnost přinesla modernímu umění nový pohled nejen na vlastní subjektivitu, ale především objektivitu v podobě anonymity latentního tvořivého potenciálu, jakým je i práce s náhodou, automatismus a volné asociace. Znovu nalezený smysl analogie přinesl nové možnosti práce se znaky, archetypy a kulturními stereotypy, a vytvořil tak schéma rychle se měnící reality. Právě analogie může ukázat na vzájemnou spojitost dvou ideových předmětů situovaných v odlišných rovinách nebo spíše dává přímo vzniknout hlubokým, ale i mělkým a chatrným vztahům mezi jednotlivostmi.

Autoři zastoupení ve výběru přistupují ke všem těmto tvůrčím strategiím z různých hledisek a s odlišnou motivací. Přítomná díla tak pojímají princip koláže jako prostředek k hledání svébytné umělecké formy a poezie bohaté na asociativní a inspirativní hry s významy, ale i jako prvek, který se skrze svou vlastní podstatu kriticky vztahuje k různým způsobům izolace a vyčleňování jednotlivostí z celku i jejich pojímání jako libovolně tvarovatelných a využitelných zdrojů a předmětů. V kontextu koláží Maxe Ernsta, Kurta Schwitterse, přes surrealistické kompozice nečekaných setkání, Pop art i současné dominantní prostředí internetu se i díky svým osobitým přístupům, experimentům a technikám neztrácejí ani umělci zastoupení ve výběru, jako Jindřich Štyrský, Jiří Kolář či Eva Koťátková, kteří se řadí mezi důležitá jména světového umění.

Pohybujeme se v aktuálním čase po různých úrovních archivů historie a skokem se přemisťujeme z jednoho odkazu na druhý, komunikujeme ve zkratkách a fragmentech, které reprezentují obsáhlé celky. Neměli bychom opomenout, že objevování práce s nalezenými předměty a jejich kontextem šlo ruku v ruce se snahou sblížit umění s každodenním životem v moderní civilizaci. Umění je tak od určité doby plné předmětů denní potřeby v důvěrně známých i zcizujících situacích a každodenní život je plný umění.

Denisa Kujelová

Jdi zpět