FRAGMENTY MNOŽIN / Výběr ze sbírky Fait Gallery

Od roku 2019 pracujeme pod značkou unconductive trash. Je to anagram našich rodných měst – Duchcov (Michal Pěchouček) a Traunstein (Rudi Koval).Fatalisticky zabarvená slovní hříčka obrazně vyjadřuje vnitřní aspekty společné pracovní metody. Trashse hromadí během každého tvůrčího procesu i produkce. Odpad je důležitým a důvěrně známým pojmem z krajiny kulturních hodnot. Retardační vlastnost unconductivevylučuje regulaci odpadu i kontrolu směru tvůrčí energie. Značka je tedy naším komprimovaným manifestem – v umění nepovažujeme za důležité věci ukončit. Podstatný je začátek tvůrčí aktivity, a ne její dokončený výsledek. Smyslem naší spolupráce je odstranění nánosů minulosti a objevování nové umělecké identity.

Výchozím bodem naší autorské interakce je závěsný obraz – ukázal se jako vhodný a dostupný prostředek ke společnému hledání nové jazykové i obsahové identity. Jádrem naší spolupráce je touha zbavit se nánosů vlastní minulosti, tedy naučit se zapomenout naše původní výtvarné rukopisy. Prozkoumáváme nový malířský rukopis, skrze jiné materiály a metody, včetně prostorových nebo časových dimenzí umělecké práce. Ve dvojici je možné objevit nová témata k uměleckému převyprávění i novou všednost. Experimentujeme s výtvarnými prostředky a zároveň zkoušíme „moderovat“ intenzitu a provázanost společných každodenních aktivit. Rámujeme do umění nejen společné poznání, ale i obyčejné zážitky, situace, které lze společně naplánovat a prožít. Věnujeme se takzvaným jednodenním a dlouhodobým výzvám. Pokoušíme se tuto zkušenost subtilní každodennosti tematizovat v robustním celku, jakým je výstava.

Název výstavy LARGELY OBSERVED je inspirován jedním z termínů evropské makroseizmické stupnice zemětřesení. Určuje stupeň kritického stavu, který je ve velké míře pozorován, ale nemusí být brán fatálně – je pro nás možným vyjádřením kvality divácké zkušenosti, mohutnosti vnitřního prožitku z uměleckého díla. Výstava je uvozena našimi prvními společnými díly – burning daylight (2020) a pokračuje cyklem unconductive chronology (2023) – sérií čtyřiceti osmi společně šitých obrazů. V centru pak stojí dva rozsáhlé cykly obrazů gold tint (2022) a virgin blue (2023), inspirované výzkumem vizuálních dokumentů potlačených příběhů minulosti. Výstavu jsme koncipovali jako dialog mezi dvěma světy: minulým a přítomným, velkým a malým. Skrze monochromní práci s barvou a figurativním detailem se pokoušíme vyprávět skutečné příběhy 20. století, které rezonují s naší dnešní každodenností.

virgin blue (2023)

Instalace obrazů a monumentální dílo na pomezí architektury, designu a velkoformátové reliéfní malby je inspirováno dobovými fotografiemi jednoho z prvních anglických ženských fotbalových týmů Dick, Kerr Ladies F.C., který vznikl během první světové války. Přestože dosáhl značné popularity a sportovních úspěchů, čelil tým silnému odporu Fotbalové asociace, která ženám na padesát let zakázala hrát na jejich hřištích a stadionech. Důvodem zákazu byla „ochrana“ žen, které podle asociace nebyly fyzicky schopné hrát fotbal. Cyklus obrazů tak připomíná nejen úskalí ženské emancipace, ale i období světových válek, kdy došlo k mnoha strukturálním společenským změnám.

burning daylight (2020)

První díla unconductive trash vznikla jako experiment – autoři společně upravili obrazy, které v roce 2017 vytvořil Rudi Koval. Cyklus burning daylight tak zachycuje moment setkání dvou uměleckých osobností a jejich neslučitelných rukopisů. Dialog mezi abstrakcí a figurací, malířsky cítěnou plochou a kresbou šicího stroje, snímání a napínání plátna na jiný formát, odstraňování a párání již existujícího, ale i vyjasňování práce s barvou, to vše bylo součástí hledání nových postupů a témat.

unconductive chronology (2023)

Kontinuální řada čtyřiceti osmi obrazů je koncipována jako monumentální prvek v prostoru i jako sled filmových políček pro pohyblivý obraz. Na jednotlivých plátnech je patrný zásah, který opakovaným prošíváním smršťuje jejich plochu, a tím tvoří objem. Látka se nevratně zakřivuje i po následném napnutí na dřevěný rám.Unconductive trash pracují na dvou šicích strojích zároveň, s minimální kontrolou výsledku a podle určených podmínek, jež se opakují. Zachycují tím osobní jednotu v něčem, co je práce i nicnedělání zároveň, co je sváteční i obyčejné.

unconductive loop (2023)

Interaktivní instalace tematizuje mechaniku šicího stroje, jeho magický zvuk a nepřekonatelný přínos lidské civilizaci. Právě krokový mechanismus stroje umožnil pohyb filmového pásu v kameře. Hybatelem tohoto díla je pozorující publikum – bez jeho přítomnosti by dílo neexistovalo.

gold tint (2022)

Cyklus obrazů gold tintje volně inspirován dokumentárními fotografickými snímky každodenního života vojáků za druhé světové války. Například soubor reportážních fotografií, které pořídil v roce 1940 John Tophampři práci ve zpravodajské službě RAF, zachycuje jednotku domobrany v anglickém Gravesendu, nacvičující zábavné vánoční představení – vojáci v něm vystupovali v ženských rolích a převlecích. Divadelní zkoušku ukončil poplach a všichni se museli přemístit na obrannou pozici – na odmaskování a převléknutí do uniformy nebyl čas. Celý příběh, včetně zkoušky, je zdokumentován na několika výmluvných momentkách. Zachycují touhu britských vojáků na chvíli zapomenout na válečnou realitu, užít si zábavu a zpřítomnit chybějící ženský element – nechat sublimovat touhu po něm. Snímky byly dlouho cenzurovány britským ministerstvem informací, aby nebyly zneužity nepřítelem. Vojáka-hrdinu totiž stavěly do úplně nové situace.

Gender parody a cross dressing, běžně využívané v divadle, nejsou ani v armádě ojedinělým jevem, jak dokládá např. kniha Soldier Studies (Martin Dammann, ed., Soldier Studies. Cross-Dressing in der Wehrmacht, Berlin: Hatje Cantz, 2019), kde jsou na amatérských fotografiích zachyceny výjevy vojáků německé armády, kteří se převlékají za ženy – tedy výjevy, které byly v přímém rozporu s nacistickou ideologií.

Výjevy na obrazech zachycené skrze konkrétní gesta a situace se symbolicky dotýkají mnoha aspektů dnešní diskuze o genderových stereotypech, o lidských touhách a nejrůznějších odstínech identit. Autoři tím chtějí mimo jiné zdůraznit, že muž je schopen absolutní empatie a ženství je mu vlastní. Hledat normalitu a každodennost je pro lidskou bytost přirozené i v chaosu války.

macroseismic scale, 2022

Obrazný přepis evropské makroseismické stupnice, která bere, na rozdíl od té starší, Richterovy, v potaz intenzitu lidského vnímání odvislého od fyzikálních změn. Například stupeň largely observed určuje kritický stav, který je ve velké míře pozorován uvnitř budov. Při tomto stupni se nikdo nemůže tvářit, že si ničeho nevšímá. Zemětřesení uvnitř budov cítí mnozí, venku jen výjimečně.

you have no power over me, 2023

Textový zásah do okna galerie zpřítomňuje repliku, která slouží k prolomení kletby v závěru fantasy filmu Labyrint (režie Jim Henson, 1986). Zde je zamýšlena jako možná analogie k postavám vojáků, respektive k jejich prožívání chaosu a touze z něj vystoupit.

FRAGMENTY MNOŽIN / Výběr ze sbírky Fait Gallery

24.01.2015 - 21.05.2015

Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 22. 1. 2015 v 19.00

Kurátor: Denisa Kujelová

Martin Gerboc, Milan Grygar, Ondřej Homola, Vladimír Houdek, Matyáš Chochola, Věra Janoušková, Jiří Kolář, Eva Koťátková, Karel Malich, Michal Pěchouček, Johana Pošová, Luděk Rathouský, Pavla Sceranková, František Skála, Robert Šalanda, Jindřich Štyrský a Kateřina Vincourová

Tentokrát je aktuální výstava prezentující sbírku Fait Gallery věnována dílům autorů, v jejichž tvorbě se objevuje práce s koláží, asambláží, instalací, nebo se v jejich přístupech často vyskytuje aditivní princip vrstvení a komponování rozličných fragmentů. Veskrze tedy většina prací využívá strategie juxtapozice a přesouvání nalezených objektů a obrazového materiálu a vytváří tak množiny různě vzdálených nebo blízkých skutečností. Fragmentárnost je jednou z definujících vlastností modernity a postupem, který byl dříve uplatňován výhradně v umění. Přesouvání předmětu z jednoho kontextu do druhého je proces, který se s příchodem průmyslové revoluce, globálního obchodu, každodenního pohybu ohromného množství předmětů a dat stal determinujícím principem ovlivňujícím celý současný společenský a kulturní život, ale i člověka jako jedince samotného, jeho identitu a ukotvení v rámci husté sítě vztahů a významů.

Tvůrčí postupy samplování a apropriace přinesly samotnému umění a veškeré kreativitě nesporně velkou míru svobody. Koláž je i proto jednou z nejvýraznějších technik a vyjadřovacích prostředků umění od začátku 20. století do současnosti, zejména pro svou schopnost rychleji a bezprostředněji nacházet souvislosti, i díky užívání zkratky a paradoxu. Objevená tvořivá role fragmentu a jeho metaforičnost přinesla modernímu umění nový pohled nejen na vlastní subjektivitu, ale především objektivitu v podobě anonymity latentního tvořivého potenciálu, jakým je i práce s náhodou, automatismus a volné asociace. Znovu nalezený smysl analogie přinesl nové možnosti práce se znaky, archetypy a kulturními stereotypy, a vytvořil tak schéma rychle se měnící reality. Právě analogie může ukázat na vzájemnou spojitost dvou ideových předmětů situovaných v odlišných rovinách nebo spíše dává přímo vzniknout hlubokým, ale i mělkým a chatrným vztahům mezi jednotlivostmi.

Autoři zastoupení ve výběru přistupují ke všem těmto tvůrčím strategiím z různých hledisek a s odlišnou motivací. Přítomná díla tak pojímají princip koláže jako prostředek k hledání svébytné umělecké formy a poezie bohaté na asociativní a inspirativní hry s významy, ale i jako prvek, který se skrze svou vlastní podstatu kriticky vztahuje k různým způsobům izolace a vyčleňování jednotlivostí z celku i jejich pojímání jako libovolně tvarovatelných a využitelných zdrojů a předmětů. V kontextu koláží Maxe Ernsta, Kurta Schwitterse, přes surrealistické kompozice nečekaných setkání, Pop art i současné dominantní prostředí internetu se i díky svým osobitým přístupům, experimentům a technikám neztrácejí ani umělci zastoupení ve výběru, jako Jindřich Štyrský, Jiří Kolář či Eva Koťátková, kteří se řadí mezi důležitá jména světového umění.

Pohybujeme se v aktuálním čase po různých úrovních archivů historie a skokem se přemisťujeme z jednoho odkazu na druhý, komunikujeme ve zkratkách a fragmentech, které reprezentují obsáhlé celky. Neměli bychom opomenout, že objevování práce s nalezenými předměty a jejich kontextem šlo ruku v ruce se snahou sblížit umění s každodenním životem v moderní civilizaci. Umění je tak od určité doby plné předmětů denní potřeby v důvěrně známých i zcizujících situacích a každodenní život je plný umění.

Denisa Kujelová

Jdi zpět