25.10.2023 - 13.01.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 25. 10. 2023
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu[1] (jehož klub[2] v Československu v roce 1967 spoluzakládal), byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara (*1937) zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty[3] následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu[4] odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Bibliografie a zdroje:
HILMAR, Jiří, VÍCHOVÁ, Ilona, HIEKISCH-PICARD, Sepp. Jiří Hilmar / Adagio. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2015.
POHRIBNÝ, Arsen. Klub konkrétistů po dvaceti letech. In: Revue K, 1988–89, č. 32–33.
„Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
[1] Ideje konkretismu byly definovány již v meziválečném umění, a to Theo van Doesburgem, který v roce 1930 poprvé použil a také formuloval tento termín, a dále pak ve 30. letech hlavním propagátorem tohoto uměleckého hnutí Maxem Billem. Na De Stijl, Bauhaus, ale také ruskou avantgardu poté v 50. letech navázaly činnosti švýcarských neokonkretistů v čele s Richardem Paulem Lohsem a částečně také kinetické umění v rámci düsseldorfského hnutí Zero, pařížské skupiny GRAV, padovské Gruppo N a milánské Gruppo T.
[2] Společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným spoluzaložil KK – Klub konkrétistů (9. května 1967 – cca 1972), na jehož aktivity v roce 1997 navázal nový KK2 a v roce 2007 pak KK3.
[3] V této souvislosti je třeba zmínit také hydrokinetické objekty z roku 1974.
[4] „Optické reliéfy“ Jiřího Hilmara, Rozhlas, ČRo 3 – Vltava, Mozaika, 24. únor 2011.
-
Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 22. 1. 2015 v 19.00
Kurátor: Denisa Kujelová
Martin Gerboc, Milan Grygar, Ondřej Homola, Vladimír Houdek, Matyáš Chochola, Věra Janoušková, Jiří Kolář, Eva Koťátková, Karel Malich, Michal Pěchouček, Johana Pošová, Luděk Rathouský, Pavla Sceranková, František Skála, Robert Šalanda, Jindřich Štyrský a Kateřina Vincourová
Tentokrát je aktuální výstava prezentující sbírku Fait Gallery věnována dílům autorů, v jejichž tvorbě se objevuje práce s koláží, asambláží, instalací, nebo se v jejich přístupech často vyskytuje aditivní princip vrstvení a komponování rozličných fragmentů. Veskrze tedy většina prací využívá strategie juxtapozice a přesouvání nalezených objektů a obrazového materiálu a vytváří tak množiny různě vzdálených nebo blízkých skutečností. Fragmentárnost je jednou z definujících vlastností modernity a postupem, který byl dříve uplatňován výhradně v umění. Přesouvání předmětu z jednoho kontextu do druhého je proces, který se s příchodem průmyslové revoluce, globálního obchodu, každodenního pohybu ohromného množství předmětů a dat stal determinujícím principem ovlivňujícím celý současný společenský a kulturní život, ale i člověka jako jedince samotného, jeho identitu a ukotvení v rámci husté sítě vztahů a významů.
Tvůrčí postupy samplování a apropriace přinesly samotnému umění a veškeré kreativitě nesporně velkou míru svobody. Koláž je i proto jednou z nejvýraznějších technik a vyjadřovacích prostředků umění od začátku 20. století do současnosti, zejména pro svou schopnost rychleji a bezprostředněji nacházet souvislosti, i díky užívání zkratky a paradoxu. Objevená tvořivá role fragmentu a jeho metaforičnost přinesla modernímu umění nový pohled nejen na vlastní subjektivitu, ale především objektivitu v podobě anonymity latentního tvořivého potenciálu, jakým je i práce s náhodou, automatismus a volné asociace. Znovu nalezený smysl analogie přinesl nové možnosti práce se znaky, archetypy a kulturními stereotypy, a vytvořil tak schéma rychle se měnící reality. Právě analogie může ukázat na vzájemnou spojitost dvou ideových předmětů situovaných v odlišných rovinách nebo spíše dává přímo vzniknout hlubokým, ale i mělkým a chatrným vztahům mezi jednotlivostmi.
Autoři zastoupení ve výběru přistupují ke všem těmto tvůrčím strategiím z různých hledisek a s odlišnou motivací. Přítomná díla tak pojímají princip koláže jako prostředek k hledání svébytné umělecké formy a poezie bohaté na asociativní a inspirativní hry s významy, ale i jako prvek, který se skrze svou vlastní podstatu kriticky vztahuje k různým způsobům izolace a vyčleňování jednotlivostí z celku i jejich pojímání jako libovolně tvarovatelných a využitelných zdrojů a předmětů. V kontextu koláží Maxe Ernsta, Kurta Schwitterse, přes surrealistické kompozice nečekaných setkání, Pop art i současné dominantní prostředí internetu se i díky svým osobitým přístupům, experimentům a technikám neztrácejí ani umělci zastoupení ve výběru, jako Jindřich Štyrský, Jiří Kolář či Eva Koťátková, kteří se řadí mezi důležitá jména světového umění.
Pohybujeme se v aktuálním čase po různých úrovních archivů historie a skokem se přemisťujeme z jednoho odkazu na druhý, komunikujeme ve zkratkách a fragmentech, které reprezentují obsáhlé celky. Neměli bychom opomenout, že objevování práce s nalezenými předměty a jejich kontextem šlo ruku v ruce se snahou sblížit umění s každodenním životem v moderní civilizaci. Umění je tak od určité doby plné předmětů denní potřeby v důvěrně známých i zcizujících situacích a každodenní život je plný umění.
Denisa Kujelová